Gimli35

75 %.

45 %. Ke kladům inscenace je třeba počítat aktuálnost, svícení a výtečný výkon K. Vankové. Po energickém začátku se však bohužel představení rozbíhá (až drolí) do neúnosné šířky a těkavě - plus mnohdy nesrozumitelně - se snaží řešit snad vše, co ženu a zejména matku v 21. století trápí (což nemyslím nijak pejorativně). Medea ve Venuši přímo volá po ráznější dramaturgii a pevnější režii, aby se mohla zbavit četných hluchých míst či dokonce celých scén. Ale nápad to má, snaha zřejmě taky byla a konec (poslední věta) je vpravdě originální.

Zdařilý mikuláškovský kompromis mezi v DNz typickou kolektivní inscenací (Požitkáři, Hamleti) a interpretačním divadlem. Kromě účinkujících, především D. Kaplanové a J. Vyorálka, mne oslovila zejména výtečná hudba V. Vondráčka. Ke konci už inscenaci trochu dochází dech, ale celkově se jedná o fajn titul, mrazivý i vtipný zároveň.

První pol. inscenace má tak zvláštně hypnoticky-meditativní atmosféru, až jsem měl co dělat, abych neusnul. Úspornost a ticho posléze střídá stroboskop, rudé světlo a překvapivé zvukové efekty; ke konci opět přichází ztišení.
Rozkročenost inscenace je pozoruhodná, ovšem každé z témat (španělská chřipka, homosexualita, film, výbuch sopky, Island jako takový ad.) má v konečném součtu vlastně docela malý prostor a celé to pohromadě drží jen silou vůle tvůrců a výborných účinkujících.
Ani v tomto případě, stejně jako u Kacířských esejů, SH nehraje úplně pro mne - ale já mu přesto děkuji za výlet za hranice mé divácké činoherně-komfortní zóny.

75 %. Nevím, zda bych hodnotil stejně vysoko, kdybych se do paláce Hrzánů býval dostavil nevyzbrojen znalostí Bulgakovova románu (a také jistou mírou průbojnosti). Díky tomu, že jsem MaM četl, jsem si mohl vybrat dějové linky, které mne nejvíce zajímaly, a vyhnul jsem se tak horečnému přebíhání mezi místnostmi. Největší náboj měly scény na schodišti (společný zpěv pod Kravinkinovým vedením, bál u Wolanda), vtipné byly ty ze zákulisí varieté. Na druhou stranu scéna uříznutí Berliozovy hlavy mohla být zpracována působivěji. Herecky zaujali především T. Petřík, H. Bor, M. Bohadlo, V. Benderski a S. Neduha. I přes dlouhou stopáž jsem se nenudil.

85 %. Ano, ano, ano! Po šesti těžce rozpačitých sezónách v DvD se SKUTR konečně trefil do mého diváckého srdce. Mistr a Markétka je opulentní divadelně-literární hostinou, v níž tentokrát vizuální str. inscenace místo soupeření naplno podporuje vnímání textu. K tomu rež. duo přistupuje nezvykle uctivě - a velmi to pomáhá, stejně jako alespoň částečné oproštění se od samoúčelných gest a póz. Závěrem vyzdvihuji J. Vondráčka, E. Hacurovou a T. Turka, oceňuji hudební složku a hlásím, že ani téměř tříapůlhodinová délka se dvěma přestávkami by vás od návštěvy této inscenace neměla odradit. Zážitek!

"Možná proto píšu. Bojím se, že to všechno někam zmizí."
K výmluvnému komentáři Vladimíra Rogalewicze bych snad ještě připojil, že na mne silně zapůsobila nejen inscenace samotná, ale i dobový kontext včetně životních osudů účinkujících, se kterými se tu, zdá se mi, nenápadně pracuje. U hlavní postavy se Nuckolls zdařile vyhýbá jednoznačnosti, a tak vzniká plnohodnotná a strhující "epopej dvacátého století o hodnotě lidského života", přesně jak slibují webové stránky. Srozumitelné, ale ne primitivní metafory a lidské životy ubíhající před očima. Radost sledovat.

A mně se to líbilo! Příjemně svižná komedie plná jiskřivých dialogů, tradičně kvalitní herecké výkony s drobnými výkyvy na obě strany - září M. Němec, naopak H. Dvořáková mne příliš nepřesvědčila a M. Poulová se bohužel opět nevyvarovala mírné křečovitosti.

(jen poznámka na okraj: nechápu, proč se V. Zavřel - jinak dobře hrající - během děkovačky tvářil jako kakabus a odešel před jejím koncem)

Po rozvláčném začátku se inscenace rozjela a udržela si mne až do konce. Kromě S. Rašilova musím vyzdvihnout především opravdu silné davové scény a výtečnou hudbu T. Vtípila.

65 %. Text mi nepřišel moc objevný, dlouhé monology a úmorné dopisy fiktivmímu ukrajinskému vládci tempu příliš neprospěly. Zato však Pařízkova inscenace nabízí několik vtipných (bufet) nebo silných (bloudění podzemím, závěr) scén, výtečné herecké výkony i působivý light design. Ale dvě hodiny bez přestávky? To bych zakázal. :D

Ústecká repertoárová stálice nejlépe funguje v nejtemnějších momentech, vrcholem pro mne bylo ztvárnění deliria A. Bereckovou, L. Černochem a V. Hanzlem. Do obměněného obsazení skvěle zapadl i hostující C. Götz. A přidávám se k ostatním recenzentům, že dvojjediná koncepce ústřední postavy a výkon J. A. Haidlera jsou zásadními přednostmi inscenace.

Ironické, vtipné, svižné (hodina a tři čtvrtě mi v divadle snad nikdy tak rychle neutekla), ale chvílemi i temné; zkrátka radost sledovat. Herci dobře sehraní, zvláštní zmínku zaslouží D. Kaplanová, J. Žáček, J. Hájek a B. Bočková. (více v článku na blogu)

75 %. Pařízek není zrovna režisér mého diváckého srdce, ale tady jsme se potkali. Po expresivním začátku následuje několik opravdu povedených sugestivních scén z Remarquova románu, obzvlášť odzbrojující je monolog S. Majera o dovolené během války. Následuje rafinovaně vymyšlená přestávka, kdy je možné se občerstvit, zatímco účinkující mluví o válce, aniž by to vlastně někoho zajímalo. Druhá část ze současnosti je také dobrá, ovšem přece jen na mě více zapůsobil silnější Remarqův text a díky němu i závěr, který se k osvědčenému románu vrací. Celkově solidní, aktuální a divácky vlastně docela vstřícná inscenace.

Svěží a především humorný pohled na moderní slovenské dějiny. Četné historické i kulturní narážky (žasnu, jak dokázali propojit poklad Matice Slovenskej, Buda Spencera, Terence Hilla a Kotlebu). V poslední části, kde exceluje M. Zimová coby Vladimír Mečiar, pak inscenace přechází do vážnějších tónů, zachovává si však svůj švih a hlavně z dialogu Mečiara (M. Zimová) a Tisa (P. Varga) až mrazí. V Dlouhé to zkrátka umějí, a to v češtině i slovenštině. :)

Martin Františák suverénně ovládl velký prostor a pro Národní divadlo připravil vcelku obstojnou inscenaci klasického textu. Většinou je na co koukat, herecké výkony v pořádku, hudba fajn... A nad tím vším se místo hrozby červeného kohouta vznáší spíš neodbytná myšlenka, že o případný úspěch slušné, ale zcela nepřekvapivé inscenace se zasloužil především Ladislav Stroupežnický. Tady máte Naše furianty, dostanu 250 korun. Na shledanou, přijďte zas.

Dojemná i veselá (a přitom ne infantilní) hra pro děti, která zaujme i dospělého. Zdobí ji všeobecně povedený a neotřelý vizuál (scéna, světla, kostýmy) a herecké výkony - v hlavní roli září E. Hacurová, ve vedlejších hlavně M. Matejka a L. Veliká; naopak M. Zavičár se pro svou roli typově příliš nehodí (raději bych viděl R. Nováka) a Lucifer O. Rychlého je až příliš ukřičený, vyvažuje to alespoň různými vtipnými kreacemi.
A ještě skvěle vypointovaný závěr a rozumná délka, na to bych málem zapomněl.

55 %. Jako by snad jednotlivé části režírovali různí režiséři - po šmrncovně moderním začátku inscenace podivně zbrzdí až k nekonečnému dialogu Claudia a Isabely. Díky zajímavému Klatově pohledu na Shakespeara a výborným hereckým výkonům (zejm. T. Dočkalová a O. Veselý) však nejde o promarněný večer. (A odešel jsem obohacen o frázi "telefonovat do bříška".)

UPDATE 5. 5. 2022: Po druhém zhlédnutí (derniéra) zvedám své hodnocení o patnáct procent. Střed se opravdu trochu táhne a škoda toho páně Vlasákova zápolení s textem, ale jinak to fungovalo dobře. Napodruhé mi to do sebe lépe zapadlo.

65 %. Škoda tempa inscenace, které na mne bylo opravdu až příliš pomalé. Zapamatuji si hlavně herecké výkony všech účinkujících (včetně démonického I. Voříška) a až hororové scény s vysavačem.