Vladimír Rogalewicz

Ambiciózní projekt, který však skončil u snahy o vnější prostředky, úpornou snahu o komedii, neadekvátní prostředky, přehrávání. Přesto to však není úplně ztracené, aktualizace má co říci. (Záznam ze streamu, 16.5.2020)

Natálie Řehořová září ve hře, která za to bohužel nestojí. Děj se vleče extrémně pomalu, protože není, o čem hrát. Tentokrát nefunkční hudba a nepovedené propojení do současnosti.

Moc dobrý záměr zůstal v půli cesty. Představení probíhá formou estrádních vystoupení a stand-upů, které mají proměnnou (spíše dobrou až výbornou) kvalitu, nic je ale nespojuje. Představení nemá dostatečně nosný příběh a naprosto mu chybí gradace a závěrečné poučení ("to take home"). Jedná se o těžké téma, zuby si na něm vylámal bohužel i Jiří Havelka. Pozitivně hodnotím aktuálnost některých vystoupení (např. předávání Oskarů). Pro mne tento večer znamenal objev skvělé jazzové zpěvačky Pavlíny Matiové. (Divadlo Archa, Praha, 18.9.2020)

64 %. Miniatura, která není plnohodnotným představením. Pokud se na ni dívám jako na vánoční besídku pro blízké přátele divadla, je docela sympatická. Nicméně si nejsem jist, jestli si zasloužila zařazení mezi letošní koronavirové záznamy z archivu. Spíš tam měla zůstat zavřená jako milá vzpomínka pro ty, kdo byli přítomni. (Ze záznamu.)

Nuda, nuda, nuda.
(Působí to jako školní představení.)
(Ze záznamu.)

Byl jsem zvědavý na regionální kultovní představení. Viděl jsem telenovelu kříženou s partičkou. Obrovskou fantazii Davida Drábka lze jen obdivovat, ale režírovat vlastní hry je cesta do pekel. Představení by potřebovalo pevný tvar, nekompromisní ruku dramaturga a sebekázeň celé pánské části souboru, zejména pak Jiřího Zapletala. (Ze záznamu, DRAMOX.)

65 %. Prachsprostý zájezdový kabaret, který sice neklesne pod hranici vkusu, ale větší ambice nemá. Pánové Jiráň a Kořínek (spolu s celou Ypsilonkou) už mají bohužel nejlepší kusy dávno za sebou. Obě dámy vyzařují obrovskou sílu osobnosti, ale jejich stylizace je trochu laciná: Dagmar Pecková jako (Suchého) Teta z Liverpoolu, Bára Hrzánová ... no laciná. (Z TV záznamu na jaře 2020.)

Od znamenitého nápadu k dobré realizaci je velký kus cesty. V Ústí rozhodně boduje zajímavé a nosné zachycení příběhu z pohledu "padouchů" i posun děje do současnosti. Také Stí-nad-la a jejich umístění je pěkný fór. Tady pozitiva končí. Vlastní provedení je hodně nedotažené, na půli cesty. Pro děti je potřeba hrát chytře a kvalitně, rozhodně to neznamená menší nároky. Celkový dojem je ovlivněn také extrémně levnou výpravou. (Ze záznamu.)

V centru dění stojí Miroslav Hanuš v úžasné kreaci Jana Wericha, lavírujícího mezi neskrývanou přesnou charakteristikou doby a kompromisem s establishmentem ve snaze neztratit možnost hraní. Ostatní postavy - včetně Holana - mu pouze přihrávají. Představení není rozhodně lidové, místy se noří do oblasti symbolismu, poetiky a enigmatičnosti, kam jsem k svému překvapení nedokázal postavy plně sledovat. (TV záznam.)

Příjemně uvolněné, ale i přes krátkou stopáž místy nudící. (Ze záznamu, DRAMOX)

Poctivě připravené představení, na velice slušné úrovni odehrané a profesionálně (i když nepříliš nápaditě) zrežírované. Silný výkon Radima Madeji v hlavní roli. Je to málo? Děj je poměrně chudý, pantomimických výstupů je příliš mnoho, představení po chvíli působí stejně jednotvárně, jako dokola hraná kolovrátková hudba (i když mimořádně dobrými hudebníky přímo na scéně). A tak hlavním plusem je, že si silný ansábl boleslavského divadla může takto náročné představení dovolit a výsledku nelze nic moc vytknout. Jen tu barvotiskovou předlohu, která by jinak byla ztrátou času. (Derniéra online.)

56 %. Zajímavý nápad, nicneříkající bezobsažné rozvedení, vše dobře zahrané a inscenované. Ale celkově to výš nedosáhne. Výhodou je krátká stopáž a ten konec je z nouze ctnost. (Ze záznamu.)

Jak již mnohokrát předvedl, Ondřej Havelka dokáže zcela intuitivně najít dokonalé hudební aranžmá, choreografii i režii pro hudební kousky svého orchestru. Z těch jsou pak malé perly. Úspěch jeho swingových inscenací ale hodně závisí na kvalitě spojovacího textu, a ten je tentokrát (na rozdíl od V rytmu swingu buší srdce mé v Národním divadle) velká bída. Asi byl příběh Jiřího Traxlera mnohem nosnější než příběh swingové kavárny U Vítězných praporů. Výsledkem je koncert Melody Makers, kde jsou písně pospojované podprůměrným kabaretem. Herecky i pěvecky velmi zdařilé.

Určitou podprahovou poetiku to má. Nicméně je to další nesmyslná hříčka spolku JEDL, ve které asi nejde najít nic zásadnějšího (a asi ani takovou ambici neměla). Herecky opět skvělé - znamenitou Lucii Trmíkovou tentokrát ještě převyšuje Karel Dobrý - a jak! Deset procent (nad 50 %) jsem přidal za to, že mě inscenace přivedla do Skautského institutu. Takový prostor bych na turisty kolonizovaném Staroměstském náměstí nečekal.

Snaha byla a rozhodně to není propadák, jako mnoho jiných Deákových režií. Nicméně představení chybí lehkost, všechno je tlačené příliš na sílu. Příliš hlučná hudba, choreografie složená hodně ze silových prvků, herci jakoby měli příliš práce se zvládnutím rolí (pěveckým i pohybovým), a nedostával se jim prostor na prožitek. Chyběly emoce, ten příběh byl pouze ilustrovaný a kolorovaný.

Anotace i hodnocení ostatních slibují mnohé. Ze hry se však vyklube přihlouplá bulvární taškařice, chybí už jen umělý smích (ten však obstará publikum). Body jsou zejména za velmi dobré vystižení charakterů zejména pánskou částí souboru.

Odkazuji na hodnocení Pavla Širmera. Miroslavu Hanušovi se tenhle kousek hrubě nepovedl, ve výsledku se podobal nejvíce na Ein Kessel Buntes. Možná by stačilo, kdyby Hanuš nechal režii někomu jinému... Ovšem vše v pozitivním smyslu přebil Jan Krafka skvělým zpěvem a obrovskou energií, kterou předával z pódia (za vydatné podpory tří kladenských (!) hereček a živé kapely). To je opravdový Miki Volek! Nicméně šel jsem na divadlo a zažil vesnickou tancovačku. Vzhledem ke scénáři a režii lépe hodnotit nejde!

Skvělý Jakub Albrecht, kvůli kterému by člověk této hře hodně odpustil.
Jinak ale dost nesoudržný text se spoustou zbytečných odboček. Jedná se víceméně o kabaretní čísla vždy vypointovaná k tomu, aby Jakub Albrecht ukázal, co všechno se naučil.

55 %. Režijně se inscenace míjí s žánrem předlohy. Vytratila se jakákoli tajemnost, mysterióznost i napětí. Zkoumání záhad jde jaksi na vedlejší kolej vedle banální bulvární komedie o záletech pracovníků jedné reklamní agentury, jejichž úspěchy a neúspěchy na poli lásky jsou vykresleny realisticky a doslovně. Nějak se ten důraz na jednotlivé motivy převrátil. Herecky kvalitní inscenaci na velmi povedené scéně je proto tuctová a zapomenutelná.

I přes domácí přípravu zůstává první polovina značně nepřehledná, druhá polovina je lehce apelativní, ledacos vysvětluje, ale stále to má značně nejasné obrysy. Výborná scéna, hudba, mnoho zajímavých režijních nápadů, herecky skvělé. (Archa, Praha, 17.2.2022)

Dobře odposlouchané a civilizovaně zahrané (i zrežírované). Nicméně "Rozhovor" se vznáší ve vzduchoprázdnu a po podařeném úvodu se nijak nevyvíjí a nepřijímá žádný postoj. Zapomenutelné představení. Časté, dlouhé a zcela zbytečné zatmívačky ruší. (Archa, Praha, 31.3.2022)

V půlce bych dal i o 20 bodů více.Punkový Cyrano mě bavil,aktualizaci zatuchlého kusu jsem tleskal,obdivoval jsem překlad Ester Žantovské,Cpinovy kostýmy i Acherovu hudbu.Třetí bitevní dějství přineslo závěr s výbuchem Cyranových citů,tím se tato verze poprvé výrazně vzdálila od originálu.A čtvrté dějství tomu nasadilo korunu: jeho vyznění je zcela jiné,než u Rostanda (proč je pod tím vlastně podepsaný?).Hodně to posunulo charaktery a nejsem si jist,jestli měl Crimp k takové změně morální právo.Proč si nenapsal o takovém Cyranovi a Roxaně vlastní příběh?Body dávám zejména za odvahu divadla zařadit titul na repertoár a za nasazení všech herců.

MDP se od nástupu dvojice Přibyl-Dočekal daří oslovovat mladé publikum. Michal Dočekal konečně může plně uplatnit své vidění divadla a jeho inscenace jsou mimořádně mladé, a to i formováním kvalitního hodně mladého souboru. To splňuje i nová inscenace Hamleta. I v ní je mnoho zajímavých (a neotřelých) režijních nápadů, nestandardní obsazení (kdy většina herců zjevně nadmíru splnila režisérovo zadání), soudobě znějící text (posouvající tuto nejslavnější Shakespearovu tragédii do 21. století), zajímavá scéna. Nicméně nějak to tentokrát celkově nedrží dohromady. Divák vnímá technologii režijních nápadů, místo aby ho příběh pohltil.

V prvním jednání,při rozhovoru N.Horákové a V.Dvořáka,jsem měl pocit,že jsem se ocitl v nějakém jiném neznámém světě,a to jak obsahem,tak volbou jazykových prostředků.Ten jazyk se pak táhne dál celou inscenací;šokující pro mne bylo,že generaci 20-30 podle jejich reakcí připadal naprosto normální.Hlavní sdělení hry je silné a dalo velkou hereckou příležitost N.Horákové,která Yermu ztvárnila skvěle.Obsazení je vůbec silnou stránkou celé inscenace.Rušila mě víceméně prázdná scéna,zjevně levné řešení.Co se příběhu týče,jsem přesvědčen,že většina postav (kromě Yermy) by v realitě reagovala jinak.Pro mne hlavně šokující pohled na život generace Z.

V záhlaví uvedená charakteristika představení je všeříkající. Text trochu sklouzává do intelektuálna, ale udrží pozornost do konce. Skvělá herecká kreace Jana Mazáka. Nejzajímavější je na té hře nakonec to, že ji napsal německý spisovatel; a musí mít Hrabalovo dílo moc rád. Nicméně z Hrabalova díla vybral jednotlivosti a nepostihl ducha jeho tvorby.