J.anek

Náramný výlet do Sudet. Černobílý, a přece tak barevný! Myslel jsem, že mě živé dabování a živá ruchařina přestanou bavit, ale nestalo se. Ani nevím, jestli mě víc bavily medailonky současných sudeťáků nebo hororová povídka. Nade vším pro mě ční scéna nákupu v místní prodejně Coop. Luxusní zkratka.

Krása, krása ani muk
Zdá se, že jsem sexy kluk, zpívá Josef a neplatí to jen o pestrobarevném plášti a o kouzlu jeho osobnosti. Celý muzikál je krása a radost.
Velkým trumfem jsou slova Michaela Prostějovského. Výtvarníci a choreografové si hrají s barvami, styly, s legem.
Náramná je učitelka Kateřiny Falcové, takovou by chtěl každý. Tomáš Savka už je v Plzni jako doma a jako Elvis je boží. A velká zábava je vidět muzikálové hvězdy v malých rolích. Skvělá je práce s dětmi. Nejen že byly dobré pěvecky a tanečně, ale hlavně je to moc bavilo. No a Pavel Klimenda jako Josef jednoduše září.

Trojice mužů nám dává nahlédnout do svých traumat a životních selhání, do svých snů i úspěchů. Jsou tak odlišní, a přece se v mnohém jeden druhému podobají. Spolu hrají minimálně, jde hlavně o skvěle vystavěné monology. Že budou výborní Hynek Chmelař a Ondřej Novák, to mi bylo jasné předem, takže překvapit mohl jen Matouš Zah, kterého jsem ještě hrát neviděl. A překvapil. A velmi. A pozitivně. Co mu chybí ve zkušenostech, hravě dožene energií. Při psích krutostech jsem se skoro bál poslouchat dál. Byl přirozený, autentický, zatraceně dobrý. Jako celá tahle inscenace.

Zbytečně natahovaný monolog? Vatovitý? Třeba je to Švejda, kdo nemá koule. Co se asi za těmi jeho chladně racionálními rozbory skrývá? Pro mě to byl silný zážitek. Esej o marnosti našeho snažení, o touze něčím být, něco znamenat, něco dokázat. Taky o odvaze. A krutosti. A kráse.
Jsem rád, že jsem se tou chladnou recenzí nenechal odradit. Vynikající Veronika Janků, výborný Vojtěch Hrabák, kluci krásní a kurážní.

Nádherná psychedelická pomalost, malátnost. Zlo v útulných domech, kde nikdy neviděli policistu. Co se skrývá za fasádou slušnosti? Za formálností? Za předstíranou prudérností? Spící rozum plodí přizraky. Velmi britské, zatraceně vtipné a krutě aktuální. Ale Poláky to nepotěší.

To byl tanec! Veliká nádhera. Příběh slovenského kluka, který raději tancoval než počítal. A na dudy hrál. A dospíval a objevoval svět. Hraje se dál ve Venuši ve Švehlovce.

Konzervativec
Jakkoli mě David Zábranský obvykle neskutečně sere svou užvaněností a planým filozofováním, Kamila Polívková dokázala malý zázrak. Pracuje s textem nápaditě, vytvoří několik nezapomenutelných obrazů. Petr Vančura je geniálně fušerský moderátor a dokáže navodit skvěle upatlanou atmosféru. Michal Noga je parádní Slovensko a herec Majer je zkrátka herec Majer. Jen je to celé pocitově nejmíň o půl hodiny delší, než by být mělo (120 minut bez pauzy). Razantní škrty tomu chybí jako sůl.

Vánoce jsou skvělý nápad. Rodinné rituály fungují, čitelné jsou všechny vztahy. Měl jsem pocit, že je publikum zaskočené. Snad že se v jednotlivých postavách a situacích tak dobře poznalo. Nádherná, chytrá scéna. Silné hudební motivy. Vlastně se už teď těším, že se do té trochu bláznivé rodiny zase vrátím. Víc v blogu. (více v článku na blogu)

Přečetl jsem si dvě recenze - oslavnou od Hrbotického, zdrcující od Mikulky - a tak nějak chápu obě. Párkrát jsem se trochu kroutil. Ale především jsem se skvěle bavil. A zamiloval se do Dianky Jiřího Hány a zkoumal své pánevní dno a obdivoval drsné pohledy Vandy Hybnerové a pohoršoval se nad tím, kterak se dnes zachází s herci, a konečně pochopil, že ke sledování TV Barrandov máme doma krutě málo pervitinu. David Drábek si hraje. S námi, s herci i se slovy. A jde mu to skvěle.

Plzeňská inscenace muzikálu Duch nabízí skvělé hudební nastudování a výborné výkony ústřední čtveřice ? Evy Staškovičové, Pavla Režného, Josefa Hruškociho a Dashi (Venuši Dvořákovou jsem neviděl, což mě mrzí). Tím ale výčet pozitiv bohužel končí.
Dramaturg Pavel Bár a režisér Lumír Olšovský se rozhodli pro překlad Adama Nováka. Je to překlad rutinní a místy opravdu mizerný. A je to škoda, protože existuje skvělý překlad nedávno zesnulého Jiřího Joska ? překlad básnický, hravý, chytrý.
Když jde člověk na muzikál Duch, těší se na efekty, na kouzla. A ono kde nic tu nic. Víc v blogu. :-) (více v článku na blogu)

Dobrá, režijně je to trochu rozpačité, nepevné, ale nuda to není ani omylem. Bavil mě zvukový doprovod, herecké výkony (trochu sice nevyrovnané, ale to se s reprízami může změnit), Cpinova scéna. Velkolepý start to možná není, ale solidní začátek rozhodně.

Nespornou výhodou všech looserovských inscenací je, že i kdybyste se nakrásně nudili, pořád se můžete divat na nádherné talentované lidi - a to neomrzí. Inspirace Bachovým Rackem je jen volná, ale to nevadí. Ostatně z těch tanečníků hejno tupých racků nevykouzlíte - jsou to příliš výrazné osobnosti. Zbývá krása pohybu a krása těl. Tančí se o svobodě a radosti z ní. A je radost se na to dívat. I poslouchat - cimbál a křik racků.

Luxusní přemýšlení o životě. A taky o smrti, zrcadlech, o světě a jídle. Pohřební hostina, u které je mile veselo. Hra světel a stínů, vůní a chutí jídel i slov.

Kdosi mi tvrdil, že je to taková milá povrchní legrácka. No. Já viděl dost drsnou výpověď o naší společnosti. Smál jsem se, ale taky jsem měl vztek. A styděl jsem se. Skvělý nápad, autentické výkony. Krutá zpráva o naší malosti, naivitě, ubohosti, zpráva o naději, závisti, o rasismu, netoleranci... Zpráva o nás. Tady a teď.

Křehká poetická miniatura, kterou zrodilo horko. Detektivka. Labyrint lidských vztahů. Sonda do Matějovy duše. To všechno jsou Psí dny. Jsou pomalé i rychlé zároveň. Jsou plné humoru i krutosti. Silných obrazů. Hladí i drásají. Já si je zamiloval. Anežka Šťastná má co dělat, aby stačila herecké bravuře svých kolegů. Novému prostoru Altenburg 1964 tahle inscenace moc sluší. Stejně jako sluší Natálii Deákové spolupráce s Matějem Samcem.

Úplně blbá hra, ale velmi dobrá inscenace, v níž pitomým kostýmům navzdory září Anna Fialová. Ostatní si hlavně vydělávají na chléb. Potlesk vlažný, ale stejně všichni za rok zase přijdou. Takže tak.

Hodně záleží na tom, co od divadla čekáte. Pokud nechcete nic řešit, o ničem přemýšlet, nechat se utvrzovat ve všech stereotypech, na které jsme v téhle zemi zvyklí, jestli chcete v nových souvislostech slyšet staré fóry a vidět Martina Stránského jako bulharského řidiče kamionu, pak budete spokojeni. Já trpěl jako zvíře a za neživotné figurky potácející se po zelené šikmě od jednoho vtipu k druhému jsem se střídavě styděl a střídavě mi jich bylo líto. Většina publika se ale tvářila nadmíru spokojeně, takže chyba bude zřejmě ve mně.

Technicky dokonalá inscenace - z té řemeslné dovednosti se točí hlava. O nic víc než o pobavení inscenace neusiluje. A když v duchu rekapituluji předešlé kusy v krumlovském zámeckém parku, mám pocit, že je to tak v pořádku.

Gombárova zlínská inscenace byla sice asi o půlhodinu delší, ale přehlednější. Langova pražská verze je v první půli hodně chaotická - knížku znám dobře, a přece mi to dalo zabrat. Mnozí diváci byli úplně mimo. Po přestávce je už všechno přehlednější. Tereza Dočkalová je tradičně skvělá, výborná je Marie Málková, působivý je zpěv Eriky Stárkové. Není to zlé. A třeba to přes léto uzraje.

Poetismus, surrealismus i dadaismus a k tomu všemu ještě výrazná poetika těch dvou kluků na skútrech. Duše uvízlé mezi dvěma životy čekají, až se zrodí znovu. Setkaly se náhodně, všechny jsou ještě na houbách. Ještě si pamatují, kým byly, a trochu už tuší, kým budou. Jsou ve vleku osudu, není to svobodná volba. Je to celé velice křehké, kdo nepropadne kouzlu hravosti, ztratí se nadobro. I na předpremiéře, kde byli převážně kamarádi tvůrců, se takoví našli. Najít diváka nebude snadné, ale kde jinde než v Dlouhé? Nasadit něco takového v Plzni, bude to fiasko. Držím palce!

Po Ivanu Luptákovi a Matyáši Řezníčkovi je tu další Johan. I tenhle je sympatický, disponuje charizmatickým hlasem a vizáží modela. Dokáže být autentický, ale věrohodnosti svých předchůdců nedosahuje. Pár klacků mu pod nohy hodila režie. Přestávku v monodramatu zvládne málokdo. Dalším úskalím je doslovnost, všechno je ilustrováno a dost to zdržuje a někdy i nudí. Nemluvím o tom, že Fanta pije fantu, jen se nepracuje se znakem, se zkratkou. A do třetice - herci chybí odstup, nadhled, moc do toho šlape. Snad je na vině i prostor. Je to dobré, ale nemá to potřebnou sílu. Tak třeba časem.

Padesátá léta ožívají v Alfě v celé své zrůdnosti. Inspiračních zdrojů je mnoho a všechny jsou využity funkčně, ku prospěchu věci. Kromě Orwellovy Farmy zvířat, na niž se odvolává název inscenace, je tu odkaz na Jasného filmový opus Všichni dobří rodáci, pracuje se s příběhem starozákonního Joba - a je toho jistě mnohem víc. A pak je tu reportáž Davida Havlíka (Reportéři ČT) o perzekuci Josefa Straky, která bajku ukotví v prostoru a čase, dá oběti tvář a celému příběhu drsnou pointu o řádění novodobých prasat.
Inscenace funguje znamenitě. Je radost se na tu poctivou a nadčasovou práci dívat.

Vynikající inscenace s hvězdným výkonem Terezy Dočkalové. Proč to Ibsen napsal, nevím. Ale že se v obecenstvu mohou vyskytnou labilní krávy, to je jistá věc.

Nějak teď pořád narážím v divadle na téma naší neschopnosti žít přítomným okamžikem. Ale dost možná to jen potřebuju slyšet. Tady zní každopádně naléhavě. A taky se hraje o lidech, kteří se milují, ale netroufnou si. Protože přece - co by tomu řekli lidi, svět. Kašlat na lidi i na svět!
Markéta Dvořáková nemá velký prostor, ovšem trio Frejová - Gottwald - Balcar je fenomenální. Člověku se chce křičet, aby Oskar či Sebastian našli kuráž a udělali krok, po kterém touží, a přece je nám jasné, že se životem motáme stejně neohrabaně a ustrašeně jako oni.
Další inscenace, která Meetu moc sluší.