Majdin_kulturni_svet

Něco tak pěkného a milého jsem už dlouho neviděla. Text Érica-Emmanuela Schmitta je samozřejmě výborný, ale vyžaduje také skvělé podání. Tohle se kladenskému divadlu povedlo! Od půlky jsem brečela, ale naštěstí jsem nebyla sama. Při závěrečném potlesku si oči utírali diváci ve všech řadách.

Jako první bych chtěla vyzdvihnout skvěle udělanou scénu, která mě bavila po celou dobu představení. Daniel Bambas a Antonie Talacková byli bezvadně sehraní. Příjemný divadelní zážitek.

Nemám moc ráda komedie, protože mi často přijdou hloupé a vlastně se směju jen proto, že se smějí ostatní, ale zas takový odvaz to není. U Ptákoviny to ale bylo úplně naopak! Inscenace je tak vtipně absurdní, že se prostě nemůžete nesmát. Navíc je tam ještě spoustu odkazů na minulou dobu, které se schvovávají za promluvy herců.

95% Inscenace je prostě vynikající! Začíná to nádhernou multifunkční scénou, která po celou dobu výborně ladí s každým dějstvím, pokračuje přes výbornou hudbu, která bezvadně doplňuje atmosféru a nakonec nesmím zapomenout ani na skvělé herecké výkony.

Paní Zuzana Mixová v roli Babičky byla přesně taková, jaká by měla babička být: hodná, srdečná, naslouchající, mírná a spravedlivá. Barunka Barbory Hron Vovsíkové byla taky boží: upřímná, milá, takové ptáčátko. Já jsem na konci zase plakala, ale vlastně to nebylo zas tolik tím, že babička umřela, ale spíš tím, jak krásné to bylo představení.

85%. Z pohledu člověka, který na tom byl dvakrát s odstupem půl roku musím říct, že oproti září se inscenace krásně vyloupla. V září ještě Tereza Voříšková naprosto válcovala Elišku Křenkovou, teď už byly jejich výkony vyrovnané. Ale není se čemu divit: myslím, že je opravdu záhul, když pro hlediště čítající téměř 400 diváků, hrají pouze dvě herečky.
Moc se mi líbila čistá scéna a minimum rekvizit, díky čemuž se pozornost diváků upínala právě jen na příběh života Emy Černé. Tereza Voříšková s Eliškou Křenkovou se tentokrát opravdu skvěle doplňovali. A na konci - zase standing ovation.

Strašně moc bych si přála, aby se takhle zpracovávala historie, když jsem ještě chodila do školy, protože to bych se pak na ty povinné vzdělávací akce i těšila. Nešlo jenom o ploché vyprávění o životě svatého Vojtěcha (M.Ligač). Inscenaci po celou dobu sledoval svatý Václav (Petr Mikeska), který naprosto trefně komentoval každou situaci a otevíral spoustu otázek. Moc mě potěšilo, že první diváci, kteří si na konci zahájili standing ovation byli očividně středoškoláci.

Shakespearovská klasika od kladenského divadla netradičně situovaná do 40.-60. let 20. století. Protože text hry znám, příběh odehrávající se na jevišti pro mě nebyl žádným překvapením. Situování příběhu do 20. století vůbec ničemu neuškodilo - naopak znamenalo prostor pro nové nápady především ze scénografického hlediska, do čehož se pak naprosto nenásilně vměšovaly textové narážky. Největším překvapením večera pro mě byla Beatricie v podání Anežky Rusevové, která mě neskutečně bavila, je energická, zábavná a především neskutečně charismatická.

Inscenace trvala i s přestávkou 190 min, prvních 100 min pro mě bylo utrpením. V první půlce se nic moc závažného na to, aby to muselo trvat skoro hodinu a třičtvrtě na jevišti nedělo. Promluvy herců na sebe navazovaly strašně pomalu, tempo neodsýpalo, scéna mě nebavila a navíc ještě obsahovala spoustu věcí bez účelu (tzv. věci pro věci, ale žádný další přesah).Druhá půlka první půlku naprosto převálcovala. Příběh se začal posouvat a konečně přišla akce, scéna se proměnila a najednou se bylo na co koukat; druhá polovina inscenace působila jako opravdové divadlo s velkým nasazením.

Velice zajímavě napsaný text hry, který otvírá spoustu otázek, ale nutně na ně nenabízí odpověď. Spousty otázek týkajících se identity národa, ale i vlastní identity a odpovědnosti každého z nás. Otázky ohledně víry a pomoci bližnímu i otázky ohledně ateismu. Otázky z hlediska historie našich zemí a toho, kdy nám vlastně bylo líp: teď nebo před 40 lety? Do popředí pro mě vystupuje Tereza Terberová a Otakar Brousek ml., kteří vykřesali z velmi zajímavého textu něco, co ve mně zůstalo až do teď. Takový nějaký skrytý otazníček, který mě nutí nad inscenací pořád přemýšlet...

Přiznávám se bez boje,podstatu téhle inscenace jsem nepochopila. Možná jsem neměla dobrý den nebo jsem byla v nějakém špatném rozpoložení. Hned po prvních deseti minutách mi bylo jasné,o čem to celé bude. Zbytek inscenace mi nepřinesl nic nového, nic překvapivého, nic závažného. Absurdní nebo divné věci mi nevadí a většinou mě baví víc než jakákoli normální komedie. Tady se to u mě bohužel nesetkalo s pochopením. Popravdě: Opravdu hodně jsem se divila, že na konci několik diváků tleskalo ve stoje a v ten moment jsem se začala velmi obávat, že jsem možná byla úplně jinde a na něčem úplně jiném.

Evita byla výborná! S Míšou Noskovou v roli Evity jsem prožívala každý okamžik, byla nádherná a ještě skvěle zpívala. Na konci jsem brečela, bylo to krásně vygradované a během poslední písně působila Míša úplně jako zjevení. Výborně zvládla dynamiku a náboj celé skladby. Nesmím ale zapomenout ani na skvělého Lukáše Adama. Lukáš ani jednou nezaváhal a byl vlastně takovým motorem celého představení, posouval ho dál, pořád někde poskakoval a bylo ho všude plno. Muzikálu ale ubíral na kráse zvuk, který podle mě nebyl úplně dobře zvládnutý.

Mé první setkání s Geisslers hofcomedianten bylo bomba. V borůvčí je skvělá ulítlotina, inscenace je hravá, veselá, neotřelá, vtipná a má v sobě drive. Jelikož se jednalo o němohru, kromě pár replik na úplném začátku a krásné písně na konci, probíhala veškerá komunikace mezi postavami především prostřednictvím pohybů vlastního těla a mimikou. Vtipně zahraná inscenace o zamilovanosti a lásce mezi čtyřmi lidmi, kteří na sobě navíc nemají téměř žádné oblečení, ale jako kostýmy jim slouží jen lopuchové listy.

BOMBA! Jedna z nejlepších komedií, kterou jsem v životě viděla. Kladenský Brouk v hlavě je svěží francouzská situační komedie s chytrým a výborně podaným humorem. Strašně mě bavil Jiří Š. Hájek ve dvojroli Viktora Emanuela Chandebise a Boutona, který hrál opravdu neskutečně. Byl vtipný - i pokud zrovna jen přešel jeviště a neřekl ani slovo - byl pohotový, proměnlivý, neočekávaný, bláznivý a neuvěřitelně charismatický.

Pohodová oddychovka. Inscenaci má na svědomí Janek Lesák, jehož humor mě pokaždé hrozně baví. Janek si vždycky do svých inscenací vymyslí něco, co byste normálně na divadle nečekali. Takže se oprostěte od říkání toho, že na divadle něco nejde. Případně běžte na nějakou Jankovinu, ať změníte názor! Musím se přiznat, že nepatřím mezi komixové znalkyně, ale i přesto jsem si inscenaci moc užila. Nejvíc se mi líbila Lumíra Přichystalová v roli Catwoman. Byla strašně krásná a zajímavá, ale taky měla obrovské charisma, strašně moc mě bavilo se na ní dívat.

Vynikající divadelní zážitek. Žena v černém je thriller, který vás čapne a nepustí. Inscenace mě opravdu naprosto vtáhla do děje! Tomáš V. Hron a Jiří Š. Hájek pod vedením režiséra Adama Doležala a dramaturgyně Anny Smrčkové zvládli vystihnout ponurou atmosféru anglického venkova na jedničku. Oba mě neskutečně bavili a děsili zároveň. Nesmím ale opomenout ani výborně fungující scénu jako vystřiženou z hororu, která v kombinaci s výborným textem a skvělými herci fungovala naprosto magicky a byla propracovaná do posledního detailu.

Jedna z dalších ulítlotin souboru VOSTO5. Jako vždy jsem se skvěle bavila. :) Probuzení je odlehčená oddychovka o probuzení blanických rytířů. Je to sice němohra, ale to vůbec nevadí, protože kluci z VOSTOpětky umí dělat skvělou srandu i nonverbálně! Na VOSTO5 mě baví, že pokaždé přijdou s něčím trochu jinačím, než ostatní a vždycky je to sranda a hlavně zážitek. Jasně, viděla jsem už od VOSTOpětky zábavnější věci než Probuzení, ale to nic nemění na tom, že jsem stejně hezky a od srdce zasmála.

Na dinosaury na českokrumlovskou točnu se určitě vyplatí jít. Představení, které jsem viděla, mělo sice trochu technických nedostatků (například občas nefungující mikrofony), ale celkově ve mně zanechalo dobrý dojem. Scény s dinosaury byly parádní! Myslím, že celkově mohli dinosauři klidně dostat ještě více prostoru, protože z počátku se toho moc nedělo a do té doby, než se objevil první dinosaurus, to (bohužel) byla docela nuda. Nicméně dinosauři v druhé polovině představení tu první, pomalou polovinu, rozhodně naprosto převálcovali.

Malvína je pohotová, proměnlivá, vypočítavá, milá a krásná zároveň. Moc se mi líbily takové ty malé niance, "skryté" pohledy a reakce, které nám divákům dávají na srozuměnou, o co jde, v momentech, které ještě zbytek postav na jevišti neprokoukl. Tennessee Williams je skvělou volbou pro všechny, kdo se chtějí v divadle nejen zasmát, ale i trochu zamyslet. Do Mladé Boleslavi se vždycky vyplatí jet, i přesto, že je to z Českých Budějovic už docela dálka. Nikdy jsem nelitovala.

Neskutečný zážitek. Scéna byla využita na maximum. Každá její jednotlivá část měla svou úlohu, nic tam nebylo jen tak pro nic za nic. Nejvýraznější pro mě byly herecké výkony Norberta Lichého a  Pavly Gajdošíkové. Oběma se skvěle podařilo vykreslit vztah mezi dcerou a přísným otcem, který nejdříve urputně chce, aby ho dcera poslechla a podvolila se jeho přání a později moc lituje toho, že ji nutil, aby si vzala někoho, koho nikdy nechtěla. V inscenaci je spoustu citu, nevyřčených emocí, prostě jen stačí, že se na sebe herci podívají a vy přesně víte, co si asi myslí.

Brutál je nádherná inscenace, která, ač je vlastně docela drsná, celou dobu je jen o jednom - o lásce. Především o otcovské lásce - jak velká a nebo nenaplněná umí být. Herecké výkony jsou vynikající a hlavně vyrovnané - všichni tři herci jsou opravdu skvělí, lidští, maximálně uvěřitelní. Na inscenaci bych šla klidně znovu. A myslím, že při druhé návštěvě bych určitě tleskala ve stoje.

K.Š.E.F.T. je opravdu velmi zdařilá komedie, která dle mého zasáhne úplně každého. Je skvěle vykrystalizovaná, navíc myslím, že v Činoherním studiu se podařilo obsadit přesně takové herce, jaké tahle hra potřebuje. Je tam plno scén, kdy se smějete, ale zároveň vás při nich i trochu mrazí. Text je opravdu skvěle napsaný, každá ze čtyř postav má svoji zajímavou dějovou linku, nikdo vás nebude nudit. Výkon Václava Šandy byl opravdu výborný a velmi věrohodný. A moc se mi líbila i Sandra Černodrinská (nemám ji moc ráda v romantických polohách).

Ticho na zemi bylo tak zvláštní, že do teď nevím, jestli se mi to líbilo nebo ne. Zpočátku jsem si ještě myslela, že všemu rozumím a chápu to, ale jak představení plynulo dál, čím dál tím víc jsem se v tom ztrácela... Podruhé už bych na to nešla. Ale jednu věc musím vyzdvihnout: Ticho. V inscenaci se téměř nemluvilo, a tak jsem si během sledování děje na jevišti uvědomila, jak náročné je celou dobu udržovat pozornost, když se člověk nemůže orientovat podle zvuků, ale musí se řídit především podle toho, co vidí. Udržet plnou pozornost skoro dvě hodiny byl opravdu těžký úkol.

Takhle pěkně od srdce jsem se teda už dlouho nezasmála. Doporučuji Vám tehle skvělý divadelní zážitek všema deseti. I když vždycky říkám, že komedie nejsou mým šálkem kávy a bojím se na ně chodit, protože někdy jsou spíš trapné než vtipné, u her ruských autorů tenhle pocit nemám. Jasně, že to je trochu prvoplánové a od začátku tušíte, co se stane, ale ten vtip je pořád neotřelý a mnohdy i nečekaný. Navíc v Klubovně se mi celkově moc líbí, je to tam malinké, ale příjemné a jeviště je od vás jenom kousíček.

Jedna z nejlepších inscenací v mém životě. Výkon Norberta Lichého byl opravdu úžasný. Miluju taková ta úplně jemná a jakoby bezděčná gesta, která ve mně umocňují pocit, že to, co se děje na jevišti, je opravdové. V inscenaci se scény z běžného života faráře Demla se střídaly s hororovými sny a blouzněním. Navíc moc oceňuji scénu - jsem ráda, když na scéně nejsou věci jen pro věci, ale když má každá jednotlivá věc v inscenaci svoji důležitou roli, účel a souvislost s dějem. Zapomenuté světlo není oddychovka, ale pokud si chcete v divadle i trochu zapřemýšlet, běžte.

Na konci mi ukápla i slzička a to je vždy znamením toho, že na mě herci přenesli ty správné emoce. Velkým překvapením pro mě byly texty písní Édith Piaf, protože většinu jejích textů v češtině znám. Skoro mě až mrzí, že právě tyto texty pravděpodobně v překladu překladatelky celé hry, Kateřiny Pošové, nejsou ty texty, které všichni znají. Jsou napsané lehounce, ale jsou tak moc plné emocí a nečekaných rýmů. Navíc Hana Seidlová zazpívala všechny písně s takovým nasazením a prožitkem, že bych její zpěv mohla poslouchat od rána do večera.