J.anek

Tahounem inscenace je Zuzana Kronerová. Je jednoduše vynikající. Dojemná, zarputilá, autentická, silná. Donutil obstál se ctí (tedy oba obstáli) a vůbec je to herecky moc dobrá inscenace. Nehraje se tolik o americkém snu, jako spíš o (ne)schopnosti přiznat si pravdu. Čelit realitě. A to mě moc bavilo. A děsilo.

Poctivé a dobré divadlo. Jan Vedral si s románovou předlohou poradil skvěle. Čerti vědí, kde našel v Neffově díle tolik humoru, ale je tam. A je chytrý. Radovan Lipus s jistotou a elegancí pracuje s patosem, výtečně pointuje a je překvapivě aktuální (ale nikdy laciný). Je to sice dlouhé, ale ne pocitově. Jít na vinohradské Sňatky není ztráta času. Ani omylem!

Především vynikající Eva Elsnerová. Tak nesnesitelná, až dojemná. Uvěřitelná. Pravdivá. Pánové mají co dělat, aby s ní drželi krok. Jako by jim to po letech Rosalind Franklinová vracela i s úroky. Ze vší té upatlané soutěživosti vědců se člověku dělá zle, a přece právě z toho hnusu se rodí zázraky. Působivé divadlo.

Král české pantomimy. Vtip, lehkost, nadhled, a zároveň přesnost, preciznost. Skvostný jako toreador, bravurní ve střídání postav Davida a Goliáše. Jen to plýtvání ochucenými prezervativy mě trochu mrzí. ;-)

Všichni o těch verších víme, ale kdo je vážně zná?
Hotel Svět a vůně Shakespearových sonetů. A krása slov a jejich nadčasovost. A láska, láska především. A vášeň, smrt a erotika. A hravost taky, co z těch veršů dýchá.
A radost, radost z toho, co se obnažilo.
Tohle se vám, milí Skutři, podařilo.

"Zbatečně teatrálně" v téhle skvělé inscenaci nehraje nikdo. Kdy už si lidé přestanou plést divadlo s televizními seriály? Vynikající je především spoluautorka textu Lucie Trmíková. Je zcela přesvědčivá a pravdivá i v krajních polohách.

Chladná mrcha Zuzany Ščerbové a perverzní bezcharakterní slaboch Matyáše Darnadyho jsou jedineční, ale ještě lepší se mi zdál být Vladimír Pokorný - manipulátor a člověk jistý si svou neomezenou mocí.
A mrazivá je scéna návratu Martina Stránského.
Moc mě to bavilo. I ta pekelná mlha, která se válela na horizontu. I celá řada silných obrazů beze slov. I závěrečné ticho, které křičí, a pomalu a neúprosně klesající opona. Jen ta hromadná scéna SA je podivná. Nešikovná taková. Nemotorná.
Hrát pro poloprázdné divadlo musí být nepříjemné. Inscenace je to každopádně moc dobrá.

Fantasy Růženka, která nemůže usnout, a statečná fantasy Sněhurka s párem vtipných trpaslíků, která touží po dobrodružství a které není jedno, co se děje v sousedním království. Protože zkrátka nemůžeme s úsměvem vítat Viktora Orbána, když víme, že se z východu blíží spánek rozumu. Ano, i tuhle rovinu má Spáčka. Jen hlupáci si myslí, že pohádky jsou výhradně pro děti. Přibyla postava roztomilého supa, krále hor, jenž se stal vypravěčem příběhu. Tomsa Legierski a Petra Kosová inscenují text vtipně, srozumitelně a naléhavě.

Temná Mikuláškova jevištni báseň. Pevně ukotvená v čase, a přece nadčasová. Geniální Pechlát, ale skvělí všichni. Dostala mě atmosféra Vánoc, ale bavil mě vlastně každý symbol. Monumentálnost kulis, fascinující závěrečný obraz. Esence Fuksovy novely. Radost. A smutek z některých diváků...

Španělská muška se v Plzni povedla. Komediální talent Michala Štěrby je už sázkou na jistotu, ale výborně si vedou všichni, i mně dosud neznámé dámy, které v Plzni zřejmě hostují. Mou favoritkou je ovšem Marie, hospodyně u Klinkeových.
Rozesmát vedrem zpitomělé diváky, kteří sedí v rouškách ob sedadlo, nejspíš není snadné, ale Natálii Deákové se to hravě podařilo.

Kdosi mi tvrdil, že je to taková milá povrchní legrácka. No. Já viděl dost drsnou výpověď o naší společnosti. Smál jsem se, ale taky jsem měl vztek. A styděl jsem se. Skvělý nápad, autentické výkony. Krutá zpráva o naší malosti, naivitě, ubohosti, zpráva o naději, závisti, o rasismu, netoleranci... Zpráva o nás. Tady a teď.

Plzeňská inscenace je skvělá díky obrovské energii všech účinkujících. Překvapením je pro mě choreografie Lukáše Vilta, moc mě bavila.
Scéna je docela funkční - dvě konstrukce proti sobě, čtyři postele na kolečkách. Jen mi připadá zbytečné to neustálé šplhání po konstrukcích, které se ke hře využívají minimálně. A taky se herci při tom neustálém stěhování postelí docela nadřou - občas to ale vytvoří obraz, který zatraceně stojí za to!
Hvězdou inscenace pro mě byl Pavel Režný. Na muzikály chodím minimálně, neznal jsem ho. Talent jako hrom. Výborný Josef Hruškoci, bravurní Karolina Gudasová.

Výborná hra, poctivá inscenace.

Je to neuvěřitelně milé.
Občas jsem se přistihl, kterak se připitoměle usmívám. Bez problémů jsem uvěřil, že je brigádníkům 17 let (i když je reálně třeba Ivanovi 2 x 17). O legraci se snaží všichni, nejvíc se daří Richardu Pekárkovi. Všechno je tak akorát, není to pouhá kopie filmu a má to švih - i díky parádní choreografii Petry Parvoničové.

Loutka starce vyrobená z norského dřeva, sítě, fólie, rybářské pruty, něco zvuků, nádherná hudba Evy Vrbkové - a jste u moře. Ze sítě vypadne dívka a začne vás provázet příběhem starým přes půl století. Šetří slovy - vypráví pohybem, tancem, obrazy. Už dlouho jsem se v divadle tolik nebál o papírovou loďku zmítanou mořskými vlnami, už dlouho se mi nestalo, abych byl součástí příběhu. Příběhu starce a moře, příběhu odvahy a vyčerpávajícího boje. A také příběhu dívky, která miluje divadlo - to divadlo, které ji zabíjí - právě tak jako ji udržuje naživu. Křehké i silné, vtipné i vznešené.

Procházka divadlem Komedie mi především připomněla tu neuvěřitelně trapnou frašku, kterou předváděl v roce 2011 radní pro kulturu za ČSSD. Čerti vědi, kde je tomu ubožákovi konec, ale Kryštof Krhovják ho zahrál moc pěkně.
A taky jsem si uvědomil, jak prokletý tenhle divadelní prostor je.

Poctivá inscenace skvělého muzikálu. Zamrzí, že Miloslav Mejzlík nezpívá. Respektive že zpívá, ale neumí. Herecky je ovšem bravurní. A přece jsem si to před 18 lety v Komorním divadle užil nějak víc...

Už se mi stýskalo po choreografiích Lukáše Vilta - hlavně ta krejčovská je parádní, má noblesu, švih i vtip.
Hvězdou je Pavel Režný, to on je vypravěčem příběhu, jeho očima všechno sledujeme. Je spolehlivým průvodcem po vlastním osudu. Stanislava Topinková je jako Norma Desmond tak trochu v pasti svých okázalých kostýmů a ponurého domu (parádní scénografie). Ve správné chvíli ovšem září jako diamant. Skvěle funguje sluha Pavla Klečky - všudypřítomný a neviditelný zároveň. A Charlotte Režná je jako Betty nádherně upřímná, chytrá, opravdová. A zamilovaná scéna s Joem patří k nejsilnějším.

Komorní prostor inscenaci sluší. Jozef Hruškoci je charisma samo, ostatní jsou tuze dobří. Zábavná je práce s vůněmi. Ať už s parfémy nebo třeba s vůní pečených masových koláčů. Když jsem dostal zásah krví, v první chvíli jsem byl v šoku a vůbec nechápal, co se stalo. A pak už jsem se těšil na další kouzla.
Na nějaké velké choreografické zázraky tu není místo, a přece dokázal Martin Šinták vymyslel hodně efektních kousků. Smích Venuše Dvořákové mi bude ještě dlouho znít v uších. Atmosféru má Sweeney Todd jako hrom. Lumír Olšovský a Pavel Bár jsou po Meluzínově éře pro Plzeň velkou výhrou.

Sedm dostavníků Waldemara Matušky nás doprovází Vesnickým románem. Krajina pod Ještědem tvoří kulisu tragédii antických rozměrů. Jen by se měl Martin Františák rozhodnout, o čem se vlastně hraje. Dominantní téma hledám marně. Nabízely by se předsudky. Mravní pokrytectví. Ledacos. Jen se rozhodnout.
Herecky byl pro mě skvělý především Antoš Jana Jedlinského.
A jsem rád, že konec inscenace dává Sylvě a Antošovi naději. Slabou, ale přece.

Tomáš Loužný vstoupil do Vily jako režisér s nebývalou jistotou a elegancí a společně s Mášou Novákovou vytvořili mimořádnou inscenaci. Nataša Gáčová se po pracovní pauze vrací jako hvězda. V obou polohách je přesná. Silně stylizovaná, a přece přirozená. A čtveřice kluků vytváří dokonalou iluzi celé společnosti - se vším jejím pokrytectvím, násilím, strachem, nejistotou, potřebou řádu i chaosem, láskou i nenávistí. Loužný bravurně pracuje s násilím a nahotou - to se vidí málokdy. Synáčci Vile ostudu rozhodně nedělají.

Sympatická komorní dramatizace působí zpočátku poněkud chladně, ale život jí svým příchodem vdechne temperamentní Veronika Janků. A pak už se těšíte na každý její návrat. Kdykoliv odteď uslyším varhany, vzpomenu si na ni, na párky a na dršťkovou polévku. Krása. Ale funguje to celé, to bych byl nespravedlivý. S minimem kulis, trochou průhledné fólie a jednou fešáckou roletou dokáže Radovan Lipus vykouzlit hodně muziky.
A s redukcí postav bych klidně pokračoval. Tři dámy a jeden muž by to hravě zvládli.

Zajímavá metafora současného světa. Jednoduchá, působivá. Ta chvíle prozření, že se smějeme sami sobě, je silná.

Petr Boháč a Miřenka Čechová mají pod kontrolou každý pohyb, každé gesto, každý zvuk.
A všichni na scéně jsou dokonale koncentrovaní. Jeden lhostejný hráč orchestru by inscenaci zničil - ale to nehrozí. Všichni jsou naprosto při věci.
A vrcholem je výkon Markéty Cukrové. V tom nejlepším slova smyslu profesionální. (více v článku na blogu)

Nějak teď pořád narážím v divadle na téma naší neschopnosti žít přítomným okamžikem. Ale dost možná to jen potřebuju slyšet. Tady zní každopádně naléhavě. A taky se hraje o lidech, kteří se milují, ale netroufnou si. Protože přece - co by tomu řekli lidi, svět. Kašlat na lidi i na svět!
Markéta Dvořáková nemá velký prostor, ovšem trio Frejová - Gottwald - Balcar je fenomenální. Člověku se chce křičet, aby Oskar či Sebastian našli kuráž a udělali krok, po kterém touží, a přece je nám jasné, že se životem motáme stejně neohrabaně a ustrašeně jako oni.
Další inscenace, která Meetu moc sluší.