J.anek

Křehká poetická miniatura, kterou zrodilo horko. Detektivka. Labyrint lidských vztahů. Sonda do Matějovy duše. To všechno jsou Psí dny. Jsou pomalé i rychlé zároveň. Jsou plné humoru i krutosti. Silných obrazů. Hladí i drásají. Já si je zamiloval. Anežka Šťastná má co dělat, aby stačila herecké bravuře svých kolegů. Novému prostoru Altenburg 1964 tahle inscenace moc sluší. Stejně jako sluší Natálii Deákové spolupráce s Matějem Samcem.

Nespornou výhodou všech looserovských inscenací je, že i kdybyste se nakrásně nudili, pořád se můžete divat na nádherné talentované lidi - a to neomrzí. Inspirace Bachovým Rackem je jen volná, ale to nevadí. Ostatně z těch tanečníků hejno tupých racků nevykouzlíte - jsou to příliš výrazné osobnosti. Zbývá krása pohybu a krása těl. Tančí se o svobodě a radosti z ní. A je radost se na to dívat. I poslouchat - cimbál a křik racků.

Přečetl jsem si dvě recenze - oslavnou od Hrbotického, zdrcující od Mikulky - a tak nějak chápu obě. Párkrát jsem se trochu kroutil. Ale především jsem se skvěle bavil. A zamiloval se do Dianky Jiřího Hány a zkoumal své pánevní dno a obdivoval drsné pohledy Vandy Hybnerové a pohoršoval se nad tím, kterak se dnes zachází s herci, a konečně pochopil, že ke sledování TV Barrandov máme doma krutě málo pervitinu. David Drábek si hraje. S námi, s herci i se slovy. A jde mu to skvěle.

Vánoce jsou skvělý nápad. Rodinné rituály fungují, čitelné jsou všechny vztahy. Měl jsem pocit, že je publikum zaskočené. Snad že se v jednotlivých postavách a situacích tak dobře poznalo. Nádherná, chytrá scéna. Silné hudební motivy. Vlastně se už teď těším, že se do té trochu bláznivé rodiny zase vrátím. Víc v blogu. (více v článku na blogu)

To byl tanec! Veliká nádhera. Příběh slovenského kluka, který raději tancoval než počítal. A na dudy hrál. A dospíval a objevoval svět. Hraje se dál ve Venuši ve Švehlovce.

Zbytečně natahovaný monolog? Vatovitý? Třeba je to Švejda, kdo nemá koule. Co se asi za těmi jeho chladně racionálními rozbory skrývá? Pro mě to byl silný zážitek. Esej o marnosti našeho snažení, o touze něčím být, něco znamenat, něco dokázat. Taky o odvaze. A krutosti. A kráse.
Jsem rád, že jsem se tou chladnou recenzí nenechal odradit. Vynikající Veronika Janků, výborný Vojtěch Hrabák, kluci krásní a kurážní.

Trojice mužů nám dává nahlédnout do svých traumat a životních selhání, do svých snů i úspěchů. Jsou tak odlišní, a přece se v mnohém jeden druhému podobají. Spolu hrají minimálně, jde hlavně o skvěle vystavěné monology. Že budou výborní Hynek Chmelař a Ondřej Novák, to mi bylo jasné předem, takže překvapit mohl jen Matouš Zah, kterého jsem ještě hrát neviděl. A překvapil. A velmi. A pozitivně. Co mu chybí ve zkušenostech, hravě dožene energií. Při psích krutostech jsem se skoro bál poslouchat dál. Byl přirozený, autentický, zatraceně dobrý. Jako celá tahle inscenace.

Krása, krása ani muk
Zdá se, že jsem sexy kluk, zpívá Josef a neplatí to jen o pestrobarevném plášti a o kouzlu jeho osobnosti. Celý muzikál je krása a radost.
Velkým trumfem jsou slova Michaela Prostějovského. Výtvarníci a choreografové si hrají s barvami, styly, s legem.
Náramná je učitelka Kateřiny Falcové, takovou by chtěl každý. Tomáš Savka už je v Plzni jako doma a jako Elvis je boží. A velká zábava je vidět muzikálové hvězdy v malých rolích. Skvělá je práce s dětmi. Nejen že byly dobré pěvecky a tanečně, ale hlavně je to moc bavilo. No a Pavel Klimenda jako Josef jednoduše září.

Náramný výlet do Sudet. Černobílý, a přece tak barevný! Myslel jsem, že mě živé dabování a živá ruchařina přestanou bavit, ale nestalo se. Ani nevím, jestli mě víc bavily medailonky současných sudeťáků nebo hororová povídka. Nade vším pro mě ční scéna nákupu v místní prodejně Coop. Luxusní zkratka.

Vtipné, hravé, zatraceně dobré. Zdá se to být jednoduché, ale vzpomeňte si na fiasko s Bobem a Bobkem. Inscenace se obejde bez trapných momentů, je radost ty tři sledovat. Při vytírání podlahy, na procházce v lese i při přípravě dortu. Nádherná je pohádka o pyšné noční košilce, kterou kočička vypravuje zraněnému pejskovi, jenž má dlouhou chvíli. Jaroslav Matějka baví ve všech rolích, mě hlavně jako Čepek/Čapek - nešikovný, roztržitý člověk, ale skvělý vypravěč. Radost mi udělala ukolébavka. Vznikla pohádka, která na jednoduché scéně baví malé i velké.

Nádhera. Bez hudby, bez efektů, bez světelných proměn a na dotek od diváků (tak trochu Dogma 95) předvádí těch pět chlapů parádní divadlo. Skoro byste řekli, že ani nepotřebovali režiséra, tak je režie jemná a citlivá. A chytrá. Tak autentický kus se nevidí často. Jednota místa, času a děje. Luxus. A mě by moc zajímalo, proč tohle divadlo nedostává dotace. Viděl jsem víc než polovinu repertoáru a vsadím se, že Sulženko a jeho kolega neviděli nic. Hlavně že rozhodují.

Jiří Havelka použil podobný princip jako u své inscenace Já, hrdina. Úvodní terapeutické monology balancují na hraně mezi upřímností a neupřímností. Smysl mají, to nepopírám, ale štvaly mě. Následná rekonstrukce případu vraždy je fascinující, věcná, ale zároveň silná a naléhavá.

Radúz Mácha v lepkavé pavučině citového vydírání geniálně zrůdné manipulátorky. Nebo je v tom i Pavlína Štorková nevinně? Kolotoč, na kterém jsou všichni tak trochu oběti. Otroci předsudků, tlaku veřejného mínění, vlastního soucitu a bůhvíčeho ještě. Vražedně se stupňující tempo je k nesnesení. Skvělý kus.

Roztomilé terapeutické putování peklem, kterému vládne zatraceně sexy Lucifer. V nebi se hraje scrabble, Bůh trochu podvádí a každý máme nějakého toho kostlivce ve skříni. Zdá se, že smrt nemusí být tak zlá.

Zatímco plzeňská inscenace byla mdlá, nudná, snažila se leda přežít a je dobře, že skončila v propadlišti divadelních dějin, tenhle Ubu stojí za pozornost. S minimem prostředků a maximem výborných nápadů inscenuje Jakub Šmíd Jarryho text sympaticky aktuálně, ale netlačí na pilu - chytře hledá paralely a pomrkává na diváka - kterého ostatně bere lehce do hry. Ubu i matka Ubu jsou skvěle stylizovaní a velmi přesní, inscenaci ale dává energii a tempo především Vojtěch Hrabák. Bavily mě rekvizity, světla, mlha, hudba, zvuky, všechno. Nebuďte hloupí a jděte se podívat!

Jako se Nováková a Kubák před lety pustili do deníků Pavla Juráčka, rozhodli se Špinar a Ljubková prozkoumat duši Hilarovu. A v obou případech se hlediště mění v jeviště. A v obou případech vznikla óda na tvrdohlavost, tvůrčí potenciál, genialitu. U Juráčka to byla pánská záležitost, v hledišti Nové scény řádí 13 žen a jeden hasič. A řádí krásně. Je to tak trochu Špinarova zpověď. A myslím, že na ni má právo. Sálem zní pověstná Hilarova píšťalka, Hilar promlouvá z vrcholku lustru, který se potácí na vlnách divadelních sedadel jako opilý koráb, jenž ztroskotal. Je to krásné a silné. A pravdivé.

Tihle dva snílci bývají ztvárňováni jako křehcí, snadno zranitelní a ufňukaní takoví. To jsou Zuzana Černá a Jakub Svojanovský vlastně taky, ale maji v sobě navzdory tomu také spoustu energie, vtipu a nadhledu. Čerti vědí, jak to dělají, ale mou pozornost si udrželi, jakkoli povídku dobře znám a nafoukaně jsem si myslel, že mě nemohou ničím překvapit.

Písničkové pásmo o plzeňských pověstech je cíleno na malé děti. S reprízami si všichni účinkující určitě lépe poradí s dětskými reakcemi, ale už na premiéře to fungovalo dobře, ač bylo dětí málo. Prázdný prostor s jediným stolem a dvěma židlemi to hercům neusnadňuje, režie vyžaduje loutkářské dovednosti, což není tak snadné, jak se může zdát, ale pětice protagonistů se všemi nástrahami bojuje statečně. Pěvecky jsou samozřejmě bravurní, nejvíc energie do hry vkládají Lukáš Ondruš a Radek Schejbal. Inscenace nabízí také lekci plzeňské výslovnosti, do níž se radostně zapojili všichni diváci.

Dvě výtky úvodem: noviny jsem neměl šanci přečíst (šero a ďábelsky malá písmena) a výsledky voleb neoznamovala Marcela Augustová. Jinak je to paráda. Jako obvykle jsem trpěl, že se nedozvím všechno, ale pomalu si na imerzivní divadlo zvykám. Herci byli autentičtí, zejména ta mrcha, co psala projevy Stavrosovi. A bavil mě Antonín a jeho žena. A děkuji za ujištění, že jsme tupé a snadno manipulovatelné stádo. To, co se děje, si zasloužíme.

Devět židlí - a co se s nimi dá vyjádřit!

Je to dobré, je to chytré, je to užitečné. Edukativní takové, ale nikoli nudné.

Bez hudby a velkých hereckých akcí vede Štěpán Pácl k pozornému čtení tisíce let starého textu. Ne každý z herců to zvládá s bravurou, ale celek funguje. Pro mě jsou hvězdní Jessica Bechyňová a Kryštof Dvořáček. Po jednom výstupu mají Viktor Kuzník a Jakub Svojanovský, a přece vklouznou do běhu inscenace s přehledem. Svojanovský navíc s humorem v tu chvíli tak potřebným. Silná zpráva o naději v zoufalství. A skvěle znějící slova Jaroslava Vostrého.

Je to chytré a velmi osobní. Bavilo mě navštěvovat jednotlivé byty, dozvídat se o jejich obyvatelích i sousedech a skrze jejich reakce poznávat vypravěčku. Mimořádné je závěrečné překvapení. A děkuji za nápad, kterak lze využít strop - do malých bytů je to k nezaplacení.
Není to v žádném ohledu tradiční inscenace, spíš storytelling nebo něco na ten způsob.

Je to divadlo vtipné, chytré, aktuální. Parta ajťáků je skvělá, dobře spolu fungují Domin a Helena a vůbec lze hercům sotva co vytýkat - ale proč Domin hází šipky na fotku Heleny Gloryové? Je pro něj lovnou zvěří?
Proč Domin nechává válet rukopis na stole, když je to taková vzácnost?
A proč roboti zastřelí i Alquista?
Závěrečná scéna je krásná, byť je ta zkratka možná příliš razantní. Naději dává.
Aktualizace Čapkova textu je chytrá, skvěle funguje. Scéna je velkolepá a závěrečná proměna efektní i smysluplná. Baví mě mix starého a moderního - třeba u Dominova počítače nebo u kostýmů.

Gott - Chramostová.
Werich - Holan.
Umění s kompromisy a umění bez nich.
Silné téma.
Nutit diváky myslet je dnes často přijímáno s nelibostí. Ale ať si trhnou. Chytrý text, chytrá inscenace.
Hanušův Werich se bezohledně dere ke světlu, skromný a geniální Veselého Holan stojí ve stínu.
Skvělá Acherova hudba, zhudebněné Holanovy verše, symbolická scéna Evy Jiříkovské.