Blogy

S lítostí vám oznamuji, že po krátkém životě nás opustila Evropa. Zrodila se v druhé polovině minulé sezóny a do té současné nenastoupila. Nezáleží už na tom, zda se jí osudným stal nezájem diváků či vnitřní potíže, o mrtvých jen dobře, zavzpomínejme na její lepší stránky. Pravdou však je, že není snadné najít někoho, kdo by je mohl vyzdvihnout. Byla uvedena tuším všehovšudy třikrát a vezmu-li v úvahu názory diváků, jejichž hlas ke mně dolehl, stejně jako skrovné kritické ohlasy, bylo by snad lépe, aby nyní mlčeli (a vlastně věřím, že už rádi zapomněli). Smuteční řeči se proto ujmu já. Osobní...

Můj první dojem z Osamělosti komiksových hrdinů byl obdobný tomu, co zmiňuje ve svém blogu Vladimír Mikulka, totiž "neurazí-nenadchne", akorát bych ještě přidal "leč náramně pobaví". Přiznávám, spadám do cílového publika. Je ale tato inscenace opravdu jen takovou sympatickou blbůstkou určenou specifickému diváckému segmentu? Tato otázka úzce souvisí s jinou, totiž zda komiks jako žánr je jen takovou pohádkou pro děti a dospělé, kteří nikdy nepřestali snít. Na obojí je dle mého stejná odpověď, totiž jednoznačné ne. Mikulka v úvodu sděluje, že postavy, jež se na jevišti objevují, vlastně nezná, ...

Inscenaci Cock hrají v Řeznické na téměř prázdné scéně, jediný mobiliář tvoří čtyři židličky. Divák se tak může soustředit na herecké výkony. Začátek je trochu problematičtější, v prvních zhruba 20 minutách mi přišlo, že Bartlett ve svém textu příliš neuhlídal používání vulgarismů, které často působily samoúčelně. To se naštěstí s postupně gradujícím příběhem o neobvyklém milostném trojúhelníku mění. Téma bisexuality přitom u Bartletta není tím nejdůležitějším, jeho hra jde hlouběji a zaobírá se problémy s identitou, neschopností zvolit si životní cestu. Na povrch se dostávají obavy ze špatné...

Nastudování Obrazu v Aréně působí svěžím, lehkým dojmem. Za touhle samozřejmostí jistě ale stálo hodně práce, konverzační tragikomedie není právě nejjednodušší žánr. Začíná to vlastně malichernou hádkou o umělecké kvality obrazu, který si koupil dobře situovaný Boris, a končí téměř totálním rozpadem přátelských vztahů mezi trojicí dlouholetých kamarádů. Jedna hádka odstartuje ohňostroj obviňování a nahromaděná frustrace musí ven, i když to znamená zraněné city někoho jiného. Režiséru Vojtěchu Štěpánkovi se v Aréně přesně daří to, o co se (s o poznání menším úspěchem) pokoušel už v pražské Ko...

Norský dramatik Jesper Halle se díky ostravskému Lesíku dostává vůbec poprvé na česká jeviště. Norsko-český tvůrčí tým připravil inscenaci, která je hodna pozornosti, ačkoliv vzhledem k jistému severskému chladu a rezervovanosti nejspíš nebude patřit k diváckým hitům. Hra je vzpomínáním na tragické události, které se staly na začátku 60. let. Jejich tehdejší aktéři jsou dnes již dospělí a selektivní paměť vydává jen kusé útržky dávného příběhu. Divák zpočátku tápe, orientaci mu neusnadňuje velké množství jednajících postav ani mrazivý příběh, který je vyklenutý v hodně širokém oblouku a divák...

Pověst o Krysaři se dočkala mnoha různých zpodobnění, u nás patří k nejznámějším poetická novela Viktora Dyka. Ta opakovaně láká i divadelníky, naposledy ji pro Švandovo divadlo dramatizovala tamní dramaturgyně Martina Kinská. Smíchovský Krysař se odehrává na oprýskané scéně (její autorkou je Eva Jiřikovská, která navrhla i do černobíla laděné kostýmy), která dává tušit, že proklamované obchodní úspěchy kupeckého města Hameln už dávno odvál čas. Jeho obyvatelé jsou lehce bizarní, trochu odpudiví a hodně nešťastní. Věří však, že bude líp, jakmile se podaří z města vyhnat všudypřítomné krysy. T...

Je to možná (tedy určitě) ostuda, ale jako milovník divadla jsem neznal inscenaci, která od roku 2012 oběhla několik českých divadel. Až když mně „vítr" zavál do Liberce a v krásném Šaldově divadle právě reprízovali tuto dnes již slavnou inscenaci, mohl jsem se na ni podívat. Je asi nošením sov do Atén, když zopakuji, že jde o adaptaci novely Charlese Webba, kterou vytvořil Terry Johnson z původního filmového scénáře Caldera Willinghama a Bucka Henryho. Divadelní hra slavila úspěch v Londýně i na Broadwayi a v roce 2012 se dostala i k nám (Městské divadlo Kladno, Západočeské divadlo v Chebu, ...

V druhé polovině minulé sezóny představilo v Divadle Kampa domácí Divadlo Cylindr Ivety Duškové inscenaci románu Lva Nikolajeviče Tolstého Anna Karenina. Po premiéře a čtyřech reprízách bylo uvádění přerušeno, aby se Agáta Dušková mohla věnovat roli významnější než jakékoliv divadlo, totiž roli matky, v prosinci se však na jeviště vrací, je tedy nejvyšší čas podívat se na to, proč byste měli na Kampu vyrazit. Osobní úvod Přiznávám, že Divadlo Cylindr (či přesněji poetika mu daná osobností principálky Ivety Duškové) je mi velmi sympatické, důvody jsem již nejednou uvedl a později se k nim vrá...

No to nepřeháním. Skutečně nastala ojedinělá situace v našem divadelním světě. Páteční premiéra amerického muzikálu Děsnej pátek byla světová. Předlohou byl román Mary Roidgersové z roku 1972, který si dobil srdce amerických dívek i matek. Pak byl natočen  film Marka Waterse z roku 2003, ten byl u nás uváděný pod názvem Mezi námi děvčaty a patří mezi oblíbené tituly komediálního žánru. Ovšem první adaptace byla natočena už čtyři roky po vzniku románu. A v roce 1995 vznikla další filmová verze, tentokrát ve studiu Walta Disneye, zaměřená na pubertální diváky. Co je tak přitažlivého na tom titu...

Text Sibylle Berg A pak přišla Mirna inscenovaný Divadlem Letí navazuje na autorčinu předchozí hru A teď: Svět! neboli Co je venku, do toho mi nic není, jejíž inscenaci můžete zhlédnout ve Strašnickém divadle. Obě stojí za návštěvu, obě jsou pozoruhodnými sondami do životů dnešních středostavovských žen. Nebo lépe, ač jsou tyto v ohnisku autorčina zájmu, přesto skrze ně zachycuje a komentuje ducha doby. A teď: Svět! sleduje hrdinky na prahu dospělosti, prožívá střet jejich snů s realitou, vyobrazuje na ně kladené protichůdné požadavky, strašnická inscenace je tísnivá i uvolněná zároveň, budou...

Přicházela jsem kvůli tangu, doufala jsem v taneční zážitek a víc netušila. Taneční představení okořeněné humorem by bylo asi nejtrefnější shrnutí. Krátký a intenzivní zážitek, i to by mohla být stručná anotace. Oheň, vášeň a napjetí, to by se u tanga dalo předpokládat, ale příběh je jemnější a opravdu spíš humornější než vášnivý. Vášeň probíhá v tanečních číslech a není to je o tangu. S tancem obletíte svět. Dozvíte se, že tango je nejen o vášni, ale i o smutku. Trocha taneční teorie diváka nezabije, ale posílí. Scéna je jednoduchá, ale zajímavá a pobaví vás. Asi nebudete úplně zahloubáni do ...

Vrstevnatý román Jonathana Littella patří bezesporu k největším literárním počinům 21. století, a tak je vcelku logické, že si ho vyhlédli také divadelníci. Jak ale převést na jeviště devítisetstránkovou knihu plnou filozofických a snových pasáží? Pokoušet se o převod Laskavých bohyní v jejich celistvosti je takřka automaticky odsouzeno k neúspěchu, autor dramatizace, po které sáhli v Divadle pod Palmovkou, Daniel Majling proto šel cestou vypreparovat z Littelova románu příběhovou kostru a doplnit ji na konci výrazným apelem. V režii Michala Langa se taková cesta ukázala jako funkční. Nemá ce...

O inscenaci Davida Jařaba Macbeth - Too Much Blood by se dalo napsat leccos pozitivního. Jak jsem zjistil, už tak učinili mnozí jiní. Po (přiznávám, že letmém, proto mi odpusťte, co jsem přehlédl) pročtení všech online ohlasů, na něž odkazuje či je předkládá tento portál či doprovodný text k inscenaci na stránkách Divadla Na zábradlí (stejně jako zdejších uživatelských i redakčních komentářů), mě fascinuje několik věcí. Na jedné straně jejich konzistence (místy až příliš nápadně souznějící s výkladem dramaturgyně Lucie Ferenzové, to je klika, že jej sepsala, že?), naproti tomu jisté drobné roz...

Při sledování inscenace Pýcha a předsudek v pražském Národním divadle jsem měl velmi podobné pocity jako nedávno při návštěvě Manon Lescaut tamtéž. Není divu, dramatizace románu Jane Austenové patří do stejné dramaturgické linie. Režisér a autor dramatizace Daniel Špinar zvládl udělat vizuálně přitažlivé představení, které sice je moderní, ale těch režijních výstřelků je tam tak málo, že uspokojí i konzervativního diváka zlaté kapličky. Hodně se tu ironizuje, ale Špinar se předloze nevysmívá, neparoduje ji. Ke konci se do hry dostává i sentiment a ironie trochu ustupuje červené knihovně. Dle ...

Režisér Marián Amsler se s pozicí uměleckého šéfa brněnského HaDivadla loučil dramatizací románu Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch. A loučení to bylo nadmíru úspěšné. Inscenace bude asi nejvíce rezonovat na domácí půdě, jelikož se dotýká bolestných míst z historie Brna. Neřeší se zde ovšem nějaké komunální problémy a Amslerova inscenace rozhodně jen neomílá staré křivdy. Téma poválečného odsunu Němců sice už není tak kontroverzní jako krátce po sametové revoluci, přesto jde o součást českých dějin, kterou by část národa nejraději vymazala z učebnic. Vyhnání Gerty Schnirch sleduje tuto ...

Angažované divadlo aneb Kterak se vyrovnat s realitouDruhý festivalový den nabídl především polské představení Holzweg varšavského divadla TR. Představení bylo dosti nesrozumitelné, avšak následující diskuze pro české publikum leccos rozklíčovala. Přesto, že jsou Poláci naši sousedé, bratři Slovani a i historie je podobná, leckterá podobenství polského divadla obecně nám stále uniká. Na jevišti se pohybovaly čtyři osoby, které vedly dost nezáživné monology. Bylo jasné, že nějaký pán má problémy sám se sebou, a tím i s většinovou společností, ale způsob obhajoby jeho konání byl dost nečitelný. ...

Slavnostní, 25. ročník, Mezinárodního festivalu DIVADLO byl zahájen maďarskou inscenací Zločin a trest v režii Michala Dočekala. Převratné podívané jsme se však nedočkali. Inscenaci v divadle Víg nastudoval s maďarským souborem vesměs český tým. Jako pěkné, ale na prestižní festival, za který se „Velká Plzeň" považuje, je to trochu málo.O to větší překvapení připravily české inscenace Gazdina roba plzeňského divadla Alfa a Olga (Horrory z Hrádečku) divadla Letí.Gazdina roba v představách a provedení tvůrčího tandemu Jakub Vašíček a Tomáš Jarchovský dobře vystihuje nadčasovost celého konfliktu ...

Krysař v divadle Kalich neožívá, Krysař žije a to je dobře. Bála jsem se, že to bude kopie, odvar, béčko a není. Přichází s novou sílou, duší a výpovědí. Možná se teď dopustím zločinu, ale to, že Přemysl Pálek je jiný, než Daniel Landa, je velké plus. Je mnohem klidnější, jeho boj se odehrává víc v nitru než na venek. Ten klid, je to, co mrazí, přikovává a drží diváka ve střehu. On a choreografie Lindy Rančákové dodávají celému příběhu křehkost. Něco, co bylo dost surové, je najednou smrtelně křehké. Ta krev a bolest, která jindy člověka nechává spíš ve smutku a temnotě je zjemněna tancem. Táh...

Umělecká skupina OLDstars vstupuje do své patnácté sezóny a první vlaštovkou oslav je inscenace Po Fredrikovi s Matyášem Řezníčkem v režii Tomáše Staňka. Je to takový milý návrat ke kořenům, právě z OLDstars Řezníček vzešel, aby pokračoval přes DAMU rovnou do Národního divadla. Vzpomínkou na minulé časy je pak i to, že je inscenace uváděna v prostoru HarOLD, někdejším působišti OLDstars, který dnes funguje jako zkušebna. Pokud v H2O coby současné scéně OLDstars zažíváte klaustrofobické pocity, potom snad do HarOLDu radši ani nechoďte, mírně řečeno by se vám tam fakt nelíbilo. To je ale jedna z...

Na podzim proběhl ve Strašnickém divadle Festival maďarského divadla Naostro!, jehož součástí byl i večer dvou scénických čtení představujících soudobou maďarskou dramatiku. Tedy aspoň takový byl záměr, který se povedl tak napůl. Bez otce Jako první byla uvedena hra Bez otce, za niž její autor Csaba Mikó před čtyřmi lety získal cenu kritiků za nejlepší maďarské drama. Místní herci pod vedením Ewy Zembok předvedli to, co bychom od scénického čtení čekali, bylo to čtení, bylo to lehce inscenované, prim hrál text, byť pro účely večera zkrácený. Ač jsem poté pokuřuje venku zaslechl z vedle post...