Kouzelná flétna

85% - První polovina Kouzelné flétny v Dlouhé funguje téměř stoprocentně: zdobená svěží hravou nadsázkou, výbornými hereckými a pěveckými výkony, živou hudbou; to vše v tradičně výrazné a nápadité výpravě.
Druhá polovina za tou první, ač stále zdobená stejnými klady, trochu kulhá, příběh ztrácí na lehkosti a tempu. Zamrzí v ní navíc doslovné opakování některých již dříve použitých scénických nápadů, jakkoli zajímavých. (Proč?!)
Výborní jsou Ondřej Rychlý, Sára Venclovská, Martin Zavičár a Jan Sklenář.

Cit tandemu SKUTR pro imaginaci zdá se být bezbřehý. Aktuálně je možné se o tom přesvědčit v DvD, kde se oba s postem uměleckého vedení více než důstojně rozloučili nastudováním magického singspielu Kouzelná flétna, ze kterého pod jejich režijní taktovkou dýchá a promlouvá především radostná hravost se spoustou nápaditých, v rámci děje inovativních detailů. Ke komplexnímu zážitku měrou zásadní přispívá i živý hudební doprovod ve zdařilém aranžmá Matěje Kroupy a múzicky mimořádně obdařený soubor divadla, tentokrát v čele s Královnou noci v absolutně neodolatelném podání Jana Sklenáře.

Půvabná zpěvohra o tom, jak zlo bylo potrestáno a velká láska zvítězila. Soubor Divadla v Dlouhé opět předvedl, že disponuje hudebně kultivovaným projevem. Duo SKUTR se zednářskými symboly moc nezdržovalo, možná je symbolizovaly bulvy, za které bylo převlečeno trio knězů. V závěru se vznešený Sarastro (důstojný Tomáš Turek) promění v hlídače obrazárny, a vyprovodí Tamina, který se probudí ze snu, a spatří jakousi dívku, která mu připomíná Paminu z jeho snu. Hlídač pro jistotu za oběma zamkne dveře. Kostýmy Simony Rybákové byly opět velmi vydařené.

85 % SKUTR se s Dlouhou loučí nejkouzelnější inscenací, kterou zde připravil. Klasicistní singspiel je opřen o nápad zasazení do obrazové galerie, kde příběh ožívá, vstupujeme do snu, místy výtvarně poněkud bizarního. Jevilo se jako nemožné, že vznešené operní party budou provedeny činoherci. Vypilováno, vydřeno tak, že nad výsledkem užasnete (ano, především nutno jmenovat Jana Sklenáře v partu Královny noci), anebo interpretace přiznaně sklouzne k naivistickému vtipu; ostatně je to jeden z principů inscenace. Individuální výkony i kolektivní souhra a pečlivé dramaturgicko-režijní zpracování staré, ale živoucí látky přinášejí divácký zážitek.