J.anek

Režisér tak trochu vykrádá Rituální vraždu George Mastromase. Jenže to, co Svozilovi fungovalo, tady tak nějak nefunguje. Celek se rozpadá, některé situace vyznívají rozpačitě, do ztracena, podivně sterilně. Jediný, kdo drží postavu, je Kryštof Bartoš. Všichni ostatní jsou... Kdo vlastně? Törless? Je to zmatek. A co chtějí říct? Že je šikana fuj? Tak fajn, ale to už jsem tak nějak věděl. Běžte raději do Vily Štvanice na Synáčky - ti mají hlavu a patu.

Chytrý režijní koncept, citlivé přenesení hry do českého prostředí. Bavil mě výběr hudby - předpokládám, že vybíral Zdeněk Bartoš. Zapojování diváků je vždycky riskantní dobrodružství... Já měl štěstí na výborného tatínka, školní psycholožka se ke spolupráci moc neměla. Jak to asi funguje v New Yorku? Pavel Richta je skvělý, rozdává energii na všechny strany, pohotově reaguje na diváky, dobře pointuje. Na mém osobním seznamu všech báječných věcí tahle inscenace rozhodně nesmí chybět. Rád si tak rok počkám, kam se to celé posune.

Král české pantomimy. Vtip, lehkost, nadhled, a zároveň přesnost, preciznost. Skvostný jako toreador, bravurní ve střídání postav Davida a Goliáše. Jen to plýtvání ochucenými prezervativy mě trochu mrzí. ;-)

Zdejší první tři hodnocení mě málem odradila od návštěvy téhle inscenace. Naštěstí jsem jim neuvěřil. Hluk tam žádný není, ale uznávám, že mikrofony u pódia jsou pitomý nápad. Inscenace je to ovšem velmi dobrá, jen by jí mnohem víc slušel komorní prostor, do plenéru se nehodí. Plesl je vynikající, i jeho alter ego Horácio. Výhrad by se jistě našlo hodně, ale celkově je to silný a vzrušující výklad, nový pohled, Vajdička se skrze Hamleta vyjadřuje k naší současnosti, není to žádná zaprášená veteš. Víc mě naštvala ubohost správy Pražského hradu. Už aby byl Zeman v pekle! Nebo aspoň na Vysočině.

Hlavním nepřítelem téhle vtipné, a přece křehké a poetické inscenace je hluk z okolí. Všichni tři kluci, kteří tvoří tajný spolek Akvabel, dozráli do svých rolí. Hrají s nadhledem a zaujetím zároveň. Hvězdná je Diana Toniková, Andrej Polák dokazuje, že i na malé ploše lze udělat velký kus práce. Návrat Akvabel do Plzně, to je velká radost.

Životopisné pásmo s písničkami o tom, že Marilym Monroe byla hezká, ale blbá. Což jsem ovšem tak nějak už dávno věděl. Povrchnost bez nápadu.
Jenže! Tohle platí jen do přestávky. Potom přijde charismatický Radek Shejbal jako Lee Strasberg a začíná jiný muzikál, docela jiná liga. Přesvědčivý je Jozef Hruškoci jako Laurence Olivier, ale především konečně začne hrát Zuzana Kajnarová - a je vynikající. A divák pomalu zapomíná na tu úmornou trapnou nudu první části. Marilyn výborně funguje především s Arthurem Millerem Dalibora Gondíka. Konec dobrý, všechno dobré. Škoda, že to nešlo od začátku.

Tak jestli jste snad neměli rádi motorky, vůni benzínu a vítr ve vlasech, po Silácích se váš život změní! Já se motorkářů vždycky trochu bál, ale oni jsou to dobráci od kosti. Zato na řidiče kamionů pozor!
Vít Peřina s Petrou Kosovou odvedli skvělou práci na textu, Ivan Nesveda dodal luxusní loutky, Petr Kamioňák Vydarený poctivou motorkářskou muziku a Tomáš Dvořák spoustu prima nápadů. A hlavně obsadil motorkáře tělem i duší - moc jim to sluší. Pohádkový příběh je plný zvratů a zároveň se chytře drží klasického pohádkového schématu. Je to rodinná inscenace v tom nejlepším slova smyslu.

Jak si kdo sedne, takové vidí představení. Je to trochu ruleta. Režie si totiž (nejspíš ale záměrně) nedělá hlavu s tím, co který divák uvidí. Já seděl v místě, které bylo počátkem i koncem, dětským pokojem i pokojem umírající ženy. Stellinu přítelkyni jsem prakticky jen slyšel, z otce jsem většinou viděl jen záda - sice pěkná, široká, ale stále jen záda - navíc zakrývající Stellu. Nicméně působivě jsme se všichni proměnili na stalkery. Přemýšlím, s kým bojuje otec v závěru... S reálným nebezpečím? S vlastním strachem? S bezradností? Samotou? Konec přes všechen hluk trochu nevýrazný...

Marná sláva, ten text je prostě starý. K současnosti se nevyjadřuje, není aktuální. A inscenace je takový art, který nenadchne, ani neublíží. Symboly se vysvětlují tak dlouho, až nudí k smrti, je to schematické až hrůza. Lesbický motiv je úplně mimo mísu, jako by byl z jiné hry. A přece je právě Marie Štípková herecky nejsilnější. Záměr byl jistě dobrý, výsledek je rozpačitý.

Jasně, jasně, jasně. Těch symbolů, gest, obrazů a výkřiků je tam hodně. Ale pro mě to fungovalo.
Bavilo mě, jak Skutři čtou Čechova. Jistě se najde někdo, kdo bude afektovaně vykřikovat, že TOHLE není Čechov. Já myslím, že je. Nemilosrdný i laskavý Čechov.
Tisíce papírových proužků ze skartovaček jako symbol našeho často tak marného snažení a pachtění. A na těchhle "troskách" se rýsují charaktery a vztahy. Přehledně, srozumitelně, nenásilně.

Člověk nemá mít velká očekávání. Zklamání bývá potom bolestivé. A co si budeme povídat - plzeňská premiéra jednoho z nejlepších světových muzikálů velká očekávání vyvolávala...
Vyvolávala - a nezklamala. Ani nevím, odkud začít. West Side Story je v Plzni prostě luxusní. Lumír Olšovský! Lukáš Vilt! Ale hlavně Pavel Režný, Kateřina Falcová a Soňa Borková! Příběh o strachu, lásce a nenávisti je krutě aktuální. Bravo! (více v článku na blogu)

Láska má zkrátka nejrůznější podoby a může vás potkat kdekoli. Lena i Lucy jsou obě na zabití, ale jestli se do nich za těch 90 minut nezamilujete, tak nemáte srdce. Pavla Beretová a Zuzana Stivínová jsou fenomenální. Nesnesitelné, ale taky zraněné, křehké - a bojující. Přiznám se, že neznám knižní předlohu a jsem na ni zvědavý, ale nějak mám pocit, že o nich vím všechno i tak. Je to silné, živočišné, kruté. Je to o našem sebevědomí, o našem boji se životem. A je občas dobré vidět, že ten boj za to stojí. Čas téhle inscenaci jen propěje.

Luxusní detektivka pro každého - i děti se skvěle bavily. Vtipná, svižná, chytrá. Režie nešetřila nápady, mile si hraje s britským prostředím, dobře funguje hala, která je pastí. Výborní herci, všichni hrají s chutí. Především Ondřej Rychlý je úžasný a jeho scéna s kachnou je prostě nezapomenutelná. A Monika Švábová byla skvěle na zabití. V druhé půli se hala odkrývá, je nám blíž - stejně jako nám jsou blíž a blíž všechny jemnosti a podrobnosti příběhu. Bavila mě funkčně využitá rozhlasová hra i hlas Martina Stránského z rádia. Poctivá inscenace.

Elementární angličtina kontrastuje s noblesní britskou výslovností. Elegantní scéna a kostýmy zase s ubohostí lidského počínání. Hraje se o tom, co zmůžou okolnosti, když se jimi necháme vláčet. O překvapivě banálních motivech, které nás vedou k zvrácenostem. Minimalismus i přemíra symbolů. Postmoderní koktejl nejen pro náročné. Soubor ve skvělé formě. Radost z divadla a hrůza z jeho aktuálnosti.

Punkový výkřik. Touha bojovat, nevzdat se, neposrat se. Zoufalství i naděje. Bohatí i chudí. A to všechno v ulicích staré Varšavy. Atmosféra knížky Sylwie Chutnik je na jevišti Rubínu doslova hmatatelná. Když jsem Cwaniary četl, vnímal jsem je jako komiks - a s touhle poetikou Ewa Zembok pracuje. Nedokážu odhadnout, nakolik je příběh Potvor přehledný pro toho, kdo knížku nečetl, ale věřím, že ano. Premiéra byla místy nejistá, ale to se usadí. Uklízet bych po tomhle představení každopádně nechtěl. ;-)

Morčata jsou na Štvanici plná energie. Atmosféra manipulace, nátlaku a nespokojenosti zdařile graduje, herci jsou úžasní (tedy až na Richarda Němce), a přece je konec takový nějaký nerozhodný. Ale ono to v knížce Ludvíka Vaculíka není lepší. Otec jaksi zmizí ? a co dál? Rodina to jen konstatuje, ale já si nejsem jistý. Je to úplná lhostejnost? Ulevilo se jim? Nebo co vlastně? Výprava je vtipná, chytrá, atraktivní. Bavila mě hudba z kultovního seriálu Kamarádi z roku 1969 ? pro mě je to nostalgie, nevím, jak ji vnímají jiní. A Lucie Trmíková vypadá v té paruce jako Zdena Hadrbolcová. :-)

Hlavní výhrou inscenace je Erika Stárková. Marně pátrám v paměti po momentu, kdy bych jí nevěřil. Kéž by zvolenou stylizaci všichni zvládali s takovou bravurou. Třeba Jiřímu Trnkovi jsem ty miliony nevěřil ani trochu. Původní rozhlasová hra v režii Aleše Vrzáka byla civilnější, ale také ona zůstala především moralitou o tom, že jsme prodejní ubožáci. A snad také o tom, co s námi dělá každodennost, do jakých kompromisů nás tlačí. Bavila mě scéna Lukáše Kuchinky - její majestátnost, přemýšlení o stolu jako obětišti, líbil se mi kostelní zvuk. Inscenaci chybí výrazná tečka, katarze, chcete-li.

A to jsem si myslel, že filmu Agnieszky Holland se nic nevyrovná... Logika vztahů, uvěřitelnost situací, silné, nápaditě pointované obrazy. Jakub Tvrdík a Matěj Anděl zvládají básníky znamenitě. Lehce mate, že má Verlaine hezčí tělo, ale co. Přemýšlím nad použitím koturnů, a nic kloudného mě nenapadá. Zato hudba mě bavila tuze. A opulentní kostýmy. A scéna - tolik pokojů v životě vystřídáme, a vlastně se jeden od druhého neliší... Žel v druhé půli je tempo poněkud malátnější. A ta zfetovaná číšnice byla mimo rytmus a rušila. Drobné kazy na dobré inscenaci.

Vůbec mě nenapadlo, že číslo tisíc není nadsázka. Někteří tvrdí, že je to prvoplánový humor, ale nemyslím si to. Je to trochu sociologická sonda, zpráva o naší společnosti. Ne úplně "tady a teď", protože ten text rychle stárne, ale jinak dobrý. A všichni tři herci jsou prostě vynikající. Pro mě to nebyla jen řada fórů na první dobrou, to ani omylem. Ani za chlebovku bych to nepovažoval, to Dianiška nemá zapotřebí. Pro mě je to člověk, který se velmi dovedně vyjadřuje divadelním jazykem. Jistě, někde může překročit hranici individuální vkusu, ale co. A rád bych ještě dodal, že Dianiška je bůh.

Podivný případ se psem stojí a padá s hlavním hrdinou. A Miroslav Sabadin to zvládá znamenitě, energie, talentu i charismatu má na rozdávání. Ostatní herci slouží celku. Tak to má být, jenže ne každý slouží dobře. Především Jindřich Skopec byl jako Christopherův otec nesoustředěný a zbytečně zpomaloval tempo inscenace, která se vůbec rozjížděla poněkud těžkopádně. Ale není divu - pauzy mezi představeními jsou opravdu dlouhé. Hodně mě bavila výprava Terezy Vydarené, která umožňuje vidět svět očima autisty.

Páni! Schejbal. To je mi ale překvapení! Pavel Batěk a Anička Fixová jsou dokonalá dvojice. Rázná, chytrá, racionální i živočišná Eržika, chlapácký i chlapecký Nikola. Ale i celkově je to radost. Vynikající a nápadité je hudební nastudování Matěje Vody. Luxusní je Morana dramaturgyně Kateřiny Fixové. Dekadentní, vtipná i plná soucitu, (vše)vědoucí, a přece tak trochu bezmocně sledující to lidské hemžení. Jenže ono je dobré vlastně všechno. Už dlouho jsem nebyl na muzikálu takhle nadšený. Už dlouho jsem nezažil tolik dobré energie. Radost, radost, radost.

Peera jsem zatím viděl jen třikrát. Mým prvním byl Jiří Langmajer na Palmovce, o druhého Peera se v Národnim podělili Filip Blažek a Boris Rösner, třetí byl v Disku Jan Hušek. Koncepce byly různé, ale všichni režiséři dobře věděli, že ten kecka, snílek a fantasta musí být sexy. Až Martin Čičvák z něj udělal olezlého bezdomovce. Kouzlo je pryč. Zbyla nuda, bezradnost a beznaděj. Scéna je ošklivá, barevné plastové míčky jen překážejí. Text je téměř bez škrtů, dlouhé to je až hrůza. A když přemýšlím, co se nám Čičvák tři a půl hodiny snažil říct, jsem tak utahaný, že mě nic kloudného nenapadá.

Poetická smršť. Divadlo poezie, jak ho mám rád. Slova, která mají váhu, tvoří obrazy, hudbu a napětí. Rytmus, který vás pohltí. Michael Vykus je pro mě objev, vůbec jsem ho neznal - byl parádní. A Tereza Vítů čelí té trojí mužské energii s noblesou, jakousi samozřejmostí a lehkostí.

Temná Mikuláškova jevištni báseň. Pevně ukotvená v čase, a přece nadčasová. Geniální Pechlát, ale skvělí všichni. Dostala mě atmosféra Vánoc, ale bavil mě vlastně každý symbol. Monumentálnost kulis, fascinující závěrečný obraz. Esence Fuksovy novely. Radost. A smutek z některých diváků...

Chlebíčky s Poličanem a šampaňské v plastových pohárcích, lesklé černé obleky, čtyři řečníci. Mám dojem, že Vyrypajevovy texty jsou určeny hlavně k poslechu, ale dvojici Svozil - Kosová se daří rozehrávat jednotlivé situace a zároveň se neustále vracet na jakousi slavnost. Herci si drží potřebný odstup, ironický nadhled, překypují energií, komunikují s diváky, bezpečně nás provádějí labyrintem příběhu, v němž se vypravěči nutně ztrácejí, protože lžou sami sobě. Vtipné i silné. Další inscenace, která komornímu prostoru Malé scény sluší. (více v článku na blogu)