Vladimír10

Předvídatelný dějový oblouk a originalitu postrádající zápletka je u této hry nejpalčivějším problémem, se kterým si každý tvůrce musí poradit po svém. Zde si s úskalími textu poradili spíše než režisér někteří bravurní herci v čele se S. Stašovou, B. Polívkou a J. Dulavou. Mezi dalšími figurami, které mají šanci publikum zaujmout, jsou francouzský doktor a velšský pastor, u nichž jsou zádrhelem jejich nedostatky v našem jazyce. Zatímco C. Götz napodobuje přízvuk Francouzů více než přesvědčivě, tak příkladná česká artikulace zabraňuje J. Satoranskému, aby se jeho role stala komickou.

Hra Večer tříkrálový je moje srdeční záležitost a proto nesnáším, když z ní někdo udělá takový paskvil jako právě maďarská režisérka E. Eszenyi. Připravila totiž nedotaženou modernizaci textu, který má svoji sílu jen v klasickém zpracování. Herci se potácí v nevzhledných kostýmech po uboze vyhlížející scéně s přihlouplými vtípky na jazyku a úmornou snahou zaujmout diváka alespoň svými trenýrkami a písněmi, které zcela postrádají melodii. Za vrchol ubožáctví pak považuji zprznění jedné z nejlépe napsaných shakespearovských postav, Malvolia, jenž snad měl být parodií na A. Hitlera a V. Klause.

Psychologická dramata potřebují v první řadě silné obsazení. Proto nechápu, z jakého důvodu M. Hein pokrytecky tvrdí, že objevil ideální představitele pro všechny role v této hře. Dokázal bych si zde představit i zvučnější jména. Nutno však podotknout, že jak M. Hofmann, tak J. Čvančarová předvedli výkony, které značně převyšují jejich umělecký standard. Problém jsem měl pouze s herectvím O. Nováka, jež mi svojí kvalitou nesouznělo s tím, co předvedli výše jmenovaní. K režii výhrady nemám, přestože jsem měl pod širým nebem kvůli ruchům často pocit, že prší, ačkoliv nespadla ani kapka.

Estetická modernizace, která má hlavu a patu, může notoricky známé hře někdy i značně prospět. Zdejší inscenace je právě onou zářnou výjimkou. Neokázalé scénické proměny doplněné propracovanou choreografií vytvářejí transcendentní atmosféru temného lesa, kde jsou všechna kouzla dovolena. Celkový obraz rovněž vylepšují herecké výkony D. Prachaře a C. Kassaie. Výstupy, v nichž se objevují potulní herci, jsou již pojaté trochu povrchněji, protože si kladou za cíl pouze publikum pobavit a nepřináší žádné hlubší sdělení. Jak M. Daniel, tak J. Polášek by proto mohli upustit od svých "improvizací".

Síla této inscenace je především v jejím scénickém aranžmá a dobře stylizovaných choreografiích. Dvojice režisérů si však vylámala zuby na tom, že obsadila proti typu většinu rolí kromě ústřední dvojice veronských milenců. Asi proto vyznívá výkon T. Voříškové a J. Sklenáře nejpřirozeněji. Dalším zádrhelem je nevyrovnanost obou částí představení. Zatímco v té první se inscenátoři snaží o přílišnou aktualizaci a z mladých kavalírů vytváří soudobé feťáky, tak po přestávce přijde zvrat a veškeré dění je bráno mnohem vážněji. Právě díky druhé polovině se tento titul nestal jedním velkým propadákem.

Jako v jedné z mála inscenací se zde ukazuje, co mohou kvalitní herecké výkony učinit ze čtyř nepříliš záživně napsaných a navíc nijak nepropojených monologů o E. Destinnové. Přestože by se mělo jednat, jak se na webu píše, o nesmírně vtipnou hru, tak o komediální zpestření se postarala snad jen J. Synková s pomocí svého jadrného jevištního projevu. Role D. Černé a D. Kolářové jsou naopak koncipovány spíše do polohy kultivované, jež je prosta jakéhokoliv odlehčení. Nevím, jestli autorka čerpala z reálií dané doby, ale výsledná podoba textu působí rozpačitě včetně dobových záznamů zpěvu.