Vladimír10

Nedokážu si ani na chvíli představit, jaký mají asi herci pocit, když na ně po celou druhou polovinu představení prýští studená voda z trubek nad jevištěm. Rozhodně ale obdivuji jejich odvahu účinkovat v takové technicky, ale i fyzicky náročné inscenaci. Pod sprchou odehráli totiž všichni své role mnohem přesvědčivěji než v méně výrazné první polovině. Ta je charakterizována neustálým, avšak velmi dobře načasovaným, mlácením mnoha dveřmi a častým milostným svíjením na pohovce. Všichni přítomní hrají více méně slušně. Za režijní úlet považuji jen transformaci J. Klema do podoby Gandalfa.

Přínosem pro toto scénické čtení je fakt, že Olbrachtovy texty jsou napsány úchvatným nepatrně archaickým jazykem. Nesmrtelné příběhy Mojžíše, Davida či Mardochea jistě všichni známe. Představení by se tak mohlo stát i nenásilným způsobem pro studenty, jak se naučit hlavní dějové linky posledních čtyř částí Tóry. Účinkující dostávají srovnatelný prostor po své jevištní umění. Barbora Munzarová se ukázala jako zdárná pokračovatelka herecké rodiny. Až dosud jsem ji měl bohužel zaškatulkovanou do skupiny méně výrazných hereček. Hlas Josefa Somra se sám o sobě nádherně poslouchá.

V první části je na přítomné diváky chrlen stupidní humor, který vzniká v postupně se hroutícím manželském svazku. O marginálním problému deníku vášnivého milování během třiceti let vztahu dokázal autor bezmyšlenkovitě tlachat téměř dvacet minut. Reakce publika byla ovšem k mému překvapení pozitivní. Po přestávce však přichází obrat o 360 stupňů. Z celé inscenace se stává nudná a jednotvárná podívaná, díky níž víčka i těch největších konzumentů tupých vtipů postupně klesají. Oba herci svůj text oddrmolili bez většího zápalu. Kdyby však určitý zájem projevili, mohl být výsledek možná lepší.

Jistě by se dalo spekulovat o tom, zda by byla inscenace lepší s O. Kaiserem nebo nyní s P. Křížem. Já tvrdím, že O. Kaiser se do role homosexuálního učitele tance s hrubším slovníkem hodí typově více, ale dle mého názoru neumí tak dobře tancovat. U nynějšího protagonisty je tomu přesně naopak. Záleží tedy hlavně na vkusu každého jednotlivého diváka. Ženská polovička hry v podání Ch. Poullain je přizpůsobena zčásti jejímu velmi silnému francouzskému přízvuku, který zde ovšem není vůbec na škodu. Oba dva účinkující působí mimořádně sehraně při tanečních i činoherních kreacích.

Přestože se jedná o vzorově zpracovanou inscenaci, text rozhodně nepovažuji za brilantní. Jestli se tyto smluvní postupy praktikují ve Velké Británii, tak prosím. Ale s něčím podobným jsem se vskutku v České republice nesetkal. Já osobně bych podal výpověď hned na počátku takovéto nevkusné buzerace, i s tou vyhlídkou, že bych nenašel jiné zaměstnání. Člověk by si měl přece udržet alespoň elementární míru hrdosti. Dějově je tedy samotná hra téměř nereálná. Obě herečky ovšem podávají velmi dobré výkony. D. Černá aroganci nadřízené vystihla výborně, ale více se mi líbila J. Stryková.

Vančurovo dílo patří bezesporu ke klenotům novodobější české literatury. Otázkou je, jak ho dramatizovat? Třináctou komnatu jménem Markéta Lazarová se totiž podařilo V. Maškové odemknout jen zčásti. Když si v pokračování dramatizace již nevěděla rady, nasadila až přílišnou popisnost jednotlivých situací, která ji krkolomně dovedla k dalšímu obrazu. Tyto části jsou následně odříkávány aktéry strnule do mikrofonů. Nejlepší výkon podal L. Jurek. Přizvání exhibicionistického M. Kačmarčíka jsem nepochopil. Režisér však svoji inscenaci, až na některé choreograficky vlezlé výstupy, pojal obstojně.

Na jevišti HdK byla vytvořena téměř doslovná kopie filmu ze 70. let. Režisér projevil snahu o úpravu pouze ve věci rozdělení role W. Matušky dvěma hercům a přidání úvodního výstupu korunování Elišky Pomořanské. Písně K. Svobody a J. Štaidla jsou ovšem natolik půvabné, že dokáží zastínit všechny inscenační nedokonalosti. Účinkující v mém představení se drželi na uzdě a ctili předlohu. Vypíchnout si zaslouží M. Maděrič, P. Kostka a P. Štěpánek. Pěvecky vyniká M. Absolonová. Pokud ovšem chcete ušetřit nemalé vstupné, podívejte se raději na film. Budete spokojeni možná i o něco více.

Dětští diváci se některým laciným situacím možná smějí, ale jejich rodiče text prostě nepobaví. V tomto ohledu byl nestravitelný začátek hry, kdy se jedna banální scéna pětkrát opakuje. Akcentace motivu, že Češi vůbec ničemu nevěří, mě přivedla k otázce, proč se hra vůbec jmenuje České Vánoce? Dny vánoční jsou přece primárně oslavou narození Ježíška. Pro autora však asi ne. S mnohými úskalími textu si obstojně poradila jen D. Batulková. Koledy jsem očekával tradiční. Vše bylo ovšem jinak! Hudební výplně totiž tvořily zcela nové písně, které jsou tím nejoriginálnějším, co představení nabízí.

Kdyby se do autorské úpravy zbytečně nevkládaly hnusné bolševické a travestiální výstupy v podání V. Jopka, J. Panznera a P. Beretové mohl být celkový dojem ještě o něco lepší. Role těchto herců by se daly okamžitě vyškrtnout. David Drábek ovšem text obohatil i o poutavé obraty, které by se daly srovnávat i s dnešní dobou. Zvláště zajímavě jsou přepracovány příjezdy starých mládenců. Nesouhlasím však s názorem, že by původní Šamberkův text nyní u diváků neobstál. Kostýmům, scéně a perfektní hudbě nelze nic vytknout. Bravurní komediální výkony předvádějí S. Rašilov a D. Prachař.

Díky Josefu Somrovi se stalo toto scénické čtení dechberoucím divadelním zážitkem. Našel pointu textu, kterou podtrhl perfektní kadencí. Objevil místa, v nichž je potřeba diváka znovu vtáhnout do děje správným zvýšením hlasu. Jeho mistrovství je zkrátka nezapomenutelné. Marek Holý si na menším prostoru bohatě vystačil, protože byl jako obvykle nemastný neslaný. Se svým projevem se však udržel výjimečně nad dobrým průměrem. Souhra obou účinkujících se projevila především v nejmrazivějších obrazech Hemingwayova textu. Expresivní důraz na smrt a krvelačnost doléhá na diváky z každého slova.

Šéfdramaturgovi se podařilo najít ten možná nejhorší typ tragikomického textu, ve kterém se snoubí nudnost s nevkusností a vulgarita s trapností. Ve chvílích, kdy již režisér nevěděl, co udělat s postavami dál, uchyloval se k nesnesitelným homosexuálním a křečovitým polohám. Herectví P. Baťka a V. Jílka je především kvůli tomu vskutku nesnesitelné. Scénograf si vůbec neuvědomil, že by měl zakrýt technické zázemí a nechal nesnesitelnou scénu s diskokoulemi a televizory nedokončenou. T. Töpferovi se tak díkybohu nepovedlo předběhnout Národní divadlo s kvalitní inscenací Levinovy hry.

Atmosféru slavných četnických filmů s Louisem de Funésem přenáší inscenátoři na jeviště skutečně v příjemném rodinném balení. Pro HdK nebylo jistě nic jednoduššího než zkopírovat povedenou inscenaci a obsadit role zvučnými jmény. Brněnská hvězda Radka Coufalová vkládá do role Denisy celé své já. Stává se z ní nadějná operetní diva, která si hravě poradí i se složitými výškami. V. Beneš má zase roli pečlivě zpracovanou až do sebemenších grimas, jenž vyvolávají oprávněné salvy smíchu. Po všech stránkách jsou též dobře vybaveni T. Trapl a M. Vojtko. Zcela nevýrazný je B. Kotiš v úloze Célestina.

Petr Kostka předčítá Čapkovu úvahu o vzniku divadelní inscenace s humorem sobě vlastním. Má pro tyto texty zjevný cit a pochopení. Druhá polovina se tak stala alfou i omegou celého literárního večera. Ukázky Carmen Mayerové v první části byly naopak značně nesourodé. Někteří diváci nebyli bohužel schopni udržet alespoň elementární míru pozornosti. Režisér se snažil natáhnout délku představení samostatnými dobovými hudebními proklady. Toto ovšem zdržuje účinkující v jejich projevu. Mně, ale na první pohled i oběma hercům, tyto zdlouhavé hudební pasáže vadily.

Zjištění, že si někteří umělci, zde konkrétně S. Pogodová, na představení vyřizují své soukromé oslavy, je pro mě zcela novou zkušeností. Při děkovačce jsou následně zastiňováni ostatní účinkující, což by si dotyčná a její ''nejlepší kamarádky'' měly uvědomit. Excelentní výkon ve své roli však nepředvedla občas značně přehrávající S. Pogodová, nýbrž M. Randová. V menší roli arogantního a sebestředného manžela na sebe ovšem strhává veškerou pozornost P. Nečas. Přes některé nedostatky, které byly snad součástí pouze mé reprízy, by si herci zasloužili více než z jedné třetiny zaplněné hlediště.

Příjemně pojatý retrospektivní kabaret, ve kterém se mísí tragické i komické chvíle z bohaté historie 20. století. Trojice herců je všestranně nadaná a dokáže ze svých rolí vykřesat maximum. Jaromír Meduna mě překvapil čistou hrou na housle. Jeho syn přidal k trubce kytaru a Berenika Kohoutová zvládá perfektně i složitější operetní árie. Parodované imitace Michala Davida nebo Lucie Bílé též nemají chybu. Přesným protikladem těchto momentů jsou mrazivé poetické vložky. Kratší spojováky, vyplněné trochou té teorie a doplněné o názorné ukázky, nejsou pro méně obeznámeného diváka vůbec na škodu.

Sarah Bernhardtová, žena, která si zpříjemňuje podzim svého hereckého života tím, že nutí svého tajemníka, aby se převtěloval do osob, se kterými se blíže seznámila. Tento zdánlivě jednoduchý příběh excelentně rozehrávají H. Maciuchová a J. Satoranský. Tomu byla svěřena po mnoha letech opravdu velká, ale též náročná role. Napodobování umanuté matky, zakřiknuté abatyše či opilého režiséra mu šlo opravdu velmi dobře. Divadlo na Vinohradech by se mělo stydět za to, že tohoto herce vytrvale obsazuje jen do samých štěků. Výkon H. Maciuchové dodává inscenaci naopak krásný tragický tón.

Musím si přiznat, že po zhlédnutí ukázek jsem očekával naprostý inscenační úlet. Výsledek ovšem značně předčil má očekávání. Všechny dámy si muzikál skutečně užívají a vnášejí do něj své herecké osobnosti. Problémy s intonací ve výškách měla občas pouze M. Randová. Výjimečný komediální výkon předvádí Zora Jandová. Režie se též soustředila na blízkou spolupráci s publikem, jež nepůsobila, na rozdíl od jiných inscenací, vynuceně. Pomyslnou třešničkou na dortu byly mimořádně důvěryhodné filmové dotáčky, ve kterých prostupují jeptišky do scén zahraničních snímků.

Dějový oblouk tohoto textu je tak podbízivý a primitivní, že by vystačil na jeden díl americké telenovely z domova pro vysloužilé komiky. Režisér L. Smoček však odvedl svědomitou práci. Příběh se snažil přiblížit českému divákovi. Nejlepší herecký výkon předvedl Václav Postránecký, kterému jsem opravdu věřil ochrnutí levé poloviny těla. Promítnutí úvodního Murrayho skeče na televizoru bylo však značně zdlouhavé a neatraktivní. To by nevadilo v případě, kdyby byla pointa anekdoty alespoň k smíchu. Herečky předvádějí rutinní výkony. A. Vránová je výraznější bohužel až na samém konci představení.

Neschopnost autora je v této hře zakrývána zcela nemístnými sprosťárničkami, které znějí z úst noblesního umělce velmi nepřirozeně. Spisovatel se totiž v ději motá stále kolem jednoho problému, jenž je možná ze začátku zajímavý, ale ke konci již značně nezáživný. Atraktivitou již vůbec neoplývá ani prostředí, kde se děj odehrává. Nad hranici propadáku inscenaci vytahuje herectví Dany Syslové. František Němec se sice snaží, ale pokulhávající rádoby vzletné textové obraty si nedokázal adekvátně upravit. Pro takto dobrého divadelního herce je role pana Smithe dle mého názoru danajským darem.

Jak krásným pocitem je zaposlouchat se do nestárnoucích melodií Polské krve. V karlínské inscenaci je tato nádhera umocněna kostýmy, scénou, ale též neprovokující choreografií. Účinkující se též několikrát přiblížili k divákům a hlediště bylo využito jako další vstupní portál. Nemile mě překvapil okamžik, kdy se M. Vojtko posadil na nic netušícího diváka v 1. řadě. Politické narážky vztahující se k úsporným opatřením bych nemilosrdně vyškrtl. Po stránce operní i činoherní stojí na výši T. Bartůněk, A. Kalivodová a M. Severová. Požitek z celého představení zkazila pouze příšerná K. Lang.

Slušným způsobem řečeno se jedná o přefeminizovanou slátaninu, jakýsi nevydařený odvar z původní Ibsenovy Nory, který je ovšem, jak bývá zvykem u nových her, navíc obdařen některými morálně nízkými scénami. Délka představení se během uvádění dosti změnila. Nyní se totiž téměř dvouhodinová inscenace hraje bez přestávky, což je poměrně neúnosné. Kladl bych si pouze otázku, proč k této nepříjemné změně inscenační tým sáhl? Jako jediný podal nadprůměrný výkon Vladislav Beneš. Ostatní buď nemají co hrát a na scéně se pouze mihnou, nebo své postavy příliš nadsadili.

Problém celé inscenace vidím již v samotném obsazení, jelikož hlavní role v komorních hrách by měly být svěřovány skutečným mistrům svého oboru. V případě M. Holého se jedná o naprostý režijní omyl. Snaha o ztvárnění vážnosti se tomuto neumětelovi stále nedaří. Hysterickým a přehrávaným herectvím si svoji cestičku na Vinohrady zcela uzavřel též J. Plouhar. Zachráncem celého představení je, jako již poněkolikáté, nepřekonatelný Luboš Veselý. Dramaturgické zásahy do textu jsou nepromyšlené. Zbavují text původního všudypřítomného napětí a dělají ze hry nudnou a průměrnou podívanou.

Vnitřní duševní pochody, nalomená mysl a pesimismus by mohly charakterizovat novou hru S. Massiniho. Text samotný je vkusně rozdělen do tří jasně rozeznatelných pasáží, ve kterých spolu s Vincentem hraje prim jiná figura. Dechberoucí výkon crčí především z K. Dobrého. Vším zmateného Vincenta dokázal předat divákům odpovídající formou, jež, byť jde o složité drama, nikoho uspávat nemohla. Nepodbízivým civilním herectvím si ve své roli s noblesou vystačil F. Němec. Svého prostoru beze zbytku využil i slizký L. B. Vernon Lazare v ještě ''odpornějším'' podání F. Rajmonta.

Ohraný typ zápletkových komedií o nevěře manželského páru se již inscenátorům evidentně nedaří zpracovat poutavě. Celému představení hodně přidávají na humoru O. Brousek a D. Batulková, kteří promlouvají do duše hlavním hrdinům. Samotná hra P. Nicholse není jímavá, ale ani příliš vtipná. Režie tomuto problému příliš neodpomohla, naopak ho znatelně prohloubila. Toto je znát i z reakcí publika, které k některým na první pohled zábavným situacím přistupuje chladně. Očividné rezervy v komediálním umu má M. Málková. Rada pro režiséry tedy zní, ať ji již do obdobných rolí neobsazují.

Po zhlédnutí tohoto strhujícího představení si musím položit otázku, proč režiséři obsazují Václava Vydru pouze do komediálních rolí? Výkonem v postavě Učitele mě přesvědčil o tom, že je všestranně nadaným hercem, který tragické role zvládá ještě lépe než ty ohrané, komické. Z jeho citlivě podaných replik běžel mráz po zádech a následně se i řinuly slzy do očí. Citlivě odehráli své role též S. Postlerová a I. Uhlířová. Jasný význam ovšem nemají hodiny nad prázdným jevištěm, jež odpočítávají poslední minuty Andriho života, který je stejně o dvacet minut prodloužen závěrečným ohledáváním Židů.