J.anek

Nespornou výhodou všech looserovských inscenací je, že i kdybyste se nakrásně nudili, pořád se můžete divat na nádherné talentované lidi - a to neomrzí. Inspirace Bachovým Rackem je jen volná, ale to nevadí. Ostatně z těch tanečníků hejno tupých racků nevykouzlíte - jsou to příliš výrazné osobnosti. Zbývá krása pohybu a krása těl. Tančí se o svobodě a radosti z ní. A je radost se na to dívat. I poslouchat - cimbál a křik racků.

Tolstoj, Petras a Mikulášek o vině a svědomí, o trestu a spravedlnosti a taky oběti, o kterou nikdo nestojí. O lidech ctných a beze cti.
Mám tenhle způsob inscenování literatury rád. Jde k věci, nezdržuje se peripetiemi, má zvláštní poetiku. Miloslav König i Kateřina Císařová jsou báječní a ve zvolené stylizaci naprosto přirození a přesvědčiví.

Krásnější divadlo o dětství jsem ještě neviděl.
Hravost, vtip a fůra nápadů. A jako bonus akrobatické výkony, při kterých se tají dech. A potlesk vestoje jako samozřejmost. Pro mě jasná inscenace roku.

Životopisné pásmo. Má svá dobrá místa, o která se zasloužili zejména Matouš Ruml a Tereza Marečková. A špatné nejsou filmové dotáčky. Ale víc než životopisné pásmo to zkrátka není.
Diváci se nicméně zdáli spokojení. Asi stále platí Werichovo To je blbý, to se bude líbit.
Přitom to jde i jinak - kdo viděl Korespondenci V+W nebo Hadry, kosti, kůže, ten ví, o čem mluvím.

Člověk nemá mít velká očekávání. Zklamání bývá potom bolestivé. A co si budeme povídat - plzeňská premiéra jednoho z nejlepších světových muzikálů velká očekávání vyvolávala...
Vyvolávala - a nezklamala. Ani nevím, odkud začít. West Side Story je v Plzni prostě luxusní. Lumír Olšovský! Lukáš Vilt! Ale hlavně Pavel Režný, Kateřina Falcová a Soňa Borková! Příběh o strachu, lásce a nenávisti je krutě aktuální. Bravo! (více v článku na blogu)

S dívkou beze jména padáme až na temné dno zoufalství - a je úplně jedno, jestli jde o Lorcův španělský venkov před bezmála sto lety, nebo Stoneovo současné předměstí Londýna. Zoufalec ničí všechny a všechno kolem sebe - jen kvůli zarputilé touze po něčem, co nemá. Nina Horáková je báječná - zabil bych ji okamžitě a s chutí. Děsivá je bezmoc všech kolem - situaci chápou, leč řešit ji nemohou, nedovedou. Scéna pomáhá budovat atmosféru a když už je nesnesitelná, přijde matka Evy Salzmannové a hned je zase o trochu líp. Skvělá inscenace.

Příběh jednoho domu. Jednoho národa. Ženský pohled na historii i současnost korigovaný zkušeným dramaturgem působil autenticky, měl překvapivou sílu. Karel Čapek vytvořil na scéně labyrint domu, který dokázal působit chladně i zabydleně, a Tereza Vašíčková pracovala s kostýmy úžasně vynalézavě - a neměla to snadné, vždyť ji limitovala nejen doba, ale i věk postav. A oba mladí pánové vypadali na jevišti tak sexy, že by snad v civilu nic jiného ani nosit neměli. Inscenaci herecky kraluje Jana Kotrbatá, jenže dobří jsou bez výjimky všichni.

Jako se Nováková a Kubák před lety pustili do deníků Pavla Juráčka, rozhodli se Špinar a Ljubková prozkoumat duši Hilarovu. A v obou případech se hlediště mění v jeviště. A v obou případech vznikla óda na tvrdohlavost, tvůrčí potenciál, genialitu. U Juráčka to byla pánská záležitost, v hledišti Nové scény řádí 13 žen a jeden hasič. A řádí krásně. Je to tak trochu Špinarova zpověď. A myslím, že na ni má právo. Sálem zní pověstná Hilarova píšťalka, Hilar promlouvá z vrcholku lustru, který se potácí na vlnách divadelních sedadel jako opilý koráb, jenž ztroskotal. Je to krásné a silné. A pravdivé.

Vynikající inscenace. Všichni na sebe skvěle slyší, zážitek je to naprosto autentický.

Hodně záleží na tom, co od divadla čekáte. Pokud nechcete nic řešit, o ničem přemýšlet, nechat se utvrzovat ve všech stereotypech, na které jsme v téhle zemi zvyklí, jestli chcete v nových souvislostech slyšet staré fóry a vidět Martina Stránského jako bulharského řidiče kamionu, pak budete spokojeni. Já trpěl jako zvíře a za neživotné figurky potácející se po zelené šikmě od jednoho vtipu k druhému jsem se střídavě styděl a střídavě mi jich bylo líto. Většina publika se ale tvářila nadmíru spokojeně, takže chyba bude zřejmě ve mně.

O jaké demýtizaci je tu řeč? Vůbec ten pocit nemám. Krom vtipu a hravosti mám z inscenace dojem, že autoři chovají k předloze velkou úctu, že jí vzdávají hold. Já si dobrodružství ve Stínadlech hodně užil. Mrzelo mě, že jsem na stará kolena nemohl bojovat o post Velkého vonta, ale souboj jsem prožíval i tak. A třeba slavnostní přísaha mě svou důstojností dojala. A hodně se rozbrušovalo, to bylo fajn.

Nádherných 65 minut. Dobrý text, bytelný stůl, spousta zavařovacích sklenic a tři mimořádné herečky. Zdá se to být úplně jednoduché, ale je to kouzlo.

Myslím si, že by Lucie Trmíková měla dostávat jednu Thálii denně. Její Marie Zahradníčková je nádherná bytost s přirozenou moravskou intonací. Není patetická, byť jsme svědky tragédie antických rozměrů.
A do ní zní tóny trubky a voní zeleninová polévka - Marie ji chystá pro Jana, který přichází domů zemřít.

Náramný výlet do Sudet. Černobílý, a přece tak barevný! Myslel jsem, že mě živé dabování a živá ruchařina přestanou bavit, ale nestalo se. Ani nevím, jestli mě víc bavily medailonky současných sudeťáků nebo hororová povídka. Nade vším pro mě ční scéna nákupu v místní prodejně Coop. Luxusní zkratka.

Dva muži na šikmé ploše v přisvitošerotmě. A z jejich rozhovoru se klube příběh kluka, který se v roce 2003 upálil tam co Jan Palach. Jmenoval se Zdeněk Adamec a já na něj už přiznám se zapomněl. Pánové Pechlát a Majer jsou herecky dokonalí, zábavní, přesvědčiví.
Předehra Sebeobviňování je myslím zbytečnou ozdobou. Navíc se mi zdá být spíš Handkeho obhajobou - a to ještě nabubřele užvaněnou. Se starým dobrým Spíláním publiku se nedá srovnat.

Haně Burešové nestačí Havlova absurdita o nesvobodě, rámuje ji nesvobodou další. Na herce i diváky dohlížejí jacísi policisté v civilu, naše svoboda je jen iluzí. I disidenti jen slouží systému, také oni jsou pouhými loutkami bez svobodné vůle.
Cosi podobného popisuje Ernst Jünger v eseji Chůze lesem.
Děsivé podobenství.

Poctivá inscenace to je. Vlasák je tak trochu král Ubu, má jeho upatlanou činorodost a dravost, a Donutilovo žvanění má v sobě noblesu Peera Gynta - třeba scény ve vězení jsou takové. Psychopati, kteří vládnou podsvětí, jsou tak odporní, že by snad zloděj Filch Filipa Březiny šel raději poctivě pracovat - odporná představa.
Zbraněmi jsou slova a demagogické pseudoargumenty, které z černé hravě udělají bílou. A to je bohužel aktuální pořád.
Radokovy malované oponky jako z hospody U Čelikovských jsou zábavné a funkční.
Jen se to celé chvílemi trochu vleče a Jan Vlasák si nepamatuje text.

Žena filmového kritika je milá a chytrá legrace. Terčem humoru Tomáše Dianišky jsou lidé kolem filmu, kritici, studentky filmové vědy a Kamil Fila, ta Mirka Spáčilová na steroidech. A taky obecně vztahy.
Legrace. Nic víc, nic míň.

Celkem svižná konverzační komedie s nepůvodním námětem je plná banalit a klišé. Není divu, že se Joanna Murray-Smithová v ČR skoro nehraje. Nominace na nejlepší komedii roku 2009 (v rámci Olivier Awards) je pro mě dost nepochopitelná. Ale byla to konec konců jen nominace... Inscenaci kraluje Bibiana Šimonová - je noblesní, krásná, vtipná, sarkastická, okouzlující. Zasloužila by si lepší text.

Hororové divadlo na divadle. Neznám knihu Susan Hillové, neviděl jsem film, nemám tedy srovnání. Každopádně jsem se nebál - ani o sebe, ani o hrdiny příběhu. Tomáše Hrona z jiných výkonů neznám, ale tady mě o svých kvalitách nepřesvědčil. Pracuje se s mlhou, světly, zvukem, ale je to celé takové upatlané, nevýrazné. A styl "co řekli, to udělali, ještě na to ukázali" nemám rád. Bojíme se obvykle toho, co nevidíme, co roste do obludných rozměrů v naší fantazii. Z ušmudlaných kusů panenek, které jako by vypadly z levné pouťové atrakce, strach nemám. Nebály se ani přítomné děti.

Hry, které hrajeme - se sebou i s druhými. Hry, které nás k smrti unavují i děsí, ale hrajeme je dál. Protože jiné hrát neumíme. Protože se bojíme přestat. Všichni tři pánové jsou báječní a hravě zvládají všechny prudké změny, zábavné zcizováky, trojhlasý zpěv, všechnu režisérem vyžadovanou křehkost i krutost. Pořád je to hra, zábavná hra, ale nemáme zdání, kde jsou její hranice. Hra bez pravidel a bez cíle je pro mě metaforou života, který ztratil smysl.

Nuda, komerce, banalita, nekonečné. Zdálo se mi, že se na to dívám pět hodin.

Vlastně je mi líto, že nemůžu dát víc. Mám pocit, že se Zimní pohádka uvádí v Dejvickém proto, že se tenhle Shakespeare málo hraje - a ne z potřeby něco sdělit. Nenacházím jedno stěžejní téma. Navíc mám pocit, že je inscenace taková neusazená, že se v ní herci ještě necítí dobře. S výjimkou Jaroslava Plesla - ten už je v roli jako doma, fascinující výkon. A ještě jedna poznámka - jediným technickým efektem je fotoblesk. Když nefunguje, je to bída - a v sobotu 30. ledna fungoval ze všech pokusů asi jednou. Když se nadpřirozená bytost pustí do opravování, je rázem po iluzi - málo platné.

Chytré, ale chladně akademické takové. Každopádně je fajn hrát právě teď na Hradě o králi, který zešílel a stal se z něj vypatlaný idiot, jenž pohrdá i soudem orákula (potažmo právem). Bavily mě kostýmy. Vadilo mi, že Camillo není čestný člověk, ale vrah (hned na úvod zabije svého milence). To je trapná schválnost. Posun do současnosti dělá z Leonta kreténa, který si klidně mohl zjistit, kdo je otcem. Milá je folklorní část s mladými milenci. Moc dobré jsou videoprojekce.

Gombárova zlínská inscenace byla sice asi o půlhodinu delší, ale přehlednější. Langova pražská verze je v první půli hodně chaotická - knížku znám dobře, a přece mi to dalo zabrat. Mnozí diváci byli úplně mimo. Po přestávce je už všechno přehlednější. Tereza Dočkalová je tradičně skvělá, výborná je Marie Málková, působivý je zpěv Eriky Stárkové. Není to zlé. A třeba to přes léto uzraje.