Zrada

Zpětné vyprávění evoluce manželské nevěry, poměrně dobré dialogy a nápad s SMS činí ze Zrady jednu z těch lepších a zajímavějších inscenací repertoáru ČK. Tvůrci se bohužel nevyhnuli možnému zlu retrospektivy, tedy, že se divák nedozví téměř nic o samotných kořenech nevěry, ale spíše o jejím průběhu. Herecky zde vyčnívá Martin Finger, Ondřej Sokol hraje hodně nezúčastněně a trochu mi přišlo, že i lhostejně. A myslím si, že je dosti kontroverzním režisérským tahem dosadit do role zrazující manželky svou vlastní bývalou manželku.

Myslím, že po všech směrech vydařená hra. Retrospektivní způsob vyprávění sice odebírá prvek očekávání ve smyslu "jak to dopadne", ale přináší nová odhalení typu "co se přesně stalo". Také umožňuje více se soustředit na velmi zdařilé dialogy. Mezi herci to funguje výborně, většina scén má v tomto směru opravdu dobrou atmosféru. Vynikl především M. Finger, ale i K. Lojdová a O. Sokol nijak nezklamali, ba spíše naopak. Pochvalu zaslouží i nápadité využití textové komunikace a zdařilé přenesení hry z 80.let do současnosti. 77%

Výborně vystavěná hra. Její jádro je sice v celkem banálním a ohraném milostném trojúhelníku, ale díky retrospektivnímu postupu a spoustě nevyřčených citů se stává originální a zábavnou. Po herecké stránce nebylo co vytknout a scéna přesně odpovídala textu. Povedlo se i ztvárnění smskových konverzací. Výtku si zaslouží pouze dvě poslední scény, ve kterých se oproti ostatním už nic zásadního nestane. Chápu, že je potřeba celý příběh dohrát o konce, ale tady to bylo spíše do ztracena.

Napětí, které zdánlivě nenápadně pobublává pod pokličkou vzájemných vztahů aktérů příběhu, dosahuje prostřednictvím režijně velmi zdařile uchopeného časově převráceného scénosledu a díky výborným hereckým výkonům zajímavých atmosférických poryvů a vyznívá místy s až nečekanou silou.

75% Jednoduchý a celkem ohraný příběh klasického milostného trojúhelníku (autor hru napsal v obráceném sledu – začíná se závěrečnou scénou, přičemž se postupně dobíráme až k samému začátku nevěry) O. Sokol inscenoval jako velice působivý „vztahový thriller“. Jeho inscenace je ukázkou detailní režijní práce, což se týká nejen vystavení jednotlivých scén, ale i pečlivého výkladu všech tří postav. Herecké výkony považuji za vyrovnané, nejzřetelněji jsem však vnímal citlivost postavy Roberta, kterého ztvárnil O. Sokol. Trio Finger, Lojdová, Sokol potěší i tímto ne zrovna optimistickým příběhem.

Poměrně banální příběh milostného trojúhelníku se ve hře odehraje v převráceném sledu scén, čímž autor dosáhl zajímavých asociací. Dramatikův postup dnes už zdaleka nevyzní tak objevně jako v době vzniku textu, ale propracovaná inscenace přesto stojí za vidění. Režisér O. Sokol hru za pomoci přínosných dobrých nápadů (SMSky, mobily) nenásilně převedl do současnosti. Pečlivý výklad hry i postav, správné vedení herců. Nelze říci, že by K. Lojdová a O. Sokol hráli nepřirozeně, vedle výborného M. Fingera se však přece jen trochu projevilo, že nejsou schopni zdaleka takové autenticity jako on.

Ondřeji Sokolovi se povedl malý zázrak. Poté, co jsem viděl inscenaci Divadla v Celetné, jsem nabyl dojmu, že Harold Pinter napsal velmi špatnou hru, proto jsem do Činoherního klubu přicházel se značnými obavami. Nyní musím svůj názor změnit, text není velmi špatný, ale řekněme průměrný. Zásluhou režiséra a (ostatních) herců však vznikla inscenace, jež se z tohoto omezení vymanila, výsledkem převedení do současnosti a obohacení o příslušný rámec je, že Zradu v Činoherním klubu můžu s klidným svědomím doporučit.

Bezohledná a slepá zamilovanost, naivita, krutost, vyhoření vztahu. Téma partnerského trojúhelníku se nese ve zdánlivě odlehčené, místy až neosobní formě, umocněné částečným převedením dialogů do SMS zpráv. Pod povrchem se ale daří udržovat napětí, které vrcholí v momentech, kdy jsou všechny tři postavy na scéně současně a lžou si po telefonu. Inscenace útočí na divákovo podvědomí silněji, než by se na první pohled zdálo.