J.anek

Přečetl jsem si dvě recenze - oslavnou od Hrbotického, zdrcující od Mikulky - a tak nějak chápu obě. Párkrát jsem se trochu kroutil. Ale především jsem se skvěle bavil. A zamiloval se do Dianky Jiřího Hány a zkoumal své pánevní dno a obdivoval drsné pohledy Vandy Hybnerové a pohoršoval se nad tím, kterak se dnes zachází s herci, a konečně pochopil, že ke sledování TV Barrandov máme doma krutě málo pervitinu. David Drábek si hraje. S námi, s herci i se slovy. A jde mu to skvěle.

Plzeňská inscenace muzikálu Duch nabízí skvělé hudební nastudování a výborné výkony ústřední čtveřice ? Evy Staškovičové, Pavla Režného, Josefa Hruškociho a Dashi (Venuši Dvořákovou jsem neviděl, což mě mrzí). Tím ale výčet pozitiv bohužel končí.
Dramaturg Pavel Bár a režisér Lumír Olšovský se rozhodli pro překlad Adama Nováka. Je to překlad rutinní a místy opravdu mizerný. A je to škoda, protože existuje skvělý překlad nedávno zesnulého Jiřího Joska ? překlad básnický, hravý, chytrý.
Když jde člověk na muzikál Duch, těší se na efekty, na kouzla. A ono kde nic tu nic. Víc v blogu. :-) (více v článku na blogu)

Dobrá, režijně je to trochu rozpačité, nepevné, ale nuda to není ani omylem. Bavil mě zvukový doprovod, herecké výkony (trochu sice nevyrovnané, ale to se s reprízami může změnit), Cpinova scéna. Velkolepý start to možná není, ale solidní začátek rozhodně.

Nespornou výhodou všech looserovských inscenací je, že i kdybyste se nakrásně nudili, pořád se můžete divat na nádherné talentované lidi - a to neomrzí. Inspirace Bachovým Rackem je jen volná, ale to nevadí. Ostatně z těch tanečníků hejno tupých racků nevykouzlíte - jsou to příliš výrazné osobnosti. Zbývá krása pohybu a krása těl. Tančí se o svobodě a radosti z ní. A je radost se na to dívat. I poslouchat - cimbál a křik racků.

Luxusní přemýšlení o životě. A taky o smrti, zrcadlech, o světě a jídle. Pohřební hostina, u které je mile veselo. Hra světel a stínů, vůní a chutí jídel i slov.

Kdosi mi tvrdil, že je to taková milá povrchní legrácka. No. Já viděl dost drsnou výpověď o naší společnosti. Smál jsem se, ale taky jsem měl vztek. A styděl jsem se. Skvělý nápad, autentické výkony. Krutá zpráva o naší malosti, naivitě, ubohosti, zpráva o naději, závisti, o rasismu, netoleranci... Zpráva o nás. Tady a teď.

Křehká poetická miniatura, kterou zrodilo horko. Detektivka. Labyrint lidských vztahů. Sonda do Matějovy duše. To všechno jsou Psí dny. Jsou pomalé i rychlé zároveň. Jsou plné humoru i krutosti. Silných obrazů. Hladí i drásají. Já si je zamiloval. Anežka Šťastná má co dělat, aby stačila herecké bravuře svých kolegů. Novému prostoru Altenburg 1964 tahle inscenace moc sluší. Stejně jako sluší Natálii Deákové spolupráce s Matějem Samcem.

Úplně blbá hra, ale velmi dobrá inscenace, v níž pitomým kostýmům navzdory září Anna Fialová. Ostatní si hlavně vydělávají na chléb. Potlesk vlažný, ale stejně všichni za rok zase přijdou. Takže tak.

Hodně záleží na tom, co od divadla čekáte. Pokud nechcete nic řešit, o ničem přemýšlet, nechat se utvrzovat ve všech stereotypech, na které jsme v téhle zemi zvyklí, jestli chcete v nových souvislostech slyšet staré fóry a vidět Martina Stránského jako bulharského řidiče kamionu, pak budete spokojeni. Já trpěl jako zvíře a za neživotné figurky potácející se po zelené šikmě od jednoho vtipu k druhému jsem se střídavě styděl a střídavě mi jich bylo líto. Většina publika se ale tvářila nadmíru spokojeně, takže chyba bude zřejmě ve mně.

Technicky dokonalá inscenace - z té řemeslné dovednosti se točí hlava. O nic víc než o pobavení inscenace neusiluje. A když v duchu rekapituluji předešlé kusy v krumlovském zámeckém parku, mám pocit, že je to tak v pořádku.

Gombárova zlínská inscenace byla sice asi o půlhodinu delší, ale přehlednější. Langova pražská verze je v první půli hodně chaotická - knížku znám dobře, a přece mi to dalo zabrat. Mnozí diváci byli úplně mimo. Po přestávce je už všechno přehlednější. Tereza Dočkalová je tradičně skvělá, výborná je Marie Málková, působivý je zpěv Eriky Stárkové. Není to zlé. A třeba to přes léto uzraje.

Poetismus, surrealismus i dadaismus a k tomu všemu ještě výrazná poetika těch dvou kluků na skútrech. Duše uvízlé mezi dvěma životy čekají, až se zrodí znovu. Setkaly se náhodně, všechny jsou ještě na houbách. Ještě si pamatují, kým byly, a trochu už tuší, kým budou. Jsou ve vleku osudu, není to svobodná volba. Je to celé velice křehké, kdo nepropadne kouzlu hravosti, ztratí se nadobro. I na předpremiéře, kde byli převážně kamarádi tvůrců, se takoví našli. Najít diváka nebude snadné, ale kde jinde než v Dlouhé? Nasadit něco takového v Plzni, bude to fiasko. Držím palce!

Po Ivanu Luptákovi a Matyáši Řezníčkovi je tu další Johan. I tenhle je sympatický, disponuje charizmatickým hlasem a vizáží modela. Dokáže být autentický, ale věrohodnosti svých předchůdců nedosahuje. Pár klacků mu pod nohy hodila režie. Přestávku v monodramatu zvládne málokdo. Dalším úskalím je doslovnost, všechno je ilustrováno a dost to zdržuje a někdy i nudí. Nemluvím o tom, že Fanta pije fantu, jen se nepracuje se znakem, se zkratkou. A do třetice - herci chybí odstup, nadhled, moc do toho šlape. Snad je na vině i prostor. Je to dobré, ale nemá to potřebnou sílu. Tak třeba časem.

Padesátá léta ožívají v Alfě v celé své zrůdnosti. Inspiračních zdrojů je mnoho a všechny jsou využity funkčně, ku prospěchu věci. Kromě Orwellovy Farmy zvířat, na niž se odvolává název inscenace, je tu odkaz na Jasného filmový opus Všichni dobří rodáci, pracuje se s příběhem starozákonního Joba - a je toho jistě mnohem víc. A pak je tu reportáž Davida Havlíka (Reportéři ČT) o perzekuci Josefa Straky, která bajku ukotví v prostoru a čase, dá oběti tvář a celému příběhu drsnou pointu o řádění novodobých prasat.
Inscenace funguje znamenitě. Je radost se na tu poctivou a nadčasovou práci dívat.

Vynikající inscenace s hvězdným výkonem Terezy Dočkalové. Proč to Ibsen napsal, nevím. Ale že se v obecenstvu mohou vyskytnou labilní krávy, to je jistá věc.

Nějak teď pořád narážím v divadle na téma naší neschopnosti žít přítomným okamžikem. Ale dost možná to jen potřebuju slyšet. Tady zní každopádně naléhavě. A taky se hraje o lidech, kteří se milují, ale netroufnou si. Protože přece - co by tomu řekli lidi, svět. Kašlat na lidi i na svět!
Markéta Dvořáková nemá velký prostor, ovšem trio Frejová - Gottwald - Balcar je fenomenální. Člověku se chce křičet, aby Oskar či Sebastian našli kuráž a udělali krok, po kterém touží, a přece je nám jasné, že se životem motáme stejně neohrabaně a ustrašeně jako oni.
Další inscenace, která Meetu moc sluší.

Krásná poetická miniatura, v níž má všechno své pevné místo. Odstraňte kamínek a stavba se zřítí. Křehká a soustředěná metafora o nás, kteří žijeme vzpomínkami a obavami z budoucnosti, ale tady a teď žít nedovedem.

Soubor plzeňského muzikálu je v neuvěřitelné formě. A Dalibor Gondík v roli režiséra všechny bezpečně převedl přes úskalí, kterých tenhle muzikál nemá málo. Kolik tam mohlo být trapnosti a upatlanosti! Ale nic takového se nekoná. Bylo to vtipné, dojemné, silné, hravé, ale nudné nebo trapné ani na okamžik. Šestice nezaměstnaných ocelářů je v Plzni hodně různorodá. S jistotou všemu vládne Jozef Hruškoci, výborně se na plzeňském jevišti daří Tomáši Savkovi. Nejzářivějším Žihadlem je ovšem Pavel Klimenda. Jeho sebedestruktivní Ethan je muž, který má co ukázat a kterému prostě musíte držet palce. (více v článku na blogu)

Aktuální a chytré divadlo, které hledá a nachází přesné logické paralely se současností. Někdo může namítnout, že je zbytečné přesvědčovat přesvědčené, ale třeba i Zemanův volič může nějakou vzrušující shodou okolností přijít do divadla - jeden nikdy neví. Citlivě vybrané ukázky z Čapkova díla působí organicky, ba překvapují svou silou. Inscenaci by to nejspíš slušelo i v televizi, jenže Barrandov to vysílat nebude a hlupáci se na nic jiného nedívají. Jiří Hána je v chytré stylizaci naprosto uvěřitelný, podobně ostatní spisovatelé. Vynikající inscenace s minimem slabších míst. Poctivých 85%.

Fascinující text Elfride Jelinek zní v inscenaci razantně a krutě, a přece mu nechybí vtip a hravost. Tím silněji pak funguje jeho až naturalistická zrůdnost a pravdivost. Výborní jsou všichni, nicméně je znát, že se nehraje dost často - udržet si takhle náročný text v hlavě, to je rasovina. A to nemluvím o výměnách herců a redukci postav. Světelný park slibuje výrazné proměny a efekty, ale žádné se nekonají. To je trochu matoucí. Inscenace je ovšem tak dobrá, že technické berličky v podobě světelných kouzel nepotřebuje.

Moc příjemný bordel. Něžný, lehce erotický, milý. Ze 17 druhů lásky každý ochutná jen tři. Hned bych si to dal znovu. :-)

Koník a Kuchyňka v dokonalé (dis)harmonii. Velkolepost baroka proti lidské...malosti, velkoleposti? Možná obnažené přirozenosti. Miloslav König, ve skle der Honig, trocha mouky na zaprášení - a je před námi Kaliban. Krásný a děsivý zároveň. Jevištní báseň, metafora žití, v níž se kouří od diváků (jsou-li pohotoví a štědří jako Matěj Nechvátal) vysomrované cigarety. Vznešenost a nízkost se střídají takovým tempem, že se z toho motá hlava.

Poctivá inscenace skvělého muzikálu. Zamrzí, že Miloslav Mejzlík nezpívá. Respektive že zpívá, ale neumí. Herecky je ovšem bravurní. A přece jsem si to před 18 lety v Komorním divadle užil nějak víc...

Soubor Palmovky je ve skvělé formě (včetně Ondřeje Veselého, o jehož formu se, a to viditelně velmi dobře, stará fitness Svět pod Palmovkou). Publikum vypadalo vyjeveně a naštvaně, že se na scéně odehrává něco, nač není zvyklé. Přišlo se poveselit (mnohé dámy si i hlavu nechaly udělat), a on ho tu někdo nutí přemýšlet? Tak to tedy ne! Tolerance k jinému vidění světa u nás vážně nefrčí. A steskům, že si Klata z Shakespearova textu vybral jen jednu linii, už vůbec nerozumím. Jednak to není pravda, a i kdyby - tak co? On je snad nějaký zákon, jak se má hrát Shakespeare? Skvělá inscenace.