Vladimír10

Téměř jedenáct let uvádění ubralo představení hodně na kráse. Hra samotná je hodně velký krok vedle, protože v některých momentech působí jisté homosexuální prvky značně nevkusně. Ženské hlasy M. Vladyky byly občas mírně nesnesitelné. V dějové lince se též mnozí diváci nemusí orientovat. Pokud se tomu tak stane, budou návštěvníci svědky pouze bouřlivého exhibicionismu obou postav hry. O scénické stránce se snad ani nedá nic napsat, jelikož byla mdlá a bez jakéhokoliv zajímavějšího nápadu. Pro účinkující je titul fyzicky velmi náročný. Této obtížnosti však v závěru využil jen R. Holub.

Přestože tvůrci text původní hry značně proškrtali a na druhé straně do něj doplnili dobové kritiky či popis historických událostí, je lepší se s daným tématem dopředu seznámit, neboť neznalý divák se může v záplavě informací ztrácet. Herecky se jedná spíše o týmovou inscenaci, což se projevuje zvláště v dobře zvládnuté choreografii, jež vhodně doplňuje zejména popis bitvy u Zborova. Z aktérů vyčnívá snad jen I. Orozovič a ve druhé polovině i A. Švehlík. Ocenit zaslouží taktéž minimalistická scéna, která je vkusně doplněna černobílými projekcemi či padajícím "sněhem" v závěru představení.

Nechápu, proč se poslední dobou v Národním divadle vytvářejí inscenace, které dokáží uspokojit odbornou kritiku, ale s obyčejnými diváky se zcela míjejí. Titul Po sametu do této kategorie rovněž patří. V bláznivě pestrobarevných kostýmech se šest herců pokouší zrekapitulovat dvě desetiletí naší společné historie pomocí dobových reálií. Z těch se však po několika minutách stane nudná říkanka, jejíž refrén se opakuje devatenáctkrát takřka stejně a přechází v jednotvárné odpočítávání letopočtů. Jisté oživení přinesly pouze imitace Vladimíra Železného. Absence přestávky je však značně zarážející.

Pokud se nějaký titul pravidelně uvádí po dobu více jak 25 let, je na snadě otázka, jestli může být nyní kvalita jednotlivých repríz tak vysoká jako pár dní po premiéře. Domnívám se, že ne. Problém tkví již v samotném textu, který staví na prvoplánové fraškoidní zápletce o uťápňuté dcerce, staré panně, a její ještě natvrdlejší matince, jež vyhodí kvůli svatbě svého dítěte rodinného přítele z podnájmu. V první půlce střídá jeden podbízivější fór druhý na pozadí relativně primitivního děje. Po pauze však přijde zvrat a do nudného textu se konečně opře přirozený komediální talent Bolka Polívky.

Další výjimečná inscenace DvD v režii Hany Burešové. Překrásná scéna, při které diváci sedí na jevišti a v první půlce se koukají na moře s vlnami z korábu, jenž jede do Číny. V druhé polovině se koráb promění v hřbitov a hlediště v hroby se svíčkami. Toto vše je zahaleno do magické koláže světel, která jsou propracována do sebemenšího detailu. Hudba je magická a tklivá a k této formě zpracování se velice hodí. Z herců dostala největší prostor H. Dvořáková v roli Ysé, která svou roli zvládla do nejmenšího detailu. Ale i výkony ostatních herců byly naprosto báječné.

Jak krásným pocitem je zaposlouchat se do nestárnoucích melodií Polské krve. V karlínské inscenaci je tato nádhera umocněna kostýmy, scénou, ale též neprovokující choreografií. Účinkující se též několikrát přiblížili k divákům a hlediště bylo využito jako další vstupní portál. Nemile mě překvapil okamžik, kdy se M. Vojtko posadil na nic netušícího diváka v 1. řadě. Politické narážky vztahující se k úsporným opatřením bych nemilosrdně vyškrtl. Po stránce operní i činoherní stojí na výši T. Bartůněk, A. Kalivodová a M. Severová. Požitek z celého představení zkazila pouze příšerná K. Lang.

Inscenaci jsem viděl z TV záznamu, ale asi bych už nenašel odvahu na ni zajít. První polovina představení je poměrně svižnou komedií, ale druhá půlka se pro mě stala ukázkou toho, jak se divadlo rozhodně nemá dělat. Tomáš Tőpfer zahrál svoji roli sice obstojně, ale dramaturgie si nedokázala poradit s úpravou replik této figury, které o její povaze a drsném slovníku hodně vypovídají. Nejlepší herecký výkon podala nakonec Eliška Balzerová. Scénické řešení domu Ragnara a Anneli není též nijak reprezentativní. Rozum mi zůstává stát především nad tím, že inscenace vydržela na repertoáru pět let.

Vidět takového P. Kostku alespoň chvíli rapovat nebo svádět ženu rozličnými způsoby je skutečně u tohoto noblesního umělce sám o sobě nezapomenutelný zážitek. Hry Joe DiPietra se vyznačují pečlivým přemýšlením o povahách postav všech věkových kategorií, jejichž životní peripetie jsou i zde vystavěny na silném dějovém základu. Pro aktéry je jistě radostí s takovýmto textem pracovat. Hudba operních árií s texty a zároveň znovu zpívaná J. Bochňákem vyzněla do ztracena. Opravdu dechberoucí a nejvíce procítěné výkony předvedla sehraná manželská dvojice P. Kostka a C. Mayerová.

Zastávám názor, že do divadla nechodíme kvůli tomu, abychom si prohlédli zcela nahé herce. K tomu jsou určeny jiné instituce. Naturální exhibice O. Rychlého, je bezpochyby pro ženy, ale i některé muže, ozvláštněním náročného textu. Patří však do malého pochybného podniku, kterým DnV rozhodně není. Přestože se prý inscenační tým pokusil převulgarizovaný text zmírnit, tak jsem žádnou razantní změnu nezaregistroval. Nebýt kvalitních výkonů O. Brouska, D. Kolářové a S. Skopala, úroveň titulu by byla přinejmenším povážlivá. Mladá Sabina Rojková by měla ubrat na sebevědomí. Ještě se má co učit.

Spojit dohromady nadání P. Nárožného pro situační komiku a schopnost S. Stašové střídat bez jakéhokoliv zádrhelu různorodé nátury se mohlo podařit pouze důkladnému tvůrci, za kterého Z. Kaloče považuji. Jeho další spolupráce s představitelkou všech tří ženských rolí přináší své ovoce. Ta zvládá přejít od prosté padesátnice, přes šílenou poběhlici až k přecitlivělé dámě tak mistrně, že by nikomu ani nepřišlo na mysl, že na jevišti stojí stále tatáž herečka. Její kolega je stále ve formě a vstupuje do nečekaně vtipných poloh, ve kterých jsem ho já osobně ještě nikdy neměl tu čest vidět.

Uvedení hry M. Dadáka v jeho domovském divadle považuji za zjevný projev dramaturgické bezradnosti. Celé představení totiž postrádá smysluplnější dějovou linii a většina výstupů slaboduchých teroristů se navíc často pohybuje na hraně věrohodnosti. Pakliže se autor domníval, že diváky ohromí alespoň uzamčení J. Holíka do železné klece či znehybnění několika postav elektrošoky, nebyl jeho předpoklad správný. Největším překvapením se stala totiž několikaminutová přestavba dekorace, při níž na jevišti vyrostl obří lodní kontejner, v němž se posléze odehrála asi nejtrapnější část celé inscenace.

Surový pohled na to, jak dnešní společnost uvažuje o smrti, je jedním z mála výjimečných počinů, který se na scéně DNz mezi všemi novými inscenacemi objevil. Rozdílné obrazy přecházejí od zdánlivě nesmyslného hereckého monologu přes všemožné absurdity až k morbidnímu závěru. V tomto okamžiku se stávají všichni "požitkáři" pouhými loutkami v rukou jediné přeživší ženy. Režisér tentokrát díkybohu omezil zbytečné využívání vulgarismů a soustředil se výhradně na vytvoření pocitu absolutního znechucení. Nejsolidnější výkony pak předvádějí nové posily souboru, tj. J. Žáček a J. Plodková.

Kdokoliv mi sice může oponovat tím, že většina dlaždičů mluví tak, jak jim zobák narost, ale pokud se za každou větou objeví slovo "vole", je něco již špatně. Aby byl totiž rádoby vtipný humor hry založen na omezenosti všech postav a jejich vulgárním slovníku, je přinejmenším šokující. Publikum na příval sprosťárniček navíc reaguje rozpolceně. Jedni se smějí tak hlasitě, až se za břicho popadají. Druzí zas tiše mlčí a myslí si své. Bohužel, ti třetí, hlavně z řad seniorů, nahlas protestují proti úpadku českého divadelnictví přímo v průběhu představení, čímž porušují pravidla slušného chování.

Výjimečné literární dílo G. Hauptmanna zobrazuje nejen úplný rozklad osobnosti hlavního hrdiny na pozadí intrik jeho blízkých příbuzných, ale i období, kdy se již A. Hitler nezadržitelně dostával k neomezené moci. Tentokrát byl P. Nárožný obsazen zcela proti svému, stále ještě převažujícímu, komediálnímu typu a s náročným úkolem si poradil dokonale. Monolog adresovaný jeho třem dospělým dětem, které ho nebývale odporným způsobem ponížily, je činoherním skvostem. Z opravdu bohatého obsazení stojí dále za zmínku vedle jeho mladičké jevištní partnerky Z. Stavné také S. Zindulka a J. Dulava.

Samotná koncepce textu může v mnoha divácích vyvolat pocit zmatenosti, mně ale překvapivě vyhovovala. Zdánlivě nesouvisející obrazy, které jsou v inscenaci oddělené stroboskopickými záblesky, se postupně skládají do příběhu se dvěma oddělenými dějovými linkami, jež se vzájemně propojí až na samém konci představení. Spíše než o komedii by se tedy mohlo jednat o jakési novodobé "absurdní drama", v němž je mnohdy nesouvislý děj doveden až do krajnosti v podobě války. Z herců zaujme především D. Pavlovičová. Výkon T. Milostného se naopak vyznačuje častým a poměrně nesnesitelným přehráváním.

17. 03. 2024, 18:00, alt. Janotová, Gazdík, Matušovová, Ondříček, Uličník, Junák