J.anek

Tak na tenhle ročník bacha! Tolik talentu a energie! Generační výpověď, ale i hravost, lehkost a hudební virtuozita. Petr Erbes a Boris Jedinák nás provázejí uplynulými 150 lety chytře a s vtipem, ale dovedou být i pořádně drsní. A protože Prodaná nevěsta se zkrátka hraje při každé sebepitomější příležitosti, je dobrým symbolem i průvodcem dějinami. Nezapomenutelná je Cyrilova scéna s párkem, Kryštofův medvěd, který držel pero, ale nepodepsal. A Štěpničkův komentář! Paráda! A díky za pivo!

Spousta otázek, spousta příběhů, spousta nejistoty - a voda pořád kape... Ale proč bych s tím právě já něco dělal? Znepokojivé, atakující. Jiné. Není to storytelling, text je pevný. Chce to koncentraci. Netuším, kterak si cizinci poradili s Babišem, ale asi to mohlo fungovat i bez znalosti českého politického marasmu. Baví mě odvaha dramaturgie ND, baví mě ta pestrost, barevnost. A potřeba vyjadřovat se k současnosti - nebýt přizdisráčsky neutrální. A že to není pro každého? No a?

Rozhlasová inscenace na jevišti. Doufám, že je to všechno čistá pravda! :-)

Křehká poetická miniatura, kterou zrodilo horko. Detektivka. Labyrint lidských vztahů. Sonda do Matějovy duše. To všechno jsou Psí dny. Jsou pomalé i rychlé zároveň. Jsou plné humoru i krutosti. Silných obrazů. Hladí i drásají. Já si je zamiloval. Anežka Šťastná má co dělat, aby stačila herecké bravuře svých kolegů. Novému prostoru Altenburg 1964 tahle inscenace moc sluší. Stejně jako sluší Natálii Deákové spolupráce s Matějem Samcem.

Bartoloměj je zpět a na světě je zase veselo! Barokní muzikál se Geisslerům náramně povedl. Tolik nápadů, tolik energie a tolik talentu se na jedné scéně vidí jen výjimečně. Od počátků divadla se dostaneme až k opeře a nechybí velkolepá pointa. Doufám, že se dočkáme písniček na CD, protože mi Pudl a Pudr chybějí už teď. Je zbytečné chválit jednotlivé herecké výkony, protože hlavní roli hraje dokonalá souhra. A nadhled s nadsázkou.

Nevynechávejte, jděte se sami přesvědčit. Zuzana Burianová vypravuje skvěle. Vynikající Jana Kubátová. Monology plné napětí, zoufalství, lidské bídy, touhy po úspěchu. Pravda, člověk se musí trochu soustředit. Moc to neumíme. A paní v bílé halence vedle mě trpěla při každém trochu silnějším slově - zajímalo by mě, jak mluví ona.

Vysoké i nízké, krásné i ošklivé, tělesné i duchovní, důstojné i nedůstojné, slovo, hudba, tanec, zpěv, gesta, oheň, jídlo a pití - a všechno v dokonalé (dis)harmonii. Rituál života a jeho radostí i moudrosti. Všechny živly a chutě světa. I pustina může být krásná. Žádné prvoplánové ilustrace. Poctivost. Imprese na jevišti. Luxusní kostýmy. Ale úplně nejvíc mě nadchlo charisma, živočišnost, soustředěnost a kuchařské umění Filipa Staňka. Zážitek.

Vynikající Špinarova dramatizace, luxusní scéna, šťastně zvolená stylizace a parádní herecké výkony. O aktuálnosti netřeba pochybovat - předsudků je dost a dost. Bavil mě pohyb - originální nápady Petry Parvoničové. Svižné, moderní divadlo. Pár lidí odešlo o přestávce, i tady se objevují hodnocení, která lze vnímat jako nenávistná. Ale co, silné osobnosti budí i nenávist - u takového Petra Lébla tomu nebylo jinak. A přitom Špinar jen mimořádně poctivě čte. Za mě bravo!

Je to parádní inscenace - svěží, mladá, chytrá. Dobře seškrtaná a s výborným koncem. Zbavená slovního balastu a patosu, který číhá v závěru.
Bavila mě souhra a přirozenost všech na jevišti. Vynikající byla Elisabeth Kateřina McIntosh jako Helena. Těšil mě Dominův vztek, Gallův humor (Matěj Převrátil) a jeho mile skrývaná láska k Heleně, nezapomenu na Alquistovo blažené Zedničím!
Všechny postavy, které obvykle šustí papírem, v Disku ožily. A zcela mimořádní jsou v závěru roboti Primus (Vojtěch Franců) a Helena - tak bezradní a dojemní, tak živí.
Tenhle ročník se rozhodně vyplatí sledovat - moc se těším na další inscenace.

S vtipem a nadhledem, a přece naléhavě vypravuje Zdeněk Bartoš o zkáze lidstva. A také o hlouposti a nekonečné tuposti nás lidí. Premiérové trémě navzdory to bylo dobré a Vuk Čelebić s Karolínou Jägerovou (na kterou už se těšíme v Plzni) zářili na všechny strany. Výborní se mi zdáli být roboti v podání Magdaleny Hniličkové a Daniela Mišáka. Bavilo mě, kterak roboti pozorovali lidi a snažili se je napodobovat. Nechápu nepraktické dveře bez klik. Přitahují pozornost, ale důvod to nemá žádný. A je škoda té nevyrovnanosti v hereckých výkonech.

Je to divadlo vtipné, chytré, aktuální. Parta ajťáků je skvělá, dobře spolu fungují Domin a Helena a vůbec lze hercům sotva co vytýkat - ale proč Domin hází šipky na fotku Heleny Gloryové? Je pro něj lovnou zvěří?
Proč Domin nechává válet rukopis na stole, když je to taková vzácnost?
A proč roboti zastřelí i Alquista?
Závěrečná scéna je krásná, byť je ta zkratka možná příliš razantní. Naději dává.
Aktualizace Čapkova textu je chytrá, skvěle funguje. Scéna je velkolepá a závěrečná proměna efektní i smysluplná. Baví mě mix starého a moderního - třeba u Dominova počítače nebo u kostýmů.

Jasně, jasně, jasně. Těch symbolů, gest, obrazů a výkřiků je tam hodně. Ale pro mě to fungovalo.
Bavilo mě, jak Skutři čtou Čechova. Jistě se najde někdo, kdo bude afektovaně vykřikovat, že TOHLE není Čechov. Já myslím, že je. Nemilosrdný i laskavý Čechov.
Tisíce papírových proužků ze skartovaček jako symbol našeho často tak marného snažení a pachtění. A na těchhle "troskách" se rýsují charaktery a vztahy. Přehledně, srozumitelně, nenásilně.

Bílé plastové židle, malé jeviště pro Zarečnou - s oponou, která je zároveň projekční plochou, a jakýsi náznak domu, z nějž lze vycházet dvěma dveřmi a jakýmsi bočním průchodem - přičemž ony druhé dveře se snad ani jednou nepoužijí. Scéna studentsky chudá, ale celkem funkční. Režijní vedení dobře "čitelné", ale marná sláva - Čechovem předepsané věkové rozdíly lze jen těžko nahradit snahou. U Hubových Tří sester, které byly v Disku před pár lety uváděny, to tolik nevadilo - tady to tluče do očí. Hodnotit první reprízu se možná nesluší, ale tohle se s dalšími reprízami nezmění.

Pořád mám v hlavě inscenaci Petra Lébla. A těžko na ni nemyslet, když ji Havelka neustále připomíná - třeba fotografií nade dveřmi.
Redukce postav a textu není samoúčelná a nápad se šikmou je skvostný. Levá strana scény stále stoupá a pevně stojí jen nábytek a břízy - všechno ostatní se naklání a padá, stoupá napětí, dalo by se krájet - jako cibule, s níž pracuje Máša.
Chvílemi se mi z toho náklonu dělalo zle. I z těch promarněných životů přede mnou, z pomalého, a přece tak nelítostného plynutí času.
Mimořádný Racek - vtipný a krutý. Z pušky, která z nebe srazila racka, se na konci nevystřelí, a přece Treplev nezůstane živý.

V Plzni se nebojí riskovat. Tříhodinová Zeyerova pohádka s živou hudbou Josefa Suka se může zdát jako sázka na jistotu, ale úskalí je mnoho. Štěpán Pácl vedl tuhle velkou a nablýskanou loď všemi nástrahami velmi obezřetně a dal jí doplout do přístavu s noblesou. (více v článku na blogu)

Sólo pro Vuka Čelebiće. Ďábelský manipulátor, nebo dobrák od kosti? Charizmatický zloduch s děsivým plánem, nebo jen řada nedorozumění? Vuk Čelebić jako Matthieu přepíná z jedné polohy do druhé spolehlivě, vtipně a elegantně. Pomáhá mu v tom světlo a hudba. Pavla Marka v roli jeho oběti mi bylo občas líto. Dámy mají prostoru málo, ale využívají ho skvěle. Bavily mě změny scény s kouzelnými květináči, jen tu klec jsem úplně nepobral. Symbolizuje Jeanovu situaci? Jede v tom i Elisabeth? Nebo už jsem chronicky paranoidní?

Co bych tak napsal hezkýho? Je to celé vtipné a chytré. I smutné. A dojemné taky. Veškeré kulisy i rekvizity tvoří různě velké míče. Jsou nevyzpytatelné a nestabilní jako slova, která vypouštíme z úst. Není jasné, kam doletí a co způsobí. A uprostřed toho všeho Tobesovo ego nebo sebevědomí. Často splasklé, ale ne nutně. Už dlouho jsem nezažil, aby se tak smysluplně pracovalo s nějakou rekvizitou. Moc mě to bavilo. I kostýmy, které hercům vydatně pomáhaly. A ti se s textem rvali kurážně. 90 minut uteklo jako čtvrthodina. Je super, že je Diana Toniková zpátky na jevišti.

Takhle živé, hravé, ba neposedné obrazy z dějin se hned tak nevidí. Bavil jsem se náramně. A čím veselejší to bylo, tím děsivěji působila všechna ta hrůza a bolest světové války. A do těch dvou poněkud již odrostlých dětí jsem se zamiloval. A ještě poznámka k Pavlu Peškovi: Narodil jsem se v Českém Krumlově, žiju v Plzni - je to přenosné bez problémů.

Eva Holubová se pustila do režírování. Výsledek je tristní. Inscenace bez výkladu, bez názoru, bez nápadu. Respektive - každý nápad herců jí byl dobrý.
Zuzanu Kronerovou nechala mluvit slovensky, aniž by se to namáhala vysvětlit. Činovníci města jsou nijací, nemají žádnou osobitost. Na nevýrazné scéně je jediným nápadem nábytek na kolečkách. Poselství ovšem nenese žádné.
Kronerová, Klepl i Hádek jsou skvělí herci, bez jednotné režijní vize to ale zkrátka nefunguje. Škoda.
Přesto to nebyl špatný večer - tvrz Divice je totiž náramné prostředí.

Tak především je v Plzni mimořádný Richard. Je charizmatický, proměnlivý, přesný. Amorální zrůda a sympatický parťák v jednom.
Vznikla inscenace snad ve všech směrech poctivá a povedená. Na všechno se v ní díváme Richardovýma očima, jsme v jeho hlavě. Svět je v ní nelítostným koňským dostihem.
Asi nejvíc na mě zapůsobil Richardův předsmrtný tanec beze slov (choreografie Richarda Ševčíka?) a scény bitvy i souboje s Richmondem (choreografie Karla Basáka). Výborně slouží celku hudba Petra Zemana, profesionálně působí dotáčky Lukáše Kellnera (především vrcholná sekvence proklínání V zoufalství zemři), skvělé je výtvarné řešení.

Barokní velkolepost a okázalost v kontrastu se špínou karavanů novodobých nomádů. Na Štvanici se odehrála náramně vtipná a chytrá travestie. Zářily především dámy - Lesbie Petra Šmída to uměla parádně na bruslích, zneuctěná Lukrécie Vojtěcha Franců zase na skateboardu. A všechno se dělo s velkou energií a hravostí, maximálně si to uživali kluci z pěveckého sboru Bruncvík.
Radost z divadla.

Pohybová jevištní báseň z temných míst světa. Z míst bez naděje, lásky a štěstí. Báseň o touze po světle, po slunci, po lásce a po svobodě. Forma a obsah stojí proti sobě jako dva vzteklí psi, a přece to celé pevně drží pohromadě.
Zdeněk Piškula je krom talentu krásný. Jemné rysy obličeje kontrastují s pevným svalnatým tělem - tak ohebným a houževnatým. Těžko si představit lepšího představitele Roberta Zucca. Jeho pohyb je tanečně ladný a zárověň znepokojivý. A má úroveň, které nedosahují mnohé novocirkusové produkce.
Maďarský inscenační tým stvořil mimořádnou inscenaci.