J.anek

Výjevy. Obrazy ze života řeklo by se. Ale jsou tak plné života, humoru, pokory! Stejně jako Lucie Trmíková se i Dodo Gombár jako autor textu drží především knihy Lucie Tučkové Suzanne Renaud / Petrkov 13.
Lenka Schreiberová má francouzský šarm, sílu čelit krutostem světa i touhu tvořit. Zamiloval jsem se do její Suzanne od první chvíle. Často žasnu, jaké umělce skrývají oblastní divadla. A žasnu, že je Jihlavě věrná tolik let.
Gombár vypravuje přehledně, citlivě, baví mě některá gesta, která se opakují a vracejí, těší mě humor, který byl básnířce vlastní a který poskytuje potřebnou úlevu.

Jakub Šmíd ji v divadle D21 našlehal živočišně existenciálně. Poetická křehká krása adaptací, které jsem kdy viděl (včetně té filmové), je pryč. Tahle krása se skrývá v ošklivosti, špíně a prachu. Je blíž našim životům, je opravdovější a bolestnější. Ale pořád je to krása.

V Chebu nešetřili - mají rovnou pět Drtikolů. A nabízí pět Fráňových životních situací. Nečekejte ale životopisné pásmo - inscenace je to chytrá. A působí nejen slovy, ale i stylizovaným pohybem a především světlem. Všichni herci jsou báječní. Vlastně se takhle vyrovnané výkony nevidí tak často. Hraje se na obnaženém jevišti a působivé obrazy vyniknou z větší vzdálenosti - nesedejte si jako já do třetí řady. Chebského Drtikola si ale nenechte ujít.

O čem nelze, o tom se musí mlčet.
O čem nelze, o tom se musí mluvit.

Setkání Ingeborg Bachmannové a Paula Celana v poválečné Vídni. Časoprostor, který jim osud poskytl, se postupně zaplňuje - předměty, city, traumaty, sexem, slovy. Křehkost, hravost, krutost, stíny války. Krása.

Ze tří formálně nesourodých kusů složil Tygr v tísni na pražské Štvanici nádhernou mozaiku o životě jednoho z nejtragičtějších hrdinů všech dob. Nejprve sledujeme díky moderní aplikaci Hermés okolnosti Oidipova zplození, potom nás plnou silou zasáhne Sofoklova tragédie a nakonec se ponoříme do bezčasí Odipových myšlenek a do (ne)bezpečí jeho vzpomínek. Nejvíc mě nadchli Michal Kern, Gabriela Mikulková a Denis Šafařík.

Příběh Pravomila Raichla je fascinující sám o sobě a Tomáš Dianiška jej vypravuje s noblesou a citem. Snad ještě větší sílu mu ale dodává osud jednoho z nejodpornějších lidí české historie - slizkého Karla Vaše. Těžko si představit větší kontrast.
A dostalo mě, jak je v inscenaci použita píseň Jiřiho Bulise Anděl radosti. Pavel Neškudla ji zpívá ve stísněném prostoru skřině, která je pro tu chvíli vězeňskou celou, a zpívá ji tak krásně. Sílu má také nádherná Balada o poľných vtákoch od Miroslava Žbirky v podání Miroslava Zavičára ve scéně útěku z vězení.
Tyhle dva momenty byly pro mě nejsilnější.

Jsem zpátky, vy mrdky.
Tak se vítá Gaveston s anglickou šlechtou. Tak přímočaře drsný je celý Čermákův Edvard II. Hra o zapovězené lásce, boji o moc a pomstě je inscenována s tak velkou energií a dravostí, že hercům občas není rozumět. Víc než o slova jde ale o jevištní obraz a akci, takže to vlastně nevadí. Michal Kern a Denis Šafařík jsou báječní a ve zvolené stylizaci jsou jako doma. Kéž by se Marlowe vrátil na česká jeviště natrvalo. A klidně nás může pozdravit slovy milovaného Gavestona.

Hry, které hrajeme - se sebou i s druhými. Hry, které nás k smrti unavují i děsí, ale hrajeme je dál. Protože jiné hrát neumíme. Protože se bojíme přestat. Všichni tři pánové jsou báječní a hravě zvládají všechny prudké změny, zábavné zcizováky, trojhlasý zpěv, všechnu režisérem vyžadovanou křehkost i krutost. Pořád je to hra, zábavná hra, ale nemáme zdání, kde jsou její hranice. Hra bez pravidel a bez cíle je pro mě metaforou života, který ztratil smysl.

Jevištní esej o těhotenství, rodičovství, potratech, sexuální výchově a ještě mnohém jiném. Velmi osobní a poctivé přemýšlení s klidným a soustředěným výkonem Márie Ševčíkové a dravým herectvím Michala Krause, který vystřídal asi tak stovku poloh, byl blondýnou i penisem a vyšvihl song o slepičce. A taky se hraje o Slovensku, které se vydalo maďarsko-polskou cestou, mířící do pekel. Za mě super.

Tak především je v Plzni mimořádný Richard. Je charizmatický, proměnlivý, přesný. Amorální zrůda a sympatický parťák v jednom.
Vznikla inscenace snad ve všech směrech poctivá a povedená. Na všechno se v ní díváme Richardovýma očima, jsme v jeho hlavě. Svět je v ní nelítostným koňským dostihem.
Asi nejvíc na mě zapůsobil Richardův předsmrtný tanec beze slov (choreografie Richarda Ševčíka?) a scény bitvy i souboje s Richmondem (choreografie Karla Basáka). Výborně slouží celku hudba Petra Zemana, profesionálně působí dotáčky Lukáše Kellnera (především vrcholná sekvence proklínání V zoufalství zemři), skvělé je výtvarné řešení.

Tolstoj, Petras a Mikulášek o vině a svědomí, o trestu a spravedlnosti a taky oběti, o kterou nikdo nestojí. O lidech ctných a beze cti.
Mám tenhle způsob inscenování literatury rád. Jde k věci, nezdržuje se peripetiemi, má zvláštní poetiku. Miloslav König i Kateřina Císařová jsou báječní a ve zvolené stylizaci naprosto přirození a přesvědčiví.

Hodinová meditace s mantrou o marné touze nechat společnost za zády a splynout s přírodou. Obřadná pomalost, křehkost, vtip.
Jak stárnu, mám často pocit, že už jsem viděl všechno - a jsem šťastný, když se setkám s něčím pro mě úplně novým. Celou hodinu bilo moje srdce v rytmu onoho country cajdáku, zamiloval jsem si tu kýčovitou krajinu i ty tři kluky a srnky v ní.

Mlha a světlo. A vesmír. A cembalo od baroka po současnost. Minimalistický pohyb. Pomalost. Krása ženských těl. A ještě mlha. Pluli jsme mraky i hvězdnou mlhovinou. Asi nejvíc mě fascinovala Melopa Kryštofa Mařatky. Ale líbilo se mi všechno a vznáším se ještě teď. Taková kouzla se světlem jsem ještě nezažil. Jan Komárek je neuvěřitelný.

Svět jako kolotoč. Nové ženy, noví muži, nové nebezpečné vztahy. Všechno se děje pořád dokola.
Skutři ctí formu románu v dopisech - ale ne důsledně, bylo by hloupé se tím (byť zábavným a funkčním) principem nechat spoutat docela.
Denisa Barešová se pro Národní divadlo narodila - je tu jako doma. Je neuvěřitelně zábavná, jistá, její naivita a nevinnost působí tak opravdově! Zdeněk Piškula jí sekunduje důstojně a mile, ale je jasné, kdo hraje prim.
Rašilův Valmont umí být klukovsky bezstarostný, dychtivý, energický, a přece zároveň životem opotřebovaný a uondaný.
A taky je tahle inscenace o tom, jak kruté mohou být důsledky našich činů.

Jakkoli jsou Nina Horáková a Renáta Matějíčková báječné, mými hrdinkami se staly Eva Salzmannová, která nás na samé hraně patosu a věcně zároveň provádí příběhem, a Dana Batulková jako rázná a svérázná učitelka Olivieri.
Trochu jsem se bál té stopáže, ale byla to zbytečná obava. Inscenace nemá mnoho hluchých míst, jen ke konci se trochu vleče.
Herecké výkony jsou vesměs výborné. Neznal jsem Radka Melšu - a jsem rád, že už o něm vím.
Pro mě je v inscenaci silné téma potřeby vzdělání a vrtkavosti osudu. To, co aktuálně vnímáme jako ztrátu, se snadno promění ve vítězství. A naopak. Inu, život. Nikdy nevíme, co přinese zítřek.

Pašije divadelního spolku Kašpar, to je veliká krása. Nabízejí jak pesachový příběh, tak Ježíšovo umučení. A v duchu tradic lidového divadla se tak děje s nadsázkou, lehkostí, vtipem i potřebným patosem. Starozákonní část skvěle pracuje se stínohrou a komiksem, novozákonní nás pak v živých obrazech provádí křížovou cestou, aniž by ji opouštěla veselá hravost. Ve výtvarně různorodé, a přece ve svých prostředcích tak čisté inscenaci mě těšila pozitivní energie Štěpána Coufala a bravurní práce s hlasem na hraně patosu Františka Kreuzmanna. Milé, krásné, dojemné.

Je to parádní inscenace - svěží, mladá, chytrá. Dobře seškrtaná a s výborným koncem. Zbavená slovního balastu a patosu, který číhá v závěru.
Bavila mě souhra a přirozenost všech na jevišti. Vynikající byla Elisabeth Kateřina McIntosh jako Helena. Těšil mě Dominův vztek, Gallův humor (Matěj Převrátil) a jeho mile skrývaná láska k Heleně, nezapomenu na Alquistovo blažené Zedničím!
Všechny postavy, které obvykle šustí papírem, v Disku ožily. A zcela mimořádní jsou v závěru roboti Primus (Vojtěch Franců) a Helena - tak bezradní a dojemní, tak živí.
Tenhle ročník se rozhodně vyplatí sledovat - moc se těším na další inscenace.

Je skvělé vidět, že Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka neopouští humor a touha hrát si. Zvládnou odvyprávět příběh Oidipa i Antigony v 80 minutách a jako bonus nabídnou v hádankách spoustu dalších postav starých řeckých bájí.
A stejně jako kdysi v Hamleteenovi mají pochopení pro každou z postav na jevišti - pro mě rehabilitovali Isménu - teď už té holce konečně rozumím.
V divadle byla velká skupina teenagerů a kompletně všichni sledovali příběh soustředěně a se zaujetím - protože se týkal každého z nich. Nedovedu si pro tvůrce představit lepší ocenění.

Milá situační komedie se odehrává v nádherných kulisách luxusního domu, všechno jen v černé, bílé a v šedi. I vánoční stromek, dárky, kostýmy - radost pohledět. A to, co se odehrává na jevišti, je velmi barevné. Monika Švábová si užívá roli poněkud zmatené maminky hlavního hrdiny, mimořádně to sluší dvojici Jan Maléř a Štěpánka Křesťanová - jako by vypadli z nějakého černobílého filmu. Vrcholem je scéna vraždění a následné odklízení mrtvoly dvojicí Štěrba-Maléř - to je série gagů, která vyvolává záchvaty smíchu. Apolena Veldová snad musí cvičit jógu, jinak to není možné. Dobrá inscenace.

Moc milá inscenace, na nostalgii divák rychle zapomene a je vtažen do pěti beránkových dobrodružství. Funkční scéna, výborné loutky, spousta vtipů. Vlčí smečka je zábavná, hlavně alfa samec - první vlk, tedy Milan Hajn. Na způsob, kterým uspává unesenou a vystrašenou ovečku, asi nikdo hned tak nezapomene. Jen ten přihřátý krejčí je trochu hloupý nápad. Ale mnohé pobavil, tak proč ne.

Erbenova pohádka o princezně znásilněné ve spánku doznala v přepisu Kláry Špičkové mnohých změn - ze starého sluhy Hanuše je šašek, princové dostali jména podle svých vlastností, ze staré vědmy jsou tři panny a z kouzelného šedého ptáka je vlk, který umí létat. Většinou je to příběhu ku prospěchu, jen mi trochu vadí, že zlo nebylo potrestáno - krutí Hynkovi (zde Dobroslavovi) bratři se totiž údajně napravili. Pohádka je to veselá a svižná, hezky funguje stínohra, kterou po představení herci dětem předvedou. První pohádka v novém divadle dopadla dobře, těším se na další.

Film Barbry Streisand jsem viděl určitě desetkrát a bál jsem se, že v té konkurenci kladenská inscenace neobstojí... Obstála. Asi by to chtělo trochu krátit, leckde zrychlit nebo vynechat ten nesmyslný kouř. Ale výpověď Marie Štipkové je silná - soustředěný výkon bez nejistot. V Jiřím Š. Hájkovi měla skvělého partnera, chtělo by to ještě ženskou partnerku. Třeba to přijde s reprízami.

Výborná hra, poctivá inscenace.

Možná mě budete mít za blázna, ale mně se to líbilo. Na celém tomhle dílku neshledávám vulgárního pranic. Kvůli těm několika silnějším slovům může inscenaci Tomáše Svobody odsoudit leda pokrytec. Někde jsem četl, že kdo nadává sprostě jako dlaždič, je vnitřně krásný a zdravý a je mu moc dobře. Kdo se dívá jen na formu, kdo nevidí za slova, s tím je škoda ztrácet čas. Tenhle argument prostě neberu. Libreto Tomáše Svobody citlivě pracuje s plzeňskými reáliemi i příběhem Viktorky. Ne všechny melodie jsou nezapomenutelné, ale odcházel jsem s ústřední melodií v hlavě - a tak to má u muzikálu být.