J.anek

Skvělý text, vynikající interpretka.
Divadlo jednoho herce je mi tak nějak z gruntu protivné a podezřelé, a přece jsem viděl pár monodramat, která mě přesvědčila o tom, že má tahle forma právo na existenci. Jen musí onen "jeden herec" disponovat opravdu pořádným charismatem a velkou interpretační jistotou. To je nezbytný předpoklad. A v tomhle směru nemám o Dianě Tonikové žádnou pochybnost.

Parádní mystifikace. Chytrá a neuvěřitelně vtipná. Skvěle se pracuje s prostorem a taky s herci - nezaznamenal jsem slabý herecký výkon. Nejvíc samozřejmě září Martin Stránský, ale jeho ?stoletá? matka mu zdatně sekunduje. Vidět na jevišti Moniku Švábovou je čistá radost. Všechny ty roky zkušeností přetavila do lehkosti a samozřejmosti a její studie moderní akční matky se báječně povedla.
Škoda toho technického lapsu na konci.

Inscenace Jana Friče a Marty Ljubkové je chladná, civilní a krutá. Je přehlednou metaforou společnosti. Je téměř bez emocí (až na ty předstírané), často ani nevíme, kdo mluví, ale je to jedno. Protože všichni si jdeme za svým, všichni hrajeme své hry a nejsme si vůbec jisti výsledkem.
Pozoruhodně funguje kontrast mezi civilností verbálního projevu a silnou pohybovou stylizací.
Herecká souhra je dokonalá.
Inscenace roku? Nepochybně.

Tahle komedie převleků se mi motá s jinými Williamovými taškařicemi a v lásce ji nemám. Zato mám v lásce BodyVoiceBand - a po dnešku zase o trochu víc. S textem si herci pohrávají s bravurou, odkrývají vtip za vtipem, radost je to převeliká. Jen je toho ve výsledku moc a je to dlouhé. Zahodit nápad je těžké, vim, a těžší, když je povedený, ale celku by to prospělo. Všichni jsou moc dobří, ale královnou inscenace je pro mě služebná Marie Diany Tonikové. Její timing je dokonalý, stejně tak zvolený postoj a pohyb a přesná mimika. Má nejblíž ke commedii dell'arte, k níž celá inscenace směřuje.

Luxusní přemýšlení o životě. A taky o smrti, zrcadlech, o světě a jídle. Pohřební hostina, u které je mile veselo. Hra světel a stínů, vůní a chutí jídel i slov.

Možná mě budete mít za blázna, ale mně se to líbilo. Na celém tomhle dílku neshledávám vulgárního pranic. Kvůli těm několika silnějším slovům může inscenaci Tomáše Svobody odsoudit leda pokrytec. Někde jsem četl, že kdo nadává sprostě jako dlaždič, je vnitřně krásný a zdravý a je mu moc dobře. Kdo se dívá jen na formu, kdo nevidí za slova, s tím je škoda ztrácet čas. Tenhle argument prostě neberu. Libreto Tomáše Svobody citlivě pracuje s plzeňskými reáliemi i příběhem Viktorky. Ne všechny melodie jsou nezapomenutelné, ale odcházel jsem s ústřední melodií v hlavě - a tak to má u muzikálu být.

Poctivý Čechov. Chytrý, vtipný, srozumitelný. Jasně, někteří herci nemají pro své role věk a životní zkušenost, ale překvapivě mi to vůbec nevadilo. A některé výkony jsou jednoduše vynikající, pro mě hlavně Lopachin, Péťa Trofimov a Raněvská. Žádné přehrávání, žádné trhání kulis, ale logika a lehkost. A vtipu, který není hloupý a podbízivý, tak akorát. Výborný Firs. A skvělá práce s hudbou.

Na obnažené scéně teče na velkém plátně pomalu, ale neúprosně řeka, dům se proměnil v zemljanku, zpod úrovně podlahy, která symbolizuje kulečníkový stůl, se derou postavy z minulosti.
Noblesní Raněvská se ještě brání novým pořádkům - cynismem, rozhazováním peněz, kterých se zoufale nedostává, energií. Ale vlastně už všechno vzdala. Nechce se zachránit
Sympatičtí mi byli Vaculův Lopachin a dojemně bezradná Varja Pavly Gajdošíkové - jejich krátká závěrečná scéna pro mě byla vrcholem inscenace. Ta ovšem jako celek nic nového nepřináší. Žádné zásadní sdělení jsem z ní nevyčetl. Škoda. (více v článku na blogu)

Text, který napsal Machiavelli pro Medicejské, patří k tomu nejodpornějšímu a nejpravdivějšímu, co bylo kdy o lidech a politice napsáno. A Anna Klimešová vymyslela jeho inscenování skvěle. A skvěle si vybrala pětici kluků, kteří jsou tak trochu z Rychlých šípů, ale ještě vic z Bratrstva kočičí pracky. Bavilo mě poznávat konkrétní politiky, bavilo mě, kterak to funguje, i když je nepoznáte. Inscenace je konkrétní i obecná zároveň. Je o svobodě, se kterou neumíme zacházet, je o manipulaci, se kterou si nevíme rady. Je o nás a je krutě aktuální. Body navíc za Kryštofův zpěv.

Pochybuju, že někdo porozumí Vojckovi líp. Bravo.

Esej o nás (však taky nahý Vojcek přichází od diváků a zve nás do svého světa), esej o společnosti, ve které žijeme a v níž se nějak snažíme obstát. Vynikající je všechno - scéna, hudba, kostýmy, světla, zpěv. Evropské divadlo. Jen aby mu nebylo v Plzni těsno... (více v článku na blogu)

Na červeném baletizolu světa tančí v kraťasech, tričku a čepici Vojcek. Je plný energie a poslušně plní instrukce ostatních. Tančí, aby zahříval prostor, aby (se) bavil, aby žil.
Büchnerův text je pro Michala Hábu východiskem, odrazovým můstkem k výpovědi o světě, k přemýšlení o svobodě, k tomu, aby si dělal legraci z diváků i ze sebe samého. S hravostí, s maximáním nasazením, bez vytáček a kompromisů.
My všichni sice - stejně jako Büchner - co je v boudě nevíme, ale naštěkat do ní musíme. A message? Ta se vejde do lahve od kolči.

A jestli si chcete představení užít naplno, přijďte v plavkách. Jako fakt.

Pierre, Nataša a Andrej
Velkolepá jevištní freska s neuvěřitelně dobrými scénickými nápady. Všichni slouží celku, jede to jako kvalitně promazaný stroj.
Můj obdiv má Kateřina Marie Fialová. Má tolik poloh, tolik talentu. A poklona také Ivaně Uhlířové. Byla fenomenální.

Jiří Havelka použil podobný princip jako u své inscenace Já, hrdina. Úvodní terapeutické monology balancují na hraně mezi upřímností a neupřímností. Smysl mají, to nepopírám, ale štvaly mě. Následná rekonstrukce případu vraždy je fascinující, věcná, ale zároveň silná a naléhavá.

Realistické zpracování se samozřejmě do Řeznické hodí, ale takhle na povrch vyplave mnoho podivných nelogičností, zjevných nesmyslů, které v textu jsou. Možná je ten text prostě pitomý. Nácek a holič, to je úplně jiná liga.

Je to stejně dobré jako v Chebu. Jen komornější, intenzivnější. Pavel Richta měl v Chebu při představení, které jsem viděl, větší štěstí na spolupracující diváky. Daniel Krejčík se dneska pekelně nadřel. Vlastně jsem během představení hodně přemýšlel, kam se poděla empatie, schopnost hrát si, spolupracovat, být součástí celku. Hodnotit tuhle inscenaci je těžké, je pokaždé jiná. Ale Daniel Krejčík je skvělý, to je bez debat.

Chytrý režijní koncept, citlivé přenesení hry do českého prostředí. Bavil mě výběr hudby - předpokládám, že vybíral Zdeněk Bartoš. Zapojování diváků je vždycky riskantní dobrodružství... Já měl štěstí na výborného tatínka, školní psycholožka se ke spolupráci moc neměla. Jak to asi funguje v New Yorku? Pavel Richta je skvělý, rozdává energii na všechny strany, pohotově reaguje na diváky, dobře pointuje. Na mém osobním seznamu všech báječných věcí tahle inscenace rozhodně nesmí chybět. Rád si tak rok počkám, kam se to celé posune.

Zajímavá studentská etuda, přemýšlení o tradicích. Svazují nás, štvou nás, drtí nás, a přece je potřebujeme.
Každopádně se tenhle text nikdy neměl dostat na repertoár Národního divadla. Naprosté selhání dramaturgie.

Parádní divadlo poezie. Na obnaženém jevišti jen provazový žebřík a obrazy z kufrů a lidských těl. Z ženských těl. Vynikající zpěv, výkřiky, osiřelá torza vět, voiceband, rytmus, dupání a tleskání. Není to ale nikdy prvoplánově ilustrativní. Je to chytré a působivé. Příběh nevypráví tahle dramatizace doslovně, jde po pocitech, buduje atmosféru. A všechno se to děje s mimořádnou energií. Nádhera.

Havelka v první části kopíruje Frljičovy inscenační postupy. Je to hravě edukativní a paralela s velikonočními zvyky, při kterých je páchání násilí na ženách tradicí v zásadě vyžadováno, se nabízí.
Ve druhé časti nechá Havelka zaznít 12 zásadních textů, které jsou bez ohledu na obsah podány s velkou interpretační dovedností. Přestanete-li vnímat slova, stírá se tak rozdíl mezi inteligentní argumentací a účelovou demagogií. Trvá to celé dlouho, ale má to smysl.
V závěru pak - zcela ve shodě s Frljičem - zformuje režisér blasfemicky herce do podoby slavné Leonardovy fresky a neonový nápis VYKOUŘENÍ se změní a vytvoří pointu inscenace.

Komu odpustit? Kdo doopravdy neví, co činí? Lucie Trmiková se prostřednictvím textu Gertrudy von Le Fort dívá na naši dobu a na konzumní společnost a všemu zlému navzdory dokáže odpustit. Je to silné, koncentrované a připomíná to rituál.
Já takhle odpouštět nedovedu. Ale rád bych.

Nespornou výhodou všech looserovských inscenací je, že i kdybyste se nakrásně nudili, pořád se můžete divat na nádherné talentované lidi - a to neomrzí. Inspirace Bachovým Rackem je jen volná, ale to nevadí. Ostatně z těch tanečníků hejno tupých racků nevykouzlíte - jsou to příliš výrazné osobnosti. Zbývá krása pohybu a krása těl. Tančí se o svobodě a radosti z ní. A je radost se na to dívat. I poslouchat - cimbál a křik racků.

Tolstoj, Petras a Mikulášek o vině a svědomí, o trestu a spravedlnosti a taky oběti, o kterou nikdo nestojí. O lidech ctných a beze cti.
Mám tenhle způsob inscenování literatury rád. Jde k věci, nezdržuje se peripetiemi, má zvláštní poetiku. Miloslav König i Kateřina Císařová jsou báječní a ve zvolené stylizaci naprosto přirození a přesvědčiví.