Vladimír Rogalewicz

55 %. Hra zobrazuje bezvýchodnost přebujelé korupce a naprostou moc
vrchnosti, jen nikdo neví, kdo to vlastně je. Při tom si inscenace
pomáhá řadou obecně rozšířených předsudků a utkvělých představ o životě na ruském venkově. Navzdory dobrým a zábavným excentrickým výkonům všech představitelů jsem se v textu ztrácel, nicméně nejsem si jist, jestli to nebyl záměr. Tato inscenace mě nijak neobohatila. Povedené hudební předěly.

Intimní komorní divadlo provedené á la na Hlavním nádraží.Prostor Spirály může být zajímavý,ale rozhodně ne pro kus patřící někam do Ungeltu.Navíc prezentace všech možných technických možností prostoru je v představení zbytečná a velice rušivá.Co se týče příběhu,je pro takto rozsáhlý projekt příliš řídký.Nicméně body musím přidělit hercům-jejich role musely být vzhledem k prostoru technicky na hranici proveditelnosti, a to, že přesto zvládli příběh předat velice uvěřitelně a citlivě, je jejich velké vítězství.Vanda Hybnerová sršela v každé chvíli energií a Jan Révai ji dobře doplňoval civilním projevem.Oba také překonali nástrahy mikroportu.

Je skvělé, že se taková témata otevírají. Jitka Schneiderová hraje svou Alici dokonale. Ano, Alzheimer může potkat i nadprůměrně inteligentní profesorku, které si plně a chladnokrevně uvědomuje svou situaci i hrozivou perspektivu. Znamenitá byla i Zuzana Bydžovská v roli Aliciny životní partnerky. A minimalistická režie byla přesně taková, aby nezastiňovala poselství inscenace.

Na textu nezáleží.Bylo pouze potřeba dodat velkou fůru emocí, a tomu Čechov plně vyhovuje.Představení je "pouze" benefice Michala Kerna.Herec dokáže utáhnout dvouhodinové představení,kde v rychlém sledu chrlí text,výhradně v přímé řeči, přičemž dokáže skvěle mimicky i intonačně odlišit všechny postavy (pokud jsem na někoho nezapomněl, je jich šest). Celé představení je vysoce akční, Michal Kern tancuje a poskakuje v ďábelském tempu. Prvně jsem Michala takto viděl ve Snu čarovné noci Daniely Špinar, kde hrál Puka a Helena Grégrová ho charakterizovala: "Ale ten Puk byl animovanej nebo gumovej, že jo?!" Právě takový (a nejen) je také ve Váňovi.

65 %.
Jak už zde mnohokrát podtrženo, je v ústřední roli úchvatná Denisa Barešová.
Zbytek heslovitě:
Život influencerky poloviny devatenáctého století.
Skvělá scéna (jak je u D. Stojčevského téměř pravidlem).
Opět platí, že celkově forma převládá nad obsahem.
Chybí charakteristika postav a zdůvodnění jednání.
Dvě různé poloviny - první se vleče, je v ní překvapivě málo akce i informace, druhá je pak zcela jiná, akční, dějová (kdyby taková byla i první půlka, hodnotil bych asi výrazně výš).

55 %. Inscenátoři udělali maximum - znamenitá scéna, dobrá hudba i kostýmy, herecky a režijně asi nešlo udělat víc (i herce to dnes, zdálo se, bavilo :-)). Nicméně nápad, který autorovi jistě připadal naprosto světový a skvělý, se během 10 minut vyčerpal a dál už nebylo, co hrát. V posledních 20 minutách už byla řada motivů, která do inscenace vůbec nezapadala. Takže z pohledu předlohy promarněná příležitost.

Pavel Širmer: "Maďarský autor překvapuje nečekanými zvraty a baví černým humorem s prvky grotesky. Nahlíží pod povrch zdánlivé rodinné spořádanosti, trefuje se do pokrytectví a předsudků." Představení, které má překvapivě dobře rozdané karty, se však od poloviny mění v pustou grotesku beze špetky inteligentního humoru. Což o to, herci v Dlouhé to umí, ale mně jako divákovi to nic nepřineslo a konec (po velikém psychadelickém reji) je už vyloženě nadbytečný.

Nerudová - Tichý - Zadražil - Klubovna v Jindřišské ulici (společně s Audiencí).
Méně známý bratříček Audience za ta léta neztratil nic ze své údernosti a aktuálnosti. Představení je autentické, velmi mu pomáhá prostředí Klubovny. J. Nerudová a J. Zadražil jsou skvělí a uvěřitelní, M. Tichý příliš tlačí na pilu.

Karger - Zadražil - Klubovna v Jindřišské ulici (společně s Vernisáží).
Před 40 lety bych to hodnotil jako dokonalé. Dnes se jedná o proslulé představení, součást intelektuálního dědictví té doby. Představení je autentické a pro návštěvníky, kteří ho předem neznali (skutečně jsou ještě takoví), bylo zjevením.

Představení se skládá ze dvou odlišných polovin. Do přestávky jednotlivé postavy pronášejí v rychlém sledu hlášky z Tomešovy knihy. V tom tempu nemají ani čas nějak se profilovat. Po přestávce se vše změní, nastupuje velice akční část. Ovšem hlavní příběh (i všechny jeho vedlejší zápletky) jsou natolik nereálné, že to celé představení naprosto shodí. Možná je dobré zmínit, že Brňáky to představení hladí po srsti, asi bude mít v Brně velký ohlas.

Námět zajímavý,v Čechách nám ale k tomu dost chybí historické povědomí (co by vědělo londýnské publikum o době a ženách Karla IV?).Nejlepší je kapela,která skvěle šlape.Jinak je to veliký kýč,který tentokrát publikum obohacuje o tikťokovou kulturu-týká se to mluvy,oblékání,chování,celého libreta.Představitelky si to užívají,zjevně je to těší,předávají do publika velikou energii.V publiku už se většinově objevuje taková ta fan-club parta,která ví předem,kdy přijde vtip,hýká radostí a do divadla nepřišli, aby viděli představení,ale aby se zapojili a hodně odreagovali.Kostýmy se mi líbily,bez portrétu Jindřicha bych se obešel,ale vcelku nerušil.

Inscenace, s kterou jsem se obsahově zcela minul. Ani zpětně mi není vůbec jasné, o čem se hrálo. Pak je těžké hodnotit herce i formu představení. Pro mne velké zklamání.

Na představení jsem šel dobře připraven z předchozích recenzí a hodnocení, zdálo se mi, že takových nás byla v publiku většina. Největší dojem: skvělý scénář, velké množství otevřených témat, a přitom má představení obrovské tempo (asi se jen dala zkrátit závěrečná terapie). Daniela Špinar se navíc vrátila ve skvělé režijní formě. A konečně, Provázek v poslední době navštěvuji méně, dnes ale jejich soubor prokázal stále udrženou nejvyšší kvalitu. Co se týče tématu, představení nebylo (tak moc) šokující, bylo hodně zábavné a, jen jakoby mimochodem, ukázalo na velmi rozdílné generační vnímání těchto témat. (Archa+, Praha, 30.3.2025)

Nadsázka a určitá komediálnost je jen slupka pro velice závažné otázky. Jak doba zhodnotí a výrazně i smyje kdysi vyhrocené postoje, znejistí hodnocení, co je správné a co je špatné, a jak je stáří smutné. A navíc nasvítí vzájemné nepochopení mladých a starých (které je přirozené a staré, jak celé lidstvo). Výsostně herecká inscenace, která všem herečkám poskytuje krásné role (a nejvíc z toho vytěžila Natálie Drabiščáková).

Povedený Dianiškův pokus. Obdivoval jsem, jak umně poslepoval většinou obecně známé historky ze života dotyčných dam, často i proti historické logice, ale rozhodně tak, aby to přineslo nový neotřelý pohled nebo nově nasvítilo nějakou zcela jinou situaci. V dalším bych jen opakoval hodnocení Jana Pařízka.

Z typické bulvární komedie, kde je většina vtipu je založena na tom, že se parodují vžité stereotypy spojené s homosexuály a transvestity, vykouzlilo Švandovo divadlo skvělé představení. Hlavní zásluhu na tom mají dva lidé: režisér Daniel Hrbek dokázal vést herce tak, že ukázali i vážnější tóny a rozhodně nesklouzli k pitvoření, a Filip Rajmont, jehož herecká kreace je přesná, zábavná a důstojná, což musí být mimořádně těžké. (Nicméně dnes bylo divadlo z poloviny plné fanynek, které přišly na transvestity show a v některých scénách výskaly předem...) Nenechte se ale odradit, bude se vám to líbit a přinese vám to čirou radost.

Levná produkce. Nefunkční scéna (pravděpodobně recyklovaná) - přes celé jeviště velká dvoupatrová sada šatnových skřínek, které vůbec nehrály. Hudba, jakoby ji napsala AI. Nevýrazná (neviditelná) režie. Škoda, ten příběh je silný a skvělý a herecky i pěvecky to bylo obstojné.

Vosto5 v plné síle. Na okraj úžasu z konstrukce velice zábavného příběhu na pomezí vědecké (elektrotechnické) reality a fikce diváci sledují produkci rozhlasové hry (se všemi jejími zvláštnostmi), která probíhá v obdivuhodném tempu a souhře. Bravo!

Text hry je nepřekvapivý a nevzrušivý, hladí po srsti. Během 60minutového představení se ale nedokáže omrzet ani shodit. Překvapit může asi jen někoho, kdo neví nic o Theodoru Rooseveltovi. Zážitek z toho však dělají obě herečky, které mají role do detailu propracované a dokážou v rychlém sledu měnit nálady i styly. Opravdový herecký koncert, který podtrhuje skutečnost, že v Řeznické máte herečky na dosah ruky.

Bulvární komedie nevelké hloubky, nicméně herci a režisér z toho dokázali udělat příjemný zážitek. O vyšší hodnocení než u ostatních se zasloužila skvělá Diana Šoltýsová.

Představení ukázalo, že toto hra není tak silná, jak by se mohlo zdát. Minimalistická inscenace ND Brno připomíná nejvíce stand up comedy, za prvoplánovým humorem se už nic neskrývá. Zklamání, zejména při vzpomínce na inscenaci Divadla Na Jezerce.

Spíš 55 %. Řachanda. To není můj šálek kávy a mé hodnocení tím bude určitě ovlivněno. Přeci jen jsem podle ohlasů čekal inteligentnější komedii a snad i smysluplnější špionážní nit, nejen parodii. Inscenátoři tomu kusu věnovali hodně péče, scéně, režii, hudbě nelze nic moc vytknout. Hra je dobře napsaná, nabízí spoustu nečekaných a vtipných zápletek, rozhodně nenudí. Dráždilo mě, jak moc herci v první polovině přehrávali, kdybych neměl s sebou manželku, byl bych odešel o přestávce. A to by byla škoda. Druhá polovina byla výrazně ukázněnější a okamžitě to bylo vidět i na vyznění.

Představení přesně popsala a slovně zhodnotila Helena Grégrová. Za mne je to 100 %.

Čirá radost ze hry. Velcí kluci si hrají na divadlo. A že to umějí!

75 %. Příjemná divadelní jednohubka, která jednak rehabilitovala Urzidilův text po méně povedené Jařabově dramatizaci pro Novou scénu, jednak dává Evě Hacurové (znamenitě využitou) příležitost pro komorní představení s blízkým kontaktem publika. A to není málo.