Pan Halpern a pan Johnson

74,99 % Až mi (opět) bude někdo tvrdit, že nějakou inscenaci nemůžu docenit, protože nemám zkušenosti, o nichž se hrálo, nabídnu mu tuto jako protiargument. Ač se s pány Halpernem a Johnsonem těžko ztotožním, jejich příběh mě díky Goldsteinovu textu i výkonům Petra Kostky a Františka Němce oslovil ve všech smyslech toho slova. Toto je divadlo schopné divákovi nabídnout pohled do cizího soukromého vesmíru, toto je divadlo, jež má smysl.

Oba vynikající herci, jejichž jevištní projev je skutečným uměním, se svých rolí zhostili s energií a noblesou jim vlastní, režisér jim poskytl potřebnou oporu. Společnými silami pozvedli úroveň textu disponujícího nejen obratně napsanými dialogy, ale i vykonstruovaností některých situací a poněkud bezradně se jevícím vyústěním. Divadlo se poslední čas bohužel vydalo zbytečně sentimentální cestou. Kéž by tolik nesázeli na jistotu a objevovalo se zde méně titulů, které nejlépe charakterizuje slovo „vděčné“.

Devátá inscenace L. Smočka v Ungeltu nabízí snad maximum, jež je možno v součinnosti herec – režisér na divadle spatřit. Na skoro prázdné scéně P. Kostka s F. Němcem rozehrávají duel, v němž se rozložení sil neustále mění. Oba herci soustředěně vytvářejí postavy mužů, kteří k sobě kvůli nepřízni osudu nacházejí cestu. Jejich jemná práce s mimikou a gesty patří do skript! Na bolestné téma odchodu nejbližšího člověka hra potažmo inscenace nahlíží s humorem a vzbuzuje zvláštní dojetí (škoda jen ne zcela přesvědčivého závěru). V Ungeltu jsou k vidění tři velké výkony – dva herecké, jeden režijní.

Opravdu příjemná konverzační tragikomedie, přinášející zajímavý pohled na jeden život ze dvou rozdílných úhlů. Oba herci jsou výborně sehraní, velmi dobře se doplňují, prakticky jim není co vytknout. Pokud jednoho vyzdvihnout, pak je to pro mě P. Kostka. Samotný závěr je sice trochu podbízivý, ale přesto nikterak více nevadí. 75%