Gimli35

Těch padesát procent je asi dost přestřelených, když jsem sdělení inscenace nepochopil, ale zároveň mne dění na jevišti povětšinou nijak neiritovalo, soustředění M. Poulové bylo opravdu obdivuhodné a ocenil jsem smířlivý, až optimistický konec. Obávám se však, že spíše než průšvihem uměleckým bude nový titul karambolem ekonomickým, neboť na jedné z prvních repríz nás bylo asi tak padesát (a to včetně držitelů čestných vstupenek).

Sdílím výhrady Jana Pařízka, přes povedený vizuál a hudbu jsem bohužel viděl mimořádně nudné představení, potácející se od jednoho uspávacího monologu ke druhému. Oproti ústeckému Čarodějovu učni jsem se tentokrát s režijním (a asi i dramatizačním) pojetím Jana Holce vůbec nepotkal.

Plně podepisuji komentář uživatelky Barka a nemám potřebu k němu dodávat víc, než že mne přes dobrou režii a ještě lepší herecké výkony prostě vůbec nezaujal samotný text, na němž inscenace bohužel stojí.

45 %, a to ještě jen díky silnému závěru, který je po strnulé až letargické inscenaci nečekaným a příjemným překvapením, zejména díky výtečnému J. Grundmanovi. Od zhlédnutí Oppermannů, na které se chystám už dlouho, mne sice Vyhnanství neodradilo, zato návštěvu trilogického maratonu nejspíš vynechám.

S poetikou Krajiny se sklady jsem se bohužel nepotkal. A tvůrčí tým mi to příliš neusnadnil, když svou poněkud upovídanou inscenaci postavil z většiny na monolozích. Jen málo z nich totiž dosáhlo takové údernosti jako výstup uhrančivého J. A. Haidlera v prvním obrazu. Jinak velmi subjektivně: výstupy L. Čižinské a zejména N. Gáčové pro mne byly za hranicí únosnosti, těžko říct, zda jejich přehrávání bylo režijním požadavkem, nebo spíš nedůsledností.

Herci dělají, co mohou (obzvlášť L. Příkazký, J. Plesl a V. Neužil, naopak T. Jeřábek je zde až překvapivě nevýrazný), scéna je zajímavá, hudba pozoruhodná... ale k čemu to všechno je, když inscenace jako taková je pouhou změtí bizarních výstupů, z nichž se mi nepodařilo rozklíčovat, co se mi vlastně hra snažila říct. Účinkující něco říkají, ale slova zůstávají trčet kdesi ve vzduchoprázdnu mezi jevištěm a hledištěm. Škoda, velká škoda.

Několik silných momentů, komplikovaná choreografie ani opravdu pěkná živá hudba bohužel nezachrání až ohromující plytkost hry. Poezie jen jako výplň, a to ve značně přemrštěném množství. Ještě nikdy jsem nezažil některé špičkové dejvické herce a herečky tak strojeně deklamovat; naopak obstáli V. Khek Kubařová, V. Polívka a H. Čermák. Jinde bych dal možná i víc, ale v nadupaném dejvickém repertoáru se unylá Terapie naprosto ztrácí.

45 %. Ke kladům inscenace je třeba počítat aktuálnost, svícení a výtečný výkon K. Vankové. Po energickém začátku se však bohužel představení rozbíhá (až drolí) do neúnosné šířky a těkavě - plus mnohdy nesrozumitelně - se snaží řešit snad vše, co ženu a zejména matku v 21. století trápí (což nemyslím nijak pejorativně). Medea ve Venuši přímo volá po ráznější dramaturgii a pevnější režii, aby se mohla zbavit četných hluchých míst či dokonce celých scén. Ale nápad to má, snaha zřejmě taky byla a konec (poslední věta) je vpravdě originální.

Silný příběh o Wintonových dětech? V podání Švandova divadla bohužel spíš banální konverzačka s nepovedenou hudební složkou (Acher, Gellner a Hanuš skvěle fungují každý sám, ale dohromady fakt ne). Přepáleně černobílé dobro a zlo dávají paradoxně vyniknout R. Jaškówovi, jehož okázale odporný uzenář Barták je zdaleka nejzábavnější figurou inscenace. Dobrý výkon podává též D. Syslová coby Mrs. Johnson, naopak vyloženě iritující je uječená Ester K. Mišejkové. Bezradný konec jen dovršuje divácké zklamání.

Vzpomínám si, že když jsem před lety začínal chodit do divadla, stávalo se mi, že některé inscenace překračovaly úroveň mého intelektu, chápání a divácké zkušenosti. Právě díky praktickým pozorovatelským ostruhám už nyní dokážu jít většině děl o poznání více naproti.

Přesto zcela upřímně a poctivě přiznávám, že jsem absolutně nepochopil, co a proč se mi hra i inscenace Bílý karibu snažila říct ani z jakého důvodu k tomu tvůrčí tým zvolil právě takovou formu. Nesměle nadhazuji, že pro zpřístupnění nám nechápavým by možná dobře fungoval/a dramaturg/yně, který/á (zdůrazňuji pro Franz.K:) by nebyl/a zároveň podepsán/a pod inscenovaným textem.

Nic moc...

Vlastně bylo zajímavé sledovat, jak se podařilo pozoruhodný příběh přetavit do tak slabé a nijaké inscenace. Nekonečné, papírem šustící dialogy přímo volaly po zásahu nepřítomného dramaturga; četné nevtipné gagy byly po zásluze odměněny výrazným tichem; rádoby mladistvě působící kreace J. Černého, do nichž byl hlavní protagonista pravděpodobně dotlačen režií, se pohybovaly na hraně trapna a parodie. Asi nejlépe o tom všem vypovídá, že zdaleka nejzábavnější byla děkovačka (J. Černý, P. Čtvrtníček, J. Vyorálek). Inscenace vhodná k dohnání spánkového deficitu. Co dělá v DNZ mi zůstává záhadou.

Manipulace s většími rekvizitami jako na besídce základní školy, opakující se hudební motivy, spoustu laciných vtípků... Zajímavých a opravdu vtipných momentů bylo příliš málo na to, abych dal více než 10%.