Vladimír Rogalewicz

68 %. Milé představení a dle očekávání příjemně strávený večer. Jak už všichni zdůraznili, skvělá scéna poskytující obrovské režijní možnosti, které Martina Schlegelová mistrně využila. Vedle toho jsou ale strašné kostýmy na hranici únosnosti (jako kdyby si je ochotníci spíchli sami). Herecky je činohra DJKT (nejen v tomto představení) nanejvýš průměrná.

Formálně, zejména po herecké stránce, bylo představení dokonalé. Proto tak vysoké body za "celkový dojem". Nicméně se jedná o soukromou tragédii (historii?) jednoho psychicky nemocného člověka a snaha vykládat na základě jeho osudu širší společenské souvislosti jeho neveselé doby je minimálně zavádějící (avšak zde podstatně méně než ve Zlatých šedesátých). Největší přidanou hodnotu vidím v popisu připravenosti vysoce inteligentní a nadané ženy nekriticky obětovat všechny své ambice ve prospěch svého partnera.

Oproti očekávání hře chybí silná dramatická linka, která by se vyjadřovala k soužití v komuně (jak už někdo napsal, milostný trojúhelník by fungoval stejně i bez té komuny). Film neznám, nevím, zda je to už problém originálu, nebo až pražské inscenace. Ovšem herci byli skvěle obsazeni a sledovat vyrovnaný soubor bylo vyloženě potěšení. Vcelku je to docela dobré představení, ale srovnání s Vinterbergovou Rodinnou slavností (filmovou i dávným představením Činoherního klubu) nesnese.

Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na ten komiksový styl. Je ale stoprocentně dodržen v celé inscenaci a umožňuje vnímat vážné a znepokojivé tóny pod fraškovitým povrchem. Velkou zásluhu na tom má přesné a skvělé herectví celého souboru. I když pro mnohé vzdálená historie (ale není tak vzdálená, pro vaše babičky a dědy je dodnes živá), je dobré vnímat její přesah a poselství k dnešku. Díky divadlu za uvedení, po Vraždě krále Gonzaga je to další inscenace jasně vymezující postoje souboru. Pobavily mě i odkazy na současné politické dění v ČR, i když k tématu nemělo žádný vztah.(Voděrádky, 29.6.2025)

65 %. Nekonečně zdlouhavý a nudný úvod. Ano, autor to tak chtěl a připravuje tím diváka na to, co bude následovat. Nicméně divák se jenom modlí, aby už to skončilo. Bomba vybuchne po tři čtvrtě hodině. V druhé polovině city vysloveně tečou, divák je konfrontován s otázkami viny, svědomí, zapomnění. I přesto je druhá polovina hodně předvídatelná. Skvělý Pavel Rímský v roli starého slavného dirigenta. Až moc civilní Martin Finger jako jeho protihráč působí trochu jako záskok.

Skvělý Zelenka a skvělý Trojan, tedy formálně mistrně napsané (autor asi i očekává, že divák bude tu sofistikovanou konstrukci z motivů obdivovat) a dle očekávání předvedené (Trojan prostě nic neodflákne). Ale samotná hra je poněkud prázdná. Na začátku je slibná sprška kulturních (a popkulturních) odkazů, ale text se brzo zlomí do sledu laciných vtipů útočících na bránici na první dobrou. Ivan Trojan by si zasloužil něco hlubšího. Takto se inscenace řadí, podobně jako Fifty, k těm zapomenutelným.

Příznivci Miroslava Táborského, mezi něž se počítám, budou spokojeni. Jedná se o příjemně strávené jeden a půl hodiny, kdy je pomocí fiktivních faktů z géniova života zkoumána otázka, zda géniové mají právo ve prospěch své tvorby zanedbávat (či dokonce kazit) mezilidské vztahy, nebo zda mají vztahům v rodině či s přáteli část svých geniálních myšlenek obětovat. Nicméně měl jsem pocit, že M. Táborský hraje svého Einsteina trochu jakoby byl v Divadle Járy Cimrmana. Tato inscenace prostě hladí divákovu duši po srsti.

Intimní,niterná,a přitom zdánlivě jednoduchá a hravá inscenace postavená čistě na Erbenově textu.Rodina sedí u štědrovečerního stolu a její členové najednou začnou recitovat verše z Kytice.Amatérsky,nakolik si to pamatují,docela moderně (vždyť žijí nyní),ale s obrovskou úctou k originálu.Postupně se jednotliví členové rodiny začnou do některých rolí více a více pokládat,i když s minimem scénických prostředků. Přestává to být amatérské,stoupá dramatičnost a síla slova.To představení nemá vůbec nic,co bych mu mohl vytknout.Důraz je zde na obsahu Erbenových veršů,pravý opak kýčovitému provedení v Národním divadle,kde forma vítězí nad obsahem.

55 %. Hra zobrazuje bezvýchodnost přebujelé korupce a naprostou moc
vrchnosti, jen nikdo neví, kdo to vlastně je. Při tom si inscenace
pomáhá řadou obecně rozšířených předsudků a utkvělých představ o životě na ruském venkově. Navzdory dobrým a zábavným excentrickým výkonům všech představitelů jsem se v textu ztrácel, nicméně nejsem si jist, jestli to nebyl záměr. Tato inscenace mě nijak neobohatila. Povedené hudební předěly.

Intimní komorní divadlo provedené á la na Hlavním nádraží.Prostor Spirály může být zajímavý,ale rozhodně ne pro kus patřící někam do Ungeltu.Navíc prezentace všech možných technických možností prostoru je v představení zbytečná a velice rušivá.Co se týče příběhu,je pro takto rozsáhlý projekt příliš řídký.Nicméně body musím přidělit hercům-jejich role musely být vzhledem k prostoru technicky na hranici proveditelnosti, a to, že přesto zvládli příběh předat velice uvěřitelně a citlivě, je jejich velké vítězství.Vanda Hybnerová sršela v každé chvíli energií a Jan Révai ji dobře doplňoval civilním projevem.Oba také překonali nástrahy mikroportu.

Je skvělé, že se taková témata otevírají. Jitka Schneiderová hraje svou Alici dokonale. Ano, Alzheimer může potkat i nadprůměrně inteligentní profesorku, které si plně a chladnokrevně uvědomuje svou situaci i hrozivou perspektivu. Znamenitá byla i Zuzana Bydžovská v roli Aliciny životní partnerky. A minimalistická režie byla přesně taková, aby nezastiňovala poselství inscenace.

Na textu nezáleží.Bylo pouze potřeba dodat velkou fůru emocí, a tomu Čechov plně vyhovuje.Představení je "pouze" benefice Michala Kerna.Herec dokáže utáhnout dvouhodinové představení,kde v rychlém sledu chrlí text,výhradně v přímé řeči, přičemž dokáže skvěle mimicky i intonačně odlišit všechny postavy (pokud jsem na někoho nezapomněl, je jich šest). Celé představení je vysoce akční, Michal Kern tancuje a poskakuje v ďábelském tempu. Prvně jsem Michala takto viděl ve Snu čarovné noci Daniely Špinar, kde hrál Puka a Helena Grégrová ho charakterizovala: "Ale ten Puk byl animovanej nebo gumovej, že jo?!" Právě takový (a nejen) je také ve Váňovi.

65 %.
Jak už zde mnohokrát podtrženo, je v ústřední roli úchvatná Denisa Barešová.
Zbytek heslovitě:
Život influencerky poloviny devatenáctého století.
Skvělá scéna (jak je u D. Stojčevského téměř pravidlem).
Opět platí, že celkově forma převládá nad obsahem.
Chybí charakteristika postav a zdůvodnění jednání.
Dvě různé poloviny - první se vleče, je v ní překvapivě málo akce i informace, druhá je pak zcela jiná, akční, dějová (kdyby taková byla i první půlka, hodnotil bych asi výrazně výš).

55 %. Inscenátoři udělali maximum - znamenitá scéna, dobrá hudba i kostýmy, herecky a režijně asi nešlo udělat víc (i herce to dnes, zdálo se, bavilo :-)). Nicméně nápad, který autorovi jistě připadal naprosto světový a skvělý, se během 10 minut vyčerpal a dál už nebylo, co hrát. V posledních 20 minutách už byla řada motivů, která do inscenace vůbec nezapadala. Takže z pohledu předlohy promarněná příležitost.

Pavel Širmer: "Maďarský autor překvapuje nečekanými zvraty a baví černým humorem s prvky grotesky. Nahlíží pod povrch zdánlivé rodinné spořádanosti, trefuje se do pokrytectví a předsudků." Představení, které má překvapivě dobře rozdané karty, se však od poloviny mění v pustou grotesku beze špetky inteligentního humoru. Což o to, herci v Dlouhé to umí, ale mně jako divákovi to nic nepřineslo a konec (po velikém psychadelickém reji) je už vyloženě nadbytečný.

Nerudová - Tichý - Zadražil - Klubovna v Jindřišské ulici (společně s Audiencí).
Méně známý bratříček Audience za ta léta neztratil nic ze své údernosti a aktuálnosti. Představení je autentické, velmi mu pomáhá prostředí Klubovny. J. Nerudová a J. Zadražil jsou skvělí a uvěřitelní, M. Tichý příliš tlačí na pilu.

Karger - Zadražil - Klubovna v Jindřišské ulici (společně s Vernisáží).
Před 40 lety bych to hodnotil jako dokonalé. Dnes se jedná o proslulé představení, součást intelektuálního dědictví té doby. Představení je autentické a pro návštěvníky, kteří ho předem neznali (skutečně jsou ještě takoví), bylo zjevením.

Představení se skládá ze dvou odlišných polovin. Do přestávky jednotlivé postavy pronášejí v rychlém sledu hlášky z Tomešovy knihy. V tom tempu nemají ani čas nějak se profilovat. Po přestávce se vše změní, nastupuje velice akční část. Ovšem hlavní příběh (i všechny jeho vedlejší zápletky) jsou natolik nereálné, že to celé představení naprosto shodí. Možná je dobré zmínit, že Brňáky to představení hladí po srsti, asi bude mít v Brně velký ohlas.

Námět zajímavý,v Čechách nám ale k tomu dost chybí historické povědomí (co by vědělo londýnské publikum o době a ženách Karla IV?).Nejlepší je kapela,která skvěle šlape.Jinak je to veliký kýč,který tentokrát publikum obohacuje o tikťokovou kulturu-týká se to mluvy,oblékání,chování,celého libreta.Představitelky si to užívají,zjevně je to těší,předávají do publika velikou energii.V publiku už se většinově objevuje taková ta fan-club parta,která ví předem,kdy přijde vtip,hýká radostí a do divadla nepřišli, aby viděli představení,ale aby se zapojili a hodně odreagovali.Kostýmy se mi líbily,bez portrétu Jindřicha bych se obešel,ale vcelku nerušil.

Inscenace, s kterou jsem se obsahově zcela minul. Ani zpětně mi není vůbec jasné, o čem se hrálo. Pak je těžké hodnotit herce i formu představení. Pro mne velké zklamání.

Na představení jsem šel dobře připraven z předchozích recenzí a hodnocení, zdálo se mi, že takových nás byla v publiku většina. Největší dojem: skvělý scénář, velké množství otevřených témat, a přitom má představení obrovské tempo (asi se jen dala zkrátit závěrečná terapie). Daniela Špinar se navíc vrátila ve skvělé režijní formě. A konečně, Provázek v poslední době navštěvuji méně, dnes ale jejich soubor prokázal stále udrženou nejvyšší kvalitu. Co se týče tématu, představení nebylo (tak moc) šokující, bylo hodně zábavné a, jen jakoby mimochodem, ukázalo na velmi rozdílné generační vnímání těchto témat. (Archa+, Praha, 30.3.2025)

Nadsázka a určitá komediálnost je jen slupka pro velice závažné otázky. Jak doba zhodnotí a výrazně i smyje kdysi vyhrocené postoje, znejistí hodnocení, co je správné a co je špatné, a jak je stáří smutné. A navíc nasvítí vzájemné nepochopení mladých a starých (které je přirozené a staré, jak celé lidstvo). Výsostně herecká inscenace, která všem herečkám poskytuje krásné role (a nejvíc z toho vytěžila Natálie Drabiščáková).

Povedený Dianiškův pokus. Obdivoval jsem, jak umně poslepoval většinou obecně známé historky ze života dotyčných dam, často i proti historické logice, ale rozhodně tak, aby to přineslo nový neotřelý pohled nebo nově nasvítilo nějakou zcela jinou situaci. V dalším bych jen opakoval hodnocení Jana Pařízka.

Z typické bulvární komedie, kde je většina vtipu je založena na tom, že se parodují vžité stereotypy spojené s homosexuály a transvestity, vykouzlilo Švandovo divadlo skvělé představení. Hlavní zásluhu na tom mají dva lidé: režisér Daniel Hrbek dokázal vést herce tak, že ukázali i vážnější tóny a rozhodně nesklouzli k pitvoření, a Filip Rajmont, jehož herecká kreace je přesná, zábavná a důstojná, což musí být mimořádně těžké. (Nicméně dnes bylo divadlo z poloviny plné fanynek, které přišly na transvestity show a v některých scénách výskaly předem...) Nenechte se ale odradit, bude se vám to líbit a přinese vám to čirou radost.

Levná produkce. Nefunkční scéna (pravděpodobně recyklovaná) - přes celé jeviště velká dvoupatrová sada šatnových skřínek, které vůbec nehrály. Hudba, jakoby ji napsala AI. Nevýrazná (neviditelná) režie. Škoda, ten příběh je silný a skvělý a herecky i pěvecky to bylo obstojné.