J.anek

Předevšim potlesk pro Janka Lesáka!
Jeho výlet do devadesátek je neuvěřitelně vtipný, ale zároveň laskavý a léčivý. Kapka mystifikace a spousta faktů o době, ve které jsme žili, a skupině, kterou jsme všichni poslouchali a která vyléčí všechen tvůj žal a hlavně duši bolavou.
Vaška dnes hrál Janek a byl boží.

Národní divadlo v Rubínu. Pavlína Štorková a Alena Štréblová hledají s pomocí Petra Šmída samy sebe - a činí tak mysticky, zábavně, soustředěně. Celé to trvá asi 80 minut, ale uteče to mnohem rychleji. Pavlína Štorková mluví sama se sebou, intimita a bezbrannost mužského močení, záplava vulgarit pronášených s lehkostí a samozřejmostí, to všechno činí tuhle inscenaci mimořádnou. Je to velká legrace, jak je v Rubínu dobrým zvykem, ale není povrchní, což se tu a tam v Rubínu také stává. Nehraje se o ničem menším než o našich životních rozhodnutích a o schopnosti milovat (sebe především). Radost.

Nádhera a krása a paráda.
Všechno tak jemné a přesné!
Ti dva kluci (Adam/Pekárek) mají talent jako hrom.

V Plzni se mi zdál herecky i pěvecky jistější Lukáš Kunz, tím ale nechci říct, že by Jaroslav Blažek byl špatný. :-) Režie každopádně klukům moc nepomáhá, ani scéna k nim není právě přátelská. Ten podivný nepohodlný útvar uprostřed je úplně k ničemu. Ale příběh je silný a na scénu (Fortuna Hernández - nevím, o koho jde, nikdy jsem tohle jméno neslyšel...) dá brzy zapomenout. Kostýmy naštěstí fungují velmi dobře. Vyprodaná Malá scéna Nového divadla tleskala myslím nadšeně. Já určitě.

Protektorát v rozhlase, ale nejen! Časovému ukotvení navzdory je inscenace krutě aktuální - můžeme věřit médiím? Říkají nám novináři pravdu? A chceme ji slyšet? Výborné výkony všech, objevem je pro mě Ivo Sedláček - je přesný, je hudebník, je charismatický. Tohle prostě chcete vidět.

Dramatizace Lucie Ferenzové je chytrá. Radikálně redukuje postavy příběhu, zjednodušuje jejich motivace, zpřehledňuje vztahy mezi nimi. Vypravovat začíná od klíčového momentu Tobiášova života, od jeho pobytu v jeskyni. Dobře nachází zásadní dramatické situace, šetří slovy. A především jako režisérka vsadila na toho pravého - na Ondřeje Rychlého. Ten je hnacím motorem 75 minut dlouhé inscenace. Podává suverénní, hvězdný výkon. Jen je škoda, že divadlo neupozorňuje, jakým divákům je inscenace určena. Takhle se povedené dílo trochu míjí s publikem. Malé děti zkrátka nestíhají. (více v článku na blogu)

Režisér tak trochu vykrádá Rituální vraždu George Mastromase. Jenže to, co Svozilovi fungovalo, tady tak nějak nefunguje. Celek se rozpadá, některé situace vyznívají rozpačitě, do ztracena, podivně sterilně. Jediný, kdo drží postavu, je Kryštof Bartoš. Všichni ostatní jsou... Kdo vlastně? Törless? Je to zmatek. A co chtějí říct? Že je šikana fuj? Tak fajn, ale to už jsem tak nějak věděl. Běžte raději do Vily Štvanice na Synáčky - ti mají hlavu a patu.

Tančí se o sexu a o svobodě, o ní především. A tančí se svobodně, bez zábran, bez prudérnosti - zato s nadhledem a humorem. Martin Talaga má náramné nápady a čich na skvělé partnery.

Tennessee Williams zbavený tíhy slov, a přece tak temný. Inscenace nevynechává nic z původní hry, a přece je pohybem vyprávěna srozumitelně a přehledně. Celé výtvarné řešení tomu velmi pomáhá - kulisy na kolečkách, kostýmy i světla.
Vyrovnanému obsazení kraluje Štěpán Pechar - má naprosto všechno, co má ideální Kowalski mít. Nejsilnější pro mě byly právě jeho scény - usmiřování se Stellou (živočišně hrubé a něžné zároveň) a znásilnění Blanche (tam už pro něžnost místo nebylo). A Ondřej Vinklát je parádní Mitch. Hra na klavír a zpěv, to byl velice příjemný bonus.
Zajímavým motivem jsou výstupy slepé dívky - takhle slepí umíme být k druhým.

Krom toho, že Dianiška je bůh a že dokáže vyvolat smich, zhnusení i dojetí v jedné chvíli, jsem měl tu čest poprvé vidět hrát Jakuba Burýška. Hlásím se tímto do jeho fanklubu a miluju ho a chci ho vidět hrát denně.

Chebské Transky jsou o 20 minut kratší než ostravské. Jsou rychlejší a hravější - což skvěle ladí s jakousi loutkovou stylizací, která je patrná v herecké akci, kostýmech i scéně. Jasně, nemají Jakuba Burýška, ale Hanny Firla zvládá roli Zdeny moc dobře. A ostatní jsou ve všech svých mnoha rolích jednoduše báječní. A kdy jindy se radovat z inscenace, která je oslavou lidskosti, než v den, kdy máme po 20 letech konečně důstojného prezidenta.

Myslím, že problém je zejména v úpravě Kena Ludwiga. Jeho vtípky jsou povrchní, hloupé, původnímu textu nepomáhají, jdou často proti němu. Postava d?Artagnanovy sestry je pak úplně pitomá.
Šerm na jevišti umí aranžovat málokdo. Tady je ho navíc opravdu hodně. Trpěl jsem jako zvíře.
Naopak mě těšila trojice mušketýrů, ač měla málo prostoru. Bavila mě Jana Zenáhlíková, to je sázka na jistotu. A zaujalo mě výtvarné řešení.
Premiérové publikum se zdálo být spokojené. Chodit se na mušketýry jistě bude. Ale kdysi se na Kladně hrálo špičkové divadlo.

Oproti autorovu záměru jsou plzeňské sestry o generaci starší - ale logiku to má. 116 let po moskevské premiéře řešíme některé problémy později. Hraje se o únavě, o syndromu vyhoření, který dozajista existoval už za Čechova, jen se tak nejmenoval. Inscenace je to skvělá, jen by byla působivější v menším prostoru. Velké divadlo v Plzni zkrátka není Dejvické. A možná jsou některé vztahy v inscenaci až moc komplikované a nečitelné. Režisér třeba naznačuje, že Andrej má jiného otce než jeho sestry. A koho si vybral? Však se přijďte podívat... (více v článku na blogu)

Tak jestli jste snad neměli rádi motorky, vůni benzínu a vítr ve vlasech, po Silácích se váš život změní! Já se motorkářů vždycky trochu bál, ale oni jsou to dobráci od kosti. Zato na řidiče kamionů pozor!
Vít Peřina s Petrou Kosovou odvedli skvělou práci na textu, Ivan Nesveda dodal luxusní loutky, Petr Kamioňák Vydarený poctivou motorkářskou muziku a Tomáš Dvořák spoustu prima nápadů. A hlavně obsadil motorkáře tělem i duší - moc jim to sluší. Pohádkový příběh je plný zvratů a zároveň se chytře drží klasického pohádkového schématu. Je to rodinná inscenace v tom nejlepším slova smyslu.

Z mlhy a šera se za svitu svíček derou obrazy Petra Brandla v elegantních pohybových kreacích Martina Talagy. A krom toho se před očima diváků odehrávají vtipné peripetie nepokojného Brandlova žití. Je to veselé, je to erotické, je to svižné, je to chytré. Však také je autor jedním z nejhodnějších medvídků a geniální matematik. :-)

Úděl žen.
Nejspíš se nezmění nikdy.
Sošná důstojnost i živočišné prožívání bolesti.
Když mohli hrát kdysi divadlo jen muži, proč by to nezvládly ženy.

Zajímavá inscenace, která ještě potřebuje dozrát. Atmosféru knížky v sobě má, ale ještě chybí odstup a lehkost, nadhled, který se s reprízami dostaví. Už teď je jasné, že Eva Salzmannová je skvělá Jenůfa a Tereza Dočkalová ideální Karla. Lenka Zahradnická se bez potíží převtěluje a Tomáš Dianiška je jako obvykle dobrý a uvěřitelný v každé poloze. Richard Němec je typově obsazený správně, ale je znát, že není profesionál.
Dramatizace je to chytrá. Tsunami zvládne za pár vteřin, rychlé přijímačky do Olomouce a potom už hurá na Kubu. A nade vším se ustavičně vznáší táhlé a smutné tóny trubky...

Jako by se Ivan Krejčí s Tomášem Vůjtkem nedokázali rozhodnout, o čem to celé bude. A tak zůstalo u neslaného nemastného kompromisu. Není to ani psychologická sonda do vztahu učitelů, rodičů a dětí, ale ani čistá konverzační komedie. Představení se vleče bez point, smíchu se ozývá jen pramálo. Inscenaci vládne Věra Hlaváčková, i Daniela Bambasová je skvělá. Obě mají energie na rozdávání, velké dámy, velké osobnosti. A přece je inscenace nějak plochá, negraduje (jak by ostatně mohla, když Tomáš Drápela nasadí tak vysoko, že už skoro není kam stupňovat). Neurazí, nenadchne. Jako české školství.

Překonat Kachyňův film asi není možné, ale je to důstojná, poctivá inscenace. Však už se hraje dlouhé roky, a přece pořád drží pohromadě.

Říkal jsem si co s tou starou německou veteší dneska na jevišti. Říkal jsem si, že ani bezčasí, které je naznačeno scénou i kostýmy, z Úkladů a lásky nadčasový text neudělá. A ono přece.
Jen jedna výhrada: chápu potřebu kontrastu mezi měšťany a privilegovanými, a přece se nějak nemůžu smířit se stylizací manželů Millerových. Nevím, proč je má Luisa ráda, nevím, proč se pro ně (?) obětuje. Někdo ji přece k jejím pevným životním postojům musel vychovat... Všem ostatním postavám ale rozumím dobře. A do Ondřeje Rychlého a Kláry Krejsové se snadno zamilujete - jsou přirození a opravdoví - bravo!

A to jsem si myslel, že filmu Agnieszky Holland se nic nevyrovná... Logika vztahů, uvěřitelnost situací, silné, nápaditě pointované obrazy. Jakub Tvrdík a Matěj Anděl zvládají básníky znamenitě. Lehce mate, že má Verlaine hezčí tělo, ale co. Přemýšlím nad použitím koturnů, a nic kloudného mě nenapadá. Zato hudba mě bavila tuze. A opulentní kostýmy. A scéna - tolik pokojů v životě vystřídáme, a vlastně se jeden od druhého neliší... Žel v druhé půli je tempo poněkud malátnější. A ta zfetovaná číšnice byla mimo rytmus a rušila. Drobné kazy na dobré inscenaci.

Jihlavská inscenace je boží.
Je o lásce k nesnesení. K nepřežití.
O neschopnosti myslet. O zaslepenosti.
Tak dobře to všichni známe...
Michal Kraus, horácký Werther, patří do zvrhlé kategorie MKT - mladý, krásný, talentovaný. S Jakubem Čermákem si zjevně porozuměl. Má v sobě spousty sebedestruktivní energie. Dobře si vedou všichni, ale je jasné, na kom to celé stojí.
Sterilně čistý prostor se spolu s ním a jeho duší špiní a mění. A naše srdce tlučou s Wertherovým ve stejném rytmu.

Jako bych sledoval tu nejlepší epizodu z American Horror Story, kterou režíroval David Lynch. Nádherně (sur)realistický pohled do světa show bussinesu. Tresť ze všech talentových soutěží, veškerý bizár světa. Luxusní výkony jsou na Zábradlí samozřejmostí, ale nadšený jsem z Davida Petrželky - ten kluk má talentu a charismatu na rozdávání a jsem moc zvědavý na jeho další role.