Cesta dlouhým dnem do noci

Mě to bohužel celé nějak minulo.
Kdybych měla popisovat jednotlivosti typu herecké výkony, scéna...tak kromě zatmívaček nebudu mít připomínek. Ale jak miluju ruské nípání se v emocích a rodinných vztazích, tak to americké mě nějak nedokáže zasáhnout. Pak se přistihnu, jak se více zaměřuji třeba na setrvání v roli herce, který je právě v pozadí, případně posuzuji herectví mladších ročníků nyní s tím, jak si je pamatuji z (dob před) DAMU.
Kdo zná text a má jej rád, určitě bude nadšen.

Hutná psychologická nálož, která ve vás bude nějakou dobu odeznívat. I přes větší délku dokáže inscenace vtáhnout do sebe a nijak nenudí. Pomalejší tempo tomu svědčí a díky němu pak o to více vyniknou vygradované scény, které zde mají dosti silné dopady. Divák zde sleduje prakticky rozklad rodiny v přímém přenosu a minimálně mě se honilo hlavou, že tohle by ustál opravdu jen málokdo. Od začátku se zde daří dobře budovat atmosféru bezmoci, což trefně doplňuje též použitá hudba a zvuky. Využití mikroportů nevadilo, ba naopak spíše zážitek umocnilo. Herecky výtečné, skvělá hlavně B. Lukešová a vedle ní J. Vondráček. 75%

75%. V autobiografickém rodinném dramatu je mistrně zachycen stereotyp bezvýchodného vzájemného ničení. Režisér I. Buraj našel s herci moderní a věrohodnou tvář postav, opřenou o spolupráci s odbornými poradci, navíc nezatěžkanou českou inscenační tradicí hry či návyky herců (např. J. Vondráčkovi odlišný způsob práce umožnil účelně užít jiné prostředky). Mikroporty dovolily ve velkém sále zprostředkovat hlasem niternější emoce. Pomalé tempo inscenace poměrně dlouho unese, i ve scéně terapie. Stopáž se stává nepřiměřenou v posledním dějství, kdy se v dialozích mezi muži jen opakuje vyřčené. Pozoruhodný počin, jež si zaslouží od diváka šanci!

Režijně citlivě uchopené inscenaci se podařilo otevřít mi cestu do hloubi bolesti lidské duše. Cestu plnou nenaplněných očekávání, bláhových snů, poztrácených iluzí a marných nadějí. Projít si jí spolu se členy rodiny Tyronových jsem prostřednictvím pozvolného snímání rozpadu jejich nefunkčních vztahů mohla opravdu niterně a intenzivně. Sejít z ní mi žádný z hereckých průvodců ani na chvíli nedovolil, skrze maximální koncentraci a autentický prožitek vystihl každý složitý vnitřní svět své postavy a zpřítomnil i atmosféru unaveného srpnového dne s oparem houstnoucí mlhy. Emoční účinek působivého finálního obrazu ve mně dozníval dlouho do noci.

65% S vražedně pomalým tempem této inscenace jsem bojovala téměř od začátku, v první polovině ještě úspěšně, tam mě zaznamenaná témata rodiny, nemoci, ale hlavně závislosti a jejího vlivu na rodinu, její členy a na neodbytný rozklad všeho, velmi zaujala. V jakkoli staré hře, jakkoli daleko do historie se obrací, toto téma je stále aktuální a první část inscenace byla skvělá. Scéna terapie jakékoli naladění na realistické rodinné drama však naprosto podtrhla a znovu mě již inscenace nezasáhla. V druhé části jsem bojovala s tempem téměř neustále, porty mě iritovaly o to víc a ani S. Toman mě zde už herecky úplně nepřesvědčil.

Psychologický realismus a herectví, jež se již téměř nepraktikuje. „O´neillovská“ tíživost je předložena v hyperrealistickém prostoru a času, na situace propadání a marnosti se nahlíží i optikou vnitřních hlasů, kdy akceptujete užití mikroportů. Jen ta trčící příkrasa v podobě terapeutické seance je právě proto zcela zbytná, i vzhledem k délce představení, nesdělí o mnoho víc, než co soustředěný divák čte mezi řádky. I přes drobnou výhradu Ivan Buraj se v Dlouhé uvedl skvělou inscenací melodramatické nálady. Ještě více diváckého zaujetí přináší interpretační vypořádání s těmi „složitými postavami“, herecké výkony jsou nositeli zážitku.