J.anek

Jako by se Ivan Krejčí s Tomášem Vůjtkem nedokázali rozhodnout, o čem to celé bude. A tak zůstalo u neslaného nemastného kompromisu. Není to ani psychologická sonda do vztahu učitelů, rodičů a dětí, ale ani čistá konverzační komedie. Představení se vleče bez point, smíchu se ozývá jen pramálo. Inscenaci vládne Věra Hlaváčková, i Daniela Bambasová je skvělá. Obě mají energie na rozdávání, velké dámy, velké osobnosti. A přece je inscenace nějak plochá, negraduje (jak by ostatně mohla, když Tomáš Drápela nasadí tak vysoko, že už skoro není kam stupňovat). Neurazí, nenadchne. Jako české školství.

Hodnocení Jiŕího Landy mě překvapilo - myslím, že jde o jisté nedorozumění. Komedií bych to sice také nenazval, zvlášť ne ostrou černou, ale inscenace je to mimořádná. Hraje se tu o pokrytectví a taky o přirozených lidských touhách. Zasazeno do Ameriky šedesátých let (tedy nikoliv do současnosti), což textu jen prospívá. Stylizaci režisér Klimsza jasně nastoluje hned na začátku a domnívám se, že skvěle funguje. Věra Hlaváčková se drží přesně režisérovy koncepce - ani na okamžik není (nesmí být) autentická. Tak ji vychovali, tak vychovává syna (vynikající Tomáš Havlínek). Jen krev mi chyběla...

Je to 70% za Bábkovu inscenaci a 100% za výkon Jiřího Böhma, kterému je skvělou partnerkou Ivana Machalová. Kdyby hráli jen oni, byl by to nejspíš mimořádný zážitek - poslouchají se, cítí se, vidíme zrod přátelství a naděje pro oba. Ostatní herci nejsou špatní, ale úplně zbytečně tlačí na pilu, jako by zapomněli, že diváci jsou pár centimetrů od nich - dál hrají i pro druhou galerii. Jestli je to režijní záměr, pak je pitomý. To se ale možná s reprízami usadí. Každopádně je tahle inscenace v kategorii "je zatraceně dobré vidět". :-)

Díky Pavle Kamanové se vila Štvanice proměnila v autentický Hrádeček - ale divák se nemusí nutně cítit jako voyér, protože se před jeho očima neodehrává příběh "tady a teď". Skvělý text Anny Saavedra pracuje s časem velmi volně a nabízí mnoho drobných situací - reálných i absurdních, většinou neuvěřitelně zábavných, často zároveň křehkých. Pavlína Štorková je Olga H. - nenapodobuje ji, dokonce i paruku si nasadí jen na chvíli - je prostě vnitřně Olgou. Stejně jako jsou kluci Václavem Havlem - nebo kýmkoliv jiným. Třeba psem. A všichni jsou skvěle sehraní. Tyhle "horrory" zkrátka musíte vidět!

Možná si říkáte, že po inscenaci Kamily Polívkové ve Studiu Hrdinů nemůže přijít další dobré zpracování Sorokinova opusu. A vida - může. A troufám si říct, že má k atmosféře knížky ještě blíž. Však taky tahle inscenace zrála v hlavách Vladimira Benderského a Máši Novákové dlouhá léta. Dozrála a nepřezrála. Vladimir Benderský má silný přízvuk, který ale není ani v nejmenším hendikepem - spíš naopak. Sotva promluví, jsme v Rusku - fenomenální výkon, který bude s reprízami ještě zrát. Adam Langer je mu dobrým partnerem - i díky charizmatickému hlasu. Pozoruhodná inscenace, kterou je třeba zažít.

Manon v Národním divadle je nádherná a voní kadidlem. Pavlína Štorková je neuvěřitelně zábavná, křehká, nevinná i prohnaná, Vladimír Polívka je klukovsky dychtivý, bezbranný ve své zamilovanosti i rytířsky kurážný. Nezvalův text byl ohlodán až na kost, občas skřípou verše a jejich rytmus, ale za chvíli na to zapomenete. Scéna je geniální, kostýmy opulentní, režie vynalézavá.

Zajímavá inscenace, která ještě potřebuje dozrát. Atmosféru knížky v sobě má, ale ještě chybí odstup a lehkost, nadhled, který se s reprízami dostaví. Už teď je jasné, že Eva Salzmannová je skvělá Jenůfa a Tereza Dočkalová ideální Karla. Lenka Zahradnická se bez potíží převtěluje a Tomáš Dianiška je jako obvykle dobrý a uvěřitelný v každé poloze. Richard Němec je typově obsazený správně, ale je znát, že není profesionál.
Dramatizace je to chytrá. Tsunami zvládne za pár vteřin, rychlé přijímačky do Olomouce a potom už hurá na Kubu. A nade vším se ustavičně vznáší táhlé a smutné tóny trubky...

Vlastně je mi líto, že nemůžu dát víc. Mám pocit, že se Zimní pohádka uvádí v Dejvickém proto, že se tenhle Shakespeare málo hraje - a ne z potřeby něco sdělit. Nenacházím jedno stěžejní téma. Navíc mám pocit, že je inscenace taková neusazená, že se v ní herci ještě necítí dobře. S výjimkou Jaroslava Plesla - ten už je v roli jako doma, fascinující výkon. A ještě jedna poznámka - jediným technickým efektem je fotoblesk. Když nefunguje, je to bída - a v sobotu 30. ledna fungoval ze všech pokusů asi jednou. Když se nadpřirozená bytost pustí do opravování, je rázem po iluzi - málo platné.

Asi spíš 45%. Marně hledám důvod, proč hrát Povídky z vídeňského lesa. Inscenace mi na to neodpověděla. Většina připomínek je v ostatních komentářích, proč je opakovat. Mně jen nejde z hlavy, proč jsou v inscenaci živí muzikanti, když je hned na začátku režisér schová za ten monstrózní "paravan" a do hry je nijak nezapojí. Bylo mi jich líto. Herecky beze zbytku obstojí jen Eva Hacurová, ale ta by mohla hrát cokoliv - a vždycky to bude dobré.

Bílé plastové židle, malé jeviště pro Zarečnou - s oponou, která je zároveň projekční plochou, a jakýsi náznak domu, z nějž lze vycházet dvěma dveřmi a jakýmsi bočním průchodem - přičemž ony druhé dveře se snad ani jednou nepoužijí. Scéna studentsky chudá, ale celkem funkční. Režijní vedení dobře "čitelné", ale marná sláva - Čechovem předepsané věkové rozdíly lze jen těžko nahradit snahou. U Hubových Tří sester, které byly v Disku před pár lety uváděny, to tolik nevadilo - tady to tluče do očí. Hodnotit první reprízu se možná nesluší, ale tohle se s dalšími reprízami nezmění.

Loutka starce vyrobená z norského dřeva, sítě, fólie, rybářské pruty, něco zvuků, nádherná hudba Evy Vrbkové - a jste u moře. Ze sítě vypadne dívka a začne vás provázet příběhem starým přes půl století. Šetří slovy - vypráví pohybem, tancem, obrazy. Už dlouho jsem se v divadle tolik nebál o papírovou loďku zmítanou mořskými vlnami, už dlouho se mi nestalo, abych byl součástí příběhu. Příběhu starce a moře, příběhu odvahy a vyčerpávajícího boje. A také příběhu dívky, která miluje divadlo - to divadlo, které ji zabíjí - právě tak jako ji udržuje naživu. Křehké i silné, vtipné i vznešené.

Muselo to dát hodně práce - po technické stránce jde o obdivuhodnou inscenaci. Tolik zajímavých efektů, obrazů, zvuků! Ale málo platné - tady obdiv končí. Netvrdím, že musí Vosto5 vždycky řešit nějaké závažné téma (jako třeba v Dechovce), ale tady se neřeší nic. Prázdno. Dlouho to vypadá jako parodie na sci-fi, ale není. Svítící náramek je k ničemu, nevyužije se ani jednou, sluchátka spíš překážejí, herci by mohli využít diváků, ale dělají, že jsou v prostoru sami. Rozpaky na většině tváří. Mnozí ještě doufají, že "to" teprve začne, ale nedočkají se. Jen laserová show a sci-fi klišé. Škoda.

Edukativnost trčí z inscenace na všechny strany. Nápad je to moc dobrý, ale: velká část inscenace se utápí ve tmě (svítí se baterkami a po vzoru Záhady Blair Witch by to mělo být napínavé - ale je to jen zmatek a děti se nudí), Zdeněk Mucha tradičně neumí text (byť je typově obsazen dobře) a jsou posilována všemožná společenská klišé (byť je třeba učitelka Štěpánky Křesťanové roztomilá). Škoda. Už kvůli té sympatické partě - Marek, Petr & šprtka. Vizuál k inscenaci slibuje víc - a je moc hezký.

Vynikajíci Martin Stránský jako Bohumil Vávra a Jan Maléř jako Josef Větrovec. Jenže - Zdeněk Mucha si nepamatuje text a hraje jaksi lyricko-pateticky, Apolena Veldová a Jana Kubátová zase hrají pro velké divadlo. Možná je to požadavek režiséra - pokud ano, nechápu důvod. Dokudramatu a komornímu prostoru sluší víc civilní herectví. Celé je to hodně schématické, osud Bohumila Vávry se ztrácí. Příšerné je natočené skandování, které je navíc - alespoň podle pamětníků - historicky nepřesné. Záměr jednoznačně chvályhodný, výsledek rozpačitý.

Text Ivana Vyrypajeva jsem neznal - dokonce ani jméno mi nic neříkalo, takže jsem čekal studentskou legrácku. A vida - ona je to silná generační výpověď. Zatím to nejlepší, co jsem od téhle party viděl - a viděl jsem všechno. :-)

Skvělý text, vynikající interpretka.
Divadlo jednoho herce je mi tak nějak z gruntu protivné a podezřelé, a přece jsem viděl pár monodramat, která mě přesvědčila o tom, že má tahle forma právo na existenci. Jen musí onen "jeden herec" disponovat opravdu pořádným charismatem a velkou interpretační jistotou. To je nezbytný předpoklad. A v tomhle směru nemám o Dianě Tonikové žádnou pochybnost.

Říkal jsem si co s tou starou německou veteší dneska na jevišti. Říkal jsem si, že ani bezčasí, které je naznačeno scénou i kostýmy, z Úkladů a lásky nadčasový text neudělá. A ono přece.
Jen jedna výhrada: chápu potřebu kontrastu mezi měšťany a privilegovanými, a přece se nějak nemůžu smířit se stylizací manželů Millerových. Nevím, proč je má Luisa ráda, nevím, proč se pro ně (?) obětuje. Někdo ji přece k jejím pevným životním postojům musel vychovat... Všem ostatním postavám ale rozumím dobře. A do Ondřeje Rychlého a Kláry Krejsové se snadno zamilujete - jsou přirození a opravdoví - bravo!

V Plzni se mi zdál herecky i pěvecky jistější Lukáš Kunz, tím ale nechci říct, že by Jaroslav Blažek byl špatný. :-) Režie každopádně klukům moc nepomáhá, ani scéna k nim není právě přátelská. Ten podivný nepohodlný útvar uprostřed je úplně k ničemu. Ale příběh je silný a na scénu (Fortuna Hernández - nevím, o koho jde, nikdy jsem tohle jméno neslyšel...) dá brzy zapomenout. Kostýmy naštěstí fungují velmi dobře. Vyprodaná Malá scéna Nového divadla tleskala myslím nadšeně. Já určitě.

Krásnější divadlo o dětství jsem ještě neviděl.
Hravost, vtip a fůra nápadů. A jako bonus akrobatické výkony, při kterých se tají dech. A potlesk vestoje jako samozřejmost. Pro mě jasná inscenace roku.

Souhlasím s hodnocením Pavla Širmera. Ta neochota opustit nápad inscenaci škodí, krácení by prospělo. I závěr by pak byl působivější. Ale nápad je to vážně zatraceně dobrý.

Možná mě budete mít za blázna, ale mně se to líbilo. Na celém tomhle dílku neshledávám vulgárního pranic. Kvůli těm několika silnějším slovům může inscenaci Tomáše Svobody odsoudit leda pokrytec. Někde jsem četl, že kdo nadává sprostě jako dlaždič, je vnitřně krásný a zdravý a je mu moc dobře. Kdo se dívá jen na formu, kdo nevidí za slova, s tím je škoda ztrácet čas. Tenhle argument prostě neberu. Libreto Tomáše Svobody citlivě pracuje s plzeňskými reáliemi i příběhem Viktorky. Ne všechny melodie jsou nezapomenutelné, ale odcházel jsem s ústřední melodií v hlavě - a tak to má u muzikálu být.

Esej o nás (však taky nahý Vojcek přichází od diváků a zve nás do svého světa), esej o společnosti, ve které žijeme a v níž se nějak snažíme obstát. Vynikající je všechno - scéna, hudba, kostýmy, světla, zpěv. Evropské divadlo. Jen aby mu nebylo v Plzni těsno... (více v článku na blogu)

Nikdy jsem neviděl lepší divadlo poezie. Geniální inscenace.