J.anek

V brněnské Polárce přemýšleli o prvním sexu. A činili tak nadmíru vkusně, citlivě, vtipně a mile. 11 sympatických lidí se nám snažilo v žánru kabaretní show vysvětlit, že když někdo nechce avokádo, neměli byste mu ho nutit. A když někdo chtěl avokádo minulý týden velmi ochotně, neznamená to nutně, že ho chce i dnes. Znal jsem to s čajem, ale s avokádem je to taky fajn.

Píšu ti, píšu?
Aby ze světa nezmizela radost.
Poetický svět dopisů, básní a pohádek Ivana Martina Jirouse v boji s nicotou, prázdnostou, totalitou. V boji s šedí, hloupostí a arogancí. Moc doufám, že to Marta s Františkou viděly, když Juliana už nemohla.
Znovu a znovu žasnu nad fantazií tvůrců. Nad jejich nápady a talentem.
Hraje se o vnitřní svobodě, kterou člověku nedokážou sebrat ani všichni Putinové, Trumpové či Babišové světa. Ale krutě ublížit dovedou. To bohužel ano.

Vlastně je to od pánů Jarkovského a Vašíčka tak trochu habaďůra.
Jdete na Proměnu, a octnete se v hlavě Franze Kafky. V jeho samotě, myšlenkách, v jeho světě.
Tohle propojení povídky se (sur)reálným životem spisovatele, je - jak taky u obou pánů jinak - nehorázně chytré a působivé. Jsme uzavřeni v Řehořově pokoji, lapeni v labyrintu jeho mysli, uvězněni v bezčasí. Je to k nevydržení, a přece bych šel zas.

Kolektiv Tmel zve diváky do světa fantazie. Tohle putování má atmosféru Duny a voní kořením z Arrakisu. Je to svět křehký, leč zároveň nebezpečný a krutý. Dva průvodci nás jím ale beze slov provedou s naprostou jistotou a s humorem navrch. Hraje se o neúnavném (lidském) snažení a touze žít.

Jan Jirků vypravuje v Minoru o hrdinovi, na kterého jsme zapomněli. Protoz?e byl cikán? Co já vím.
Josef Serinek se narodil v Plzni, prošel Lety u Písku, skrýval se na Vysočině, stál v čele partyzánského oddílu.
Richard Samko nemá šanci se vyrovnat profesionálním hercům (třeba taková Daniela Šišková byla úplně boží), ale svůj úkol zvládá se ctí.
Celé je to zábavné a poučné v tom nejlepším slova smyslu. Hraje se o odvaze i přizdisráčství, o krutosti války a osobní zodpovědnosti každého jednotlivce. Parádní kousek. Zdar a sílu!

Náramně zábavná a chytrá moralita, v níž jde o hříchy, o pomstu a život věčný.
Skvělé nápady, nadčasovost a přesahy do současné společnosti i politiky.
Geissleři a jejich vysoko nastavená laťka. Radost.

Jan Nebeský nám svou Dvanáctou noc servíruje mile dryáčnicky a diváky nešetří. Kropí je vodou, střílí po nich špunty a očekává, že tuší, kterak se v alžbětinském Londýně hrála pořádná komedie.
Mnozí ale o nějaké inspiraci commedií dell?arte nemají ani zdání a očekávali vznešenou nudu. Jejich problém.
Je to celé svižné, adekvátně střelené, báječně stylizované.
Já si zamiloval hlavně sluhu Malvolia v podání Davida Prachaře, ale všichni jsou dobří a náramně zpívají.
Ostatně hudba Aleše Březiny je radost sama a scéna Dragana Stojčevskiho je velkolepě nabubřelá a krásná.
Podobně nadšený jsem byl z brněnské inscenace Štěpána Pácla.

Film Thomase Vinterberga jsem před lety protrpěl - vyděsil mě k smrti a už jsem ho nechtěl nikdy vidět.
Uplynuly roky a já si říkal, že to třeba v divadle nebude tak intenzivní? Já hlupák.
Jan Mikulášek je sice poetický, ale to neznamená, že je méně intenzivní. Spíš naopak.
Štvanec Miloslav König se marně brání krutosti, kterou zrodila hloupost a strach. Tupé zvířecí nenávisti se brání. Kde jen se bere tahle ochota uvěřit čemukoli, co se mi hodí do krámu.
Hon mě vyděsil zas. Je obludně archetypální. Hony na čarodějnice zkratka pokračují dál.
Miloslav König je geniální. Je to mimořádně silná inscenace. Už nikdy ji nechci vidět.

Monstrum je v každém z nás.
Inscenace Lukáše Pečenky by asi sama o sobě tolik diváků nepřilákala, magnetem je jednoznačně Jan Dlouhý. Mimořádný talent. Autentický, nevypočitatelný, nebezpečný, a přitom tak usilovně a bezmocně volající o pomoc. Křehký a bezbranný. Všichni ostatní jsou mnohem větší monstra než on.
S Darrylem si ve škole nevědí rady, tak jej svěří nezkušenému a traumatizovanému Tomovi. Ten dílo zkázy dokončí, jakkoli by asi rád pomohl. Je to celé obžaloba společnosti, která si s odlišností neumí poradit, tak ji zavře za mříže.
Skvěle se pracuje s motivem klece, svítící koule jsou ovšem pro zlost.

Co je, a co není důležité? Co je, a co není skutečné? Scéna, která je pevná i nepevná zároveň. Kapky kanoucí z ledu, roztékající se zmrzlina. Pachy. Světla a stíny. Záchranná vzdálenost. Nedostatek času. Sen. Noční můra. Zelený dům. Smrt, která číhá. Nit, která se nesmí přetrhnout. Hlasy. Hroby. Kachny a koně. Příběh. Tři herečky, maximální soustředění. 80 minut se nesmíte přestat soustředit. Nejspíš zapomínáte dýchat, ale to není důležité. Bojíte se pohnout. T. Loužný čaruje s atmosférou a vy mu věříte i nevěříte zároveň. Každopádně se necháte vést. Nic pevnějšího totiž není na dosah. Něco tak intenzivního jsem už v divadle léta nezažil.

Když se na Bajadéru dívám, vidím skvělou techniku, ale také bezobsažnou okázalost - většina tanečních výstupů nemá pro děj vůbec žádný význam. Sledujeme panenky a panáčky. Jsou krásní, ale jsou nám lhostejní. A potom do toho mauzolea vtrhnou Richard Ševčík a Jarmila Hruškociová a vší té muzeální zatuchlosti navzdory vnesou do celého sálu takovou energii s živočišnost, že sklidí největší potlesk večera. Báječné jim sekundoval Giacomo Mori.
A pak zase rychle zpět k okázale krásné nudě. Podle potlesku soudě to není vůbec málo.

Už dlouho jsem se tak dobře nebavil. 40 minut trvalo jako deset. Beze slov nás tři loutkáři přenesli do roku 1985 a my viděli všechnu tu šeď, jednotvárnost a beznaděj. I na spartakiádu nás tvúrci inscenace vzali.

Proměnlivá hlava psa vykrádá nápad Davida Černého a slibuje, že nás čeká cosi moderního. Jenže nečeká.
Kostýmy lidu jsou v zásadě tradiční, byť stylizované, šlechta je pak barokně předimenzovaná taková.
Scéna kombinuje projekční plochy a plochy lesklé. Proč tam jsou, nemám zdání.
Jednání s Lomikarem připomíná jednání na ministerstvu kultury s udavačem Klempířem, nicméně takovou ambici Psohlavci nemají ani náznakem, jakkoli k tomu příběh o zvůli mocných a božích mlýnech vyzývá.
O nějaké herecké akci se s výjimkou Jana Kukala nedá příliš mluvit. Ale v zásadě to nevadí.
Opera je to pěkná, plzeňská inscenace však nic nového nepřináši.

Tři choreografie
První (Jiři Pokorný) je o lásce. To je myslím všechno.
Ve druhé trápí Petra Zusku ztráta národní identity. Mám ten pocit. Mě netrápí.
A Jiří Kylián si v Šesti tancích pohrává s Mozartem a smyslem našeho žití. Jako jediný pracuje s humorem. Tahle 40 let stará choreografie má v sobě nejvíc energie, je sexy a působí nejmoderněji. Nebýt jí, byl by to večer, během kterého si díky dvěma přestávkám především dobře popovídáte.
Moc nechápu, co tyhle tři choreografie spojuje. Pro mě jsou hodně nesourodé.
Ale třeba jsem jen unavený a nesoustředěný. Nebo jsem seděl moc daleko. Co já vím.
20 + 30 + 100 = průměr 50.

Taky jste si mysleli, že jsou rybáři nudní patroni? Cha. Tihle ani trochu. Umí lovit světlo a ochotně se s nimi vrátíte do dětství. Jako do hodně raného dětství.
A budete spolu s nimi i sami chytat světlo a stíny a zvuky a jejich echa a světlem budete i malovat. Fakt.
Tuhle inscenaci by asi měly hodnotit spíš děti. Evidentně je to moc bavilo.

O velkém romantickém gestu tří nešťastných krásných lidí, o (marné) vzpouře proti maloměšťácké společnosti, o našich představách, které obvykle ostře kontrastují s realitou, o tom všem je muzikál Obejmout vlny. A taky o odvaze být sám sebou.
Během 70 minut všechny ty tři nešťastníky poznáme a pochopíme je.
Obsazení je hvězdně dobré. Vývoj vztahu, který se zrodil především ze slov v milostných dopisech, se před námi proměňuje, naráží na realitu a je v každém okamžiku srozumitelný a autentický.
Libreto je chytře úsporné, poetické a nechybí mu humor, který je očistný.
A bylo by škoda nezmínit, jak skvostně umí Kateřina Fialová ječet.

Jasně, Doktorka z domu Trubačů vypráví především o lékařce Vlastě Kálalové di Lotti, která před sto lety v Bagdádu léčila a zkoumala exotické choroby.
Jenže hra Simony Petrů a inscenace Michala Dočekala, to není jen životopis. Hraje se třeba o rovnoprávnosti žen. O moudrosti a krutosti Orientu, kde se těžko žije a snadno umírá. O ubohosti a krutosti fašismu a komunismu, kde pro moudrost nezbylo místo. O české malosti taky.
Fascinuje hudba Ivana Achera a výkon Beáty Kaňokové. I spousta hravých efektů, které dotvářejí atmosféru míst, kterými první česká lékařka s červeným diplomem prošla.
Silná, intenzivní inscenace.

Pět báječných herců, live cinema, jedna skvělá dotáčka a neuvěřitelně zběsilé tempo.
Výsledkem je proměna. Z Eddyho Bellegueulea se před našima očima stává Édouard Louis. Jsme v jeho hlavě, jsme v jeho knížkách, v jeho světě.
Takhle intenzivních 75 minut jsem nejspíš ještě v divadle nezažil.
A kromě příběhu o klukovi, kterému je právě 33 let, se hraje o chudobě, která je lidem pastí, o sociální nerovnosti a o svobodě. Myslel jsem si, že po ní toužíme všichni, ale není to pravda.

Milan Šotek nabízí tolik originálních slovních hříček a faktů, že vám z toho jde hlava kolem, ale zvyknete si.
Michal Štěrba je ideálním představitelem Skupy. Je plný optimismu a má ohromné charisma.
Zaujme i jeho soupeř, vyšetřovatel Martin Stránský, který nezahodí jediný vtip, a přece působí vší bodrosti navzdory zlověstně.
Ostatní mají v mnoha rolích jen malý prostor.
Scéna Marka Zákosteleckého je temná a jednoduchá - evokuje věznici v Drážďanech - ale skrývá v sobě i hravost a umí překvapit.
Patos váží Radovan Lipus na lékařských vahách a v kontrastu s hravostí a humorem celý ten kabaretní kaleidoskop funguje báječně.

Služebnictvo je hra, která zpochybňuje všechno, co se v ní odehrává. Je to hra, která požírá sama sebe. Vlastně tak docela nechápu, co jsem to viděl. S jistotou vím jen to, že jsem se dobře bavil.
Je to celé o hrách, které hrajeme - a houby záleží na tom, zda tak činíme dobrovolně, nebo nás někdo nutí. Existují vůbec svobodná rozhodnutí? Herecky silné a vyrovnané.

Brněnská inscenace je profesionální a dobrá ve všech ohledech. Potěší plynulost, s jakou se proměňuje scéna, výborně se pracuje se světlem, režie si poradila s každým úskalím (zejména Javertova sebevrada bývá slabým místem).
Nejvíc nadšený jsem byl z Písně samotářky - lepší jsem ještě nikdy neslyšel. Eponinou byla Lesana Krausková.
Ve skvělé formě byli Lukáš Vlček (Javert), Robert Jícha a Lucie Bergerová (Thenardierovi) a báječný byl Filip Kalousek jako Gavroš.
Tyhle Bídníky lze Brnu jen závidět.

Především o samotě, která plodí šilenství, vypravuje seržantka Tejnorová ve Stavovském divadle.
Live cinema, dotáčky, ledovec, působivá hudba, zvuky, ale především slova a tři špičkové herecké výkony.
Monstrum Petra Vančury umí vyděsit, ale víc než to vzbuzuje sympatie a soucit. Ale chápeme i Viktora Frankensteina a Roberta Valtona.
Tohle divadlo by mě bavilo i jako audiokniha.
Je moderní v tom nejlepším slova smyslu.

Františákova inscenace má šarm a švih. Svižnému tempu navzdory vyniknou slovní hříčky Joskova překladu. Škrtů je hodně, upravuje se a dopisuje. Proč ne.
Výborně fungují choreografie Tomáše Rychetského na moderní italskou hudbu Ivana Achera ve výtvarném světě Marka Cpina.
Bavila mě chůva Andrey Buršové - byla civilnější a citlivější, než je v kraji zvykem.
Jan Grundman se pro roli Merkucia narodil - lepšího nepamatuji. A Luboš Veselý je jako bratr Lorenzo důstojný a empatický.
Aneta Kalertová nabízí svou bezprostřednost a skvělý zpěv.
A pak je tu Romeo. A je tak sexy, jak si jen dovedete představit. Je mega hot v každém okamžiku.

O lidské paměti se hraje v kdysi Pruhovaném sále pražského Zábradlí.
Z Gospodinova Časokrytu vyloupali Dora Štědroňová a Jan Mikulášek mnoho dobrého. Chybí sice dramatická kampaň před bulharským referendem a vypravěčův útěk ze země, která se rychle uzavřela světu, zato si můžeme naplno užít referenda v různých zemích Evropy.
Je to chytré a dobré, vtipné a mrazivé. Celé vás to rozesměje i dojme. A je fuk, jestli jste četli.
Poprvé hraje na Anenském náměstí Kryštof Bartoš, a je to debut zdařilý a šťastný.

O odvaze žít a o hledání krásy je Heda Gablerová v Národním divadle.
Těžko si představit lepší Hedu, než je Pavla Beretová. Noblesní, důstojná, znuděná, krásná, zoufalá.
Posun do současnosti je nenásilný a chytrý. Moderní vila Tesmanových je nádherná a moderní technologie v ní jsou zdrojem nejednoho vtipu. Skvělý je průhled do lesa.
Je to v zásadě tradiční zpracování, a přece nabízí nejedno překvapení.
Je to celé čisté, herecky špičkové, je to moc dobrý Ibsen.