Vladimír Rogalewicz

Tentokrát se jedná o nezávaznou slovenskou párty, která vykouzlí úsměv a potěší. Trefné postřehy, které ale nejdou za hranu zábavy.

Dva velmi dobří herci ve velice podprůměrné hře. Herci jsou obsazeni hodně po srsti, hrají role, které jim sednou a které od nich publikum předem očekává. Zklamání. (Divadlo Horní Počernice, 12.6.2017) (Pozn. Možná vyznění ubral velký sál, v malých sklepních prostorách Divadla Ungelt může bezprostřední kontakt s herci pomoct; ABC však může naopak ještě více ubrat.)

Velké díky za uvedení tématu. Tak má vypadat angažované divadlo. Škoda nereálného konce - hra by bez něj neztratila na síle. (Pozn. Jedná se o hru slovenských autorů pro bratislavské divadlo. Neubránil jsem se úvaze, že na Slovensku byly a jsou některé vztahy a vazby oproti Praze posunuté, což je mimochodem také zajímavé poselství.)

Esence imaginace. Úžasný oživlý svět andrsenovských postav v životě (dětství) herců Divadla Na zábradlí. Inscenace sezóny!
(Pozn. tentokrát (konečně!) nevítězí forma nad obsahem, ale nezištně mu slouží. Herecky jako obvykle stoprocentní. A obrovský podíl na zdařilé inscenaci má (jak jinak) Marek Cpin.)

Jako zájezdové představení vysoce nadprůměrné. Baví nenáročné publikum, a přitom by slušelo i ledaskterému serióznímu divadlu. Školní prostředí nezklame; všichni jsme chodili do školy, a tak všichni pedagogice báječně rozumíme a umíme poradit! Toto představení nastavuje zrcadlo jak rodičům, tak pedagogům.

Hra, která nám při prvním uvedení v Činoherním klubu připadala jak z jiného světa, dnes již nepůsobí tak mimořádně, její dobrý základ však zůstal. Představení však rozhodně zůstalo za možnostmi této hry, a to jak režijně, tak v provedení (možná jsme měli smůlu, že herci dnes působili trochu jako rutinéři bez valného zájmu). Na řadu detailů z inscenace Činoherního klubu si pamatuju i po téměř padesáti letech, na inscenaci Vinohradského divadla rychle zapomenu.

Především se nejedná o představení pro celou rodinu, ale o prostičkou pohádku pro děti od 4 do (maximálně) 8 let. Symbolika, poetika a hloubka Maeterlinckova textu totálně vymizely. Není mi jasné, proč si někteří tvůrci myslí, že se v představení pro děti musí všichni pitvořit a kopat se do zadků. Celé představení vypadá jako produkt té spotřební společnosti, kterou v jednu chvíli kritizuje. Velice dobré obsazení, bohužel nevyužité (nebo spíš zneužité), a kvalitní živá hudba, nevyváží dramaturgické a režijní selhání.

Představení dovedené téměř k dokonalosti, a přitom za použití poměrně primitivních prostředků. Špičková režie i herecké kreace. Škoda určité ztráty tempa v poslední třetině.

Po rozpačitém začátku, kde inscenace jakoby neví, zda její humor má být laciný nebo inteligentní, se v druhé části přikloní na tu inteligentní stranu. Skládá tím bratrům Nedvědům nenucený a neokázalý hold. Znamenitá hudební složka. (Praha, Divadlo v Dlouhé, 31.3.2017)

Mé pocity už dokonale popsal Jan Pařízek (viz výše).

Moc dobře zdramatizované - jednotlivé motivy jsou umně odděleny a pak pospojovány do nových nečekaných souvislostí. Jako typ zábavy to ale není můj šálek čaje a nijak mě to neobohatilo (to je ale spíš kritika předlohy než divadelní adaptace).

Chytré představení, plné vtipných postřehů a odkazů, příjemně strávený večer. Nicméně výrazně slabší než jejich poetické kabarety.

Tahle parta mě baví.

Na tomto představení je nejlepší, že vzniklo a že při přenosu do kin (vida, jde to i doma) dostaly tisíce lidí příležitost vyjádřit, co si o Čtveráčkovi i jeho Ovčákovi myslí. Vlastní provedení přineslo přesně to, co slibovalo, ale ani o píď víc. Téma v podstatě zůstalo nevyužito. Rozhodně to ale není šmíra - je to kvalitní představení, jen očekávání byla výrazně vyšší. (Přenos z derniéry do kin, 7.2.2017)

Asi už bylo vše řečeno... Čechovovy Tři sestry se Špinarovu pojetí vzepřely. Výsledkem je inscenace, kde splývají charaktery, často vládne nuda (zvlášť v první polovině) a Čechov ustoupil do pozadí. (Mimochodem, Špinar se začíná velmi opakovat: scéna podobná s Othelem, nápis na stěně s Pýchou a předsudkem, světelný meč s Manon i Snem noci svatojánské, opakuje se i líčení, nepřirozené paruky (zejména pánů) atd. Možná by prospělo snížení kvantity a přizvaní do Národního divadla i jiných režisérů.)

Velice expresivní režie a hraní Dianiškovy skupiny, i když je v některých momentech na hranici toho, co publikum snese, i v tomto představení znamenitě funguje. Neotřelý pohled na silný životní příběh ukazuje, jak moc se vnímání homosexuality za posledních 60 let posunulo.

Vyrovnané, moderně pojaté, ale přesto tradicionalistické představení, ve kterém jsou všechny složky dokonale sladěny. Skoro dokonalé, ale k mimořádnému zážitku něco chybí (možná zajímavější a aktuálnější téma; není mi jasné, proč tento kus dnes inscenovat). Osobně mě potěšilo obsazení (a výkon) Marie Štípkové; škoda, že po rozprášení kladenského souboru nenachází větší příležitost.

Jan Mikulášek našel k Cizinci inscenační klíč. I když děj na scéně vypadá, že nemá s příběhem nic společného, hutná inscenace je velice působivá a nese silné sdělení.

Výstižný, zábavný, ale smutný popis české vědy. Publikum složené z velké části z akademiků se náramně bavilo nad dešifrovanými i nedešifrovanými odkazy na skutečné osoby a situace. V některých chvílích se zdá, že se fabulace najednou přehoupla do reality. Zajímavá scéna, režie a zejména David Matásek a Pavlína Štorková v hlavních rolích - ti byli, jako by si odskočili z naší vedlejší laboratoře. První polovina dokonalá, ve druhé polovině představení postupně ztrácí tempo (spíš vinou dramatika než inscenátorů). Přesto dobrých 90 %.

V současné době asi nejlepší představení na Vinohradech, ale je to ... takové edukativní. Folklór pro folklór, režie bez nápadu, scéna nudná (možná jen nevyužitá?), světelný design méně než žádný a bezdůvodně dlouho se stahovala opona. Herci neměli v tomto pojetí co hrát a vášně se nepřenesly do hlediště (alespoň ke mne ne).

Další skorokabaret v Dlouhé. Jeho textem jsou ovšem Brechtovy velice pravdivé, působivé a stále aktuální postřehy o emigraci z roku 1941, proložené mrazivými songy ve stylu berlínských kabaretů. Znamenité, vřele doporučuju!

Nenadchne a neurazí. Rozhodně nedosahuje kvalit Divadla Gočár ani hry Velvet Havel. Problém je v textu hry a tentokrát překvapivě i v režii Jiřího Havelky. Nápad, který se zdá znamenitý, nemusí vést ke znamenitému výsledku.

Průvan v ND, Daniel Špinar testuje, co publikum snese. Znamenité herecky - zejména jako vizitka Špinarových nových posil souboru obsazených do většiny rolí. Seškrtání a revize WS až na dřeň hru zpřehledňuje a nevadí. Celou dobu jsem ale přemýšlel, kde je hranice kumštu a kýče. Myslím, že ji představení na několika místech (navíc někdy opakovaných) překročilo; představení by bylo působivé i bez lascivních berliček (publikum by se možná na několika místech nezasmálo, ale právě na takových místech smích ruší.) Jevištní rej se také po hodině okouká a začíná trochu nudit. 100 % Lucie Polišenská.

Jalové pseudofilozofování bez valného smyslu, které je nakonec apoteózou hospodského světového názoru, který má pro všechno jednoduché (a radikální) řešení, a také oslavou prezidenta Zemana coby autentického reprezentanta lidu. To je pro radost (ve Studiu hrdinů velmi intelektuálního) publika doplněno několika bonmoty. Co naplat, že je text umně inscenovaný a obdivuhodně interpretovaný, když se jedná o bohapusté žvanění.

Kvalitní přestavení: nápaditá režie, herecky konzistentní, nadprůměrný zpěv v činohře (jak se nakonec od MdB čeká). Otázkou pro mne je, proč kus z roku 1960 uvádět. Tehdy musela být hra o bezohlednosti bankéřů ve Švýcarsku bomba. Dnes už nás to nepřekvapí a hra se svou šablonovitostí řadí k nekriticky levičáckému pohledu na svět, kde vládnou peníze. V současné době bych očekával rafinovanější příběh. Také jsme dnes zvyklí na mnohem větší tempo a až filmový střih, tato hra proto místy působí zdlouhavě. Hana Burešová zvolila zajímavé řešení veliké nadsázky. (Praha, Divadlo v Dlouhé, 6.12.2016)