Vladimír10

Vedení činohry se stále pokouší o nějaké inscenační experimenty, ale mělo by se především podívat do svým začátků, s nimiž je klasické představení Rostandova Cyrana zcela jistě spojeno. Režie se výrazně odlišuje od většiny ostatních projektů, jež zde měl na starosti právě M. Dočekal. Překvapuje výraznou scénografií, která využívá všech možností magického jeviště historické budovy. Svoji roli má propadlo, provaziště, výsuvná podlaha, ale i orchestřiště. Všestranným herectvím stojí na výši vedle D. Prachaře také S. Rašilov a M. Preissová, která se k Roxaně vrátila po čtyřleté pauze.

Skutečnost, že se tvůrci rozhodli pracovat s pofidérní parafrází Rostandova Cyrana, je sama o sobě zarážející. O to víc mě mrzí, že se k tomuto kroku uchýlil právě M. Františák, který chtěl patrně trochu zaexperimentovat po vzoru svých kolegů z Činohry ND. Na scéně proto nesmí chybět mikrofony a v textu zas všemožné sprosťárny spolu s trochou toho rapu. Většina účinkujících však hraje průměrně, čímž je podtržena bezradnost celého inscenačního konceptu. Obě hlavní role jsou navíc obsazeny proti typu, což je výrazně znásobeno i afektovaným projevem N. Řehořové v emočně vypjatějších scénách. (více v článku na blogu)

Vladimír Morávek opět vytvořil velmi tajemnou inscenaci, která je jednou z nejlepších na scéně Divadla na Vinohradech. Písně Xindla X jsou vkusně zasazeny do přepracovaného Cyrana z Bergeracu od Pavla Kohouta. Z písňových čísel vyniká především Bída. Scéna, která zůstala celé představení téměř nezměněna, byla mnohoúčelně využita. Nejlepší herecké výkony podali pánové Stropnický, Vydra a Šťastný. Velmi dobrá byla i Dagmar Havlová. Kostýmy byly tradiční, ale i moderní. Tuto nádhernou inscenaci podpořil též téměř deseti minutový potlesk diváků ve stoje na představení 3. března od 14 hodin.

Pokračování této komedie je mnohem přirozenější především z toho důvodu, že postavy hry dospěly do stádia, kdy jsou jejich představitelé stejně staří jako ony samy. Je vidět, že i samotní herci mají již s některými problémy pokročilého věku své zkušenosti, a proto se dokázali se scénkami lépe ztotožnit. Jestliže v titulu Každý rok ve stejnou dobu hrála prim V. Freimanová, tak zde ji s přehledem trumfnul Z. Žák, který umí "stárnout" přeci jen trochu rychleji. Stejně jako u prvního dílu rovněž oceňuji výběr hudby, která smysluplně navozuje atmosféru doby, v níž se milostné schůzky odehrávají.

Martin Čičvák se zřejmě domníval, že tato feyaudovská komedie má něco společného s detektivkou, jelikož byl po celý první akt pouštěn značně iritující hudební podklad, který připomínal spíše H. Poirota. Když toto nesmyslně vážné tajemno s příchodem druhého jednání ustalo, mohl se mistrovský text konečně rozjet na plné obrátky. Mnoho záměn, švindlů a intrik působí věrohodně zejména z úst R. Holuba a J. Dulavy. Známý exhibicionista a komerční improvizátor O. Sokol držel svůj notoricky obehraný humor na uzdě a překvapivě se ani nesnažil na sebe nějak výrazněji upozornit.

Skvělá inscenaci s báječnými herci, kteří vystihli komediálnost svých figur. Nejlepší herecké výkony podali asi pánové Tomáš Turek a Pavel Tesař. Velice zajímavé bylo prolnutí současné doby ve 2. povídce a začátku 20. století v povídce první. Hudba se mi velice líbila zvláště u druhé miniatury. Scénograficky se první a druhá povídka nijak nelišily. Avšak jejich rozdíl byl především v použitém nábytku. Typická režie Hany Burešové, která ničím neurazí, ale vždy dokáže nadchnout a rozesmát až k slzám celé publikum divadla, jak tomu bylo i v případě této na půl klasické inscenace.

Zajímavě dramatizovaná pohádka, která opět dokazuje, že J. Herz je PAN REŽISÉR. V inscenaci je mnoho prvků nahrazeno světlem, a to např. blesky, kyvadlo síně času a svíce. Rád bych pochválil zajímavé dobové kostýmy především dvořanů, mrtvých a Aldobrandiniho. Též kvituji velice zdařilé proměny prostředí mezi scénami, především změnu postele v loďku. Z herců byl jednoznačně nejlepší František Němec, který svoji postavu zahrál lépe než ve filmovém zpracování Juraj Kukura. Z dalších herců bych vyzdvihl pány Mrkvičku, Matáska a Javorského, také paní Beretovou. Nejhorší výkon podala Lucie Žáčková.

Martinu Čičvákovi se podařilo podle Chaplinova scénáře vytvořit parádní satirickou inscenaci, která si dělá legraci nejen z nacistických pohlavárů, ale i z aktuálního dění. Vyzdvihl bych zejména narážky na covidovou situaci, hudební podkres v podobě písně Bella Ciao či nové "přezdívky" pro J. Goebbelse a H. Göringa. V prvé řadě je ovšem třeba pochválit vynikající výkon F. Březiny, který během hry v podstatě nesleze z jeviště a obě své role ztvárňuje plně v souladu s jejich předobrazy. Vedle toho velmi dobře vyznívají i komediální výstupy R. Kalvody či pokusy o nenásilnou kooperaci s publikem.

Režisér se snažil vytvořit Divotvorný hrnec přesně takový, jaký jej Jan Werich napsal. Herci Fidlovačky tak opět dokázali, že muzikál se nemusí dělat pouze komerčně. Excelentní byl především Ctirad Götz, který zaskakoval za nemocného P. Rychlého. Z dalších herců bych vyzdvihl V. Svobodu, M. Vávru a Z. Palusgu, též M. Badinkovou. Taneční výstupy v podání mladších herců byly provedeny na profesionální úrovni. Scéna byla přesto statická. O oživení se v tomto ohledu postaral pouze malý projíždějící vláček v pozadí. Kostýmy, jak je na Fidlovačce zvykem, byly opět tradiční a vkusné.

Vtipná a svižná komedie, u které není žádným překvapením, že je na repertoáru již pět let. Z herců bych vyzdvihl především Petra Štěpánka, který roli nahluchlého vojáka ve výslužbě a příležitostného šachisty zahrál nepřekonatelně. Velmi dobré výkony podali i J. Smutná a J. Vlasák. Za těmito herci poněkud zaostával L. Jurek, který v některých momentech přehrával. Scénické řešení je velmi skromné. Líbilo se mi též, jak se během krátké chvíle stalo z neútulného a špinavého bytu rázem místo k blahodárnému životu. Hudba, ve které se míchá tleskání a mechanické zvuky s nástroji, je příjemná.

Činoherní předloha hudební verze Hello, Dolly! má daleko barvitější obsah než onen slavný muzikál. Postavy, které v jiných zpracováních slouží pouze jako komparz, ve hře T. Wildera dostávají svůj zasloužený prostor. Za zmínku však stojí výkony hlavních akterů, E. Balzerové a Z. Maryšky. Jiné figury jsou bohužel stále tak nepodstatné, že by jejich vykšrtnutí děj výrazně zpřehlednilo. Na Fidlovačce vznikla i v tomto případě klasická inscenace, která se přesně drží autorových myšlenek, dramaturgie do struktury replik téměř nezasahuje a herci se nesnaží o zbytečné šaškování na úkor textu.

Tvůrci doslova zabili jedinečnou příležitost vytvořit po delší době ve zlaté kapličce kvalitní inscenaci. Opulentní výpravy a neokázalá jevištní pojetí z pera V. Morávka mám opravdu rád, jenže zde mě ten přílišný pathos vyloženě iritoval. Herci nemluvili, ale spíše řvali nejen z jevišti, ale i lóží, balkónů, galerií či zcela nevhodně umístěné rampy. Ta prodlužovala hrací prostor do hlediště a diváci v předních řadách, tj. na nejdražších místech, na ni vůbec neviděli. Nejvíce mě však mrzí, že takoví herci jako J. Hartl nebo V. Postránecký musí mrhat svým uměním v takto primitivním představení.

Musím uznat, že V. Morávek je i po letech stále ve výborné umělecké formě a dokáže vytvořit skutečně velkolepou podívanou i v nevelkém divadelním sále. V mnoha okamžicích vhodně pracuje zejména s postranními balkóny či prostorem hlediště, kterým nechává procházet jednotlivé aktéry a situuje do něj i část živého orchestru. Bravurní hereckou práci odvádí jak K. Krhovják a K. M. Fialová, tak M. Kačmarčík, jenž výtečně interpretuje především vybrané protinacistické vtipy. Celkový dojem ovšem nepatrně sráží zejména obsazení I. Luptáka do jedné z ženských rolí a příliš hlasitý "zpěv" G. Vermelho.

M. Hanuš se pokusil vytvořit druhého Kaplana. To se ovšem povedlo jen zčásti. Mladí herci tančí tango téměř profesionálně, ale zpěv některých účinkujících je tak falešný, že i člověka s minimálním hudebním sluchem tahá za uši. Jedná se hlavně o Radku Fidlerovou a Hanu Doulovou. Po herecké stránce nepřineslo představení nic objevného. Mnozí herci ztvárňují své postavy v zaběhnutém stylu. Dosti vtipným zpestřením jsou výstupy J. Drbohlavové a L. Lipského, jenž má bohužel jen němou roli. Komediálně inscenace okořenili i V. Dvořák, Z. Vencl a E. Pacoláková. Nepřirozená je pouze H. Hornáčková.

Nikdy bych neuvěřil tomu, že se dá takto citlivým způsobem inscenovat novodobé psychologické drama o matematice a mezilidských vztazích. Scéna nebyla nijak bohatá ani zajímavá, ale probleskující výboje světla za skleněnými tabulkami jí dodávaly zvláštní kouzlo. Hudební doprovod na bicí v provedení M. Písaříka se k představení moc nehodil. Kostýmy byly až na výjimky vystihující. Excelentní výkon předvedla zejména Veronika Kubařová a dokázala tak, že je herečkou velkých rolí. V jejím podání jsem Catherine věřil téměř každé slovo. Zdatně jí sekundovali i O. Vízner a M. Písařík.

První inscenace pana Šimáka na Fidlovačce v roli uměleckého šéfa jasně ukázala, kam hodlá toto divadlo v budoucnu směřovat. Scéna, která hýřila čtyřmi barvami všech čtyř povah, byla nádherná. Kostýmy byly se scénou též barevně propojeny. Písničky J. Uhlíře a Z. Svěráka převzaté z legendární inscenace Jiřího Menzela, dodávaly představení ten správný švih. Z herců bych vyzdvihl V. Svobodu, D. Klapku, Z. Maryšku a P. Nečase, ale také M. Doležalovou a B. Mošnovou. Ze všech povah byli nejlépe zpracovaní dle mého názoru sangvinici, v jejichž čele stál svérázný a vždy usměvavý Václav Svoboda.

Problém celé inscenace vidím již v samotném obsazení, jelikož hlavní role v komorních hrách by měly být svěřovány skutečným mistrům svého oboru. V případě M. Holého se jedná o naprostý režijní omyl. Snaha o ztvárnění vážnosti se tomuto neumětelovi stále nedaří. Hysterickým a přehrávaným herectvím si svoji cestičku na Vinohrady zcela uzavřel též J. Plouhar. Zachráncem celého představení je, jako již poněkolikáté, nepřekonatelný Luboš Veselý. Dramaturgické zásahy do textu jsou nepromyšlené. Zbavují text původního všudypřítomného napětí a dělají ze hry nudnou a průměrnou podívanou.