Vladimír10

Největší potíž spatřuji v tom, že již samotný Shakespearův text postrádá nosný dějový oblouk. Tvůrci tedy stáli před obtížným úkolem, s nímž si poradili jen částečně. Režisér inscenaci postavil pouze na herecké práci se skvostným překladem M. Hilského, který kvalitně interpretovali zejména V. Vydra, A. Talacková a J. Satoranský. Pro Š. Vaculíkovou se však hlavní role stala spíše danajským darem, neboť při její tělesné konstituci jí může jen málokdo uvěřit, že je muž. Přesto se ale jednalo o příjemnou podívanou a nebýt závěrečné duhy či zženštilého Hymena uvažoval bych i o vyšším hodnocení.

Největší devizou inscenace je vynikající herecký výkon Z. Vejvodové, která je pro roli Lízy vybrána více než vhodně. Zbytek osazenstva poté předvádí již méně zapamatovatelné herectví. I přesto lze konstatovat, že většina zúčastněných dokázala s patřičnou pokorou k původnímu textu naplnit charaktery svých postav. Plyn by však pro příště mohl ubrat J. Roskot, který svoji figuru v některých momentech až příliš karikoval. Tuto skutečnost bych ale přičítal spíše režijnímu vedení než samotnému herci. Funkční scénografii, kostýmům i hudbě, která krásně evokovala americký venkov, nemám co vytknout.

Samotná koncepce textu může v mnoha divácích vyvolat pocit zmatenosti, mně ale překvapivě vyhovovala. Zdánlivě nesouvisející obrazy, které jsou v inscenaci oddělené stroboskopickými záblesky, se postupně skládají do příběhu se dvěma oddělenými dějovými linkami, jež se vzájemně propojí až na samém konci představení. Spíše než o komedii by se tedy mohlo jednat o jakési novodobé "absurdní drama", v němž je mnohdy nesouvislý děj doveden až do krajnosti v podobě války. Z herců zaujme především D. Pavlovičová. Výkon T. Milostného se naopak vyznačuje častým a poměrně nesnesitelným přehráváním.

Přestože tvůrci text původní hry značně proškrtali a na druhé straně do něj doplnili dobové kritiky či popis historických událostí, je lepší se s daným tématem dopředu seznámit, neboť neznalý divák se může v záplavě informací ztrácet. Herecky se jedná spíše o týmovou inscenaci, což se projevuje zvláště v dobře zvládnuté choreografii, jež vhodně doplňuje zejména popis bitvy u Zborova. Z aktérů vyčnívá snad jen I. Orozovič a ve druhé polovině i A. Švehlík. Ocenit zaslouží taktéž minimalistická scéna, která je vkusně doplněna černobílými projekcemi či padajícím "sněhem" v závěru představení.

Hlavní problém tohoto titulu vidím v jeho druhé polovině, která byla na můj vkus až příliš psychedelická, ale i značně zkratkovitá. Divák si během ní sotva uvědomí, že většina postav kromě Doriana zestárla o dvacet let, což znázorňují jejich vybledlé kostýmy kontrastující s opulentními róbami z první půle. Po poměrně vydařeném úvodu mohli tedy tvůrci představení v závěru více vygradovat a neukončovat jej tak náhle. Mezi herci jednoznačně vyčnívají L. Veselý a O. Kraus. Zbytek osazenstva inscenace poté vytváří především její pohybovou složku, která je doplněna půvabnou hudbou V. Franze.

Přestávka u představení D. Špinara obvykle signalizuje, že se tvůrci nebojí odlivu diváků. Tato domněnka se mi v případě zdařilé adaptace románu J. Austenové jedině potvrdila. Především první část se totiž vyznačuje nejen překvapivě vkusnou scénou s květinovými motivy, které se objevují i na kostýmech, ale i propracovanou pohybovou složkou. Pomyslným vrcholem večera se pak, alespoň pro mě, stal poslední výstup I. Janžurové. Pakliže by se po pauze neobjevilo na jevišti několik zbytečných mikrofonů, do nichž aktéři občas pronesli některou ze svých replik, byl by zážitek ještě silnější.

Obsahová přesycenost původního textu a jeho nedůsledná dramaturgická úprava způsobily, že inscenace působí po většinu času neskutečně užvaněně, což ve svém důsledku vede ke ztrátě divákovy pozornosti. Ta je navíc narušena i zdlouhavými projekcemi z různých zákoutí divadelního zákulisí, které tvoří přibližně polovinu celého představení. Chvílemi jsem měl dokonce pocit, že sedím v kině, neboť vytvořením zjevné bariéry mezi hledištěm a jevištěm se vytratilo vše, co je na živém umění krásné. Výraznější herecký výkon předvedl pouze R. Jašków. EDIT: Po převedení titulu do studia došlo k výrazné redukci podílu projekcí na celkové stopáži inscenace.

Oba texty spolu tematicky překvapivě dobře souzní a zároveň nastavují zrcadlo situacím, v nichž člověk stojí před zdánlivě neřešitelnými dilematy. Zejména T. Pavelka si pak zaslouží pochvalu za zapamatování Havlova komplikovaného textu i jeho zdařilou interpretaci. Robert Jašków si na druhou stranu musel poradit se skutečností, že mu obě aktovky nabízejí jen málo momentů, v nichž může prokázat svůj herecký talent. Příběh F. Vaňka se mu nakonec podařilo lépe obsáhnout ve druhé půli, v níž má přeci jen o něco více prostoru, ale také méně replik obsahujících jen jediné slovo, konkrétně "hm".

První třetina představení sama o sobě připomíná spíše psychedelický kabaret, jenž je navíc obohacen dvěmi zbytnými diskotékami a jednou sprostou odrhovačkou. Pakliže však divák vydrží v hledišti a zhlédne i zbytek inscenace, je mu nabídnuta již podstatně tajuplnější podívaná ozvláštněná mj. scénickými triky se vznášejícími se zrcadly či levitující hlavou předsedy MASOLITu. Hvězdou večera se ale jednoznačně stal Jan Vondráček, který v roli doslova ďábelské navázal na své skvělé herecké kreace z Pratchettovy Maškarády. Ocenit zaslouží ale i všichni zaskakující aktéři, zvláště pak J. Sklenář.

Po úvodní pasáži, v níž šlo výhradně o bezobsažné tlachání a neustálé nadávání, jsem se již začal bát, že v podobném duchu se ponese i zbytek večera. Autor se ale naštěstí včas vzpamatoval a poté, co přešel k hlavní zápletce, začal děj jeho hry konečně dávat smysl. Výborně pak vyzněla především závěrečná scéna, v níž byl pochmurný příběh umocněn mj. zvukem kapající vody. Podobným vývojem prošly taktéž, zprvu nevýrazné, herecké výkony, jimž překvapivě pomohla občasná improvizace ze strany O. Sokola, ale i špatně postavená část dekorace, s jejímž zborcením se účinkující úctyhodně vypořádali.

Tradiční koncept zdejších rodinných titulů je v této inscenaci naprosto zbytečně narušen nevkusnými a mnohdy až kýčovitými kostýmy J. Prekové, kterou bych osobně vůbec nezapojoval do přípravy her pro dětské publikum. Tento zjevný nedostatek ovšem v průběhu představení zastínily jak skvělé herecké výkony, tak jednoduchá scéna evokující nebe i peklo skrze pouhou změnu způsobu nasvícení. Za vskutku nečekané zpestření lze ale označit především dvojitý záskok v podání J. Vondráčka a Š. Fingerhutové, z jejichž výstupů snad ani nebylo poznat, že své role nastudovali během několika málo dní.

Absurditu původního příběhu se tvůrcům podařilo přebít znamenitou prací s prostorem horního foyer či divadelního baru, který se díky propracovanému využití světel stal naprosto přirozenou součástí inscenace. Nesrozumitelně vyzněl snad jen závěr hry, v rámci něhož E. Hacurová z ničeho nic začala ztvárňovat zcela jinou figuru bez toho, aniž by její kostým prošel nějakou výraznější proměnou. Nejvíce na mě ale zapůsobil výkon J. Sklenáře, který dokázal charakter své postavy nejlépe emocionálně vygradovat. Jeho přerod z citově vyprahlého psychologa v člověka milujícího považuji za více než zdařilý.