Profil uživatele

JirkaS

Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se Jiří Svoboda, je mi 32 let, jsem z Českých Budějovic, a miluji divadlo, které mi zabírá většinu volného času. Jsem jen obyčejný divák amatér, který se v divadle cítí šťastný. Už jako student základní školy jsem někdy od svých 12 let utrácel většinu kapesného za vstupenky do Jihočeského divadla, kde jsem viděl své první inscenace, a kde jsem postupně propadal kouzlu divadla. Nebylo výjimkou, že jsem šel do divadla i třikrát týdně. Chodil jsem na činohru, na operu i na balet. Toto zanícení mi vydrželo nějaké tři roky, než jsem propadl zase jiným zájmům. Znovuobjevit kouzlo divadla se mi povedlo od února 2016, tedy v 29 letech, kdy jsem začal u nás v Budějcích navštěvovat zájezdová představení z Prahy. A v roce 2017 jsem začal častěji jezdit za divadlem i do Prahy. A ze všech divadelních forem zůstávám věrný pouze činohře či výjimečně muzikálu.

Divadlo mě povznáší a dává mi křídla. Dobré divadlo ze mě dokáže vydolovat i ty nejvíce ukryté nejniternější emoce a přimět mě k zamyšlení. A jen málokteré divadlo mě dokáže vnitřně rozervat na milion kousků. Rád hledám právě takové inscenace, které ve mně rezonují, a které mě dokáží posouvat dopředu. Tak doufám, že jich najdu a uvidím co nejvíce.

Pro jakýkoliv kontakt jsem k dispozici na e-mailu: jirka.divadlo@seznam.cz
Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Iva Bryndová: 17 % (35)
Helena Grégrová: 18 % (97)
Jan Pařízek: 18 % (91)
Lukáš Dubský: 18 % (67)
Anežka Hrebiková: 20 % (42)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: << < 1 2 3 4 5 6 7 8 9 > >>

(zadáno: 11.11.2017)
Ucházející, i když z různých adaptací Shakespearových her, které jsem v poslední době v Praze viděl, je tohle pro mě spíše průměr. Většinu času jsem měl pocit, že inscenace je taková nemastná neslaná, ale druhá polovina už byla přece jen zajímavější. Kdo jednoznačně vyniká, to je Marek Němec, kterého jsem viděl poprvé v životě a udělal na mě dojem. Celkově mě námluvy Benedika a Beatricie (skvělá H. Dvořáková) bavily. A koneckonců, modernizace této hře pomohla přiblížit jí dnešnímu publiku a osobně si myslím, že to bylo uchopeno zajímavě. I takhle je možno Shakespeara inscenovat. /10.11.2017/
(zadáno: 14.8.2019)
Tohle je klasický dobový Shakespeare bez modernizací tak, jak to mám rád. Kompaktnosti inscenace však ubližuje osekaný text, kdy alespoň zpočátku není jasné kdo je kdo, nemluvě o obtížnosti pochopení pohnutek a jednání některých postav. Vše však vynahrazují herecké výkony a celková rozvernost a pohoda, které z jeviště sálají. Vynikají především skvělá P. Horváthová a V. Jílek, velice mě zaujal též R. Mácha jako Claudio a doslova mě odboural P. Čtvrtníček, který ukazuje jak vtipná čeština umí být a perfektně balancuje mezi vtipností a trapným přehráváním. Byl to milý zážitek. /12.8.2019/
(zadáno: 23.9.2018)
Za mě super! Je to jedna z těch mála inscenací z činohry ND, které nejsou exhibicí režiséra, ale dávají prostor příběhu, autorově poetice, a hercům. Příběh o modrém ptáku jsem dosud neznal, a o to více jsem byl zvědavý a ve výsledku mile překvapený výsledkem. Bál jsem se, že jako dospělý divák si to neužiju, ale ono to celé bylo tak působivé, že jsem jen fascinovaně sledoval dění a nechal se unášet na křídlech fantazie a zároveň jsem zpracovával myšlenky, které ke mně z jeviště pronikaly. Vždyť to celé bylo tak krásné a snové! A všichni herci byli skvělí! /21.9.2018 - večerní představení/
(zadáno: 11.11.2019)
Byl jsem příjemně překvapen, jak rychle to utíká, a že je to dokonce místy i vtipné a zajímavé. Ani vteřina nudy, ani jedno zívnutí, jen příjemný pocit. Žádné velké herecké výkony ani objevný text se nekonají, ale občas stačí ke spokojenosti jen zjištění, že mě to baví. J. Bartoška zde sice má hlavní roli a zvládá ji s bravurou, ale celou inscenaci si pro sebe krade Z. Bydžovská, která nekonvenčním způsobem víří stojaté vody celého příběhu a je vděčným terčem pozornosti publika. Za mě rozhodně v rámci současné divadelní (zájezdové) komediální produkce nadprůměr. /6.11.2019 v Č. Budějovicích/
(zadáno: 11.11.2018)
Ota Pavel, Miroslav Donutil a Divadlo Viola. Pan Donutil je mistr slova a je lhostejno, vypráví-li zábavné historky nebo předčítá-li poetické povídky plné nostalgie vyprávěné nevinnýma dětskýma očima. Troufám si tvrdit, že povídky Oty Pavla v panu Donutilovi našly interpreta z nejlepších, a ta atmosféra nesoucí se sálem, kdy dychtivé oči divákovy spočívají na jediném aktérovi dychtíc po mimořádném zážitku, je nepřenositelná. Ponořit se do právě slyšeného, představovat si to a do toho zakoušet přednes páně Donutila, to je mimořádné. To je dokonalé! To je večer z nejvzácnějších! /9.11.2018/
(zadáno: 21.2.2019)
Jak přežít samotu a nezbláznit se. I tak by mohl znít podtitul této komedie pro čtyři herečky a publikum. Žádné velké umění to není, ale to jsem tak nějak čekal. Doufal jsem, že se třeba dočkám inteligentní zábavy trefně se strefující do současného problému singl života. Bohužel když si tři herečky ve zralém věku a jedna o něco mladší hrají na puberťačky, vyznívá to spíše trapně. Pár vtípků se sice povedlo, ale tím nejlepším zde je výsostně dokonalý monolog Vandy Hybnerové ke konci inscenace, za který jsou vlastně všechna procenta, která uděluji. /18.2.2019 v Č. Budějovicích/
(zadáno: 25.12.2018)
Jeden salonek, rakouská (nebo pražská?) smetánka, jedna noc a přehlídka přetvářky, snobismu, malosti, pokrytectví a namyšlenosti. Jan Hájek dominuje celé této zvláštní sešlosti jako kritik všech nešvarů, kterých jsme svědky, ale bez výrazné kolektivní práce všech zúčastněných by to nebylo tak silné, tak zajímavé, tak inspirativní. Jan Mikulášek mi po Maryše, Spalovači mrtvol a Kafkovi´24 předvedl další svou výraznou režii, kterou z hlavy jen tak nedostanu a spolu s dokonalou výpravou Marka Cpina a převedením do českých reálií tak vznikla výrazná inscenace, která nutí k zamyšlení. /21.12.2018/
(zadáno: 23.4.2018)
Mé první seznámení s tímto textem dopadlo dobře. Od začátku do konce jsem visel očima na pódiu a čekal, co bude dál. Inscenace velice rychle odsýpá, text samotný pak krásně ukazuje hry lásky šálivé v praxi. Láska si s námi pohrává, chtíč nad námi přebírá nadvládu, ztrácíme lidi, kteří nás skutečně milují proto, že neumíme být spokojení s tím, co máme. Byť se režie spokojila s prvoplánovým ztvárněním textu a klouzá jen po povrchu a v určitých chvílích bych uvítal větší procítění postav, líbilo se mi to. Herecky ucházející, příjemně překvapila A. Stropnická, kterou jsem dosud neznal. /22.4.2018/
(zadáno: 17.11.2018)
Soudit je těžké. Být souzen ještě těžší. Hra na kočku a na myš. Touha po spravedlnosti mířící často za hranu zdravého rozumu a chápání. Kdo je zde oběť? A můžeme si z toho všeho vzít ponaučení? Znepokojivá hra o věcech, které jsou vzdálené časem, a přesto jaksi povědomé a blízké. Pánové Fridrich a Vlasák rozjeli tak zajímavý příběh, že jsem celou dobu nedokázal spustit oči z jeviště a nestihl jsem se ani začít nudit. Tato inscenace je jedna z náročnějších, ale divákovi se odmění zážitkem vpravdě nezapomenutelným. Jen je škoda, že se u mě vnitřně nedostavily žádné emoce. /13.11.2018/
(zadáno: 11.4.2018)
Hodnotit jen herecký výkon, bylo by to na sto procent, protože Elizaveta Maximová povyšuje vcelku obyčejný text na vpravdě unikátní zážitek. Jak dokáže střídat zasněný výraz se žárlivostí, zamilovaný pohled s naštváním, chvíli by jí divák miloval a vzápětí se jí bojí, tohle je stoprocentně přesný výkon. V jednu chvíli jsem neměl daleko k slzám. O to více zamrzí průměrnost textu o jedné holce z děcáku naivně zamilované do staršího chlapa, který jakoby vypadl ze stránek časopisu pro teenagery. A mrzí i krátká délka inscenace. Ale je to intenzivních 40 minut plných kvalitního herectví! /9.4.2018/
(zadáno: 22.7.2017)
Měl jsem problém s velmi zvláštním dějem a nelogickým chováním postav, stejně jako s hlavní zápletkou a poněkud zvláštním koncem. A bohužel tato komedie nevynikala ani svou komediálností. Upřímně řečeno, vlastně jsem byl rád, že jsem neusnul, protože chvílemi jsem k tomu neměl daleko. Ale nechci být přehnaně přísný, Rudolf Hrušínský tuto komedii trochu pozvedl a kvalita jeho herectví stačí k tomu, abych úplně nelitoval toho, že jsem představení viděl. A jen doplňující informace, představení trvalo zhruba 85 minut a bylo bez přestávky. /viděno 19. července 2017 v Č. Budějovicích/
(zadáno: 23.5.2018)
Sex a chtíč vládnou světu. Tak proč si nevzít toto téma i jako ústřední motiv pro inscenování jedné z her největšího dramatika historie? V určitých pasážích chce režisér šokovat za každou cenu, a to mi vadilo. Zbytečně natahované obrazy spolu s oděním některých postav (transvestita, záchranář, masky opic), které jsem nepochopil, inscenaci sráží. Ale vše vynahrazuje grandiózní výkon T. Dočkalové, její záchvat v úvodu a statickou scénu v závěru hry budu mít v hlavě do konce života. Celkově ve mně zůstává kladný pocit a přesvědčení, že i takový výklad klasického textu může obstát. /21.5.2018/
(zadáno: 11.11.2017)
Skvělý, nepřekonatelný, úžasný Igor Bareš je tím, kdo tuto inscenaci posouvá do nadprůměru a dělá z ní zážitek. Z bezprostřední blízkosti první řady jsem mohl detailně pozorovat herectví i obličejovou mimiku pana Bareše, který byl dokonalý. Ovšem inscenace jako taková se zdá dnes býti minimálně stejně aktuální jako v době svého, a rozhodně stojí za zamyšlení, proč se svět od doby napsání hry zase tolik nezměnil. Z herců vynikají též P. Kostka, O. Vlach a J. Kotrbatá. Problém mám s tím, že pan režisér se zřejmě neuměl rozhodnout, zda děj zasadí do doby vzniku hry či do současnosti. /8.11.2017/
(zadáno: 1.7.2019)
Kam až se člověk může dostat, když se bojí říkat ne? O tom je možno se přesvědčit v této psychologické studii, kde vyniká především hlavní postava bravurně ztvárněná Radúzem Máchou, jehož vývoj z nezkušeného mladíka až po zoufalého muže je fascinující. Zdatně mu pak sekunduje krásně uřvaná Pavlína Štorková. Inscenace zaujme především pro činohru Národního divadla vcelku nezvyklým scénickým řešením, kdy je naplno využito točny na jevišti, díky čemuž se lehce během chvíle mění scéna dle potřeby. Škoda, že si inscenace si celou dobu nedrží svoje tempo, ale i tak za mě nadprůměr. /24.6.2019/
(zadáno: 7.10.2017)
Měl jsem pocit, jako by ani na jevišti nebyla paní Vilhelmová, ale jako bych koukal na reálnou a živou Boženu Němcovou. Paní Vilhelmová B. Němcovou nehrála, ona se jí stala! Skvěle jí pak doplňoval Aleš Procházka, který svou roli ztvárnil, jak jinak, naprosto perfektně a uvěřitelně. Jediný problém jsem tak měl s občas až kýčovitými výstupy Tomáše Pavelky. Dělal, co mohl, v některých rolích byl skvělý, ale celkově toto řešení v mých očích inscenaci ubralo na kvalitě. Jinak to ale byla silná inscenace o jedné silné ženě a o lásce. A pro mě to byl kvalitní zážitek. /4.10.2017 v Č. Budějovicích/
(zadáno: 26.11.2017)
Na inscenaci neshledávám nic výjimečného, co by jí mělo opravňovat k zařazení na repertoár českých divadel. Nicméně pominu-li tento fakt, jedná se o vcelku zajímavý vhled do života jedné britské rodiny. Kupodivu pan Špinar se tentokrát krotil a nabídl nám téměř normální činoherní představení. O to více mrzí, že když je to tak málo špinarovské, tak se část děje ztrácí mezi kinosedačkami. To je z mého pohledu velmi špatné řešení adaptace textu a ubírá to zážitek i procenta. Ale herectví a vynikající výkon paní Jany Preissové ční nad všemi nedostatky! /24.11.2017/
(zadáno: 30.5.2018)
Uff, tohle se z mého pohledu příliš nepovedlo. Byť oproti Hedě Gablerové, kterou jsem ohodnotil čistou nulou, Jan Nebeský tentokrát vypráví smysluplný děj a je to mnohem snesitelnější, pořád je to forma, která mi nesedí. Inscenace mě vytáčela, do přestávky mi to přišlo příliš natahované a zdlouhavé, a T. Dočkalová mi připadala příliš teatrální a uřvaná. Ani ostatní herci to nezachránili, snad jen J. Teplý snesl přísnější měřítko. Chvílemi jsem se nudil, chvílemi jsem byl celým tím provedením iritován. Po přestávce to už bylo z mého pohledu mnohem lepší. Tohle mi nesedlo. /29.5.2018/
(zadáno: 11.11.2019)
S velkou zvědavostí jsem se vydal do pražské Uhříněvsi na tuhle německou sondu do života mladistvých delikventů, které může od vězení zachránit jen antiagresivní kuchařský kurz. Mladí herci mě dokázali svým zaujetím a autenticitou zaujmout a chvílemi i vyděsit, takže jsem skoro i zapomněl, že jsem v divadle. Každý z pěti mladých herců své roli nezůstal nic dlužen a spolu se dvěma zkušenými dospělými hereckými kolegy namíchali zvláštní kombinaci agresivity, vzteku, násilí, vzdoru, ale i nadrženosti a týmové spolupráce. Tohle je pubertální jízda, kterou stojí za to absolvovat. /8.11.2019/
(zadáno: 14.5.2018)
Jsem rozpolcený. Inscenace na mě nepřenesla žádné emoce, jednotlivé postavy byly pro mě sterilní a jejich pohnutky mi zůstaly skryty, a nechápal jsem, čím zrovna tento Dorian Gray uchvacuje své okolí. Byť je Ondřej Kraus zajímavý, jeho postavě (alespoň z mého pohledu) chybělo charisma, které je pro tuto postavu nezbytné. Na druhou stranu, ač neznalý předlohy, v ději jsem se docela orientoval, inscenace mi přece jen evokovala dnešní dobu a donutila mě k nějaké formě zamyšlení. Ve výsledku jsem se vlastně ani příliš nenudil a nebyla to pro mě ztráta času. Nicméně čekal jsem více. /9.5.2018/
(zadáno: 1.2.2019)
Tohle bylo tak...zajímavé! Několik opilých nesourodých skupinek, jejichž osudy se protnou. Lidé ztraceni uprostřed světa topící se ve svém životě hledají, ztrácejí, nalézají během jedné noci smysl v něčem, v čem se snad ani najít nedá. Totiž v životě a naší existenci. Velmi vtipné pasáže jsou střídány hlubokými filozofickými myšlenkami a ta bezradnost na konci inscenace z toho všeho je dokonalá! Líbilo se mi celkové režijní pojetí (M. Němec jako režisér u mě znovu boduje) i jednoduchá, ale účelná scéna s měnícími se reklamními bannery. Herecky vyvážené, celkově skvělé! /28.1.2019-derniéra/
(zadáno: 30.9.2019)
Strohá scéna. Inscenace začíná. A já se víc a víc nořím do děje, svým zrakem doslova visím na rtech jednotlivým aktérům, trpím s nimi, prožívám to, a věřím, že jsem se přenesl v čase a prostoru a ono se to skutečně děje. Takhle se má inscenovat antika. Na pozadí jednoduché scény nechat vyniknout herce a děj. Netřeba vše ilustrovat. Netřeba vnucovat divákům svůj režijní výklad. Jen nechat diváky unášet na vlnách příběhu, nechat je proplout všemi víry a zvraty a dovézt je v pořádku až na konec cesty. Jessica Bechyňová jako Élektra mě doslova uhranula a jako celek to dokonale funguje! /27.9.2019/
(zadáno: 18.11.2018)
Poslední operace, která mohla desetiletému Oskarovi zachránit život, se nezdařila. Jeho pečovatelka mu poslední dny života zpříjemní hrou. Každý den bude Oskar brát jako 10 let života. A třeba ho navštíví i Bůh... J. Sklenář je v dětské roli velice uvěřitelný a klobouk dolů před jeho výkonem. M. Eliášová mu pak velice zdatně sekunduje, a zdánlivě nesourodý pár si s minimálními prostředky dokáže zcela podmanit divákovo srdce. Zajímavý text se dočkal kvalitního ztvárnění. Jediná výtka směřuje k délce inscenace. Chvílemi je to zdlouhavé, krácení by neškodilo. /14.11.2018 v Praze v Divadle Ungelt/
(zadáno: 31.8.2017)
Zajímavě pojatá klasika. I přes krácení a úpravu textu jsem se perfektně orientoval v ději a užíval si komorní psychologické drama, které si vystačilo jen se šesti židlemi na originálně pojaté scéně uprostřed publika. Ta síla, ty emoce, to bylo něco neuvěřitelného. Vynikající J. Vajda, skvělá (jak jinak) V. Kubařová a L. Kostelný jako Jago, to je asi ten největší záporák, jakého jsem zatím na jevišti viděl, už mu chyběly jen čertovské rohy. Toto je inscenace postavená především na hercích, kteří to musí uhrát sami bez rekvizit, a daří se jim to znamenitě! /30.8.2017 - Lichtenštejnský palác/
(zadáno: 24.10.2019)
Dva muži, jedna (zesnulá) žena a nevyřčená tajemství. Inscenace sama o sobě by nebyla tak zajímavá nebýt kvalitního hereckého obsazení a skvělé režie, která jde na ruku hercům a nechává je vyniknout. Petr Kostka má svůj part trochu těžší, část inscenace musí uhrát mimikou v obličeji, ale daří se mu to nadmíru skvěle. Mnohdy jedna změna v jeho mimice dokáže vytvořit v publiku adekvátní reakci. František Němec je zase distingovaný gentleman, jehož part je založen právě na jeho vystupování. Výsledkem je hořká komedie, která se díky hereckým výkonům stává nezapomenutelným zážitkem. /19.10.2019/
(zadáno: 17.4.2019)
Jen tak jsem si tam seděl, a moje srdce pomalu umíralo, vnitřnosti se mi stahovaly, duše trpěla a já si nebyl schopen uvědomit, kde jsem, proč tu jsem, a jak jsem se tu ocitl. Prostě jsem tu jen byl a sledoval ten úchvatný herecký koncert Vojty Dyka podepřený vynikajícím režijním a autorským uchopením románové předlohy a úchvatnou choreografií. Tu jsem si přiložil v šoku ruce k ústům, jindy jsem se zase modlil, chvíli jsem byl rozechvěn, chvíli paralyzován. Doléhalo to na mě vší myslitelnou silou a já tomu podléhal. Dokonalé! Bezchybné! Dechberoucí! Musel jsem tleskat vestoje! /13.4.2019/

Další stránky hodnocení: << < 1 2 3 4 5 6 7 8 9 > >>