J.anek

Přiznávám, že jsem o téhle události nevěděl. Inscenace mě fascinovala, postupné odhalování události i rozpory ve výpovědích mě nutily k maximální pozornosti. Rozhodně prozkoumám i všechen ten materiál, který je k dispozici. Divím se, že tenhle projekt Národní divadlo víc nepropaguje. Ale on si k lidem cestu najde.

Radost z divadla. Síla slov.

55% Odysseus stojí před soudem bohů, ale neví o tom. A nevědí to zatím ani diváci. A tak sledují statické vypravování s živými obrazy.
Polyfémos má hlas přihlouplého obra Koloděje - fajn, asi to bude pro děti. Jenže pak následuje hrdinova soulož s Kirké jako ze soft porna.
Inscenace má vizuálně velmi silná místa, ale šustí papírem. Dramatických situací je jako šafránu, hlavně se vypravuje a ilustruje. I celá historie bojů o Tróju se v těch 90 minutách stihne. Ani voda a živý oheň v plenérové verzi nepomáhají - divák není zasažen, je jen nezúčastněným pozorovatelem příběhu. A to je škoda.

Ze tří formálně nesourodých kusů složil Tygr v tísni na pražské Štvanici nádhernou mozaiku o životě jednoho z nejtragičtějších hrdinů všech dob. Nejprve sledujeme díky moderní aplikaci Hermés okolnosti Oidipova zplození, potom nás plnou silou zasáhne Sofoklova tragédie a nakonec se ponoříme do bezčasí Odipových myšlenek a do (ne)bezpečí jeho vzpomínek. Nejvíc mě nadchli Michal Kern, Gabriela Mikulková a Denis Šafařík.

Díky Pavle Kamanové se vila Štvanice proměnila v autentický Hrádeček - ale divák se nemusí nutně cítit jako voyér, protože se před jeho očima neodehrává příběh "tady a teď". Skvělý text Anny Saavedra pracuje s časem velmi volně a nabízí mnoho drobných situací - reálných i absurdních, většinou neuvěřitelně zábavných, často zároveň křehkých. Pavlína Štorková je Olga H. - nenapodobuje ji, dokonce i paruku si nasadí jen na chvíli - je prostě vnitřně Olgou. Stejně jako jsou kluci Václavem Havlem - nebo kýmkoliv jiným. Třeba psem. A všichni jsou skvěle sehraní. Tyhle "horrory" zkrátka musíte vidět!

Obrovský rodinný stůl. Oltář, obětiště, kolbiště. Něco se řeší nad ním, něco na něm, něco pod ním. Něco je tajné, něco veřejné. V silné výtvarné, pohybové i hlasové stylizaci se hraje myslím především o pokrytectví. Však o něm pokrytec Ibsen hodně věděl. Ale taky o lásce se hraje, o povinnosti, o odvaze se hraje. Jedl je mi svou poetikou moc blízký.

Text Ivana Vyrypajeva jsem neznal - dokonce ani jméno mi nic neříkalo, takže jsem čekal studentskou legrácku. A vida - ona je to silná generační výpověď. Zatím to nejlepší, co jsem od téhle party viděl - a viděl jsem všechno. :-)

Bez hudby a velkých hereckých akcí vede Štěpán Pácl k pozornému čtení tisíce let starého textu. Ne každý z herců to zvládá s bravurou, ale celek funguje. Pro mě jsou hvězdní Jessica Bechyňová a Kryštof Dvořáček. Po jednom výstupu mají Viktor Kuzník a Jakub Svojanovský, a přece vklouznou do běhu inscenace s přehledem. Svojanovský navíc s humorem v tu chvíli tak potřebným. Silná zpráva o naději v zoufalství. A skvěle znějící slova Jaroslava Vostrého.

Není to vynikající inscenace, ale ti dva vynikající jsou. Marně vzpomínám, jestli jsem kdy brečel a smál se zároveň. Na něco takového se mají stát fronty a má být pořád vyprodáno. Jenže Kladno. Ach jo.

Tuška se rozčiluje kvůli rasistickým vtipům. Obávám se, že nepochopila klíč k celé inscenaci. Škoda, protože je to zážitek. Živočišná Magda Borová, krásný Igor Orozovič, kluzký David Prachař a autentický Karel Dobrý. Skvělá scéna. Ale když někdo nechce porozumět, tak prostě neporozumí. Ten povyk kolem Špinara nedovedu pochopit - já jsem nadšený a moc se těším.

Radost a smutek
Radost ze zlínských herců, z jejich režiséra a ředitele, radost z jejich smyslu pro humor, z jejich angažovanosti, skromnosti, opravdovosti, radost z ministra Hermana, z jeho reakcí.
Ale taky smutek - z téhle země, kde mezi pravdou a lží často není rozdíl, z pocitu bezmoci, z celé té hradní smečky, z bezcharakterního estébáka, který prý žádným estébákem není a měli bychom se mu omluvit...
Politický kabaret chyběl. Je dobře, že tu je.
Hodnocení procenty je v tomhle případě zavádějíci. Je to aktuální politický kabaret. Ne inscenace.

Vypravování pohádek není bez rizika. Fantazie není bez rizika. Tenhle svět není bez rizika.
Nejspíš je to nejtemnější text Martina McDonagha.
Moje druhé setkání s Tomášem Rálišem. A byl to pro mě velký zážitek.
Že budou pánové Bílík, Havlínek a Kalvoda skvělí, to mi tak nějak bylo jasné předem, ale že se jim bez problémů vyrovná Tomáš Dalecký, to bylo příjemné překvapení.
Parádní inscenace.

Hodně jsem se toho dozvěděl o včelách, víc však o lidech. Některé okamžiky bravurní, některé trochu bezradné, nahozené, nedotažené. Ale ono to s reprízami dozraje jako medovina. :-)

Pašije divadelního spolku Kašpar, to je veliká krása. Nabízejí jak pesachový příběh, tak Ježíšovo umučení. A v duchu tradic lidového divadla se tak děje s nadsázkou, lehkostí, vtipem i potřebným patosem. Starozákonní část skvěle pracuje se stínohrou a komiksem, novozákonní nás pak v živých obrazech provádí křížovou cestou, aniž by ji opouštěla veselá hravost. Ve výtvarně různorodé, a přece ve svých prostředcích tak čisté inscenaci mě těšila pozitivní energie Štěpána Coufala a bravurní práce s hlasem na hraně patosu Františka Kreuzmanna. Milé, krásné, dojemné.

Luxusní detektivka pro každého - i děti se skvěle bavily. Vtipná, svižná, chytrá. Režie nešetřila nápady, mile si hraje s britským prostředím, dobře funguje hala, která je pastí. Výborní herci, všichni hrají s chutí. Především Ondřej Rychlý je úžasný a jeho scéna s kachnou je prostě nezapomenutelná. A Monika Švábová byla skvěle na zabití. V druhé půli se hala odkrývá, je nám blíž - stejně jako nám jsou blíž a blíž všechny jemnosti a podrobnosti příběhu. Bavila mě funkčně využitá rozhlasová hra i hlas Martina Stránského z rádia. Poctivá inscenace.

Peera jsem zatím viděl jen třikrát. Mým prvním byl Jiří Langmajer na Palmovce, o druhého Peera se v Národnim podělili Filip Blažek a Boris Rösner, třetí byl v Disku Jan Hušek. Koncepce byly různé, ale všichni režiséři dobře věděli, že ten kecka, snílek a fantasta musí být sexy. Až Martin Čičvák z něj udělal olezlého bezdomovce. Kouzlo je pryč. Zbyla nuda, bezradnost a beznaděj. Scéna je ošklivá, barevné plastové míčky jen překážejí. Text je téměř bez škrtů, dlouhé to je až hrůza. A když přemýšlím, co se nám Čičvák tři a půl hodiny snažil říct, jsem tak utahaný, že mě nic kloudného nenapadá.

Všichni si ukazují na Peera!
Ibsen zbavený balastu, stopadesátileté užvaněnosti, a přece plný poezie. Tolik humoru a energie je v tomhle lúzrovi, kterého si zamilujete během prvních minut!
Výkon Kryštofa Bartoše je mimořádný - soustředěný, přesný, hravě a s hravostí zvládající všechny zcizováky a jiné nástrahy režisérovy.
Nový překlad zní báječně a Michal Hába jde - jako vždycky - na dřeň a k jádru věci. Jen mám pocit, že ještě zábavněji, jistěji a dovedněji než kdy dřív. Na tuhle pouť se kdykoliv vydám rád znovu a znovu.

Jakub Šmíd ji v divadle D21 našlehal živočišně existenciálně. Poetická křehká krása adaptací, které jsem kdy viděl (včetně té filmové), je pryč. Tahle krása se skrývá v ošklivosti, špíně a prachu. Je blíž našim životům, je opravdovější a bolestnější. Ale pořád je to krása.

Tenhle severní vítr je hodně krutý.
Skvělý je Jakub Žáček - vtipný i dojemný, krutý i bezbranný zároveň. Střihy mezi krajními polohami jsou téměř nepostřehnutelné. A moc dobře funguje scéna Marka Cpina.

To se to Davidu Drábkovi režíruje, když má v souboru Petra Pana.
Byl jsem vděčný za roušku, protože jsem se připitoměle usmíval od začátku do konce. Tahle cesta do hlubin věčně klukovské Davidovy duše je moc krásná a nechybí jí pobavený nadhled. Některé dětské reakce jsou k nezaplaceni a herci s nimi skvěle pracují. Víte třeba, proč se herci každý večer převlékají do kostýmů? Přece aby nám všem dělali radost. Možná tu holčičku někdo podplatil, ale spíš ne. Znělo to upřímně.
Každopádně díky. Kdyby mi někdy bylo těžko, tak vím, že se mám dát za první hvězdou doprava a potom rovně až do rána.

Vynikajíci Martin Stránský jako Bohumil Vávra a Jan Maléř jako Josef Větrovec. Jenže - Zdeněk Mucha si nepamatuje text a hraje jaksi lyricko-pateticky, Apolena Veldová a Jana Kubátová zase hrají pro velké divadlo. Možná je to požadavek režiséra - pokud ano, nechápu důvod. Dokudramatu a komornímu prostoru sluší víc civilní herectví. Celé je to hodně schématické, osud Bohumila Vávry se ztrácí. Příšerné je natočené skandování, které je navíc - alespoň podle pamětníků - historicky nepřesné. Záměr jednoznačně chvályhodný, výsledek rozpačitý.

Písničkové pásmo o plzeňských pověstech je cíleno na malé děti. S reprízami si všichni účinkující určitě lépe poradí s dětskými reakcemi, ale už na premiéře to fungovalo dobře, ač bylo dětí málo. Prázdný prostor s jediným stolem a dvěma židlemi to hercům neusnadňuje, režie vyžaduje loutkářské dovednosti, což není tak snadné, jak se může zdát, ale pětice protagonistů se všemi nástrahami bojuje statečně. Pěvecky jsou samozřejmě bravurní, nejvíc energie do hry vkládají Lukáš Ondruš a Radek Schejbal. Inscenace nabízí také lekci plzeňské výslovnosti, do níž se radostně zapojili všichni diváci.