J.anek

Říkal jsem si co s tou starou německou veteší dneska na jevišti. Říkal jsem si, že ani bezčasí, které je naznačeno scénou i kostýmy, z Úkladů a lásky nadčasový text neudělá. A ono přece.
Jen jedna výhrada: chápu potřebu kontrastu mezi měšťany a privilegovanými, a přece se nějak nemůžu smířit se stylizací manželů Millerových. Nevím, proč je má Luisa ráda, nevím, proč se pro ně (?) obětuje. Někdo ji přece k jejím pevným životním postojům musel vychovat... Všem ostatním postavám ale rozumím dobře. A do Ondřeje Rychlého a Kláry Krejsové se snadno zamilujete - jsou přirození a opravdoví - bravo!

Text Ivana Vyrypajeva jsem neznal - dokonce ani jméno mi nic neříkalo, takže jsem čekal studentskou legrácku. A vida - ona je to silná generační výpověď. Zatím to nejlepší, co jsem od téhle party viděl - a viděl jsem všechno. :-)

Vlastně je mi líto, že nemůžu dát víc. Mám pocit, že se Zimní pohádka uvádí v Dejvickém proto, že se tenhle Shakespeare málo hraje - a ne z potřeby něco sdělit. Nenacházím jedno stěžejní téma. Navíc mám pocit, že je inscenace taková neusazená, že se v ní herci ještě necítí dobře. S výjimkou Jaroslava Plesla - ten už je v roli jako doma, fascinující výkon. A ještě jedna poznámka - jediným technickým efektem je fotoblesk. Když nefunguje, je to bída - a v sobotu 30. ledna fungoval ze všech pokusů asi jednou. Když se nadpřirozená bytost pustí do opravování, je rázem po iluzi - málo platné.

Zajímavá inscenace, která ještě potřebuje dozrát. Atmosféru knížky v sobě má, ale ještě chybí odstup a lehkost, nadhled, který se s reprízami dostaví. Už teď je jasné, že Eva Salzmannová je skvělá Jenůfa a Tereza Dočkalová ideální Karla. Lenka Zahradnická se bez potíží převtěluje a Tomáš Dianiška je jako obvykle dobrý a uvěřitelný v každé poloze. Richard Němec je typově obsazený správně, ale je znát, že není profesionál.
Dramatizace je to chytrá. Tsunami zvládne za pár vteřin, rychlé přijímačky do Olomouce a potom už hurá na Kubu. A nade vším se ustavičně vznáší táhlé a smutné tóny trubky...

Juan je sexy atlet, který si bezohledně užívá života a kterého nečeká žádný trest. Všichni, kteří ho nenávidí, si na něj troufnout plivnout až po jeho smrti. A Sganarel za svou loajalitu nedostane nic - a dobře mu tak. Sloužit lumpům nic dobrého nepřinese. Tak nějak chápu Langův výklad.
Herecky velmi dobré. Zejména Veselý, Valenta, Dočkalová (Karlička). Vtipné dotáčky. Stínohra je v závěru využita k vytvoření sochy komtura, jež se jako zázrakem stane stínem Juanovým
Hezký Juan. Plzeňský je filozofický, jaksi chytřejší - ale také o něco chladnější. Pod Palmovkou vede živočišnost a sex.

Don Juan je slavný bezbožník, sukničkář, požitkář, ale také člověk, který marně hledá hranice, bez kterých se nežije dobře. V roce 1665 se tahle kacířská hra dočkala 15 repríz a potom ji Ludvík XIV. zakázal. Znovu se na jeviště vrátila až v 19. století. Nic z toho, co tenkrát vadilo církvi, už dnes šokující není. Proč tedy hrát Dona Juana v roce 2016?
Důvodů je překvapivě víc než dost. Úprava Martina Čičváka, kterému stál jako dramaturg po boku Vladimír Čepek, je razantní. Z textu zbylo jen torzo, hodně bylo dopsáno, nebo významně změněno. Víc na blogu. :-) (více v článku na blogu)

Hrabě by se nejspíš dobře bavil. Je to "pásmo o básníkovi", ale zatraceně chytré. Inscenace Terezy Karpianus má nenápadnou, ale pevnou konstrukci. Mrzel mě mizerný, jaksi rozpačitý začátek, na který však bylo lze brzy s úlevou zapomenout. Největším kladem je pro mě výkon Martina Severýna - autentický a s přesným timingem. Všichni ale byli dobří. Tempo zběsilé jako život básníka, hudba bavila, víno chutnalo. Takových poctivých 75%.

Adam Michna velmi aktuální. Je to trochu víc koncert než divadlo, ale proč ne. Hudebně je to skvělé. Lehce surrealistické setkání tří rovin - barokního Michny, příběhu o životě kapely a naší zmatené současnosti, která se na nás valí a se kterou si nějak nevíme rady. Rady si s ní nevědí ani Geissleři, ale nutí k přemýšlení - a to je fajn.

Hodně jsem se toho dozvěděl o včelách, víc však o lidech. Některé okamžiky bravurní, některé trochu bezradné, nahozené, nedotažené. Ale ono to s reprízami dozraje jako medovina. :-)

Oproti autorovu záměru jsou plzeňské sestry o generaci starší - ale logiku to má. 116 let po moskevské premiéře řešíme některé problémy později. Hraje se o únavě, o syndromu vyhoření, který dozajista existoval už za Čechova, jen se tak nejmenoval. Inscenace je to skvělá, jen by byla působivější v menším prostoru. Velké divadlo v Plzni zkrátka není Dejvické. A možná jsou některé vztahy v inscenaci až moc komplikované a nečitelné. Režisér třeba naznačuje, že Andrej má jiného otce než jeho sestry. A koho si vybral? Však se přijďte podívat... (více v článku na blogu)

Podivný případ se psem stojí a padá s hlavním hrdinou. A Miroslav Sabadin to zvládá znamenitě, energie, talentu i charismatu má na rozdávání. Ostatní herci slouží celku. Tak to má být, jenže ne každý slouží dobře. Především Jindřich Skopec byl jako Christopherův otec nesoustředěný a zbytečně zpomaloval tempo inscenace, která se vůbec rozjížděla poněkud těžkopádně. Ale není divu - pauzy mezi představeními jsou opravdu dlouhé. Hodně mě bavila výprava Terezy Vydarené, která umožňuje vidět svět očima autisty.

Hlavní výhrou inscenace je Erika Stárková. Marně pátrám v paměti po momentu, kdy bych jí nevěřil. Kéž by zvolenou stylizaci všichni zvládali s takovou bravurou. Třeba Jiřímu Trnkovi jsem ty miliony nevěřil ani trochu. Původní rozhlasová hra v režii Aleše Vrzáka byla civilnější, ale také ona zůstala především moralitou o tom, že jsme prodejní ubožáci. A snad také o tom, co s námi dělá každodennost, do jakých kompromisů nás tlačí. Bavila mě scéna Lukáše Kuchinky - její majestátnost, přemýšlení o stolu jako obětišti, líbil se mi kostelní zvuk. Inscenaci chybí výrazná tečka, katarze, chcete-li.

Morčata jsou na Štvanici plná energie. Atmosféra manipulace, nátlaku a nespokojenosti zdařile graduje, herci jsou úžasní (tedy až na Richarda Němce), a přece je konec takový nějaký nerozhodný. Ale ono to v knížce Ludvíka Vaculíka není lepší. Otec jaksi zmizí ? a co dál? Rodina to jen konstatuje, ale já si nejsem jistý. Je to úplná lhostejnost? Ulevilo se jim? Nebo co vlastně? Výprava je vtipná, chytrá, atraktivní. Bavila mě hudba z kultovního seriálu Kamarádi z roku 1969 ? pro mě je to nostalgie, nevím, jak ji vnímají jiní. A Lucie Trmíková vypadá v té paruce jako Zdena Hadrbolcová. :-)

Jak si kdo sedne, takové vidí představení. Je to trochu ruleta. Režie si totiž (nejspíš ale záměrně) nedělá hlavu s tím, co který divák uvidí. Já seděl v místě, které bylo počátkem i koncem, dětským pokojem i pokojem umírající ženy. Stellinu přítelkyni jsem prakticky jen slyšel, z otce jsem většinou viděl jen záda - sice pěkná, široká, ale stále jen záda - navíc zakrývající Stellu. Nicméně působivě jsme se všichni proměnili na stalkery. Přemýšlím, s kým bojuje otec v závěru... S reálným nebezpečím? S vlastním strachem? S bezradností? Samotou? Konec přes všechen hluk trochu nevýrazný...

Zdejší první tři hodnocení mě málem odradila od návštěvy téhle inscenace. Naštěstí jsem jim neuvěřil. Hluk tam žádný není, ale uznávám, že mikrofony u pódia jsou pitomý nápad. Inscenace je to ovšem velmi dobrá, jen by jí mnohem víc slušel komorní prostor, do plenéru se nehodí. Plesl je vynikající, i jeho alter ego Horácio. Výhrad by se jistě našlo hodně, ale celkově je to silný a vzrušující výklad, nový pohled, Vajdička se skrze Hamleta vyjadřuje k naší současnosti, není to žádná zaprášená veteš. Víc mě naštvala ubohost správy Pražského hradu. Už aby byl Zeman v pekle! Nebo aspoň na Vysočině.

Vůně a chutě dětství. Krájení jablek. Babička. Pevné kontury vzpomínek se pomalu rozplývají a mizí. Paměť nás opouští. Ale není to neštěsti. Vždyť zatím ještě Rybana jede na koni a šátkem zamává. Pápápá. Milá a křehká inscenace, která příjemným způsobem pracuje a spolupracuje s divákem.

Poctivá inscenace skvělého muzikálu. Zamrzí, že Miloslav Mejzlík nezpívá. Respektive že zpívá, ale neumí. Herecky je ovšem bravurní. A přece jsem si to před 18 lety v Komorním divadle užil nějak víc...

Po Ivanu Luptákovi a Matyáši Řezníčkovi je tu další Johan. I tenhle je sympatický, disponuje charizmatickým hlasem a vizáží modela. Dokáže být autentický, ale věrohodnosti svých předchůdců nedosahuje. Pár klacků mu pod nohy hodila režie. Přestávku v monodramatu zvládne málokdo. Dalším úskalím je doslovnost, všechno je ilustrováno a dost to zdržuje a někdy i nudí. Nemluvím o tom, že Fanta pije fantu, jen se nepracuje se znakem, se zkratkou. A do třetice - herci chybí odstup, nadhled, moc do toho šlape. Snad je na vině i prostor. Je to dobré, ale nemá to potřebnou sílu. Tak třeba časem.

Poetismus, surrealismus i dadaismus a k tomu všemu ještě výrazná poetika těch dvou kluků na skútrech. Duše uvízlé mezi dvěma životy čekají, až se zrodí znovu. Setkaly se náhodně, všechny jsou ještě na houbách. Ještě si pamatují, kým byly, a trochu už tuší, kým budou. Jsou ve vleku osudu, není to svobodná volba. Je to celé velice křehké, kdo nepropadne kouzlu hravosti, ztratí se nadobro. I na předpremiéře, kde byli převážně kamarádi tvůrců, se takoví našli. Najít diváka nebude snadné, ale kde jinde než v Dlouhé? Nasadit něco takového v Plzni, bude to fiasko. Držím palce!

Technicky dokonalá inscenace - z té řemeslné dovednosti se točí hlava. O nic víc než o pobavení inscenace neusiluje. A když v duchu rekapituluji předešlé kusy v krumlovském zámeckém parku, mám pocit, že je to tak v pořádku.

Záskok na poslední chvíli, nervozita z něj, kiksy technické i jiné, všechna smůla světa. A přece! Všemu tomu navzdory dělá těch sedm statečných herců na prázdném jevišti dobré divadlo, které mluví o minulosti i dnešku.

Takhle živé, hravé, ba neposedné obrazy z dějin se hned tak nevidí. Bavil jsem se náramně. A čím veselejší to bylo, tím děsivěji působila všechna ta hrůza a bolest světové války. A do těch dvou poněkud již odrostlých dětí jsem se zamiloval. A ještě poznámka k Pavlu Peškovi: Narodil jsem se v Českém Krumlově, žiju v Plzni - je to přenosné bez problémů.

Slíbíli příběh o lásce, leč hráli o primitivní a kruté nenávisti ke každé odlišnosti, ke všemu, co není zvykem. A hráli se značnou vášní, kterou tupily předem natočené repliky - a že jich bylo. Výborná je hudba. Málo se škrtalo - škoda. Prospělo by to. A zatímco jinde trpí inscenace užvaněnou doslovností, lásku Petra k Eliasovi jsem skoro nezaznamenal.

Zajímalo by mě, kdo z divadla NaHraně složil svářečské zkoušky... Tentokrát je kovu opravdu hodně. A pracuje se s ním opravdu vynalézavě. Zamotaný příběh ze života anglické smetánky baví svou hravostí, převleky, svéráznými figurkami. Temperamentu Barbory Vyskočilové nebrání v akci ani zjevně pokročilé již těhotenství. A pánové se baví stejně dobře. Je to pitomost, ale dokonale roztomilá.

Poctivý Čechov. Chytrý, vtipný, srozumitelný. Jasně, někteří herci nemají pro své role věk a životní zkušenost, ale překvapivě mi to vůbec nevadilo. A některé výkony jsou jednoduše vynikající, pro mě hlavně Lopachin, Péťa Trofimov a Raněvská. Žádné přehrávání, žádné trhání kulis, ale logika a lehkost. A vtipu, který není hloupý a podbízivý, tak akorát. Výborný Firs. A skvělá práce s hudbou.