Vražda krále Gonzaga

Rozhodně jedna z nejkvalitnějších inscenací současného repertoáru DD. To nejlepší z civilního herectví souboru se zde snoubí s hravou a lehkou režií Jiřího Havelky. Obě části představení jsou velmi rozdílné, jak formou, tak obsahem, přesto je zde mnoho společných jmenovatelů, ať už jde o svědomí, lež či pravdu. Žádný z herců zde není nucen do protiúkolů, každý hraje tak skvěle a zúročuje ty herecké kvality, které jsou o něm známy, přesto ani jeden nijak nevyčnívá na úkor kolektivu. Skvělý útvar na pomezí stand-upu a dokumentárního divadla na základě hamletovské synopse. Divadlo, které jde na dřeň.

--- Jedinečnost scény DD - "25" --- (více v článku na blogu)

75%. Titul odkazuje na „divadlo na divadle“ z Shakespearova Hamleta. V Dejvické inscenaci v první části šest osobností mluví o sobě a jejich spjatosti s DD. Každý vlastním stylem, osobitostí, vtipem. Osobní a pravdivé výpovědi nepřekračují míru soukromí, za kterou herci nepustí například média, zároveň mají přesah. Během večera se divák dále dočká nejednoho překvapení, podrobnosti se nehodí prozrazovat. Čtení ve druhé polovině disponuje silným příběhem a poselstvím, jen je zbytečně dlouhé. Vskutku originální počin, nezvyklá promyšlená hra s divákem, kterou ocení především příznivci DD.

85% Po ročním mezičase, kdy se v DD měnilo umělecké vedení, tato scéna vyrukovala s inscenací, kterou slaví 25. výročí svého založení. A jedná se o oslavu více než důstojnou. Inscenace se totiž pyšní všemi pozitivy, jež stojí za dlouholetým úspěchem tohoto divadla - herecké výkony, které nikdy nespadnou k šarži, precizní režie a dramaturgie. Dvě rozdílné části pojí smysl pro originální humor, navíc se trefně (každá rozdílným způsobem) obracejí k dnešku a mají opravdovou výpovědní hodnotu. Přitom je to celé zábavné včetně víceméně scénického čtení, z něhož „dejvičtí“ udělali divadelní zážitek.

85 %. Inscenace Dejvického divadla trefně vsadila na efekt promyšleně vystavěného kontrastu mezi oběma svými částmi. Zatímco v té první nám herci v jakýchsi self-etudách na téma „herec – člověk – hranice hříchu a svědomí“ poměrně přirozeně odtajní i střípky svých civilních já, v té druhé s neméně odzbrojující samozřejmostí odprezentují nečekaný příběh, jehož děj neradno ani naznačovat. Prozradím proto jen, že v rámci kongeniálního propojení souvislostí nezůstanou divákům dlužni žádnou z fází působivé gradační linky, kdy zejména pořádné profackování realitou působivě zafunguje. Silný zážitek!

Krásná pocta hercům i herectví jako takovému. Zároveň aktuální téma, které se zde podařilo opravdu zajímavě zpracovat. Dvě dost odlišné poloviny, formou trochu podobné cimrmanovskému typu seminář a divadlo, nicméně obsahem a zaměřením tomuto hodně vzdálené. Ale i zde na sebe navzájem několikrát dobře odkazují a mají mezi sebou určitou vazbu. Hlavně pak oceňuji, jak se v druhé části skoro z ničeho podařilo vystavět neskutečně silný dramatický příběh, který výborně parafrázuje divadelní hru v Hamletovi. Skvěle zvolená forma střídání jednotlivých postav na scéně a samozřejmě perfektní herci. 88%