J.anek

Druhý pokus Nikolaje Peneva v Plzni dopadl hůř než Sboristé. Tak slabý text už jsem dlouho nezažil. Svým způsobem to rehabilituje Troškovu tvorbu - ten alespoň dokáže pointovat. Herců je mi upřímně líto - plnit režisérovu představu musí být drsné.

Totální režijní bezradnost, dezorientovaní herci se potloukají bezcílně po jevišti. Tu a tam probleskne zárodek zajímavého výkonu, s tím si ale Jan Burian hravě poradí - bez milosti ho zadupe do země. Bída a zmar. Mor na Burianovy inscenace!

Krása.
Je to moderní, svižné, vtipné, chytré, důstojné i kruté. Smršť nápadů, jemné aktualizace, parádní výkony. S každou další rolí roste Filip Březina. Zdeněk Piškula je esencí chlapectví - dychtivý, neúnavný, smích i smutek, ironie i patos v jedné chvíli. Tereze Marečkové věřím, že je čtrnáctiletá holka, kterou okolnosti donutily dospět. Je krásná a talentu má na rozdávání - všem hloupým a jedovatým komentářům navzdory. Těší mě akcent, že penize jsou jedem společnosti. Jsou. A ještě drobnost - kdo není s to pochopit použití plyšového medvídka, snad by se raději neměl vyjadřovat vůbec...

Otčenáškova novela jako silné antické drama s chórem. Ester uvězněná v centru jeviště v pokojíku beze stěn. Lidská ubohost i neokázalé hrdinstvi. Sugestivní obraz heydrichiády i dneška. Co všechno s námi dělá strach. Skoro jsem se bál dýchat, 90 minut uteklo jako čtvrthodina. Hana Burešová ve skvělé formě, geniální hudba Ivana Achera, parádní scéna - valí se to na člověka děsivou silou. A Marie Paulová a Pavel Neškudla? Zranitelní, dojemní, vtipní, autentičtí, krásní.

Především nemá tahle záležitost nic společného s knihou Jaroslava Kmenty Rudý Zeman, což tvůrci tvrdí.
Viděl jsem za svůj život desítky amatérských inscenací, ale ani ta nejslabší z nich nebyla tak mizerná jako Rudý prezident, který se povrchně a uboze vysmívá Evropské unii. Spousty plytkých narážek na kdeco spolehlivě nerozesmály nikoho. Smutek. Z hloupého textu a ze zbytečné inscenace.

Zatraceně dobrá dramatizace. Nestřídá složitě časové roviny, chytře jede chronologicky, některé situace jsou parádní - třeba scéna s šicím strojem. Baví mě větší prostor pro paní doktorku. Jen škoda, že všichni nehrají jako Natália Drabiščáková, Lucie Valenová nebo Dan Kranich.
A všechno se to děje na šikmé ploše a na vodočtu sledujeme nenápadně stoupající hladinu...

Plasy. V jedné z kaplí kláštera položil k našim nohám Jan Blažej Santini Aichl hrubé plátno svého života. Otevřel nám svou mysl a my se spolu s ním hnali za moudrostí, za smyslem žití, za světlem.
Santini Lucie Trmíkové je meditací, básní, rituálem. Je přemýšlením o genialitě, s níž se pojí pochybnosti i obyčejné lidské starosti.
Akustika barokní kaple si pohrávala s každým slovem, světlo letního večera zase s prostorem a stíny.
Jeden lidský život, jedna bohoslužba, jeden letní podvečer.

Už týden přemýšlím o tom, co nám chtěl Nikolaj Penev říct... Že každý myslí jen na svůj prospěch? To snad nemusel říkat dvě a půl hodiny. Inscenace začíná velmi energicky a herecké výkony jsou dobré, ale každá vtipná situace je natahována do nekonečna - už se dávno nikdo nesměje, a konec vtipu je v nedohlednu... Škoda. Na kvalitní činohru velké jeviště Nového divadla stále netrpělivě čeká.

Dusná, živočišná inscenace. Puk není žádný roztomilý skřítek, ale zvíře s pudy, divokostí, ale i hravostí. Šelma. Kern. Je to hra o lidském pachtění - za čímkoli - za láskou, za úspěchem, za penězi, za mocí. Silný zážitek, razantní až bezohledné škrty, emoce - Špinar v plném lesku.

Umělecká výpověď bez kompromisů, která se nesnaží zalíbit, a proto se líbí. Tíživá snová atmosféra naráží na technické limity Švehlovky, ale co. Hraje se o mnohém - krom krásy také o stáří, o strachu, o systému, jemuž se nedokážeme vzepřít a který nás drtí. Nádherná stínohra, skvostná projekce. Soustředěné výkony, které slouží celku. Ženy místo mužů. Křehkost i síla. Jakub Čermák si jde svou cestou - a dobře dělá.

Poetismus, surrealismus i dadaismus a k tomu všemu ještě výrazná poetika těch dvou kluků na skútrech. Duše uvízlé mezi dvěma životy čekají, až se zrodí znovu. Setkaly se náhodně, všechny jsou ještě na houbách. Ještě si pamatují, kým byly, a trochu už tuší, kým budou. Jsou ve vleku osudu, není to svobodná volba. Je to celé velice křehké, kdo nepropadne kouzlu hravosti, ztratí se nadobro. I na předpremiéře, kde byli převážně kamarádi tvůrců, se takoví našli. Najít diváka nebude snadné, ale kde jinde než v Dlouhé? Nasadit něco takového v Plzni, bude to fiasko. Držím palce!

Jakub Čermák vytvořil působivou jevištní báseň o smrti, strachu z ní, o bolesti, nemoci a bezmoci. (více v článku na blogu)

Cílem společnosti je člověka zničit.
Když jsem četl Houellebecqův Serotonin, připadal mi Florent-Claude Labrouste ufňukaný, neschopný, namyšlený a nesympatický. Ale jak jsem sledoval inscenaci Matěje Samce a Natálie Deákové, uvědomil jsem si, že jsem ho nejspíš neměl rád, protože máme ledacos společného. Hájkův Florent vzbuzuje soucit, chápu ho, jdu s ním, rozumím mu. U knížky jsem se mnohem víc smál, i když to byl obvykle smích hořký. Tresť románu mnoho humoru nenabízí. Nedivím se. Zato nabízí naději. Úplně nečekaně, obyčejně, bez velkých gest. Protože promluvit si, to někdy docela stačí.

It's always easy to fall in love in rain. Tolik cigaret vykouřených během jediného představení! Vzrušující putování Brechtovým textem s komentáři ekologickými i politickými. Zcizováky zcizováků, komentáře komentářů, a přece to bylo přehledné. Co v Komedii u Ibsena nefunguje, je tady velká zábava a radost. A ty čtyři holky a jeden kluk jsou skvělí od začátku do přestávky a od inscenované přestávky do konce.

Dvouhodinový silvestrovský večírek s terapií a s ibsenovskými postavami. Kdo nezná Noru, bavil se, kdo Noru zná, bavil se ještě víc. Všichni herci jsou autentičtí, dokonale soustředění a nádherně nerozhodní. Léta jsem nezažil, aby někdo tak intenzivně spolupracoval s diváky a já se u toho necítil trapně. Hraje se o nerozhodnosti, o radosti ze života, o jeho smyslu, o našich iluzích a očekáváních. A celé je to neuvěřitelně uvěřitelné, vtipné a smutné zároveň.

Antická Štvanice je zase aktuální.
Ano, jsme takoví. Potřebujeme tyrana nebo hrdinu - sami si vládnout neumíme.
Premiéru v rozpáleném podmostním tunelu, který voněl obětním kadidlem, rušilo snad všechno, co rušit mohlo - a přece mi všechen ten řev světa kolem (napřiklad prostor Fuchs 2 jel bezohledně svůj koncert) vlastně nevadil. Nerušil mě. Bylo mi jedno, jaké zvuky servírují pánové ze skupiny P/ST a jaké do inscenace zavála náhoda. Protože to byla silná a dobrá inscenace. Tomáš Loužný a Máša Nováková mají nadhled, nejsou otroky antického textu a měli šťastnou ruku při volbě herců.

Shepardův Simpatico z roku 1994 je hodně divná hra a film, který vznikl v roce 1999, má na ČSFD 34 %. Celou dobu jsem si myslel, že konec všechno objasní. Neobjasnil. Je to dál divné a tajemné. Atmosféra dobrá, příběh mizerný. Komornímu prostoru sluší skoro až filmové herectví - tomu je nejblíž Eliška Hanušová Bašusová.

Nejslavnější barokní román ožívá ve Vile Štvanice na nebezpečně prudké šikmě ve tvaru kruhu, která symbolizuje svět. Všechnu jeho krutost, záludnost i krásu.
Skvěle vyluhovanou trestí z románu Hanse Jakoba Christoffela von Grimmelshausen nás provázejí Vojtěch Franců a Petr Šmíd. (více v článku na blogu)

Tereza Hofová! Tolik bolesti i krásy zároveň! Drsně poetický text, skvělé režijní nápady, které jsou ale zároveň střídmé. Výlet na Island se vším všudy.

Nádhera. Hába je lepší s každou inscenací. Ještě kdyby se naučil skončit. :-) Velkou radost mám z noblesní Radky Fidlerové, ale výborní jsou všichni - skvěle balancují na hraně serióznosti a perzifláže.

Bravurní herecké (a pěvecké!) výkony - hlavně Erika Stárková a Jiří Böhm. Tuny textu, ve kterém jsem se občas trochu ztrácel, chybí pevnější dějová linka, něco, čeho by se divák mohl chytit. Názory zajímavé, problémy aktuální. Leckdy možná až příliš apelativní, ale ono se to časem srovná. Bavila mě videa, práce se zvukem. Příjemné dvě hodiny života.

Tahounem inscenace je Zuzana Kronerová. Je jednoduše vynikající. Dojemná, zarputilá, autentická, silná. Donutil obstál se ctí (tedy oba obstáli) a vůbec je to herecky moc dobrá inscenace. Nehraje se tolik o americkém snu, jako spíš o (ne)schopnosti přiznat si pravdu. Čelit realitě. A to mě moc bavilo. A děsilo.

Poctivé a dobré divadlo. Jan Vedral si s románovou předlohou poradil skvěle. Čerti vědí, kde našel v Neffově díle tolik humoru, ale je tam. A je chytrý. Radovan Lipus s jistotou a elegancí pracuje s patosem, výtečně pointuje a je překvapivě aktuální (ale nikdy laciný). Je to sice dlouhé, ale ne pocitově. Jít na vinohradské Sňatky není ztráta času. Ani omylem!