J.anek

Hrabákův Raskolnikov je křehký a nejistý intelektuál, kterému bych zločin okamžitě odpustil. Není nadčlověk, je jen zmatený a ztracený. Ještě jsem dramatizaci Andrzeje Wajdy neviděl - z rozsáhlého románu zbyla jen tresť, ale vůbec není špatná. A atmosféru má inscenace silnou. Je o morálním tápání v zemi, kde je morálka už jen vzpomínkou a kde jsou peníze nade vším. V hlavě mi uvízla věta ?Je moje, můžu si s ní dělat co chci.? A že jde o živého tvora? No a?

Nejspíš je to vynikající inscenace. Nejspíš v ní jde o naše tápání, o lidské pachtění, zápasí se o duši. Nejspíš je to obvykle nesmírně silné. Jenže stačí, aby se do jinak dobře skrytého prostoru zatoulalo pár nešťastníků, kteří se přišli zasmát bez ohledu na to, co se děje před nimi, a ostatní mají po legraci. Těch pět nebo šest diváků se smálo úplně mimo kontext. Smáli se jednotlivostem, kostýmům, rekvizitám. Nedalo se soustředit. Leda ke konci, to už jim došly síly. Netuším, jak to herci mohli vydržet. Byl to zlý sen.

Auva, auva!
Temná a špinavá je tahle inscenace. Animální a páchnoucí. A děsivě bezvýchodná. Kafkovská, sternenhochovská, surrealistická, sugestivní. Sto let starý text se zdá být nechutně aktuální. Je o lidech duševně zmrzačených - a těch je dnes plný Hrad a jeho okolí.
A dostali jsme kávu zdarma - a za to jsou plusové body.

Znovusjednocení tak trochu připomíná Arturovo bolero, jehož formu Pavel Kohout opsal od Artura Schnitzlera (Der Reigen, 1900) a které dvakrát neúspěšně režíroval Jan Burian (jednou v Plzni - tak trochu dálkově, protože měl kšefty jinde, a jednou v ABC). Pět let stará francouzská hra je lepší než Kohoutova, ale zázrak to není. Hraje se povrchně o povrchnosti našich citů a prázdná scéna to hercům neusnadňuje. Těšila mě Lucie Žáčková.

Po bezradné inscenaci běsi_ a sterilním Törlessovi přichází mladí činoherci s peckou. Žranice Kamily Krbcové a Adama Skaly je nechutně (kdo viděl, chápe) aktuální. A formu grotesky zvládají herci s bravurou a chutí. Tu a tam padá tempo - ale jak ho udržet dvě a čtvrt hodiny!
Zvolená stylizace nepřestává bavit a závěr ve stylu deus ex machina neurazí.
A o čem se hraje? Hlavně o nás a naší sebedestruktivní nenažranosti. O lehkosti, s jakou přijímáme morální kompromisy. O lidech, kteří sice vědí, ale mlčí a nic nedělají. A o masách, které je tak snadné ovládat. Jak říkám - nechutně aktuální.