Recenze

Matěje T. Růžičku, režiséra, herce a především iniciátora mnoha nevšedních kulturních projektů, usilujících o oživení jinak poměrně stojatých vod brněnského divadelního života, není nutné zdlouhavě představovat. Dříve principál souboru Divadla v 7 a půl a nyní šéf volně navazujícího sdružení Zbrojovkapůl dal o sobě v minulé sezoně vědět například úspěšným režijním hostováním v Buranteatru (inscenace Solaris) nebo jedinečným divadelním zpracováním původně filmového příběhu M

Tovární hala číslo 7 v areálu brněnské Zbrojovky je místem, kde byste Múzu na první pohled jen těžko hledali. Nevzhledné místnosti s posprejovanými zdmi, nebezpečně se tvářící temná zákoutí, obrovské množství opuštěných kovových skříněk, nedopalky na zemi a lavice pokryté erotickými plakáty pamatujícími zlatá devadesátá léta, to je mix, který však zvláštním způsobem inspiruje k uměleckým počinům. Stopy dávné přítomnosti dělníků i nedávné přítomnosti pochybných existencí bez

Posledním příběhem, který napsala Iva Peřinová pro loutkové divadlo, je adaptace libreta Labutího jezera. Tato adaptace je skromně nazvána Labutí jezírko, možná tím chtěla Peřinová potutelně dát najevo, že balet patří mezi „velké“ umění, zatímco dřevěné loutkové divadlo bývá řazeno mezi nízké až pokleslé žánry. Labutí jezírko režíroval Tomáš Dvořák, který proslul tím, že mnoho svých inscenací ozdobil loutkářskými vtípky. Domnívám se, že tím se Labutí jezírko stává stravitel

V životě, v literatuře i na divadle je to vlastně běžné schéma: žena na hranici středního věku si náhle uvědomí, že její dosavadní život byl možná až příliš podřízen povinnostem a snad proto se z něj v běhu let vytratila všechna dřívější radost. Při hořké životní bilanci postupně zjišťuje, že její mladistvá očekávání se nikdy nenaplnila, předpokládaných cílů nebylo nikdy dosaženo a vysněné ideály byly naopak pragmaticky zapomenuty. A k dovršení všeho zlého jí navíc dochází,

Každý, kdo se někdy pokoušel proniknout do tajemství cizí řeči, mi dá jistě za pravdu, že studium cizího jazyka není žádná procházka po mechem zarostlém chodníčku. Úskalí cizí řeči jsou zapeklitá a v zákrutách nesrozumitelných slovíček, dvojsmyslných výrazů a pro laika jen obtížně pochopitelných větných tvarů je možné se ztratit stejně snadno jako v labyrintu bájného Minotaura. Své o tom jistě vědí především emigranti – lidé náhle vykořenění ze své domoviny a necitlivě vrže

Ondřej Havelka ze Saturnina po šestnácti letech snímá magické zaklínadlo, které osobně pomáhal uvrhnout, když s Oldřichem Víznerem, Lucií Zedníčkovou, Janou Synkovou, Petrem Vackem, Milanem Lasicou a Lubomírem Lipským ve Věrčákově filmovém zpracování výstředního románu vtiskli postavám jejich charaktery tak brilantně, že se staly klasikou – a klecí. Jediným myslitelným ztvárněním. Tehdy se vyrojili zarytí „saturninovci“, ortodoxní vyznavači románové předlohy, kteří kritizov

Představy o tom, co se děje s člověkem po smrti, mohou být případ od případu různé. Optimisté věří v reinkarnaci, realisté doufají v konečnost temného a bezútěšného hrobu, lidé duchovně založení si pohrávají s představou nebe a pekla a životní skeptici si podobné myšlenky raději vůbec nepřipouštějí, protože se jim žádná z nabízených variant příliš nezamlouvá. Konečnou odpověď však nikdo nikdy nezjistí, protože některé cesty vedou pouze jedním směrem a kdo se na ně jednou vy

Volit mezi dobrem a zlem je snadné, pokud má zlo na první pohled ďábelskou tvář a dobro se odívá rouchem beránka. Jenomže tak tomu bývá většinou jen v pohádkách: v běžném životě mívají etické soudy daleko rafinovanější podobu. Víme sice, že zabít někoho je špatné a obdarovat druhého naopak dobré – neexistují však také případy, kdy smrt se stává největším darem a dar naopak poselstvím smrti a zmaru? A podobně je tomu i s lidmi. Vynálezci jsou v představách běžných smrtelníků

S klasickými divadelními tituly je to těžké: každý ví, co od nich očekávat, a každý má alespoň rámcovou představu o tom, oč v nich běží. Případní inscenátoři jsou tím vlastně už od počátku postaveni před otázku volby, zda vyjít vstříc očekávání publika, nebo se s těmito očekáváními razantně střetnout. V prvém případě přitom riskují nevoli kritiky, v druhém zas nepřízeň publika. Když plzeňská činohra přistoupila k nastudování Jiráskovy Lucerny, rozhodla se zjevně kráčet tou

Hry Carla Goldoniho jsou českými dramaturgy velmi oblíbené, a tak jen málokterý divadelní fanoušek neviděl alespoň nějakou komedii z dílny slavného italského dramatika. Ale Goldoniho komedie o fotbalovém mistrovství světa? Zdá se vám to jako hodně podezřelé spojení? Inscenátorům Náměstíčka v brněnském Národním divadle ale přesně tohle spojení celkem vyšlo. Roman Groszmann a Jan Šotkovský zvolili pro hru tuto neobvyklou stylizaci. Děj přenesli v místě i v čase. Zatímco mí

Pokud člověk odněkud utíká, většinou má alespoň rámcovou představu o tom, k jakému cíli jeho útěk směřuje. Existují však útěky, které nikam nesměřují – jsou to útěky odněkud, nikoliv útěky někam. Cílem takové cesty není někam dojít: podstatné je dostat se pryč, možná někam daleko, ale v každém případě někam docela jinam. Pryč od rodiny, pryč od dětí, pryč z domova důchodců. Postavy francouzské divadelní hry Na útěku jsou na tom podobně. Claude je dámou v letech a od života

Nastudování muzikálového fenoménu se jménem nejslavnější dohazovačky v titulu je na Hudební scéně Městského divadla Brno dvaadvacátým v tuzemské inscenační historii. Divácká obliba, potažmo provozní úspěšnost muzikálu Hello, Dolly!, je u každého provedení téměř zaručena. Dramaturgická sázka na jistotu většinou vychází. Z čeho to pramení? Dojemný příběh o lidech, kteří se dokáží zvednout z prachu životní cesty a jít si za svým cílem, bude divákům vždy blízký, protože v něm z

K dětskému světu patří občas krutost, jejíž hloubku si dospělí ani nedovedou představit. Následky takové krutosti mohou být někdy banální, jindy osudové. A občas se tyto následky projeví způsobem, který by člověk dopředu snad ani nepředpokládal – a stanou se katalyzátorem událostí, které si s tou původní dětskou krutostí v ničem nezadají. V divadelní hře francouzské autorky Yasminy Rezy Bůh masakru, kterou v české premiéře uvádí pražský Činoherní klub, stojí na začátku všeh

Myslíte si, že v dnešní bouřlivé době se už nelze téměř na nic spolehnout? Něco na tom možná bude. V plzeňském divadelním prostředí se však jedna věc zdá být stále stejně neotřesitelná: pokud zdejší herec a dramatik Antonín Procházka napíše novou divadelní hru, před divadelní pokladnou se rázem objeví fronty a vedení divadla má předem zajištěno alespoň šedesát zcela vyprodaných repríz. Paříž může mít svého Moliera a Stratford nad Avonou svého Shakespeara, nic z toho však zd

Ve světě propleteném miliony kilometrů optických kabelů jsou termíny jako blízkost a vzdálenost jen velice relativními pojmy. Nějak jsme si už zvykli na to, že spíš než v metrech a kilometrech je vzdálenost či blízkost lepší vnímat v ukazatelích mnohem subtilnějších: cosi je nám vzdáleno ani ne tak proto, že to leží daleko od nás, jako spíš proto, že s tím nemáme žádnou zkušenost a že se to nachází mimo meze naší omezené představivosti. Z tohoto pohledu nemůže být běžnému s

Divadelní hra Maškaráda sice byla za života svého autora ruského básníka a dramatika Michaila Jurjeviče Lermontova nepochopena a odmítána, ale v dnešní době její nadčasové téma režiséry českých divadel láká. V Klicperově divadle je k vidění v silné režijní interpretaci Daniela Špinara, který s královéhradeckými umělci spolupracoval již při realizaci Shakespearovy Zimní pohádky. Hlavním hrdinou veršované romantické tragédie je Jevgenij Alexandrovič Arbenin, který se potýk

„Radúz a Mahulena. Slovenská pohádka o čtyřech dějstvích.“ Těmito slovy otvírá režisér Jan Antonín Pitínský nejnovější inscenaci stejnojmenné hry Julia Zeyera. Tato slova pronesou dva muži v černých, střízlivých oblecích a s bílými rukavičkami, v pozadí se počíná rozsvěcovat geometricky strohá scéna laděná do odstínů zelené a my pomalu tušíme, že nepůjde o běžnou adaptaci Zeyerovy dnes již klasické hry. Jedna z nejvýznamnějších složek celé inscenace, která určuje její ce

Existují lidé, kteří jsou schopni donutit své okolí, aby obíhalo okolo jejich života podobně jako Země okolo Slunce. Na tom ještě není nic mimořádného: podobné chování vídáme u většiny politiků a téměř u všech celebrit. Jenom málokomu se ale podaří donutit veřejnost, aby se v uctivosti skláněla i před životem naplněným pouze absolutním marasmem a bídou. A ještě méně je na světě těch, kteří dokáží udělat z vlastního zbabraného života zdroj své obživy. Anglickému novináři Jef

V přítmí se začínají pohybovat nezřetelné siluety. Vydávají tiché skřeky a prodírají se, přehrabují a válejí se v kupičkách hadrů. Jsou to lidé, a nebo zvířata? Takto nějak začíná projekt skupiny BUBU ZOO RAT Zkouška sirén, která se utvořila právě pro jeho vznik. Jak sami autoři hlásají, jedná se o kolektivní projekt, kde se každý ze členů aktivně zapojuje do procesu tvorby. I přes to výsledný tvar působí překvapivě konzistentně, i když si můžeme povšimnout určitých tendenc

Nikdo tu není. Nikdo. A ta postava v kabátu přes hlavu, která se motá dole u uličky a docela překáží, tak ta tam není už vůbec. Je tady ale hlas. Poměrně zvučný, hlasitý, zdravící příchozí a každého ujišťující, že je zde dosti místa, ať se nikdo netlačí a v klidu si najde volnou židli. Sál se zaplnil a začíná se stmívat. V tom ze strany vyskočí „hlas“, velké brýle na očích a začíná úvodní přednáška. Pomalu nám to dochází: Aha, doktor. A díky programu doplňujeme: Aha, doktor