Pravomil

Režisér T.Dianiška rád ohledává pozapomenuté lidské osudy, ve svých inscenacích kombinuje komické tóny s vážnými, Pravomil v tomto ohledu patří k usedlejším kusům. Lehké nedostatky lze najít v tempu, naopak velice povedená je hudební složka a skvělý výkon podává J.Sklenář v roli Karla Vaše, jehož mladistvé promluvy jsou téměř přesnou kopií argumentace dnešní dezinfo scény. Samotný Pravomil je v podání P.Neškudly možná až moc čítankovým hrdinou, závěr jeho života je ale podán zajímavě. Zvířecí metaforu v druhé části sice chápu, přesto jsou scény z gulagu divadelně nejméně přesvědčivou částí.

Pravomil Reichl nebyl zdaleka jediný, jehož život zásadně poznamenaly dějinné zvraty 20. století hned několikrát. Podobné osudy jsou (zaslouženě) zpracovávány a připomínány, a tak se v inscenaci můžeme často setkávat s obdobou již viděného. Platí to i o koncepci režiséra T. Dianišky, jenž ve velké míře opakuje postupy užité ve svých předchozích počinech; zde je navíc někdy nešťastně kombinuje v neprospěch celkového vyznění. Přesto má inscenace silná a jedinečná místa, např. rovinu s dcerou Karla Vaše a zvláště konec Pravomilova života, kdy dochází i na paradox. Titul s výborným P. Neškudlou v titulní roli si své příznivce jistě najde.

Dramatický osud Pravomila Reichla by dle mého v divadelní podobě lépe vynikl, kdyby při jeho dramatizaci autoři nevycházeli právě z románu P.Stančíka, nebo kdyby si z něj alespoň vzali tu výraznější druhou polovinu. Ta funguje i na jevišti výrazně lépe. První jí bohužel nedostačuje. Herecky ani jinak řemeslně není inscenaci co vytknout, ale bohužel ten základ, na který v synopsi lákají inscenace i román, úplně nefunguje. V inscenaci i kvůli tomu, že to místy vypadá, jako by ji režírovali dva lidé a ne vždy se s názorem na žánr, který dělají, potkali. Dianiškův režijní styl místy působí na něj až příliš usedle a svázaně a za mě to není výhra.

65 %. Dcera nechvalně proslulého prokurátora vykonstruovaných politických soudních procesů Karla Vaše hledá v deníku plukovníka Pravomila Reichla pravdu o svém otci a zaznamenaný příběh jí otevře oči. Pozornost diváka pak jeho řádky směrují k nebezpečí smířlivě přivíraných očí nad neblahými dějinnými událostmi, ke zločinům, které neměly nikdy být promlčeny a ke skutečným vlastencům, jejichž respektuhodné hrdinské skutky je důležité si připomínat. Byť by inscenaci místy prospěl svižnější temporytmus a zmírnění nadsázky v několika pasážích, silnou a mrazivou výpověď předává zřetelně, zejména prostřednictvím skvělé herecké práce kompletně všech.

Další Tomášova komiksově stylizovaná jízda, tentokrát i velice temná a nerozpakující se rozkročit až k magickému realismu. Téma přitom skutečné a inscenace vydá za učebnici dějepisu. Sledujeme průlet principy totalitních režimů, co jsou v ustavičném konfliktu s přesvědčením jednoho naivního hrdiny. Pavel Neškudla ho modeluje prostou jevištní existencí, bez okázalostí. Postavě propůjčil jemnosti svého hereckého charismatu a funguje to náramně. Některé fantazijní obrazy zůstaly bez vysvětlivky (ale prý mají oporu v předloze), jinak vás tato mozaika dovede k mezalianci naděje a deprese spolehlivě. Inscenace je zajímavá i svým výtvarným výrazem.

T. Dianiška má rozhodně talent na to připomínat postavy, příběhy a události, které by neměly být zapomenuty a i zde odvádí velmi dobrou práci. Životní příběh Pravomila Reichla nemá o dramatické události nouze a je jen dobře, že si ho můžeme díky tomuto zpracování zprostředkovaně prožít. První polovina funguje velmi dobře, má skvělé tempo, nijak nenudí. Druhá část je bohužel místy trochu rozvleklejší a občas je dost těžké udržet pozornost. Vynikající složkou je však hudba, ať už ta živá nebo i reprodukovaná. Přináší krásné oživení a vykresluje ty nejlepší pasáže, které tím zanechají o to silnější dojem.

První spolupráce režiséra se stmeleným souborem Divadla v Dlouhé dopadla dobře. Inscenace však působí poněkud nesourodě, poetické scény jsou střídány černým humorem z různých komunistických lágrů, ať už českých, nebo sovětských. Nejvíce se mi líbil Pravomilův útěk z vězení, a Jarka Baterka. Zvířátka mi nevadila, ale pokud měly mít i nějaký jiný význam, než pobavit, tak jsem to nepochopila. Příjemná byla živá hudba pod vedením M. Potočka.