J.anek

Literárně mimořádnou zpověď Édouarda Louise Kdo zabil mého otce přivedli na jeviště Jakub Čermák a Daniel Krejčík.
Vlastně mám pocit, že všechno funguje dobře. Rozumím použitým symbolům, baví mě efektní rekvizity, použitá hudba, muskulatura Adama Mašury, který je jako mrtvý i jako živý Édouardův otec hodně sexy, baví mě kostýmy.
Leč jakkoli těch 80 minut uteklo rychle, nijak mě to nezasáhlo. Snad chybí odstup, humor, nevím.

Takhle jsem si to nepředstavoval.
Je to replika jedné z postav.
Je to téma inscenace (ten krutý rozdíl mezi naším očekáváním a realitou).
Je to tak trochu můj dojem z viděného.
Dalším dojmem je, že všechny herečky jsou talentovanější než herci. V téhle inscenaci především mamka (Karolína Knězů) - tu bych rád viděl zas. Pánové jsou za ženami pozadu ve všech ohledech.
Inscenace je to každopádně zajímavě chladná, krutá, bez naděje.

Shepardův Simpatico z roku 1994 je hodně divná hra a film, který vznikl v roce 1999, má na ČSFD 34 %. Celou dobu jsem si myslel, že konec všechno objasní. Neobjasnil. Je to dál divné a tajemné. Atmosféra dobrá, příběh mizerný. Komornímu prostoru sluší skoro až filmové herectví - tomu je nejblíž Eliška Hanušová Bašusová.

Inscenace bezmála sto let starý text dovedně ilustruje, nějaký postoj či názor v ní hledám marně.

Máme pomáhat lidem v nouzi, nebo raději postavit ploty a užívat si vlastního bohatství - ptá se naléhavě německý dramatik Roland Schimmelpfennig v poetické hře Požár. Je to spíš báseň v próze, jeho text je plný básnických prostředků a je hodně patetický.
A režisér Josef Doležal onomu patosu podléhá, přidává folklór, ale nepřidává humor, který by nejspíš pomohl tíhu závažného sdělení nést.
Důstojnou průvodkyní podobenstvím o dvou vesnicích, které kdysi spojoval most, je Apolena Veldová. Herecky (a tanečně a pěvecky) se mimořádně daří Petru Urbanovi.

Zpackaná adaptace Dostojevského, kterou nezachrání ani charismatický Petr Konáš. Režisér navíc neumí pracovat s nahotou, na což doplácí Marek Adamczyk.

I kdyby se Jan Maléř s Markem Adamczykem roztrhali (což jim chvílemi opravdu hrozí), režisér Šiktanc jim s urputnou vytrvalostí hází klacky pod nohy. A plete si komedii s existencialistickým dramatem.

Myslím, že to není moc dobrý text. Záplava slov, nejasně položené otázky, málo odpovědí. Taková slabší Díra u Hanušovic - tady Bohunice (jakože tam není Bůh asi). Výborná Johana Tesařová, dobrý Robert Jašków. Konec je nekonečný.

Už týden přemýšlím o tom, co nám chtěl Nikolaj Penev říct... Že každý myslí jen na svůj prospěch? To snad nemusel říkat dvě a půl hodiny. Inscenace začíná velmi energicky a herecké výkony jsou dobré, ale každá vtipná situace je natahována do nekonečna - už se dávno nikdo nesměje, a konec vtipu je v nedohlednu... Škoda. Na kvalitní činohru velké jeviště Nového divadla stále netrpělivě čeká.

Vynikajíci Martin Stránský jako Bohumil Vávra a Jan Maléř jako Josef Větrovec. Jenže - Zdeněk Mucha si nepamatuje text a hraje jaksi lyricko-pateticky, Apolena Veldová a Jana Kubátová zase hrají pro velké divadlo. Možná je to požadavek režiséra - pokud ano, nechápu důvod. Dokudramatu a komornímu prostoru sluší víc civilní herectví. Celé je to hodně schématické, osud Bohumila Vávry se ztrácí. Příšerné je natočené skandování, které je navíc - alespoň podle pamětníků - historicky nepřesné. Záměr jednoznačně chvályhodný, výsledek rozpačitý.

Muselo to dát hodně práce - po technické stránce jde o obdivuhodnou inscenaci. Tolik zajímavých efektů, obrazů, zvuků! Ale málo platné - tady obdiv končí. Netvrdím, že musí Vosto5 vždycky řešit nějaké závažné téma (jako třeba v Dechovce), ale tady se neřeší nic. Prázdno. Dlouho to vypadá jako parodie na sci-fi, ale není. Svítící náramek je k ničemu, nevyužije se ani jednou, sluchátka spíš překážejí, herci by mohli využít diváků, ale dělají, že jsou v prostoru sami. Rozpaky na většině tváří. Mnozí ještě doufají, že "to" teprve začne, ale nedočkají se. Jen laserová show a sci-fi klišé. Škoda.

Asi spíš 45%. Marně hledám důvod, proč hrát Povídky z vídeňského lesa. Inscenace mi na to neodpověděla. Většina připomínek je v ostatních komentářích, proč je opakovat. Mně jen nejde z hlavy, proč jsou v inscenaci živí muzikanti, když je hned na začátku režisér schová za ten monstrózní "paravan" a do hry je nijak nezapojí. Bylo mi jich líto. Herecky beze zbytku obstojí jen Eva Hacurová, ale ta by mohla hrát cokoliv - a vždycky to bude dobré.

Peera jsem zatím viděl jen třikrát. Mým prvním byl Jiří Langmajer na Palmovce, o druhého Peera se v Národnim podělili Filip Blažek a Boris Rösner, třetí byl v Disku Jan Hušek. Koncepce byly různé, ale všichni režiséři dobře věděli, že ten kecka, snílek a fantasta musí být sexy. Až Martin Čičvák z něj udělal olezlého bezdomovce. Kouzlo je pryč. Zbyla nuda, bezradnost a beznaděj. Scéna je ošklivá, barevné plastové míčky jen překážejí. Text je téměř bez škrtů, dlouhé to je až hrůza. A když přemýšlím, co se nám Čičvák tři a půl hodiny snažil říct, jsem tak utahaný, že mě nic kloudného nenapadá.

Marná sláva, ten text je prostě starý. K současnosti se nevyjadřuje, není aktuální. A inscenace je takový art, který nenadchne, ani neublíží. Symboly se vysvětlují tak dlouho, až nudí k smrti, je to schematické až hrůza. Lesbický motiv je úplně mimo mísu, jako by byl z jiné hry. A přece je právě Marie Štípková herecky nejsilnější. Záměr byl jistě dobrý, výsledek je rozpačitý.

Režisér tak trochu vykrádá Rituální vraždu George Mastromase. Jenže to, co Svozilovi fungovalo, tady tak nějak nefunguje. Celek se rozpadá, některé situace vyznívají rozpačitě, do ztracena, podivně sterilně. Jediný, kdo drží postavu, je Kryštof Bartoš. Všichni ostatní jsou... Kdo vlastně? Törless? Je to zmatek. A co chtějí říct? Že je šikana fuj? Tak fajn, ale to už jsem tak nějak věděl. Běžte raději do Vily Štvanice na Synáčky - ti mají hlavu a patu.

Hororové divadlo na divadle. Neznám knihu Susan Hillové, neviděl jsem film, nemám tedy srovnání. Každopádně jsem se nebál - ani o sebe, ani o hrdiny příběhu. Tomáše Hrona z jiných výkonů neznám, ale tady mě o svých kvalitách nepřesvědčil. Pracuje se s mlhou, světly, zvukem, ale je to celé takové upatlané, nevýrazné. A styl "co řekli, to udělali, ještě na to ukázali" nemám rád. Bojíme se obvykle toho, co nevidíme, co roste do obludných rozměrů v naší fantazii. Z ušmudlaných kusů panenek, které jako by vypadly z levné pouťové atrakce, strach nemám. Nebály se ani přítomné děti.

Znovusjednocení tak trochu připomíná Arturovo bolero, jehož formu Pavel Kohout opsal od Artura Schnitzlera (Der Reigen, 1900) a které dvakrát neúspěšně režíroval Jan Burian (jednou v Plzni - tak trochu dálkově, protože měl kšefty jinde, a jednou v ABC). Pět let stará francouzská hra je lepší než Kohoutova, ale zázrak to není. Hraje se povrchně o povrchnosti našich citů a prázdná scéna to hercům neusnadňuje. Těšila mě Lucie Žáčková.

Bylo to jako na houpačce. Chvíli jsem se bavil, chvíli mě chlapci neskutečně srali. Chlebíček byl ale fajn a Tereza Vilišová zábavná.

Do Kladna se mi po onom ostudném vyhnání umělců před lety vůbec nechtělo, na Babičku mě přilákali Jana Zenáhlíková a Matouš Zah. I na Michala Maléře jsem byl zvědavý. A jmenovaní nezklamali. A Zuzana Mixová je jednoduše ideální babička - moudrost, zkušenost, řemeslo, nadhled - co víc si přát. Také pevná ruka Petry Parvoničové je znát. V dobrém samozřejmě. Jako celek je to ale moc sladké, klouže to po povrchu. Hudba jako z televizních pohádek 80. let. Herecké výkony nevyrovnané, některé tristní. Tolik témat se nabízí, ale využito není žádné. Jen obrázky. Ilustrace. A to je krutě málo.

Poprask v Disku - to je v podstatě sólo pro Viktora Kuzníka. Jeho stylizace je vtipná a chytrá, jeho brilantně děsivou výslovnost by sotvakdo napodobil a k tomu ještě skvěle pointuje. Ostatní jsou dobří a třeba Viktorovy virtuozity časem dosáhnou. Hrát Goldoniho ostatně není žádná legrace.
Je škoda, že jsou hudebníci stranou - pokud je inscenátoři nepotřebují na scéně, proč se nespokojí s nahrávkou? A proč je prádlo pouhou dekorací, když by se s ním dalo hrát? A proč ten konec? S chutí bych se ptal dál... Dramaturga a režiséra.

Tentokrát vznikl jakýsi dramaťák pro začátečníky. Netušíme, co je na jevišti za děti a proč tam jsou a kdo jsou ti dospělí a jaký mají k oněm dětem vztah a proč se říkají zrovna Hrubínovy texty, nemá to začátek ani konec. Ale děti to celkem baví, herci jsou roztomilí a rodiče spokojení. Ale co si budeme povídat - není to víc než jen jakási dětská besídka.