Vladimír Rogalewicz

Pokud máte doma ajťáka, běžte na tuto inscenaci. Autentičnost jejich prostředí je empaticky vykreslena bez jakéhokoli náznaku performativnosti. Na všechno mají excelovou tabulku (jako já). Navíc se na zábavném příkladu (kterým je celé toto představení) seznámíte s tím, co je jazykový modul ChatGPT a jakou výzvu pro nás všechny nyní představuje (což podle reakcí na představení na tomto webu mnoho diváků nezná či nedokáže docenit).A začnete sledovat, zda váš partner (spolupracovník, kamarád, manžel či manželka, student, učitel, spolužák) nemá chatbota v uchu. Autor zde dobře vytěžil dokonalou znalost prostředí, v němž se profesionálně pohybuje.

To se mimořádně povedlo, skvělé uvedení Ivana Buraje do Divadla v Dlouhé. Na základě zdejších hodnocení jsem předem byl nejistý, ale inscenace mě naprosto pohltila. Hutná atmosféra amerického psychologického dramatu, pomalé tempo, v němž houstne atmosféra a které se daří udržet po celé dlouhé představení, povedená scéna a vše korunují skvělé herecké kreace všech čtyř hlavních představitelů. Tady vše funguje do nejmenšího detailu. Neváhejte, jděte na to!

Plně se ztotožňuji s hodnocením Pavla Širmera.

Rozhodně nezklamalo. Posun do současnosti je funkční a zajímavý, méně už scéna (že se jedná o postapokalyptickou dobu bych nepoznal, pokud bych si to předem nepřečetl). Skvěle hrál orchestr, Klimenda a Ondruš v hlavních rolích byli oba dostatečně charismatičtí a pěvecky silní; charisma však chybí Natálii Dvořákové v roli Máří Magdalény. Divadlu děkuji za skvělý nápad - lektorský úvod s plzeňským biskupem Tomášem Holubem a panu biskupovi za zajímavé a podnětné komentování a doplnění inscenace!

75%. Jakoby to opět režíroval Jan Mikulášek: jedná se o sérii jen vzdáleně provázaných etud, tím mě toto představení zklamalo. Nicméně je to velice pečlivě připravená inscenace, která vznikla na základě podrobného výzkumu a zohledňuje i obecnější zkušenosti Čechů, kteří se v době normalizace dostali do Spojených států. Jak zde už bylo napsáno, Dragan Stojčevski opět nezklamal a připravil skvělou opulentní scénu. Celé představení pak táhne herecký soubor bez jediného slabého místa (přirozeně trochu více přitahují pozornost Kateřina Císařová a Michal Bednář). Výborně jsem se bavil,ale asi to nebude patřit k inscenacím,na které dlouho vzpomínám.

Doba od sametové revoluce utíká... Nám, kdo těžce absolvovali přednášky a zkoušky z "Vědeckého komunizmu", říká představení určitě mnohem víc, než dnešním generacím X Y Z... Už to zde bylo napsáno: jedná se o velice povedenou scénickou koláž, která nachází nové souvislosti v řadě poměrně známých historek z Marxova života. Skvěle vybraní představitelé Marxe i Engelse. Představení plyne v rychlém a zábavném tempu, až se zhruba po hodině (ve 2/3 představení) nějak zasekne a začne nudit. Škoda. I tak je to jedna z nejlepších Mikuláškových inscenací poslední doby (a totéž platí o Huse na provázku). (Archa+, Praha, 27.9.2024)

Podtrhuji, co o tomto představení napsal už před šesti lety Janis: "Dejvické je pro mě v současné době hlavně úspěšný "byznysplán" a inscenace Vzkříšení je toho typickým příkladem." Nezajímavý, nudný, slabý text třetí kategorie ničím nezaujme. Představení zachraňují vždy znamenití dejvičtí herci - pro mne je to málo. Slibná scénografie se ukázala jako nefunkční, možná i kvůli tentokrát slabé Vajdičkově režii. Nedoporučuji (nicméně vím, že i tak na to půjdete; stejně jako já, když na mne po osmi letech uvádění konečně zbyly vstupenky). Probůh, jak to mohou uvádět osm let! (Voděrádky, 28.6.2024)

Hra podobně pokleslá jako Ucpanej systém,plná hlášek (i děje) na hraně kulturní únosnosti a společenské snesitelnosti.Zelenka je však zručný autor,vyfutroval to odkazy na současnou politiku,woke culture, me too na univerzitách,takže to "dejvické" publikum snese.V tom všem navíc dokáže předat to,co si s Trojanem usmysleli: obraz dnešních neukotvených padesátníků,kteří nechápou svůj věk ani měnící se svět.Herecky skvělé (Trojan si to vyloženě užívá,dále Kubařová,Barešová i další),povedená scéna i hudba.V první dvouhodinové půlce jsem se dobře bavil,v druhé-neúnosně dlouhé-už spadl řetěz (pane Zelenko,ne vše je nutné polopatě doříct).(Voděrádky)

S inspirací Eurípidovými Trójankami na pozadí a bez zbytečného zdůrazňování a doslovné konkretizace tato inscenace mluví o současné válce na Ukrajině,kde mnoho z nás má osobní zkušenost s přicházejícími ženami.Válka skončila, ale ženy, které přišly o muže i děti a jsou donuceny žít v podřadném postavení v cizí zemi, kde neznají jazyk, zvyklosti, ani svá práva (či je fakticky ani nemají).Ukrajinská režisérka zvolila naprosto minimalistickou formu;v ní se vše soustřeďuje pouze na projev tří hereček a na obsah jejich závažného sdělení.Normálně bych hodnotil 90 %, 10 % navíc dostává celý inscenační tým za silný aktuální účinek.Takto rozhodně ano!

65 %. Silné, aktuální, potřebné téma.Rád chodím na představení, která nechtějí jen prvoplánově bavit, ale vyjadřují se k tématům, která ve společnosti rezonují. Bohužel provedení hodně dluží tomu, aby to byla událost sezony.Problémy začínají (fakticky chybějící) anotací na stránkách Studia DVA.Hercům není co vytknout.Oba hráli dobře, přesvědčivě. Inscenaci chybí důsledná práce dramaturga i nezaujatá režie. Výrazné zkrácení by rozhodně prospělo (včera 2:10 bez přestávky!). Největší problém vidím v samotném textu, který je aktivistický a za hranou emočního vydírání. Viz můj blog https://www.i-divadlo.cz/blogy/vrg/schuzka-s-predstavenim-naslepo

Největší plus: Dlouhá k této inscenaci "sezvala starou dobrou partu" a byla radost vidět je zase pohromadě. Podle divadla je představení určeno pro diváky "D11+" a tato skupina, hojně zastoupená, se královsky bavila. Zatímco první polovina má charakter dětského představení, druhá je výrazně zajímavější, temná a cílí i na dospělé publikum. Zajímavé a určitě netriviální představení, na které ale asi relativně brzy zapomenu.

Sedlec. Žádný stav psychické extáze či dotyku něčeho nadpozemského se nedostavil. Nicméně bylo zajímavé sledovat techniky, jak bylo toto vysoce profesionální představení vystaveno, přizpůsobeno chrámu v Sedlci a skvěle interpretováno. Jsem rád, že jsem to viděl; velký podíl na hodnocení má velice povedený hudební doprovod.

Benefice Roberta Mikluše, který dokonale zvládá jak obrovské pódium Státní opery, tak drobnokresbu při blizoučkém snímání živou kamerou. ND zde představilo svůj herecký výkvět a všechny herce je radost sledovat.Pro návrat činohry do Státní opery je to možná ideální inscenace.Amsler nenasytně využívá všech technických prostředků i samotný sál s diváky a tato stránka inscenace baví. Nicméně obě poloviny jsou hodně odlišné - zatímco první baví doslovným vykreslením doby nástupu fašismu v Německu a také přesahem textu, pokud ho vztáhneme do současnosti, druhá polovina je mnohem abstraktnější, ne vše je úplně jasné a inscenace je už příliš dlouhá.

55 %. Další sbírka etud skvělého souboru a skvělého režiséra, ale opět bez celkové myšlenky. Ano, bizár současné popmusic vynikl dvojnásob po nedávné přenosu Velké ceny Eurovize, nicméně u Mikuláška si člověk není v žádnou chvíli jistý, jestli je to karikatura nebo jistý obdiv. Téma nestačilo na celé 100minutové představení a v druhé půlce už jsem se často díval na hodinky.

Příslušníci STB (pardon, zde Stasi) stále mezi námi. Nemají co dělat, nudí se, ale používají své know-how a jsou tedy nebezpeční. Skvělé představení, tleskám dramaturgii, a skvělí Hanuš a Donutil, na jejichž výkonu představení stojí (ostatní pouze přihrávají). Hořká depresivní inscenace, nesnaží se téma odlehčit (zaplať pánbůh), ale je velice působivá a dlouho na ni budete myslit.

Tuto inscenaci je těžké hodnotit. Text je příliš intimní a příliš osobní. Nejedná se vůbec o běžné představení. Je ale dobře, že vzniklo - aby pomohlo s psychohygienou nám divákům a doufám, že i herečce. V každém případě držím Iris palce (držím všechno, co mohu), aby měla dost sil a i nadále se jí dařilo tak, jak se jí (zdá se) daří nyní. Na viděnou příště, třeba zase v Celetné.

65 %. Představení mě velice bavilo díky nápadité režii, výpravě (scéna i kostýmy) a skvělým hercům. Od divadelního představení však očekávám, že mě intelektuálně obohatí, a to tady (téměř) absentovalo. Autor zobrazuje nepravděpodobné setkání představitelů dvou zcela antagonistických společenských bublin, kde se "normální" člověk v životě nesetká a nemůže identifikovat ani s jednou stranou a obě strany jsou stejně odporné. To je na 90minutové představení neskutečně málo.

Inscenace pravděpodobně mnohem více rezonuje v domácí Ostravě, kde si publikum dobře pamatuje Josefa Janíka, na jehož počest celé představení vzniklo. V Praze, kde se jedná o neznámou historii, bylo mnohem těžší ponořit se do představení. Rozjezd byl mimořádně nudný a zdlouhavý, ale od poloviny (rozhovor redaktorky s režisérem), to byla parádní jízda. (Švandovo divadlo, Praha, 10.4.2024)

Marie Štípková předvádí výkon, kterým si říká o většinu letošních divadelních cen. Jejích devadesát minut je úchvatných, nenechá vás ani na chvíli ztratit pozornost. Téma je mimořádně aktuální, až se zdá, že je ve veřejném prostoru často zdůrazňované a prezentované mnohem víc, než si zaslouží. Na vyvážený pohled stále čekáme a tato inscenace k tomu významně a inteligentně přispívá. Nicméně působení a přijetí celé inscenace naráží (podobně jako např. Konsent v Činoherním klubu) na obrovské rozdíly mezi českým (resp. středoevropským) a britským právním systémem. Etické problémy jistě zůstávají stejné, ale právní rámec je v ČR zcela jiný.

Mimořádný neobvyklý zážitek. Snové surrealistické fantazie podle Nezvala. Ze strany Národního divadla (Laterny magiky) dokonale zvládnuté představení s vyváženými všemi složkami. Nelze dobře popsat - zbavte se předsudků, otevřete se očekávání a jděte to prožít! Doporučuji!

Skvělí herci, i dojetí se dostaví. Mám však problém s vlastní stavbou hry. Téma je skvělé, hluboce lidské, určitě aktuální. Nicméně hra se skládá z kratičkých sekvencí, střih je téměř filmový, příběh se rozvíjí pouze řadou krátkých věcných monologů, rozkouskovaná hra pak nedrží pohromadě, a závěrečné poselství není příliš zřejmé, hra končí trochu do ztracena.

Předně skvěle vymyšlený koncept. Dokonale inscenovaný, zábavný, nepodbízivý, ale zábavný i pro malé děti. Bravo!

To byla jízda! Punkový Peer Gynt, který však obsahuje vše zásadní z Ibsena, ve verších (skvělý nový překlad). Zásadní je vklad režiséra (konečně něco bez protikapitalistického fanatizmu!) a hlavního představitele. Ostatní do rozjetého vlaku rychle naskočili a Kryštofu Bartošovi v jeho jízdě rozhodně stačili. Nezanedbatelná je role živě provedené původní hudební složky. Pokud takto moderně budou hrát naše divadla, bude na představení stát mládež ve frontě! (Pozn. Druhá část hry se Ibsenovi prostě nepovedla. Neviděl jsem žádnou inscenaci, kde by byla vyloženě zábavná nebo zajímavá. Ani Michal Hába se s ní nedokázal vyrovnat stoprocentně.)

Trefa do černého. Hra v zásadě typická pro Ungelt. Spolupráce režiséra a hereckého tria udělala z představení svátek. Je milé, nepodbízivé, laskavé a vysoce profesionální.

Zapomenutelná hra, nicméně skvěle podaná, zábavná. Herecké souhře vévodí Jakub Burýšek a Jana Břežková (ta je naprosto autentická a uvěřitelná, bravo!), ale i tři přítelkyně jsou opravdu moc dobré. Dobrá inscenace, režie dokázala poměrně statickou hru rozpohybovat a ozvláštnit, takže přes svou délku nenudí. A téma gaye, který těžko hledá partnera a zažívá stejné trapasy, které jsme zažívali i my, ale s opačným pohlavím, je aktuální a dobře podané (vzpomínal jsem na skvělé představení Homo 40 Daniely Špinar - totéž téma, jen jinak uchopené).