Gimli35

65 %.

Vysokého standardu Divadla D21 - ani ještě vyšší úrovně inscenace Emil čili o Háchovi - Benešův posel bohužel nedosahuje. Inscenace doplácí na neujasněnou koncepci, zmítající se někde mezi životopisem Edvarda Beneše a Nečasovou misí, přemíru lomozu i křiku a oproti Emilovi i upozadění výtečného dua Huspeková-Mathauserová. Na repríze 14. 11. se také bohužel nedařilo P. Pochopovi, tolik textových škobrtnutí jsem u něj ještě neviděl. Angažování O. Pavelky upřímně moc nerozumím, improvizovaný úvod i komická scéna s balónky mu sice jde, co do pěveckých schopností by ovšem režisér Vašíček jistě našel lepšího adepta pro tuto roli.

Sympatickému nápadu s potřebným a aktuálním tématem podráží nohy slabá režie. Alžběta Vrzgula nedokázala přivést ke hladké souhře profesionální herce a ostatní účinkující, většina vystupujících zápasí s jevištní mluvou i pohybem či působí toporně. Anebo v nejhorším případě všechno najednou - výkon Z. Humpolce je opravdu odstrašujícím příkladem. Naopak zaujmou především P. Jeništa a K. Vladyka, obzvlášť jeho angažování přináší do místy poněkud unylé inscenace osvěžující element. O totální propadák se nejedná, ale kvalitnější zpracování by si tento počin rozhodně zasloužil.

V první řadě je potřeba ocenit dramaturgickou invenci, jedná se, pokud vím, teprve o druhou adaptaci Topolova románu. Proto se mi zdá být cenné, že se tvůrčí tým rozhodl seznámit publikum s neotřelou látkou, navíc ve vlastní dramatizaci, jež se nebojí ani básnivě obrazivého jazyka. Samotná inscenace - zejména v první polovině - se však bohužel utápí v přemíře křiku a okázalé drsnosti, která se místy překlápí až do nechtěného komična. Dějovější druhá půlka z toho vychází trochu lépe, byť i ona se občas potýká se stejnými problémy jako první. Herecky zaujali T. Dalecký, L. Tomášová, F. Kohut, K. Knězů a L. Michálková.

65 %. Není to až takový průšvih, jakého jsem se bál. Byť i tak nese inscenace známky jednoho vtipu roztaženého na dvě hodiny dvacet, karikatura gaye je zcela zbytečná a nevyužitý mrazivý potenciál (obzvlášť oproti filmu!) jsem rovněž zaznamenal. Překvapivě jsem ale souzněl s civilnějším pojetím Beriji (T. Jeřábek) coby šedé eminence spíše než prvoplánového démona. Stejně tak F. Beleš dokázal navzdory grotesknímu ladění celku vetknout do své postavy mladého vojáka zoufalství obyčejných ustrašených sovětských lidí. Naproti tomu přehrávání K. Melíškové už bylo moc i na takto stylizovanou inscenaci.

Herci různě pobíhají po jevišti, řvou, hystericky se smějí, bouchají dveřmi a divák sedící v nepohodlném sedadle Dejvického divadla má chvílemi pocit, že si z něj dělají blbou srandu. Pak naštěstí přijdou scény s roztomilým medvídkem Novotným, králíčkem Šimčíkem a oslíkem Čermákem a právě ti zachrání představení alespoň na těch 50 %. Kdo však dobře nezná Medvídka Pú, ten se tu bude naprosto ztrácet a pravděpodobně bude chtít utéct o přestávce, kterou ale Brian nemá.

Scéna zajímavá, herecké výkony dobré, Melody Makers naprosto špičkoví... ale ten scénář. Zoufale jalový, v první půli do omrzení opakované Traxlerovy milostné avantýry a hromada banálních dialogů; jako na vysvobození jsem čekal, až se ze zákulisí vynoří jazzový orchestr na posuvném jevišti. Druhá půlka o poznání lepší, více vtipných situací (nezapomenutelný především StBák Švestka), i atmosféru doby se režisérovi povedlo lépe vystihnout.
Sečteno a podtrženo: neodcházel jsem vysloveně roztrpčen, jen jsem prostě očekával víc. Tahouny inscenace byli jednoznačně Melody Makers. Swing high!

55 %
Hra Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská od téhož autora a režiséra mne zaujala podstatně více - Havlistům chybí její drajv a originalita, vtipná místa (včetně nápaditého závěru) se však přesto najdou. Herecké výkony (M. Hanuš, T. Měcháček) solidní, výstupy K. Zimy na hranici trapnosti, jednou i za ní.
Dá se vidět, ovšem obávám se, až se ráno probudím, nebudu si z Havlistů pamatovat zhola nic.

Neupírám inscenaci několik silných momentů ani povedenou hudbu. Ale co naplat, když mne celek spíše nudil, nerozklíčoval jsem smysl některých scén a hereckých akcí a vlastně to (skoro) celé jen tak v pomalém tempu proplulo kolem mne...
(zhlédnuto ze záznamu na YouTube)

Problém této inscenace vidím v samotném textu, který je dle mého názoru značně zastaralý. V synopsi se píše: "Jak působí její volání [myšleno volání panny z Barby] na nás, lidi putující tekutou dobou 21. století?" Právě že třeba na mne prakticky nijak; ne snad proto, že má ve hře asi tak dvacet vět, s tím jsem problém neměl. Zřejmě zamýšlené poselství (panovačnost a upjatost vs. nekonvenčnost) jsem pochopil, ale jinak mne představení i přes dobré herecké výkony, zajímavou režii, scénografii a svícení bohužel příliš nezasáhlo. Trochu mne mrzí přeobsazení role Kazatele (K.Dobrý -> F. Kaňkovský).

Podepisuji komentář Vladimíra Rogalewicze a dodávám politování, že velký pěvecký potenciál účinkujících zůstal téměř nevyužit.

Po slibném začátku s jiskřivými dialogy mezi vdovou (M. Zimová), jejími dětmi (O. Rychlý, Š. Fingerhutová) a obřadnicí (K. Oltová) inscenace přechází do nekonečného (téměř) monologu ústřední postavy M. Zimové. Její vyprávění o tom, co zažila se svým trampingem posedlým a právě pohřbívaným manželem, je přes několik vtipných momentů spíše nekonečnou sérií jednotvárných anekdot na téma "trampové a jejich hantýrka". K tomu ještě parodie na moravské nářečí a několik sexuálních fórů - říkal jsem si, jestli jsem fakt v Dlouhé. Nicméně většina publika se bavila výborně, tak je chyba možná na mé straně. Skvělí - byť na minimální ploše - OR, ŠF a KO.

Těch padesát procent je asi dost přestřelených, když jsem sdělení inscenace nepochopil, ale zároveň mne dění na jevišti povětšinou nijak neiritovalo, soustředění M. Poulové bylo opravdu obdivuhodné a ocenil jsem smířlivý, až optimistický konec. Obávám se však, že spíše než průšvihem uměleckým bude nový titul karambolem ekonomickým, neboť na jedné z prvních repríz nás bylo asi tak padesát (a to včetně držitelů čestných vstupenek).

Sdílím výhrady Jana Pařízka, přes povedený vizuál a hudbu jsem bohužel viděl mimořádně nudné představení, potácející se od jednoho uspávacího monologu ke druhému. Oproti ústeckému Čarodějovu učni jsem se tentokrát s režijním (a asi i dramatizačním) pojetím Jana Holce vůbec nepotkal.

Plně podepisuji komentář uživatelky Barka a nemám potřebu k němu dodávat víc, než že mne přes dobrou režii a ještě lepší herecké výkony prostě vůbec nezaujal samotný text, na němž inscenace bohužel stojí.

45 %, a to ještě jen díky silnému závěru, který je po strnulé až letargické inscenaci nečekaným a příjemným překvapením, zejména díky výtečnému J. Grundmanovi. Od zhlédnutí Oppermannů, na které se chystám už dlouho, mne sice Vyhnanství neodradilo, zato návštěvu trilogického maratonu nejspíš vynechám.