Vladimír10

Celkové scénické pojetí i režijní koncepce zcela vybočuje ze stylu, na nějž jsem byl po léta u H. Burešové zvyklý. Snaží se snad více experimentovat? Ne vždy to však přináší své ovoce. Jelikož má titul spíše komorní charakter, tak je zde opětovné rozšíření hracího prostoru na úkor hlediště zcela neopodstatněné. Stejně tak výklad postavy M. Němce jako prapodivně nalíčeného ducha zabaleného do igelitu asi nenapomůže divákovi, aby se s jeho myšlením ztotožnil. Zcela jinak však vyznívají bravurní výkony J. Vondráčka a V. Lazorčákové, ale také odvážné kostýmy, kvůli kterým musí mít titul dvě pauzy.

Milé posezení se dvěma rozvernými herečkami, jakými J. Boušková a B. Hrzánová bezpochyby jsou, je již samo o sobě zárukou kvality. Když je navíc k dispozici vynalézavý inscenátor, který dokáže sestavit program z mnoha romských povídek a písniček tak, aby se publikum ani na okamžik nenudilo, je patrně zaručen i úspěch. Pokud je ovšem hudba ke všem skladbám hrána živě M. Bihárym, který ji i přes svůj zrakový handicap dokáže interpretovat bez jediné chyby, tak si představení zaslouží, alespoň ode mě, vřelý divácký obdiv. Tím spíše mě udivilo, jak málo bylo hlediště Violy na mé repríze zaplněné.

Když jsem se dozvěděl, že bude v Rokoku uvedena hra, která se zabývá problematikou léčby rakoviny, byl jsem rád, že toto téma chce někdo umělecky zpracovat. O to více mě titul zklamal. Trapné kabaretní výstupy, které jsou do textu na mnoha místech zakomponovány, sráží vše, co se hercům podařilo vytvořit. Chápu, že A. Goldflam bývá většinou podepsán pod trochu jiným typem inscenací, ale už vzhledem k tématu se mohl držet zpátky. To ale nemění nic na tom, že herectví D. Batulkové a E. Pacolákové bylo jako vždy vynikající. Hostující Z. Velen by se však nad svým výkonem měl zamyslet.

Autor servíruje divákovi svoji přesně vystavěnou představu o tom, jak by asi politika vypadala, kdyby se dokázali státníci dohodnout. Každá z postav hry zastupuje jiný temperament. Mezi všemi však stojí na výši flegmatický císař A. Procházky, který skvěle využívá celý svůj činoherní rejstřík, aby dokázal vystihnout nejenom nerozhodnost, ale též dětinskou naivitu své figury. Stále solidní herecký um předvádějí rovněž Z. Dolanský a J. Vlasák. Inscenační tým v čele s O. Zajícem se naštěstí nedopustil téměř žádných přehmatů a hra byla nazkoušena v klasickém duchu, tj. přesně tak, jak byla napsána.

Hry, v nichž je divák vrhán z jedné časové roviny do druhé, jsou samy o sobě velmi náročné na pochopení, a právě proto je ještě větším oříškem to, aby byly srozumitelně zinscenovány. Končící šéf činohry M. Dočekal se však nesnadného úkolu ujal se ctí. Na honosné prostorné scéně pro něj nebylo vůbec žádným problémem přenést diváka pomocí světelného designu a měnících se výrazových prostředků herců z 2. světové války až na přelom tisíciletí i zpět. Ze všech akterů mě nejvíce zaujala K. Winterová, která musela svým různorodým výkonem vystihnout doslova celý život jedné obyčejné německé ženy.

Kdokoliv mi sice může oponovat tím, že většina dlaždičů mluví tak, jak jim zobák narost, ale pokud se za každou větou objeví slovo "vole", je něco již špatně. Aby byl totiž rádoby vtipný humor hry založen na omezenosti všech postav a jejich vulgárním slovníku, je přinejmenším šokující. Publikum na příval sprosťárniček navíc reaguje rozpolceně. Jedni se smějí tak hlasitě, až se za břicho popadají. Druzí zas tiše mlčí a myslí si své. Bohužel, ti třetí, hlavně z řad seniorů, nahlas protestují proti úpadku českého divadelnictví přímo v průběhu představení, čímž porušují pravidla slušného chování.

Předně musím konstatovat, že tato hra se pro mě stala žánrově téměř nezařaditelnou. Nejedná se totiž ani o komedii, dokonce ani o vypjaté drama. Postavy se na jevišti sice potácejí ve svých svízelných životních situacích, ale nedokáží své pocity kvůli rutinním hereckým výkonům adekvátně přenést na diváky. Zásadní problém spatřuji v tom, že se zde objevili jen dva členové z původního souboru, což vede ke zřetelné nesehranosti většiny účinkujících. To vše navíc přiživují zdlouhavé pasáže bez zásadnějších dramaturgických škrtů a nápovědka, která byla na mé repríze stále slyšet z portálu.

Netuším, proč je právě tato česká parodie na historii 20. století zvána na mezinárodní festivaly a opěvována kritiky. Jan Mikulášek nevytvořil inscenaci zdaleka tak objevnou, jak je všemi deklarováno. Několik poddajných aktérů staví totiž do hereckých poloh, k jejichž provedení by umělec na úrovni měl přinejmenším výhrady. Jsme poté svědky bláznivého třeštění na téma Evropa a její politické i sexuální nešvary. V určitém smyslu byly některé okamžiky vskutku komické, ale to jen proto, že jsem si v duchu říkal, co všechno se na jevišti asi odehraje, aby byla naplněna představa pana režiséra.

Komponovaný večer se rozhodně nedá hodnotit jako regulérní inscenace. Na jevišti se během dobře strukturovaných dvou hodin příjemné zábavy odehraje jakési vyznání J. Suchého a J. Molavcové z lásky k hudbě a divadlu. Je též zajímavé, že jejich samostatné výstupy nejsou nikdy tak perfektní, jako když nějakou píseň zazpívají společně. V rámci skladeb dostali velký prostor i přítomní hudebníci, z nichž si každý zahrál alespoň jedno sólo. Toto nesmyslné natahování výstupů bylo dle mého názoru zcela bezúčelné a po dvacáté již značně nudné. Tím však nechci nijak zpochybnit kvality zdejších muzikantů.

Činoherní předloha hudební verze Hello, Dolly! má daleko barvitější obsah než onen slavný muzikál. Postavy, které v jiných zpracováních slouží pouze jako komparz, ve hře T. Wildera dostávají svůj zasloužený prostor. Za zmínku však stojí výkony hlavních akterů, E. Balzerové a Z. Maryšky. Jiné figury jsou bohužel stále tak nepodstatné, že by jejich vykšrtnutí děj výrazně zpřehlednilo. Na Fidlovačce vznikla i v tomto případě klasická inscenace, která se přesně drží autorových myšlenek, dramaturgie do struktury replik téměř nezasahuje a herci se nesnaží o zbytečné šaškování na úkor textu.

Samotné téma hry asi napovědělo představiteli Sira a režisérovi v jedné osobě, K. Heřmánkovi, že své stupidní vtípky bude muset tentokrát odsunout na druhou kolej. Jeho podbízivé herectví je kromě toho přijatelně umírněné a to až do té podoby, že dokáže obsáhnout i složitější psychologické scény z Harwoodovy hry. Přestože se přisprostlé narážky v textu občas objeví, rozhodně nezkazí celkový dojem. Možná by též stálo za úvahu, vyškrtnout tři epizodní postavy, které nemají pro děj zásadnější význam. Pro tamější zpracování je rovněž obohacením přizvání skvělých hereček, D. Syslové a B. Kodetové.

Surový pohled na to, jak dnešní společnost uvažuje o smrti, je jedním z mála výjimečných počinů, který se na scéně DNz mezi všemi novými inscenacemi objevil. Rozdílné obrazy přecházejí od zdánlivě nesmyslného hereckého monologu přes všemožné absurdity až k morbidnímu závěru. V tomto okamžiku se stávají všichni "požitkáři" pouhými loutkami v rukou jediné přeživší ženy. Režisér tentokrát díkybohu omezil zbytečné využívání vulgarismů a soustředil se výhradně na vytvoření pocitu absolutního znechucení. Nejsolidnější výkony pak předvádějí nové posily souboru, tj. J. Žáček a J. Plodková.

Všichni přítomní vytvořili na jevišti typicky podbízivou bulvární trapnokomedii o tom, jak se jedna nerozhodná manželka rozhodla odejít od svého manžílka a následně se k němu znovu vrátit. Z toho vyplývá, že veškeré proběhlé rádoby komické situace vyšuměly ve výsledku do prázdna. Netuším, jak představení vypadalo, když mu dominovala ještě I. Chýlková, nicméně D. Morávková byla ve své roli koukatelná. Co bych však označil za propadák je absolutní neukočírovanost K. Heřmánka, který zvládá zlikvidovat vše, co se jeho jevištní kolega, Z. Žák, pokusil z průměrného divadelního textu vytvořit.

V kontextu ostatní tvorby D. Špinara je tato inscenace vskutku v něčem odlišná. Režisér se totiž překvapivě nezaměřuje výhradně na co nejmodernější scénickou ambaláž, přestože se jedná v mnoha chvílích o kabaret, ale spíše na vytvoření zvrácených charakterů jednotlivých postav. Ty jsou součástí rozpadající se lidské společnosti, jež se neodvratně přibližuje ke svému konci. Depresivní druhá polovina, která se odehrává na prázdném "bílém" jevišti, pak zcela vybočuje ze standardního uvažování výše jmenovaného inscenátora. K solidnímu vyznění hry přispělo i obsazení V. Beneše a J. Pidrmanové.

Každá z částí představení je diametrálně odlišná od té druhé. Pakliže jsme v té první sledovali svižný komediální příběh z Prahy na počátku 20. století, tak po pauze se odehrála na jevišti spíše hudební revue s minimálním dějovým obloukem. Většina písní byla navíc převzata z téměř totožné hry Na poříčí dítě křičí, která měla premiéru v 80. letech. Jiří Suchý se zde však ukázal jako herec v mnohem lepším světle než jako režisér. Role pana Půlpána je tedy vtipná hlavně díky jeho stařecké naivitě. Důstojně si rovněž vedli M. Sovová a L. Černíková. Slečna M. Mrázková by ovšem raději zpívat neměla.

Text T. Williamse byl dramaturgií DpP značně proškrtán a inscenován v klasičtějším duchu než v Činoherním klubu, přestože byla do titulní role obsazena herečka podstatně vyspělejší, než by asi samotná Blanche měla být. Ostatně většina herců spadala výhradně mezi populaci, která prochází krizí středního věku. Zuzana Slavíková však předvádí bravurní výkon, jenž v mnohém předčí schopnosti její kolegyně, Lucie Žáčkové, v inscenaci L. Smočka. Nepřehlédnutelní byli na jevišti rovněž M. Stránský a K. Issová. Celkově depresivní náladu navíc dotvářela povedená scénická hudba z pera P. Mankoveckého.

Dechberoucí herecký duel J. Bouškové a J. Štěpničky o rozpadu jednoho skomírajícího manželství vnesl na Novou scénu skutečné divadlo. První jmenovaná navíc předvádí výkon, který převyšuje její obvyklý komediální standard a ukazuje i jiné polohy jejího činoherního rejstříku. Kdyby byla lépe vybrána hudba, která iritovala svým provedením a doprovodnými slovy snad každého, kdo seděl v hledišti, mohl být zážitek ještě o něco intenzivnější. Upřímně též nepovažuji za nutné vyvyšovat hrací prostor nad samotné jeviště do jakési krychle a ubírat tak titulu zbytečně na jeho komorním charakteru.

Pokud se nějaký titul pravidelně uvádí po dobu více jak 25 let, je na snadě otázka, jestli může být nyní kvalita jednotlivých repríz tak vysoká jako pár dní po premiéře. Domnívám se, že ne. Problém tkví již v samotném textu, který staví na prvoplánové fraškoidní zápletce o uťápňuté dcerce, staré panně, a její ještě natvrdlejší matince, jež vyhodí kvůli svatbě svého dítěte rodinného přítele z podnájmu. V první půlce střídá jeden podbízivější fór druhý na pozadí relativně primitivního děje. Po pauze však přijde zvrat a do nudného textu se konečně opře přirozený komediální talent Bolka Polívky.

Po dvou letech strmého poklesu úrovně jednotlivých inscenací se na scéně StD z čista jasna objevil titul, který díky scénografii velmi dobře koresponduje se samotným prostorem, kde je uváděn. Královna Alžběta II. se ve zřetelně odlišených časových rovinách setkává s mnoha svými premiéry, mezi nimiž herecky září I. Bareš, V. Postránecký a T. Medvecká. Iva Janžurová se pod vedením hostující režisérky vrátila na svoji obvyklou úroveň herectví, pro níž je typický precizně naučený text a upuštění od hlasových manýr. Patrně se bude však jednat na delší dobu o poslední činoherní klenot zde vzniklý.

Rozhodně se nejedná o přelomovou událost české činohry, ale spíše o tuctovou inscenaci s rozvláčným průběhem, kterou svým výkonem zpestřil snad jen J. Vyorálek. Typově jsou však oba aktéři vybráni dobře. Nutné je pochopitelně poznamenat, že mé představy o skutečném umění se značně rozcházejí s vizemi nového vedení DnZ. Na jevišti se odehrála jakási scénická koláž, která poodhaluje téměř výhradně soukromý život V + W po roce 1948. Jejich tvorba, která je mnohem důležitější, je odsunuta bohužel až na druhou kolej. Všemožné moderní symboly rovněž s jejich korepondencí nijak nekorespondují.

Každý z nás zřejmě nepochybuje o tom, že láska kvete v každém věku. Tato věta patrně nejlépe charakterizuje vše, co se na jevišti vůbec událo. Neprávem opomíjenou hru F. Šrámka se vinohradskému ansámblu podařilo se ctí oprášit a vzniklo tak představení, které je skutečným činoherním koncertem. Mezi aktéry ovšem přece jen vynikají J. Šťastný a P. Kostka. Obsazení A. Linhartové však považuji za fatální omyl. Tato mladá slečna bohužel nejenže neumí pořádně vyslovovat, ale její herecké schopnosti jsou přinejmenším pochybné. Z Ančky totiž vytvořila místo dívky opojené láskou potrhlou puberťačku.