J.anek

Dramatizace Grassova románu je neuvěřitelně zábavná - hlavně v detailech. Nezapomenutelná je učitelka Vojtěcha Vondráčka, který ale zvládá brilantně všechny své figury a figurky.
Skvěle funguje záměrně amatérsky provedená live cinema.
Okouzlující je David Petrželka jako chlapák Jan Bronski.
Armin Petras se nesnaží odvyprávět celý příběh Oskara Matzeratha. Sleduje především svět vymknutý z kloubů - tedy i náš svět.
Ono je totiž jedno, jestli se šílený plynař jmenuje Hitler, Trump nebo Putin. Vždycky se najdou takoví, kteří budou u tribuny, na níž stojí idiot, nadšeně hajlovat a vykřikovat. Takoví, kteří budou mávat, protože mávají druzí.

Vždy, když je zle, začnou se hrát hry Václava Havla. A tenhle od Šimona Dominika je moc povedený.
Refrén Zítra pojedu na ryby a bude jsem si zamiloval v okouzlující interpretaci Leoše Suchařípy, ale to už bude třeba 30 let. Funguje báječně pořád.
Václav Havel - a je fuk, že se tady jmenuje Eduard Huml - je v podání Ondřeje Nováka roztomilost sama. Člověk by o něj rád a s láskou pečoval.
Hvězdou inscenace je ovšem Diana Toniková. Její vědecká pracovnice Jitka je k sežrání - zvlášť když podlehne Eduardovu kouzlu.
Tahle hra o hledání štěstí, zoufalé nerozhodnosti a mlácení prázdné slámy je stará, ale nestárne. A nevím, jestli je to dobře.

Jan Mikulášek ukazuje velmi vtipně, chytře a ostře současnou českou vesnici, potažmo celou naši společnost. Film je inscenátorům jen pevným odrazovým můstkem.
Dění na jevišti kralují Š. Krupa a J. Tesařová. Mimořádný je příběh s osudem bojující Majky M. Poulové, na dvě facky je naprosto přesný venkovský playboy Zdeňka Piškuly, s gustem, energií, ale i empatií tvoří vesnické drbny P. Štorková a G. Mikulková. Poezii a hloubku v sobě mají chvíle, kdy se postavy na jevišti promění v siluety.
Mikulášek maluje na scéně D. Stojčevskiho jeden silný obraz za druhým, film nic takového nenabízí, divadelní inscenace má mnohem větší sílu. I poselství.

Trigger warning: upozorňujeme, že v představení zazní trigger warning - ano, i z křehkých hysterických diváků, kteří netuší, na co přišli, si tahle inscenace dělá legraci.
Martin Glaser a Olga Šubrtová nám nastavují zrcadlo. Dělají to elegantně, jemně, s nadhledem, ale zároveň velmi přesně.
Ano, jsme rasistická xenofobní a homofobní prodejná pakáž. Pokrytci. Sobci.
Zároveň si tohle divadlo na divadle bere na paškál samo sebe a rozhodně to není Čapkovo vlídné Jak se dělá divadlo.
Hodně jsem vzpomínal na poprask kolem Feministy - možná právě on byl impulsem k napsání Mešity.
Výborní všichni, nejvíc jsem si užíval Bedřicha Výtiska.

Samozřejmě jsem byl zvědavý na srovnání s pražskou Hanou a mám pocit, že Martin Glaser vypravuje líp. Není tak doslovný, často si vystačí s málem, dělá skvělé střihy, paralelní děje jsou dokonale přehledné a závěrečný obraz má velkou sílu.
Velmi mu v tom pomáhá monumentální scéna Pavla Boráka a světla Martina Špetlíka.
Přestávka odděluje příběh Miry a žloutkových věnečků a příběh titulní postavy.
Báječné jsou Tereza Groszmannová jako Elsa a Zuzana Černá, jejíž odporně manipulativní Ida je naprosto k nesnesení.
Velmi působivá inscenace.

Juval Noach Harari je můj oblíbený historik. Jeho způsob myšlení mě moc těší a myslím si, že má zkrátka obvykle pravdu. Na dystopický kabaret podle jeho knihy jsem byl moc zvědavý.
Inscenace Lukáše Brutovského je zábavná, pestrá a nabitá energií. A je schopna vás děsit i uklidňovat zároveň.
Budoucnost nás děsí, protoz?e tomu, co nás nejspíš čeká, ještě tak docela nerozumíme.
Na šikmých plochách světa se v krátkých scénách odehrává několik lidských osudů, do nichž vstupuje umělá inteligence, o slovo se hlásí chytré domácí spotřebiče a psychoterapie je krutě rychlá a přesná.
Nejvíc mě bavil Tomáš David, ale báječní byli všichni.

Další z Hábových ADHD inscenací. Časem si vypěstoval svou osobitou poetiku. Každému asi nesedí, já ji mám moc rád. Je to poetika chytrých asociací a slovních hříček.
Tentokrát mu k zobrazování a pojmevávání současnosti slouží Sofoklův Oidipus a Shakespearův Hamlet. S oběma texty si svobodně a radostně pohrává. Vědomě navazuje na Vojcka a návaznost zdaleka nereprezentuje jen Mark Kristián Hochman, který je Hábovým báječným alter egem. A message in the bottle? Jsme sice v prdeli, ale nerezignujme a nevytěsňujme, buďme ve střehu a neztrácejme naději.

Klára Cibulková vydupala ze země inscenaci, která je novému vedení Violy trnem v oku. Boj s tupými hovady nikdy nepřestává - ať jsou to komunisti, Motoristi nebo správní rada Violy. Odporní šmejdi, kteří dělali Evě ze života peklo.
Kabaret Olmerka je náramná událost, každou jeho vteřinu jsem byl šťastný. V téhle inscenaci není jediný falešný tón - herecky ani hudebně.
Nehraje se o ničem menším než o právu na svobodu, o právu na život.
Jestli jen trochu můžete, nenechte si všechnu tu krásu utéct.

Jestli se inscenátorům něco skvěle daří, pak budovat atmosféru naprosté bezvýchodnosti a zmaru. Všichni jsou dokonale lapeni v pasti svých životů a všechno se děje v až delirickém tempu.
Báječné jsou především Gervaisa Ivany Uhlířové a Nana Karolíny Knězů, ale herecky je to komplet špičkové.

Je to takové sólo pro Jaroslava Matějku. Role Jakuba je pro něj jako dělaná. Malinko se možná ztrácí filozofická rovina hry, ale radost a hravost jsou nakažlivé a očistné.
Radost z příběhů a jejich vypravování je myslím poselstvím jak Kunderovy hry, tak Doležalovy inscenace. V době, která se na nás valí, je nám téhle radostné lehkosti bytí zatraceně zapotřebí.

Jen nevím, kdo jsou hudebníci. Všechny postavy jsou ze světa za oponou, jsou to výplody pánovy a Jakubovy fantazie, muzikanti ne - ti přišli odjinud. Kdo ale jsou? Najal si je Jakubův pán? Jde o jejich souputníky? Netuším. Každou chvíli se k nim Jakub a jeho pán chovají jinak.

Inscenace Miroslava Hanuše nabízí plejádu podprůměrných hereckých výkonů. Ale zase tak moc to nevadí - tím spíš vynikne dobrý výkon Daniela Vymětala Krejčíka a mimořádný výkon Elišky Balzerové. Oba rozdávají radost ze života plnými hrstmi. A to není vůbec málo. Jakkoli i to jednou pomine.

Dystopie, k níž se jako lidstvo teprve propracováváme.
Vždycky tu budou nějaké zóny soumraku. A budeme plakat nad vymřelým hrochem, abychom nemuseli plakat sami nad sebou.
Tříčlenné manželstvo a jedna z experimentu vzešlá zmutovaná běluha. Vlastně jsem si je oblíbil všechny.
Mei planula pro vědu, Jay si rád hrál na doktora a Jay Jay byl nihilistický kuchař ku sežrání.
A co teprve Simon - démon Richarda Fialy. Žasnu zas a znovu nad jeho pěveckými dovednostmi a charismatem. Jeho mutant je nevyzpytatelný živočich. Fascinující. Taková byla vlastně celá hra i inscenace. Fascinující a nevyzpytatelná.

Uvězněni na točně uprostřed jeviště jsme snili sen, který se zhmotňoval kolem nás. Byl to pustý svět, plný krutosti, vyprahlý, ale dokázal v prachu a zkáze nacházet krásu a neztrácet naději.
Donkichotská dvojice techniků otupovala patos Eliotových veršů a nadlehčovala, co bylo těžké k nežití.
V hlavě se mi převaluje úchvatný tanec na šejkspíhírovský ragtime Pavly Beretové, sexuologicko-mytologická přednáška o Tiresiovi Lucie Trmíkové a myslím na seriál, v němž by nechtěly hrát Marie Poulová a Denisa Barešová.
Byl jsem v tom snu šťastný krutostem navzdory a radoval se ze spásného deště.
A ani trochu jsem se nechtěl probudit.

35 let po hamburské premiéře docválal Černý jezdec v nádherném drsně poetickém překladu i do Česka. A je neuvěřitelně sexy.
Wilsonovská výtvarná i pohybová stylizace hercům i inscenaci náramně sluší, jistě i díky Martinu Talagovi.
Po 20 letech se na jeviště vrátila Daniela Špinar a je to návrat triumfální. Roli Smrti si užívá, je hravá, cynická, je nad věcí.
Pěvecké výkony se vyrovnají muzikálovým produkcím, třeba November je v podání Radka Melši úplně dokonalý.
Při obsazování rolí měla Veronika Loulová šťastnou ruku, souhra je skvělá a z jeviště se valí mimořádná energie.
Tahle inscenaci bude s reprízami zrát jako kvalitní whiskey.

Dvě báječné herečky a text současného španělského dramatika. Chtěl jsem původně napsat, že jeho hru hrají, ale nebyla by to tak docela pravda - ve skutečnosti hru komentují, hodnotí, žijí, používají a vesele v ní škrtají.
Hraje se o stáří, Alzheimerově chorobě, o sebevraždách i chuti žít, o vzpomínkách, o naději.
Zároveň se hraje o dvou ženách, které věk rozděluje i spojuje zároveň. Do inscenace se pohodlně vejde i vztah Blanky a Andrey a jejich životy. A třeba i Nepilova Štuclinka.
Je to inscenace nabitá humorem a nadsázkou. Je to inscenace krutá i křehká. Už dlouho jsem v divadle nezažil tolik smíchu a dojetí naráz.

Především o stáří a účtování se životem, ale také o touze jít za svým snem je Casanova Petra Haška.
Plný chuti žít je tenhle starý milovník v podání Vojtěcha Franců, který mu propůjčil nejen své akrobatické schopnosti. Je to sečtělý a svým způsobem moudrý muž.
Jistou moudrostí, odvahou riskovat a zvědavostí pak disponuje Lída Zajícová báječného Bartoloměje Veselého.
Inscenace má úžasný rytmus, energii, vtip i moudrost. Nádhera.

Nedovedu sdílet nadšení ostatních. U imerze obvykle ocením, když není zbytečně komplikovaná. Atmosféra zajímavá, herecké výkony autentické, profesionální. Ale frustrace z množství informací, které se na mě valily, převládla.

Všednodennost očima Raymonda Carvera. Jaroslava Šiktancová si prostřednictvím čtyř výborných interpretů pohrává v Café Husovka s jeho texty s bravurou a nadhledem, její humor je laskavý a jemný, s citem je používána hudba, chytře se pracuje s mikrofony.
Je to celé intimní, tak důvěrně známé, a přece nové a originální. Moc bych si přál, aby existoval záznam. Poslouchal bych to znovu a znovu.

Báječný minimalistický Mayenburg. V té jednoduchosti je velká síla.
Skvěle se pracuje s textem. Herecké akce nepůsobí popisně, mají v sobě napětí, v prostoru není nic navíc, nic nepřekáží.
Tahle hra o rodině, generacích, dospívání a jinakosti je mistrovská. A inscenace Davida Šrejmy a Lukáše Cenkera nám v až hororové atmosféře dává pochopit, že je-li tenhle základní kámen společnosti nemocný, pak rodí nestvůry. Přitom jde na první pohled o rodinu, z níž by taková Jochová nebo pornoherec Rajchl měli nejeden orgasmus. Tradiční rodina. Spořádaně heterosexuální. Ale dobrého v ní není nic.
Výborné výkony, dominuje kreace Matěje Převrátila.

Je mi jasné, že mě by do legendárního Studia 54 v New Yorku nikdy nepustili. Zkrátka jsem nikdy nebyl a nikdy nebudu ten typ. Ale společně s Dekkadancers jsem si nahlédnout troufl.
A byla to čistá nádhera. Tolik energie! Tolik nápadů! Prostředí dekadence, ale zároveň místo plné tolerance, svobody a lásky. Něco tak krásného a intenzivního jsem už dlouho neviděl. A tolik krásných lidí!
Na pondělí ještě nějaké vstupenky jsou. Jestli jen trochu můžete, nenechte si to uniknout!

Jasně, je to celé o umírání a rakovině, ale především je to inscenace o lidské laskavosti a soucitu.
Metafyzická poezie 17. století bledne ve stínu prostinké pohádky o zajíčkovi, protoz?e je o lásce.
A všichni vědci světa jsou ničím ve srovnání s empatií zdravotní sestry, kterou tak dobře hraje Klára Kuchinková.
Apoleně Veldové snadno uvěříte, že je obávanou profesorkou - s verši to umí a respekt si získá jedna dvě. Bezpečně nás svou bolestnou proměnou dovede k tomu, co je podstatné a důležité. A co se neskrývá ve velkolepých verších Johna Donna, ale v obyčejné pohádce o králíčkovi, kterou tak citlivě interpretuje Monika Švábová.

V hlavní roli rozebíratelný červený Renault Megane a 27 litrů umělé krve.
Janek a Natálka si našli novou hračku - live cinema - a před našima očima vzniká béčkový film o upírech, zemětřesení a nedostatku krve i s českým dabingem.
Kdyby hlavní hrdinka využila alespoň rezidua kapacity svého mozku, prostě by kontaktovala klienta, který si odnesl zásobu krve na několik dní - ale tak už to v béčkových filmech chodí.
Je to celé roztomilé a vtipné, ale zapomenu na to už cestou z divadla. Nefalšovaná béčková inscenace.

Inscenace Jakuba Jelínka je výpovědí o síle přátelství. Je výpovědí o drtivém tlaku pokrytecké společnosti, která na nás klade tolik absurdních a často se navzájem vylučujících požadavků, že je skoro nemožné obstát. Možná není výpovědí generační, ale je rozhodně poctivou výpovědí o osobní životní zkušenosti, názorech a postojích. Mluví jazykem dnešních mladých lidí, mluví zábavně a upřímně. Nevidím v ní žádnou touhu po exhibici, jen touhu vyjádřit se, svěřit se, sdílet svůj pohled na svět.
Toho všeho si cením víc než formálně dokonalého výsledku.

Je to tak trochu Marná lásky snaha a trochu Sen noci svatojánské. Jenže to ani na chvíli nemá hloubku Shakespearova textu, jen milé je to tuze.
Především Samuela Tomana je radost sledovat. Jeho dychtivé objevování probouzející se sexuality vás nakazí svou bezelstností a energií.
Něha pobavi, ale brzy na ni zapomenete. Milá inscenace zbytečného textu.

Punková Kytice pro tři mužské hlasy, pro tři těla a tři osobní zpovědi. Svérázná úprava Petra Vydareného a dalšich je chytrá a hravá. A moderní. A není povrchní. A při vší té divoké legraci znějí Erbenovy verše čistě a křehce.