Klára Tesařová

65 %
Představení se postupně tříští do dvou rovin, které pohromadě drží jen volně. Na jedné straně stojí realita: tatínek zavřený ve vězení, nečekané domovní prohlídky se zlými policisty a štěkajícími služebními psy. Pro dětské publikum docela drsný materiál. Na druhé straně bliká barevný svět fantazie, zvířat a skřítků, který bude fungovat na děti kolem tří až pěti let. Skutečný život rodiny Jirousových nebyl ale příliš pohádkový. Manželství se krátce po Magorově návratu z vězení rozpadlo, to se ale z inscenace nedozvíte. Rozvod si nikdo do křiklavě barevného balicího papíru zavázaného třpytivými pohádkovými mašlemi balit netroufne.

75 %
Alena Antalová vytváří Kostelničku jako pevnou, ráznou ženu, s kterou se život nemazlí. Uvnitř je sevřená až s obsesivní potřebou kontroly nad tím, jak ji i její schovanku Jenůfu vnímá okolí. Vedle Kostelničky fungují ostatní postavy hlavně jako tlak zvenčí. Laca Klemeň Ondřeje Studénky není jen romantická figura, ale spíš zraněný muž, který reaguje impulzivně. Števa Buryja Marca Salvadoriho naopak představuje povrchnost a únik - lehkovážnost, která ale nese reálné následky. Jenůfa v podání Markéty Bílkové pak stojí uprostřed jako pasivní oběť dění. (více v článku na blogu)

Výsledný dojem stojí na tísnivé atmosféře, která u dětského publika zjevně funguje. Děs je přítomný, ale zároveň bezpečně rámovaný vědomím, že jde o divadelní hru. Inscenace tak plní svůj záměr lehce vyděsit, aniž by překročila hranici, za kterou by už byl zážitek nepříjemný. Opírá se o známou dětskou zkušenost strachu z bouřky a tmy, která je zesílená jevištními prostředky. (více v článku na blogu)

65%
Problematická je volba hlavního protivníka. Ruský car jako záporák v rodinném kuse působí zbytečně konkrétně a dětem servíruje černobílé vidění světa ? přitom by bohatě stačil smyšlený padouch. Některé postavy jsou navíc <jen do počtu> a jejich smysl se omezuje na pobíhání po jevišti s pekáčem. Z míst na kraji hlediště bylo navíc během přestaveb vidět do zákulisí na odpočívající herce, což by oku režiséra Petra Štěpána nemělo uniknout. Hudba Robina Schenka sice koketuje s filmovou estetikou a rockově-metalovým zvukem, ve výsledku však působí jako nesourodá směs hluků. Za tři hodiny v hledišti utkví v paměti sotva dvě písně.

85 %
Takto má vypadat divadelní produkce zaměřená na děti, která chytne také dospělé, rodiče, babičky či dědečky. Malou čarodějnici bych nejraději použila jako šablonu pro všechna divadla zaměřená na nejmenší, protože je potřeba hrát s dětmi, nejen <pro děti>. Podívaná je navíc promyšleně pomalá a malé i větší diváky nepřetěžuje, což je v dnešní době plné rychlých videí více než ceněné. Zaručuji, že všechna drobotina bude na konci odcházet spokojená a možná doma po vzoru Malé čarodějnice něco vykouzlí. Můžete si být jisti, že to bude určitě nějaká roztomilá potřeštěnost.

V činohře Rozložíš paměť je nejsilnějším prvkem práce s prostorem a  publikem. Přestávka dává divákovi možnost se nadechnout mezi údery emocí, ale jen na chvíli. Smršť umělé krve a online kamerových záběrů zanechává diváka napjatého a připraveného na další ránu. Herci komunikují s diváky nenuceně a velmi hřejivě. Závěr vás vtáhne tak hluboko, že rozdíl mezi jevištěm a hledištěm naprosto zmizí. Všichni dohromady stojíte na pohřbu dědy Daňka. Někdo má slzy úlevy. Jiní slzy smutku, dojetí či sebepřijetí. HaDivadlo balancuje na hraně experimentu a klasické činohry s precizností a citlivostí. (více v článku na blogu)

65 %
Manželé Jitka a Jan Šotkovští do inscenace zapojili hlas vypravěče. Postavy občas vyprávějí, občas hrají. Problémem je příliš mnoho jmen, a divák se rychle ztrácí v tom, kdo je kdo a kdo s kým co řeší. Nadšení tvůrců pro Jane Austenovou je patrné, ale tahle chaotičnost je velkou slabinou dramatizace. Naopak největším kladem inscenace je hudba Matěje Štrunce. Z jeviště zaznívají tradiční anglické písně, které dávají příběhu rytmus i atmosféru. Nikol Wetterová hraje na piano přesvědčivě a dobře.

Bídníci jsou kusem, který diváckým zájmem doslova přetéká. Svědčí o tom i beznadějně vyprodané reprízy na dva měsíce dopředu. Publikum si slupne na muzikálovém zážitku světové úrovně, u kterého všichni občas zapomínají i dýchat. Menší kaňkou zůstává přístup k alternacím hlavních rolí. Divadlo se rozhodlo je na webu neuveřejnit. Chápu provozní realitu muzikálového kolosu, ale u takhle žádaného titulu by trochu větší otevřenost vůči divákům určitě neuškodila. Jsem skálopevně přesvědčená, že Jean Valjean Lukáše Janoty a Javert Dušana Vitázka za propagaci rozhodně stojí.

75 %
Činohra Drákula v podání Městského divadlo Brno je zábava, však ne pro každého. Atypický druh humoru nemusí každý pochopit, anebo spíše přijmout. Některé vtípky jsou lehce za hranou. S tím jsem osobně v pohodě. Hra běží nepřetržitě bez přestávky. A já bych ji přesto ocenila, i kdyby někteří diváci po pauze odešli, protože by je chvílemi drze sprosťoučký humor zaskočil. Netradiční hororový zážitek doporučuji těm, kdo mají rádi netradiční a provokativní pojetí klasiky.

75 %
Když po premiéře obecenstvo v ovacích vstalo, říkala jsem si, že Winton by z toho nejspíš byl poněkud v rozpacích. O potlesk nikdy nestál, šlo mu jen o záchranu dětí. A právě proto muzikál funguje. Nevsází na patos ani posmutnělou tryznu, nýbrž jde o sílu příběhu, který vás smete jako vlna. Osobně mě pořád víc zasáhnou syrová svědectví pamětníků než divadelní pompéznost. Přesto tahle inscenace dokáže připomenout, že odvaha a nezištnost dokážou zachránit 669 životů, aniž by to někdo musel hlasitě vykřikovat do světa.

75 %
Svetlana Janotová jako Rosina září jako kometa na noční obloze. Každé její gesto, pohyb i výraz říznou komicky ostřeji než Figarova břitva. Michal Isteník působí coby Figaro sebejistě, ale jeho improvizační lehkost připomíná utaženou kravatu. Tu by stačilo trochu povolit, uvolnit se a nechat vše nechat plynout. Zato Milan Němec jako doktor Bartolo ovládá improvizaci na jedničku s hvězdičkou. Zvládá i nečekané situace, i když roli starého, odpudivého dědka občas přehrává. Aleš Slanina jako hrabě Almaviva disponuje svébytným komickým potenciálem a jeho city vůči Rosině nesou osobitý šarm: někdy křečovitý, ale vždy zábavný.

Jsem ráda, že se Hana Burešová po krátké pauze vrátila do Městského divadla Brno. Její režijní jistota je znát. Petru Štěpánovi náleží velké uznání, protože jeho výkon hru táhne a dodává jí podmanivý rytmus. Jenže ani promyšlená režie, intenzivní choreografie a nápadité projekce spolu s přesvědčivým hereckým nasazením nezakryjí, že Eugene O Neill ušil svoji hru horkou jehlou a námět tahal poněkud z paty.

65%
Manon Lescaut v podání Městského divadla Brno se zasekla v pasti starých dogmat. Její příběh se drolí na klišé a vyčpělé představy. Postava Manon, která bez špetky sebereflexe tahá za nitky a zneužívá okolí, je vykreslená jako nevinná oběť tlaku společnosti, což její chování spíše omlouvá, než vysvětluje. Vizuálně je to místy až křehce nádherné a herci postavám dodávají lidskost. Při oslavě osmdesátého výročí divadla by kromě připomínky tradice a minulosti neměl chybět ani náznak směru, kterým by se současné divadlo mohlo do budoucna ubírat.

Brněnská verze Šakalích let Stana Slováka působí oproti Hřebejkovu filmu barevněji, sevřeněji a jako by si hudební provedení zoblo pořádnou hrst steroidů. Některé postavy působí trochu zkratkovitě, ale vlastně to k tomu patří. Tohle není jen muzikál. Je to symbol vzdoru. Mladistvá touha žít, řvát a tančit tu naráží do betonové zdi příkazů, zákazů a podezřívavých pohledů. Energie, kterou Městské divadlo vyzařuje, má větší ničivější sílu než výbuch Černobylu v osmdesátkách. Jen se místo radiace šíří nakažlivý rock and roll.

Divadelní zážitek mě donutil se podívat na film a hledat na diskuzních fórech různé názory, které skládají časovou osu tak, jak se vše teoreticky objektivně vyvíjelo. Může zdravý člověk opravdu zažít Alzheimerovu chorobu? Těžko. Mozek bez poškození si nedokáže představit vlastní rozklad. Proč tedy diváci na tuto hru jdou? Třeba vůbec netuší, co je to ta Alzheimerova choroba. Co si pak z té inscenace lidé v hledišti vlastně odnášejí? Zmatek, chaos a nesrozumitelnost. A pocit, že toho Alzheimera má nejen hlavní postava, ale i autor hry Florian Zeller nebo oni sami.

65 %
Námět? Zajímavý. Některé momenty? Fakt skvělé. Celkově? Moc dlouhé a hlasité. A místy opravdu na hraně snesitelnosti. Bez přestávky to byla 1,5 hodinová expedice do jedné z jeskyní skutečného Moravského krasu, kde průvodce nejdřív předvede stand-up komedii, pak vás zavalí fakty, u kterých zíváte, a nakonec vás nechá ve slepé uličce tunelu s kraválem, co drásá mozek. Vím, že HaDivadlo umí překvapit, vtáhnout i rozhodit. Jen by to chtělo občas umět jemněji šlapat na plyn i brzdu. Ať diváci z Moravského krasu neodcházejí s tinitusem v uších.

65 % Viděno na Dramoxu.
Z hereckých výkonů vyniká Barbora Křupková v roli Barbory, která brilantně zachycuje existenční i psychickou úzkost po ztrátě manžela a syna. Její výkon ukazuje postupnou proměnu postavy v drsnou, tvrdou a zahořklou ženu, která se musí vyrovnat s neúprosným světem, který jí vzal všechno. Z dalších postav mě chytá za srdce Markéta Matulová coby Julka a Lukáš Melník v roli Pawla.

Mešita je sprostá, nenávistná a zatraceně nekompromisní. A co víc? Je taky neuvěřitelně vtipná. Vrazí vám ťafku mezi oči s takovou vervou, že se nedokážete, ba dokonce nechcete, bránit. Je to přesně ten typ inscenace, která od začátku do konce ignoruje tabu či korektnost. V Redutě to všechno natlačí do mixéru. A nezavřou víko! Na všechny strany tak stříká do ruda oděná srandovní satira.

65 %
Stísněnost malého sálu zvládají Bačovský a Horčičková velmi dobře. Jejich interakce s publikem jsou přirozené. Diváci se mačkají na malých židličkách uspořádaných do kruhu, zatímco uprostřed herci křepčí v blyštivých trikotech. Vykřikují přitom anglicismy jako cringe, weirdo nebo feelovat, což baví zejména diváky starší 30 let. Ačkoli na začátku zaznívá upozornění, že v této inscenaci je povoleno bez obav natáčet a fotit na mobilní telefony, většina diváků se této možnosti zdráhá využít.

65 %
Herecký soubor je vyrovnaný a sehraný, nikdo příliš nevyčnívá. Michal Busta kostýmem, vzhledem i chováním nápadně připomíná sériového vraha Jeffreyho Dahmera. Kateřina Mizeráková coby Klára zase v mnoha výstupech, jako kdyby z oka vypadla postavě Belly Swanové ze Stmívání. Tezerie Holubová jako postižená Helga realisticky zachycuje vůli žít a neuspokojivý staropanenský životní úděl plný frustrace ze zmaru vlastní existence. Vojtěch Obdržálek si jako slizký podomní prodejce chladnokrevně pohrává s city Helgy.

Jan Kolařík svého ředitele Fistra staví zejména na hlasitém projevu, který mě občas poněkud irituje. Věrně vystihuje buranství a vypočítavost. Lže, kudy chodí a neštítí se opravdu ničeho. Aby dosáhl svého, slíbí i nemožné. Z vedlejších rolí si všímám Jakuba Uličníka a jeho roztomile zamilovaného šlechtice ze Zweibrücku, Barbory Slaninové coby sebevědomé a nezávislé Fistrovy dcery Julie a  Ctirada Götze, který se převtěluje do různých postav tak věrně, že mnozí diváci nepoznávají, že je to pořád on. Živé písně zahrané na klimpr s občasnými zpěvy všech účinkujících jsou příjemným osvěžením činohry.

75 %
Dětské herce hrají dospělí, kterým je okolo 30 let. Ještě tím pádem nezapomněli, jaké je to být dětmi. Naopak mnozí mají už děti vlastní. Petr Bajza Libora Matouše předkládá plnou nůši šibalské rozpustilosti, zároveň skrze jeho vidění nazíráme do hloubky rodinných a sousedských vztahů. Z vedlejších postav mám slabost pro tatínka, Vendelína Bajzu, Michala Isteníka a maminku Bajzovou Evelíny Studénkové, kteří na svého syna praktikují výchovu ve stylu hodného a zlého policajta. Zdeňka Herfortová umí být v roli ovdovělé tchýně Vařechové otravná jako osina v zadku a velmi si tak kvituje s panem Fajstem Miloslava Čížka.

65 %
Pohádka o živé vodě vsází na konzervatismus dospělých a bezbřehou naivitu dětí. Otázkou je, jestli to stačí. Zhruba desetiletý divák byl na premiéře rodinným doprovodem upozorňován, aby nespal, načež odvětil, že jen zívá. Při finálním polibku hlavních hrdinů reagoval roztomilou hláškou: To je nechutný! Tím rozesmál v hledišti přibližně dvě okolní řady. Tento pohádkový muzikál se tak ukazuje být atraktivní spíše pro tradičně laděné postarší diváctvo, než že by zaujmul mladší generaci.

Výkony Ladislava Koláře coby dědy a Karolíny Šildové coby Luny jsou pevně tragikomicky sevřeny. Oproti tomu redaktorka Konečná Andrey Zelové se životem točí stejně nekontrolovaně a divoce, jako když se oblečení odstřeďuje v pračce. Sexem posedlá workoholička si najde cestu k malé Luně. Karolína Šildová svoji Lunu propracovává zejména po mimické, pohybové a emoční stránce. Poněkud slabší je její artikulace. Skoro po celou dobu představení mám problém rozumět, co na jevišti říká. Vedlejší postavy působí náležitě vypravěčsky soudržně. Nejvíce se směju Alanu Novotnému, Jiřímu Danielovi a Petru Halberstadtovi.