Vladimír10

Burajův Kosmos je po Příliš drahém jedu dalším kusem, v němž se roztrhl pytel s videoprojekcemi. Děj se i zde odehrává z velké části na plátně s tím, že některé aktéry si divák může pořádně prohlédnout až při děkovačce. Zároveň mě mrzí, že se publikum opět nemohlo dívat především na živé herce a bylo nuceno sledovat jejich zploštělé obrázky přenášené několika kamerami ze zázemí Nové scény či interiéru domku stojícího na jevišti. Text jako takový rovněž postrádá smysluplný děj, a proto celá hra vyznívá do prázdna. Pamatovat si budu snad jen ohlušující "hudbu" a solidní výkon O. Pavelky.

V době světové premiéry této hry recenze kritizovaly především její přemrštěnou stopáž, která tehdy dosahovala více jak tří hodin. Tento nedostatek, jenž je umocněn absencí výraznějšího dějového oblouku, lze vypozorovat rovněž v české verzi, byť došlo patrně k prokrácení původního textu. Přesto jsem se i já v množství dialogů i monologů, které děj nikterak neposouvají, poměrně často ztrácel. Mezi herci nejvíce zaujme R. Holub v roli vybočující z jeho zažitého komediálního typu. Zbylé postavy jsou jejich představiteli ztvárněny spíše rutinně, což neplatí snad jen pro závěrečný výstup J. Hány.

Všechna udělená procenta jdou za V. Lazorčákovou, která jako jediná odvedla kvalitní hereckou práci, a to zejména v první části inscenace, v níž ztvárnila postavu Markétky. Zbytek viděného je tradiční přehlídkou ubohosti a stupidity v podání J. Friče, který se zjevně neštítí vůbec ničeho. Jedno z nejstarších českých jevišť tak bylo tentokrát svědkem přetvoření většiny Goethových figur v dělníky či kamioňáky. Vrcholem tvůrčí omezenosti se ovšem stalo navlečení Mefista do latexového overalu, ale i téměř úplné vysvlečení Jiřího Suchého z Tábora, který se následně promenádoval po scéně na vodítku. (více v článku na blogu)

Vnést na jeviště takto stupidní hru, jenž je doslova prošpikována laciným "humorem" čtvrté cenové kategorie, může snad jen osoba, která daný text sama stvořila. Nikdo jiný by totiž neriskoval prestiž svého divadla uvedením podobně pokleslého kousku, jenž je navíc hrán ve značně primitivní scénografii složené z barevné stěny, starých židlí a podobně ošuntělého stolu. S velkým sebezapřením jsem nakonec v sále vydržel až do děkovačky překvapen tím, jaké lascivnosti dokážou publikum rozesmát. Já však obyčejné nadávání či souložení na mnoho různých způsobů za dobrou zábavu rozhodně nepovažuji.

Musím uznat, že V. Morávek je i po letech stále ve výborné umělecké formě a dokáže vytvořit skutečně velkolepou podívanou i v nevelkém divadelním sále. V mnoha okamžicích vhodně pracuje zejména s postranními balkóny či prostorem hlediště, kterým nechává procházet jednotlivé aktéry a situuje do něj i část živého orchestru. Bravurní hereckou práci odvádí jak K. Krhovják a K. M. Fialová, tak M. Kačmarčík, jenž výtečně interpretuje především vybrané protinacistické vtipy. Celkový dojem ovšem nepatrně sráží zejména obsazení I. Luptáka do jedné z ženských rolí a příliš hlasitý "zpěv" G. Vermelho.

Nebýt chvil, v nichž dokáže P. Beretová diváka emocionálně zasáhnout, jednalo by se o další tuctovou zmodernizovanou hru zdejšího ansámblu. Právě díky představitelce titulní role mohu napsat, že alespoň něco stojí na této inscenaci za zhlédnutí, byť i postava Maryši působí zpočátku rozpačitě, a to hlavně díky výstupu, v němž se prochází po scéně polonahá. Tím ale výčet pozitiv končí, neboť zbytek osazenstva je režisérem donucen kupříkladu k rozhazování mouky po jevišti, rozstřikování vody ze sifonových lahví nebo k válení se po zemi. Na kvalitní herectví pak již, bohužel, nezbývá čas.

Přestože je titul uváděn již šestou sezónu, na jeho "kvalitě" se množství repríz stále neprojevilo. Za problematické považuji především obsazení hostující T. Bebarové do jedné ze stěžejních rolí. Dotyčná totiž charakter své postavy zploštila natolik, že v jejím podání působí chůva pouze jako uchechtaná drbna utápějící se v alkoholu. Podobně nepříjemný dojem jsem ovšem měl i z nepřirozeného výkonu S. Rojkové. Nemístně však působí také rádoby humorné a sexistické narážky zakomponované do bytostně tragického textu či přílišný patos, který prýští jak z některých herců, tak z hudebního podkresu.

Obsahová přesycenost původního textu a jeho nedůsledná dramaturgická úprava způsobily, že inscenace působí po většinu času neskutečně užvaněně, což ve svém důsledku vede ke ztrátě divákovy pozornosti. Ta je navíc narušena i zdlouhavými projekcemi z různých zákoutí divadelního zákulisí, které tvoří přibližně polovinu celého představení. Chvílemi jsem měl dokonce pocit, že sedím v kině, neboť vytvořením zjevné bariéry mezi hledištěm a jevištěm se vytratilo vše, co je na živém umění krásné. Výraznější herecký výkon předvedl pouze R. Jašków. EDIT: Po převedení titulu do studia došlo k výrazné redukci podílu projekcí na celkové stopáži inscenace.

Povahové sblížení dvou, zprvu zcela rozdílných, postav je oběma herečkami ztvárněno více než bravurně. Zatímco A. Mihulová se pomalu mění ze zakřiknuté knihovnice v šarmantní ženu, P. Nesvačilová prochází náhlou charakterovou transformací až v samém závěru hry. Díky rozbíjení jednotlivých dějových "skořápek" se zároveň divák postupně dozvídá nejniternější tajemství obou hrdinek a dostává se až na dřeň jejich uvažování. Většinu scén ale autor odlehčil i komickými či lehce absurdními momenty, jejichž ztvárnění lze označit za znamenité, neboť se ani jedna z dam neuchýlila k přílišnému přehrávání.

Martinu Čičvákovi se podařilo podle Chaplinova scénáře vytvořit parádní satirickou inscenaci, která si dělá legraci nejen z nacistických pohlavárů, ale i z aktuálního dění. Vyzdvihl bych zejména narážky na covidovou situaci, hudební podkres v podobě písně Bella Ciao či nové "přezdívky" pro J. Goebbelse a H. Göringa. V prvé řadě je ovšem třeba pochválit vynikající výkon F. Březiny, který během hry v podstatě nesleze z jeviště a obě své role ztvárňuje plně v souladu s jejich předobrazy. Vedle toho velmi dobře vyznívají i komediální výstupy R. Kalvody či pokusy o nenásilnou kooperaci s publikem.

Původní Brechtovo drama se odehrává v letech 1624 až 1636, tj. v době, kdy zuřila třicetiletá válka. Jedná se tedy o smyšlený příběh zasazený do reálných historických událostí, které jsou důležité i pro naše národní dějiny. Z tohoto konceptu ovšem nezůstalo ve zdejší inscenaci v podstatě vůbec nic. Režisér děj zasadil do divného bezčasí, doplnil jej zcela nepochopitelně kulisami připomínajícími americký western a text obohatil přemírou bezúčelných vulgarismů či stupidních odrhovaček, které byly často zpívány v němčině. Pozitivně lze hodnotit snad jen obsazení E. Salzmannové do titulní role. (více v článku na blogu)

Uvedením této hry vnesl M. Hein na pražské jeviště další skvost novodobé dramatické tvorby. Trefou do černého bylo i obsazení M. Táborského, který zahrál roli autistického profesora, s opravdovou noblesou. Zároveň se však vyvaroval jakéhokoliv karikování povahy podobných lidí. Přestože P. Nesvačilovou považuji spíše za komediální herečku, dokázala se i ona dobře naladit na notu tragikomického textu a svůj herecký projev patřičně přizpůsobila. Výsledkem této neobvyklé symbiózy se stal gradující příběh, za jehož vrchol považuji především scénu na banketu zakončenou působivým tancem obou aktérů.

Skutečnost, že se tvůrci rozhodli pracovat s pofidérní parafrází Rostandova Cyrana, je sama o sobě zarážející. O to víc mě mrzí, že se k tomuto kroku uchýlil právě M. Františák, který chtěl patrně trochu zaexperimentovat po vzoru svých kolegů z Činohry ND. Na scéně proto nesmí chybět mikrofony a v textu zas všemožné sprosťárny spolu s trochou toho rapu. Většina účinkujících však hraje průměrně, čímž je podtržena bezradnost celého inscenačního konceptu. Obě hlavní role jsou navíc obsazeny proti typu, což je výrazně znásobeno i afektovaným projevem N. Řehořové v emočně vypjatějších scénách. (více v článku na blogu)

Přestávka u představení D. Špinara obvykle signalizuje, že se tvůrci nebojí odlivu diváků. Tato domněnka se mi v případě zdařilé adaptace románu J. Austenové jedině potvrdila. Především první část se totiž vyznačuje nejen překvapivě vkusnou scénou s květinovými motivy, které se objevují i na kostýmech, ale i propracovanou pohybovou složkou. Pomyslným vrcholem večera se pak, alespoň pro mě, stal poslední výstup I. Janžurové. Pakliže by se po pauze neobjevilo na jevišti několik zbytečných mikrofonů, do nichž aktéři občas pronesli některou ze svých replik, byl by zážitek ještě silnější.

Výsledný dojem z představení táhne nahoru zejména jeho druhá polovina, která má oproti úvodní části lepší spád a mnoho vtipných momentů je podtrženo zejména výborným výkonem V. Vydry. Z herců dále zaslouží pochvalu Š. Vaculíková, ale i V. Svoboda za svůj, částečně improvizovaný, výstup na forbíně. Tomáš Töpfer ovšem do hry začlenil i několik nadbytečných režijních nápadů, bez nichž by se večer klidně obešel. Za všechny lze jmenovat výstup L. Malkiny, při němž dotyčná pronesla monolog v estonštině, či moment, kdy malá družička rozplácla kus dortu do obličeje diváka, komparzisty, v první řadě.

Po Nebeského Králi Learovi a Mikuláškově Buržoazii se Fričovo Koncové světlo stalo s přehledem tím nejstupidnějším divadelním kusem, který jsem kdy zhlédl. Ti, kteří v průběhu hry neodešli a vydrželi až do konce, na scéně viděli kupříkladu M. Borovou politou ropou, M. Řezníčka pod maskou lišáka a všechny beze zbytku s pleší na hlavě. Skutečnost, že mají tyto věci se smrtí, jež má být ústředním motivem titulu, jen pramalou souvislost, nikoho zjevně netrápí. O děj tu totiž vůbec nejde, neboť publikum musí být přeci již dostatečně "oslněno" oněmi reflektory, které se občas vynoří z hloubi scény. (více v článku na blogu)

Tvůrcům se podařilo vytvořit vkusnou komediální inscenaci, jejíž děj má i překvapivý přesah směrem k otázce národnostní a rasové nesnášenlivosti na území USA. Režisérka se snažila o podtržení některých absurdních momentů, což se jí povedlo především v okamžiku, kdy titulní figura popisovala, odkud pochází. Při této příležitosti byl J. Racek nucen vyběhnout přes jeviště až na ulici před divadlem. Výborná souhra panovala v prvé řadě mezi M. Písaříkem a L. Pečenkou. Oba herci prokázali svůj komediální talent obzvláště v obrazu, kdy se E. Simms pokouší "cizince" naučit vybraná slovíčka.

Přestože se vyznění mnoha komediálních situací v průběhu uvádění výrazně zlepšilo, nemohu to samé napsat o pátém dějství, které celou inscenaci kvalitativně sráží. Zbytečné vulgarity, hejtman v červených trenýrkách či Chlestakov projíždějící po jevišti pod sprškou vystřelovacích konfet působí přinejmenším nemístně. První čtyři akty se těmito nedostatky naštěstí nevyznačují, neboť nechávají vyniknout především Gogolovu textu. Herecky nejvíce zaujmou J. Maryško, V. Javořík a J. Krafka. Aleš Procházka podává taktéž solidní výkon, i když některé repliky působí v jeho podání až příliš afektovaně.

Zvolený inscenační tvar, kdy účinkující sedí mezi diváky na jevišti v jakémsi kruhu, považuji za originální, ale i překvapivě promyšlený s ohledem na občasnou spolupráci s publikem, kterou se daří realizovat zejména J. Dudziakové. Vzhledem k atmosféře zbytku hry působila trochu nemístně pouze scéna, kdy všichni aktéři začnou na scéně zběsile tancovat. Po obsahové stránce v jednotlivých vyprávěných příbězích naštěstí převážil humor a nadsázka nad občasnými vulgaritami, což považuji za pozitivní skutečnost na rozdíl od faktu, že se dva herci po jevišti opět promenádovali v dámských šatech.

Byť si divadlo vybralo hru o vícenásobném vrahovi, mohlo být na jevišti přeci jen o něco méně násilí, prostitutek, sexu, drog a zvratek. Zhnusení z těchto elementů se proto po více jak dvou hodinách přeneslo do zhnusení z celé inscenace. Nevím, zdali to byl záměr, ale pokud ano, byl naplněn beze zbytku. Jediným důvodem, proč zajít na tento kus, tedy zůstaly pouze výborné herecké výkony K. M. Fialové a N. Horákové. Vyloženě trapně naopak vyzněla scéna, v níž Zucco zavraždil pubertálního chlapce ve žluté teplákové soupravě, který byl zcela nepochopitelně ztvárněn S. Lehkým.

Prezentovaný text se vyznačuje především primitivním humorem i zápletkou. Režisér tyto nedostatky ještě prohloubil tím, že jednotlivé obrazy oddělil rockovou hudbou nebo nutil herce k neustálému používání citoslovců typu "cvak cvak" či "lomc lomc". Obzvláště příšerné pak byly výstupy E. Nezvalové, neboť dotyčná přehrávala nejen v roli chechtající se sousedky s plyšovým psem, ale i v postavě asistentky, která části textu dokonce odzpívala v podobě operních árií. Vtipné snad byly jen narážky na A. Babiše či probíhající volby z úst J. Poláška, které se ale v původní hře opravdu nenacházejí. (více v článku na blogu)

Největší potíž spatřuji v tom, že již samotný Shakespearův text postrádá nosný dějový oblouk. Tvůrci tedy stáli před obtížným úkolem, s nímž si poradili jen částečně. Režisér inscenaci postavil pouze na herecké práci se skvostným překladem M. Hilského, který kvalitně interpretovali zejména V. Vydra, A. Talacková a J. Satoranský. Pro Š. Vaculíkovou se však hlavní role stala spíše danajským darem, neboť při její tělesné konstituci jí může jen málokdo uvěřit, že je muž. Přesto se ale jednalo o příjemnou podívanou a nebýt závěrečné duhy či zženštilého Hymena uvažoval bych i o vyšším hodnocení.

Jsem rád, že se v Divadle ABC opět objevila hravá inscenace určená pro děti, ale i jejich rodiče. Režisér dokázal do děje zakomponovat nejen velmi pěkná hudební čísla, ale i skryté fórky odkazující např. na ruské otravy jedem novičok. Dekorace umístěná na točně kvůli použitým barvám působí ovšem poněkud kýčovitě. Díky souhře všech aktérů a jejich spolupráci s dětským publikem jsem ale schopen tento drobný nedostatek přehlédnout. Mezi herci nejvíce zaujme M. Donutil a K. M. Fialová. Naopak představitelka víly Zvoněnky, T. Krippnerová, v několika "pěveckých" číslech až příliš tlačí na pilu.

V sevřeném a do jisté míry i "magickém" prostoru smíchovského studia účinkující v dokonalé souhře uvěřitelným způsobem zpřítomnili osud obou význačných umělců. Hra diváka srozumitelně seznamuje s jejich podstatnými životními milníky od konce čtyřicátých let, k čemuž jsou občas trochu zbytečně využity expresivnější jazykové prostředky. S textem si vedle M. Hanuše a L. Veselého nejlépe poradila D. Barešová, která hraje Werichovu i Holanovu dceru doslova jako o život a dokáže charaktery těchto postav zřetelně odlišit. Po režijní stránce působí impozantně především výtečná hra se světly a stíny.

Dle fotografií se zdejší Manon může jevit jako poměrně klasická inscenace. Z tohoto zjevného omylu mě však vyvedla již první scéna situovaná do muzea umění. Pravý zlom pak nastal ve chvíli, kdy se děj přesunul do "Duvalova domu". Ten totiž připomínal spíše novodobý bordel, v němž se mezi plastovými židlemi svíjeli muži i ženy v erotickém prádelku. Kromě J. Pidrmanové a V. Beneše navíc ztvárnili všichni aktéři svěřené figury bez většího nasazení. Pochvalu ale zaslouží alespoň pěkná hudba či některé klasické kostýmy, což ale nestačí k tomu, aby se dalo hovořit o skutečném divadelním zážitku. (více v článku na blogu)