J.anek

Poprask v Disku - to je v podstatě sólo pro Viktora Kuzníka. Jeho stylizace je vtipná a chytrá, jeho brilantně děsivou výslovnost by sotvakdo napodobil a k tomu ještě skvěle pointuje. Ostatní jsou dobří a třeba Viktorovy virtuozity časem dosáhnou. Hrát Goldoniho ostatně není žádná legrace.
Je škoda, že jsou hudebníci stranou - pokud je inscenátoři nepotřebují na scéně, proč se nespokojí s nahrávkou? A proč je prádlo pouhou dekorací, když by se s ním dalo hrát? A proč ten konec? S chutí bych se ptal dál... Dramaturga a režiséra.

Tentokrát vznikl jakýsi dramaťák pro začátečníky. Netušíme, co je na jevišti za děti a proč tam jsou a kdo jsou ti dospělí a jaký mají k oněm dětem vztah a proč se říkají zrovna Hrubínovy texty, nemá to začátek ani konec. Ale děti to celkem baví, herci jsou roztomilí a rodiče spokojení. Ale co si budeme povídat - není to víc než jen jakási dětská besídka.

To nemá Špinar na pořádný boty? ptá se afektovaně Eva Salzmannová a pokládá tak jednu z kruciálních otázek inscenace, která je tuze zvláštní. Vlastně ani nevím, oč v ní jde. Pětici skvělých hereček, které zarputile předstírají spontánnost, je dohromady před 350 let a všem je jasné, že jsou to velké dámy. Ale co dál? Trojice skvělých tanečnic nemá prostor, s herečkami se míjí, k žádnému propojení nedochází. Nejzábavnější tak pro mě byl David Prachař. Tomu Špinar nadělil parádní boty a efektní smrt. Moc mu slušela.

55% Odysseus stojí před soudem bohů, ale neví o tom. A nevědí to zatím ani diváci. A tak sledují statické vypravování s živými obrazy.
Polyfémos má hlas přihlouplého obra Koloděje - fajn, asi to bude pro děti. Jenže pak následuje hrdinova soulož s Kirké jako ze soft porna.
Inscenace má vizuálně velmi silná místa, ale šustí papírem. Dramatických situací je jako šafránu, hlavně se vypravuje a ilustruje. I celá historie bojů o Tróju se v těch 90 minutách stihne. Ani voda a živý oheň v plenérové verzi nepomáhají - divák není zasažen, je jen nezúčastněným pozorovatelem příběhu. A to je škoda.

Životopisné pásmo. Má svá dobrá místa, o která se zasloužili zejména Matouš Ruml a Tereza Marečková. A špatné nejsou filmové dotáčky. Ale víc než životopisné pásmo to zkrátka není.
Diváci se nicméně zdáli spokojení. Asi stále platí Werichovo To je blbý, to se bude líbit.
Přitom to jde i jinak - kdo viděl Korespondenci V+W nebo Hadry, kosti, kůže, ten ví, o čem mluvím.

Myslím, že problém je zejména v úpravě Kena Ludwiga. Jeho vtípky jsou povrchní, hloupé, původnímu textu nepomáhají, jdou často proti němu. Postava d?Artagnanovy sestry je pak úplně pitomá.
Šerm na jevišti umí aranžovat málokdo. Tady je ho navíc opravdu hodně. Trpěl jsem jako zvíře.
Naopak mě těšila trojice mušketýrů, ač měla málo prostoru. Bavila mě Jana Zenáhlíková, to je sázka na jistotu. A zaujalo mě výtvarné řešení.
Premiérové publikum se zdálo být spokojené. Chodit se na mušketýry jistě bude. Ale kdysi se na Kladně hrálo špičkové divadlo.

Pohádkově naivní Bassův text o slavných fotbalistech z Dolních Bukviček inscenuje Thomas Zielinski vtipně a s energií. Bavili mě reportéři M. Štěrby a  klauniády J. Matějky. Příběh sám pak stojí na charizmatu M. Stránského a J. Maléře a na mimořádných fotbalových dovednostech V. Pokorného. Imaginace slavné inscenace Matěje a Petra Formanových plzeňská Klapzubova jedenáctka nedosahuje, ale pobaví. Jen škoda, že si musí vypomáhat legrací, která je postavená na vadách řeči, nebo že je promítaná grafika tak zoufale bez nápadu.
A jako obvykle hrají některé kluky holky. V Minoru to byla přiznaná legrace, tady je to jen divné - bez vysvětlení.

Možná inscenaci ublížil prostor, možná užvaněná plytkost hry, která by snesla škrty, možná režie. Ke mně se v plzeňském Velkém divadle do 11. řady mnoho emocí nedostalo.
Nejspíš jsem po všech těch až hysterických ódách čekal víc.
Že jsou Marek Němec, Igor Orozovič a Veronika Kubařová skvělí herci, to jsem věděl i bez téhle inscenace.

Přemýšlím, proč inscenovat tak prvoplánově aktivistický text. Možná není kde brát, nemám tušení. A jakkoli je výsledný tvar výtvarně a hudebně velmi dobrý, amatérské výkony mu podrážejí nohy. Záměr samozřejmě chápu a je mi milý, jen to jako celek zkrátka nedrží pohromadě. Martina Jindrová každopádně maximálně sympatická, charizmatická, výborná.

Dvě sedmdesátnice (no vlastně už skoro osmdesátnice) přicházejí pozdě do divadla, omylem zapnou stroj na sny a hledají svého otce. Setkají se s Hugo Haasem, který jako žid dostal výpověď z divadla během představení Čapkovy hry R.U.R., kde hrál Busmana. Haas má psa. Psa hraje Pavel Neškudla a je k sežrání.
Jinak je to celé divné, povrchní a nesourodé. Johanna Tesařová a Jana Preissová do toho jdou naplno, ale plytkost textu polské autorky jim podráží nohy.
Ale bavilo mě pozorovat Davida Petrželku. Když někdo tak výrazný a talentovaný dělá křoví, vyplatí se ho sledovat.

Okopírovat film scénu za scénou? Proč ne.

Proč hrát moralitu, když je inscenátorům k smíchu? Jinak už se v sále nesmál skoro nikdo. Škoda toho úsilí. Deset procent navic za Petra Konáše a dalších deset za Moniku Švábovou.

Souhlasím s Vaklavem, i já se ztrácel. Bylo to mile postmoderní, herci byli skvělí, a přece to drhlo a točilo se to v kruhu. Nečekal jsem Ibsena, komentář k jeho textu mi vyhovuje, hledání paralel se současností bylo jistě poctivé, a přece to nikam nevedlo a časem nudili i Pejsem s Kočičkou. Celý ten kabaret by možná líp fungoval v komornějším prostoru - v Komedii zela mezi jevištěm a hledištěm propast.

Další neúspěšný pokus o komentování a parodování současné politické situace. Asi nejupatlanější bylo v inscenaci parodování kritiků - Vladimira Hulce, Martina Švejdy a Vladimíra Mikulky.
Milion kopýtek pro domovinu, televizní blábolení, hloupí politici, dementní a neustále dementující mluvčí prezidementa...
Všechnu tu uslintanost zachraňují Lucie Trmíková a Saša Rašilov.
Není to tak zoufalé jako plzeňský Dortel, ale blbě plytké je to dost.

Eva Holubová se pustila do režírování. Výsledek je tristní. Inscenace bez výkladu, bez názoru, bez nápadu. Respektive - každý nápad herců jí byl dobrý.
Zuzanu Kronerovou nechala mluvit slovensky, aniž by se to namáhala vysvětlit. Činovníci města jsou nijací, nemají žádnou osobitost. Na nevýrazné scéně je jediným nápadem nábytek na kolečkách. Poselství ovšem nenese žádné.
Kronerová, Klepl i Hádek jsou skvělí herci, bez jednotné režijní vize to ale zkrátka nefunguje. Škoda.
Přesto to nebyl špatný večer - tvrz Divice je totiž náramné prostředí.

Totální režijní bezradnost, dezorientovaní herci se potloukají bezcílně po jevišti. Tu a tam probleskne zárodek zajímavého výkonu, s tím si ale Jan Burian hravě poradí - bez milosti ho zadupe do země. Bída a zmar. Mor na Burianovy inscenace!

Tak trochu sterilní inscenace o zlém světě, kde jsou na sebe lidi zlí. Nevkusná nefunkční scéna, nelogická (alespoň pro mě) závěrečná animace, podivné kostýmy. Já vlastně ani nevím, o čem to je. Vykastrovali Kafku...

Hodně záleží na tom, co od divadla čekáte. Pokud nechcete nic řešit, o ničem přemýšlet, nechat se utvrzovat ve všech stereotypech, na které jsme v téhle zemi zvyklí, jestli chcete v nových souvislostech slyšet staré fóry a vidět Martina Stránského jako bulharského řidiče kamionu, pak budete spokojeni. Já trpěl jako zvíře a za neživotné figurky potácející se po zelené šikmě od jednoho vtipu k druhému jsem se střídavě styděl a střídavě mi jich bylo líto. Většina publika se ale tvářila nadmíru spokojeně, takže chyba bude zřejmě ve mně.

Vlastně je úlevné, že i Jan Klata dokáže vyprodukovat něco tak pitomého. Mentálně retardovaná a tělesně postižená Markétka mě štvala - a to jsem ještě netušil, že sleduji nejpovedenější část inscenace. Zbytek byl ubohý zmatek. A je mi to líto, protože herci Palmovky jsou skvělí. Tohle je zralé pro rychlou derniéru - neříká to nic.