Vladimír10

Zdejší verze slavného muzikálu na první pohled zaujme kvalitní choreografií, stepařskými čísly i solidními hereckými výkony. Ocenit zaslouží taktéž občasná spolupráce s publikem či nečekaná improvizace ze strany M. Písaříka. Trochu stranou zájmu tvůrců však zůstalo poměrně primitivní scénografické řešení hry doplněné mnohdy nevkusnými videoprojekcemi. Mezi herci zasluhují vyzdvihnout především L. Pečenka, B. Kotiš, ale i K. Tothová, která v roli Sugar zazářila, přestože na její nastudování měla pouze omezený čas. Pomyslnou třešničkou na dortu se poté stal krátký výstup L. Trojana a D. Klapky.

Původní inscenace byla postavena především na precizním herectví H. Maciuchové, která z Maude vytvořila v pravém slova smyslu tragikomickou postavu. Naproti tomu Z. Kronerová akcentovala spíše komediální stránku svěřené role, a proto ve mně její výkon nevyvolal tak silné emoce jako u její předchůdkyně. Celkový dojem z představení však i nadále zůstává více než pozitivní. Velkou zásluhu na tom má "lachtan" v podání D. Benedikta a tři povahově zcela rozdílné nápadnice ztvárněné Š. Vaculíkovou. Nelze opominout ani tklivý hudební doprovod z pera O. Brouska, který dodává hře tu správnou atmosféru.

Na jeviště byl touto inscenací vnesen důstojný vhled do života K. Čapka a jeho manželky, který je nenásilnou formou propojen s historií první republiky i let následujících. Ztvárnění O. Scheinpflugové třemi různě starými herečkami umožnilo lépe vykreslit její charakter v jednotlivých životních etapách. Nejlépe si však v této roli vedla A. Elsnerová. Scéna, kdy v závěru hry drží v náručí umírajícího Čapka, patří k těm, na něž se nezapomíná. Vynikající hereckou práci ale odvedli i J. Šťastný či C. Mayerová, která dokázala na malém prostoru dechberoucím způsobem "oživit" herečku L. Dostalovou.

"Ještě než začneme, nechtěl by si se mnou někdo udělat selfíčko?" Již tato věta, kterou D. Matásek pronesl na začátku inscenace, předznamenává, že se tvůrci dopustí otevřeného znásilňování Moliérova textu. V dalších minutách je poté divák svědkem hloupého tlachání nad rádoby problémy naší civilizace nebo obohacování hry o vulgární gesta a výrazy. Vrcholem nevkusu se ale stalo promítání "banánu prostrčeného melounem" či "vymačkaného pomeranče" na televizorech uprostřed scény. V záplavě stupidních režijních nápadů pak skoro zapadly i ony moliérovské verše, které jsou jediným pozitivem inscenace.

Samotná koncepce textu může v mnoha divácích vyvolat pocit zmatenosti, mně ale překvapivě vyhovovala. Zdánlivě nesouvisející obrazy, které jsou v inscenaci oddělené stroboskopickými záblesky, se postupně skládají do příběhu se dvěma oddělenými dějovými linkami, jež se vzájemně propojí až na samém konci představení. Spíše než o komedii by se tedy mohlo jednat o jakési novodobé "absurdní drama", v němž je mnohdy nesouvislý děj doveden až do krajnosti v podobě války. Z herců zaujme především D. Pavlovičová. Výkon T. Milostného se naopak vyznačuje častým a poměrně nesnesitelným přehráváním.

Vytvořit představení složené z osobních výpovědí a historek nejstarších hereček činoherního souboru považuji za trefu do černého. Vhodně vybrané texty dokázaly navíc všechny dámy velmi dobře vypointovat, čímž vznikla inscenace, která je v současné Činohře ND ojedinělá právě díky tomu, že umožňuje "pouhé" zpříjemnění večera a je navíc okořeněna o rozdávání podepsaných fotografií. Celkovou atmosféru však nemístně naboural poslední výstup D. Prachaře. Jeho postupné oblékání do ženského kostýmku spojené s interpretací zdlouhavého monologu nebylo nikterak přínosné a osobně bych jej ze hry vypustil.

Největší devizou inscenace je vynikající herecký výkon Z. Vejvodové, která je pro roli Lízy vybrána více než vhodně. Zbytek osazenstva poté předvádí již méně zapamatovatelné herectví. I přesto lze konstatovat, že většina zúčastněných dokázala s patřičnou pokorou k původnímu textu naplnit charaktery svých postav. Plyn by však pro příště mohl ubrat J. Roskot, který svoji figuru v některých momentech až příliš karikoval. Tuto skutečnost bych ale přičítal spíše režijnímu vedení než samotnému herci. Funkční scénografii, kostýmům i hudbě, která krásně evokovala americký venkov, nemám co vytknout.

Podobné expresionisticky laděné inscenace na prkna Stavovského divadla rozhodně nepatří, a to i za situace, kdy je původní text poměrně kvalitní. Z hereckých výkonů zaujme pouze ten S. Rašilova. Jeho dvě kolegyně, bohužel, značně přehrávají. Neřkuli, že představení s téměř dvouhodinovou stopáží je hráno zcela nepochopitelně bez pauzy a divák si poté při nejlepším zapamatuje pouze scénu s požíráním žloutkových věnečků spolu se značným množstvím rozbitého porcelánu a nepřiměřeně hlasitým "hudebním" doprovodem v podání bubeníka, který má, bůh ví proč, obličej zmalovaný k nepoznání.

Oceňuji především precizní práci s hereckým souborem DnV, který zde dokazuje, že mu nejsou cizí ani tituly, v nichž je mnohem více zpěvu a tance než v klasické činohře. Za zmínku stojí vedle výstupů I. Bareše především výkon T. Císařové, jejíž procítěná interpretace úvodní písně je tím nejlepším možným zahájením celé inscenace. Avšak i ostatní nové aranže známých melodií v podání živé kapely jsou originální a vnášejí na jeviště nezaměnitelnou atmosféru. V hlavní roli bych ale raději viděl někoho jiného než M. Lamboru, neboť v jeho pojetí je Nikola zastíněn zbytkem vinohradského ansámblu.