Vladimír10

Kdyby oba účinkující projevili snahu a celou hru se naučili nazpaměť, nemusela by působit ve výsledku roztříštěně. Protagonisté stále pobíhají od jednoho portálu ke druhému, protože právě tam stojí židle, na nichž jsou položeny texty. Dramatické momenty ze života slavného spisovatele následně nemají tu správnou šťávu a jsou zbytečně statické. Zabíhání do přílišných podrobností je v tomto žánru též poněkud nepatřičné. Konec představení je hodně strmý a neočekávaný. Taťjana Medvecká si však představení zjevně užívá a vkládá do role celé své já. U jejího partnera tomu tak bohužel není.

Pokud bych měl zpracování L. Engelové porovnávat s někdejší inscenací Kabaret Prévert Bulis Divadla v Dlouhé, která se nesla v podobném duchu, tak se Viola jednoznačně řadí až na druhé místo. Příjemný poetický večer byl ozvláštněn pouze jedním kabaretním výstupem, což se mi zdá poněkud málo. Četbou jednotlivých textů opět oslnil Josef Somr, přestože se ho v mnoha případech pokoušel dohonit i D. Novotný. B. Poláková ukázala, že umí obstojně hrát na klavír. Občas se mi zdálo, že jednotliví aktéři mezi sebou dětinsky soupeří o to, kdo získá za jedno představení nejvíce potlesků.

Všem dětem z mateřských školek, které evidentně nevěděly, jak se má v takovém divadle chovat, dal obsah představení i jisté mravní poučení. Dramatizace však pobaví i mnohé rodiče. Velmi neotřele jsou zpracováni i zahráni synové, ale také dcery učitelových. V ostatních případech si komunikaci s publikem, které bylo plné malých ratolestí, dokázali udržet hlavně V. Fridrich a J. Hána. Úlohu Barky rozhodně nezávidím H. Doulové, která byla v průběhu druhé poloviny vláčena v pytli po jevišti téměř celým osazenstvem inscenace. Její odrzlé kreace jsou ovšem nezapomenutelné.

Bezpochyby se jedná o skvělý dramaturgický tah, kterým M. Hein opět obohatil repertoár Ungeltu o kvalitní komorní tragikomický titul. V jímavém příběhu staršího barového hudebníka a jeho dvou osudových žen, které jsou zároveň matka s dcerou, exceluje především Lucie Štěpánková. Tuto expresivní polohu však jistě zvládá i její alternantka Jana Stryková. Nezklame ani Zlata Adamovská. Předstíraná hra na klavír v podání P. Štěpánka je tak autentická, že pokud bych neseděl v první řadě, tak bych si ani nevšiml reproduktoru, z něhož se ve skutečnosti libozvučné tóny nesly. Klobouk dolů!

Byť je na všech plakátech a propagačních materiálech vyobrazena pouze Lucie Bílá, která ztvárňuje dosti nepodstatnou vedlejší úlohu, nesahá Dashe, představitelce titulní role, ani po kotníky. Její Aida je zazpívána na vysoké úrovni, ale ani činoherní pasáže pro ni nehrají druhořadou roli. L. Bílá, přestože dobře zpívá, odehrát tu nejprimitivnější roli prostě nedokáže. Část s jakousi módní přehlídkou byla proto stručně řečeno příšerná. Od zahraničního režiséra bych dále očekával, že se nebude uchylovat k laciným projekcím a přizve scénografa, který vymyslí pro českého diváka něco dosud neznámé.

Příběh byl zasazen do rámce, v němž se stal J. Štěpnička v mnoha mužských rolích zároveň průvodcem dějem. Jeho výkon, především v roli chiromanta, patří bezpochyby k perlám na scéně Divadla Viola. Herecký projev J. Hány v hauptce tohoto titulu je příjemný, avšak neustále stejný. Nepřináší žádný nový pohled na komediální typ postav. Zcela opačně vyznělo umění D. Syslové, která role všemožných drben odehrála na výbornou. Dramatizace díla využívá brilantních citátů O. Wildea, původního děje a také pasáží posunující děj výrazně kupředu, jež jsou předčítány přímo z knihy.

Je jasné, že když se představení velmi dlouho nereprízuje a pak se najednou nasadí po třech měsících bez oprašovací zkoušky, jsou jednotliví aktéři poněkud mimo. Jeden si nepamatuje text a druhý vstoupí na scénu ve špatný okamžik. Kvalita inscenace je tak značně zkreslena. Takové okno, jaké měla D. Batulková při mé repríze, jsem vskutku ještě nezažil. Svým šarmem a precizně naučenými slovními obraty oslnily pouze E. Pacoláková a C. Mayerová. Hra samotná stojí na takových dvou rozdílných pólech, extrémně vulgárním a citově silném. Travestie V. Marka je ovšem na hranici vkusu.

Dialogy mezi Boženou a Josefem skutečně jiskřily a postupně krystalizovaly až do dojemného závěru. Nejlepším výkonem se může pyšnit T. Vilhelmová. Na první pohled se mi zdálo, že se do role typově nehodí. Opak je pravdou. Citově rozpolcenou postavu J. Němce excelentně odehrál A. Procházka. Poslednímu z účinkujících, T. Pavelkovi, šly přechody mezi jeho mnoha rozdílnými postavami někdy lépe a někdy hůře. Neobvyklým nápadem je ovšem jeho procházení přes doslova narvané hlediště Violy. Text M. Horanského citlivým způsobem zachycuje nelehký život slavné spisovatelky a dodává mu i veselejší podtón.

Mnou zhlédnutá repríza byla bezpochyby atypická díky zranění Nadi Konvalinkové. Herečka celé představení odehrála na invalidním vozíku s nečekaně velkým nasazením pro všechny jí přidělené role. Občas však vypadala zmateně a nevěděla, co má zrovna hrát. To vše ale přičítám na vrub neobvyklosti situace. Její kolegové se snažili daným okolnostem maximálně přizpůsobit. Ve výsledku tak působili jako mimořádně sehraný trojlístek. Svým umírněným herectvím v hlavní roli mě mile překvapila Lilian Malkina. V takovéto vážnější poloze jsem ji dosud neviděl. Dostalo se mi tak opravdu nevšedního zážitku.

Pro novou inscenaci nenáročné anglické konverzační komedie byla jistě předobrazem veleúspěšná Julie. Jejích kvalit v mnohém dosahuje. Slovní obraty N. Cowarda ovšem nejsou zdaleka tak vybroušené jako ty od pánů G. Boltona a W. S. Maughama. Tento problém je znát především v první polovině, ale po přestávce se děj již naplno rozeběhne. Jelikož J. Kališová nastupovala do již rozezkoušeného titulu dodatečně po L. Engelové, tak se některé její nápady bijí s těmi původními. Nové posily Fidlovačky hrají na svůj věk velmi dobře. Svými výkony je však překonali L. Molínová a L. Županič.

Tři nominace na prestižní cenu Thálie pro všechny tři účinkující v jedné inscenaci bezpochyby svědčí o tom, že kvalita představení se pohybuje skutečně vysoko. Ve hře se mísí drsný anglický humor s nejjemnějšími lidskými city, které jsou umocněny poklidnou atmosférou. Přestože je cenami v této inscenaci nejvíce ověnčen záletný sukničkář Cecil Františka Němce, je mi povahově i lidsky bližší postava sluhy, která je zahrána na pomezí tragiky a komiky Petrem Kostkou. Režisér textové obraty připomínající frašku bez milosti vyškrtal a vkusně je nahradil rozpohybovanými komickými scénami.

Nejen prostitutky, orientální bordel, velkoměsto, socialistickou hospodu, komunistický byt, rockový koncert, polonahého Švandu a obří zlatou kouli jsem musel sledovat na tomto stupidním zpracování Tylova textu, které ho zcela zdegradovalo. Herectví všech aktérů bylo povětšinou neukočírované a u některých jedinců dokonce pod jejich obvyklým standardem. Pasáže zpívané vskutku originálně P. Motlochem a M. Borovou musí obtěžovat každý ušní bubínek, který alespoň trochu vnímá. V malých rolích vynikají pouze J. Hartl a V. Beneš. Nejvíce lituji rodiče, kteří na představení vezmou své malé ratolesti.

Rozhodně nezavrhuji všechny nové pokusy o napsání kvalitní tragikomedie. Zde ovšem, jako u mnohých jiných, musím prohlásit, že autor nacpal do textu všechno, co ho napadlo. Když vzletné slovní obraty družiček z nejspodnějších vrstev společnosti přestávaly mít šťávu, byla představitelka Meredith povinna při zhasnutém světle odhalit své poprsí. Nová posila Fidlovačky Aneta Krejčíková s tím neměla zjevně jakýkoliv problém. Ke konci hry již autor houbu svých nevkusných nápadů vyždímal úplně. Na scéně se tedy objevila jediná mužská postava, která byla uměle naroubována na dosud probíhající děj.

V období premiéry této činoherní inscenace jsem se musel koukat na mnoho propagačních a komerčně vyzývavých plakátů, které vyvolaly můj úděs na první pohled. Mnou byla tedy očekávána třeskutá bulvární podívaná pro široké masy diváků nekonečných seriálů. Proto mě hra celkově, až na rozpačitý úvodní výstup, velmi mile překvapila. Humor byl ve spoustě případů na poměrně vysoké úrovni a textové obraty nutily diváka alespoň trochu nad obsahem textu přemýšlet. U tohoto kusu záleží dost na tom, jaké chytíte alternace. Mezi vyrovnanými komediálními výkony byl nejvýraznější Václav Vydra.

Pokud chtěl M. Holý vzdát hold hereckému umění M. Kopeckého, mohl být úvod celého představení odehrán poněkud důstojněji. M. Vajdička kvalit legendární inscenace nedosáhl ani náhodou. Především čtveřice rádců zrádců by se měla podívat na záznam výjimečných výkonů svých předchůdců Haničince, Skládala, Schánilce a Hanzlíka. Závěrečné ovace ve stoje si plně zasloužil pouze bezchybný Jiří Dvořák. Inscenace samotná k nim má poměrně daleko. Přeobsazení role Giovanniho na poslední chvíli vypovídá o tom, že původní soubor již nechce hrát samé čurdy. Roli tedy ochotně převzal inspicient L. Zacharník.

Nedokážu si ani na chvíli představit, jaký mají asi herci pocit, když na ně po celou druhou polovinu představení prýští studená voda z trubek nad jevištěm. Rozhodně ale obdivuji jejich odvahu účinkovat v takové technicky, ale i fyzicky náročné inscenaci. Pod sprchou odehráli totiž všichni své role mnohem přesvědčivěji než v méně výrazné první polovině. Ta je charakterizována neustálým, avšak velmi dobře načasovaným, mlácením mnoha dveřmi a častým milostným svíjením na pohovce. Všichni přítomní hrají více méně slušně. Za režijní úlet považuji jen transformaci J. Klema do podoby Gandalfa.

Přínosem pro toto scénické čtení je fakt, že Olbrachtovy texty jsou napsány úchvatným nepatrně archaickým jazykem. Nesmrtelné příběhy Mojžíše, Davida či Mardochea jistě všichni známe. Představení by se tak mohlo stát i nenásilným způsobem pro studenty, jak se naučit hlavní dějové linky posledních čtyř částí Tóry. Účinkující dostávají srovnatelný prostor po své jevištní umění. Barbora Munzarová se ukázala jako zdárná pokračovatelka herecké rodiny. Až dosud jsem ji měl bohužel zaškatulkovanou do skupiny méně výrazných hereček. Hlas Josefa Somra se sám o sobě nádherně poslouchá.

V první části je na přítomné diváky chrlen stupidní humor, který vzniká v postupně se hroutícím manželském svazku. O marginálním problému deníku vášnivého milování během třiceti let vztahu dokázal autor bezmyšlenkovitě tlachat téměř dvacet minut. Reakce publika byla ovšem k mému překvapení pozitivní. Po přestávce však přichází obrat o 360 stupňů. Z celé inscenace se stává nudná a jednotvárná podívaná, díky níž víčka i těch největších konzumentů tupých vtipů postupně klesají. Oba herci svůj text oddrmolili bez většího zápalu. Kdyby však určitý zájem projevili, mohl být výsledek možná lepší.

Jistě by se dalo spekulovat o tom, zda by byla inscenace lepší s O. Kaiserem nebo nyní s P. Křížem. Já tvrdím, že O. Kaiser se do role homosexuálního učitele tance s hrubším slovníkem hodí typově více, ale dle mého názoru neumí tak dobře tancovat. U nynějšího protagonisty je tomu přesně naopak. Záleží tedy hlavně na vkusu každého jednotlivého diváka. Ženská polovička hry v podání Ch. Poullain je přizpůsobena zčásti jejímu velmi silnému francouzskému přízvuku, který zde ovšem není vůbec na škodu. Oba dva účinkující působí mimořádně sehraně při tanečních i činoherních kreacích.

Přestože se jedná o vzorově zpracovanou inscenaci, text rozhodně nepovažuji za brilantní. Jestli se tyto smluvní postupy praktikují ve Velké Británii, tak prosím. Ale s něčím podobným jsem se vskutku v České republice nesetkal. Já osobně bych podal výpověď hned na počátku takovéto nevkusné buzerace, i s tou vyhlídkou, že bych nenašel jiné zaměstnání. Člověk by si měl přece udržet alespoň elementární míru hrdosti. Dějově je tedy samotná hra téměř nereálná. Obě herečky ovšem podávají velmi dobré výkony. D. Černá aroganci nadřízené vystihla výborně, ale více se mi líbila J. Stryková.

Vančurovo dílo patří bezesporu ke klenotům novodobější české literatury. Otázkou je, jak ho dramatizovat? Třináctou komnatu jménem Markéta Lazarová se totiž podařilo V. Maškové odemknout jen zčásti. Když si v pokračování dramatizace již nevěděla rady, nasadila až přílišnou popisnost jednotlivých situací, která ji krkolomně dovedla k dalšímu obrazu. Tyto části jsou následně odříkávány aktéry strnule do mikrofonů. Nejlepší výkon podal L. Jurek. Přizvání exhibicionistického M. Kačmarčíka jsem nepochopil. Režisér však svoji inscenaci, až na některé choreograficky vlezlé výstupy, pojal obstojně.

Na jevišti HdK byla vytvořena téměř doslovná kopie filmu ze 70. let. Režisér projevil snahu o úpravu pouze ve věci rozdělení role W. Matušky dvěma hercům a přidání úvodního výstupu korunování Elišky Pomořanské. Písně K. Svobody a J. Štaidla jsou ovšem natolik půvabné, že dokáží zastínit všechny inscenační nedokonalosti. Účinkující v mém představení se drželi na uzdě a ctili předlohu. Vypíchnout si zaslouží M. Maděrič, P. Kostka a P. Štěpánek. Pěvecky vyniká M. Absolonová. Pokud ovšem chcete ušetřit nemalé vstupné, podívejte se raději na film. Budete spokojeni možná i o něco více.

Dětští diváci se některým laciným situacím možná smějí, ale jejich rodiče text prostě nepobaví. V tomto ohledu byl nestravitelný začátek hry, kdy se jedna banální scéna pětkrát opakuje. Akcentace motivu, že Češi vůbec ničemu nevěří, mě přivedla k otázce, proč se hra vůbec jmenuje České Vánoce? Dny vánoční jsou přece primárně oslavou narození Ježíška. Pro autora však asi ne. S mnohými úskalími textu si obstojně poradila jen D. Batulková. Koledy jsem očekával tradiční. Vše bylo ovšem jinak! Hudební výplně totiž tvořily zcela nové písně, které jsou tím nejoriginálnějším, co představení nabízí.

Kdyby se do autorské úpravy zbytečně nevkládaly hnusné bolševické a travestiální výstupy v podání V. Jopka, J. Panznera a P. Beretové mohl být celkový dojem ještě o něco lepší. Role těchto herců by se daly okamžitě vyškrtnout. David Drábek ovšem text obohatil i o poutavé obraty, které by se daly srovnávat i s dnešní dobou. Zvláště zajímavě jsou přepracovány příjezdy starých mládenců. Nesouhlasím však s názorem, že by původní Šamberkův text nyní u diváků neobstál. Kostýmům, scéně a perfektní hudbě nelze nic vytknout. Bravurní komediální výkony předvádějí S. Rašilov a D. Prachař.