J.anek

Do Kladna se mi po onom ostudném vyhnání umělců před lety vůbec nechtělo, na Babičku mě přilákali Jana Zenáhlíková a Matouš Zah. I na Michala Maléře jsem byl zvědavý. A jmenovaní nezklamali. A Zuzana Mixová je jednoduše ideální babička - moudrost, zkušenost, řemeslo, nadhled - co víc si přát. Také pevná ruka Petry Parvoničové je znát. V dobrém samozřejmě. Jako celek je to ale moc sladké, klouže to po povrchu. Hudba jako z televizních pohádek 80. let. Herecké výkony nevyrovnané, některé tristní. Tolik témat se nabízí, ale využito není žádné. Jen obrázky. Ilustrace. A to je krutě málo.

Jiří Havelka použil podobný princip jako u své inscenace Já, hrdina. Úvodní terapeutické monology balancují na hraně mezi upřímností a neupřímností. Smysl mají, to nepopírám, ale štvaly mě. Následná rekonstrukce případu vraždy je fascinující, věcná, ale zároveň silná a naléhavá.

Páni! To je krása!
Celá ta velká herecká osmička je skvělá, pro mě ale nejvíc září Eva Salzmannová. Velkým překvapením je Filip Březina - a to už jsem ho viděl mnohokrát.
A těch skvělých režijních nápadů! A Acherova hudba, výtvarné řešení, těch kostýmů a proměn - a nic z toho se mi nezdá samoúčelné.
Nejsilnější scénou je pro mě kadiš za Roye Cohna. Vydržel bych to i s jednou přestávkou. A podotýkám, že seriál znám dobře a mám ho moc rád.

Krása. Rytmus, slovní ekvilibristika, citlivě vybraná hudba, nádherné jevištní obrazy, zpěv Evy Hacurové, vtip a nadhled, cit, přiměřená dávka patosu. A dráty, které se umí proměnit v trnovou korunu, a ráčkování, po kterém se mi tak stýská, a kašel a hnis a bolest. A paličova žena. A nenatřený plot na Hrádečku. A prskavky a Vánoce. A pochybování a lidské slabosti. A cigarety a cigaretové papírky.
Jevištní báseň o dvou moudrých a krásných lidech, kteří nám tak bolestně chybí.

Dalibor Gondík nějak (jak vlastně?) nakazil všechny svým nadšením. I diváky - a to na premiéře ani nebyl... Vznikla inscenace milá a vtipná, komorní i velkolepá zároveň, chytrá a hravá, krásná. Všechny drobné vtípky jsem rozhodně nestačil zaregistrovat, budu muset jít zas.
A myslím si, že by Uli a Vanilka měli dostat tu nádhernou vanu, kolem které se všechno točí, darem. Nebo Pavel Klimenda, který z ní dokáže tak elegantně vystoupit.
Tohle retro bude dlouho dobře bavit. Je krásné a krásně aktuální.

Krása. Jen to překvapivě vůbec není pro děti. Divadlo jich bylo plné a zvládly to, protože Jan Cina je kouzelník, ale jinak je to docela náročná inscenace, která předpokládá dobrou znalost předlohy. Protože je to opravdu jen na motivy. Pěvecký part je v podstatě operní, ale Cina jej zvládá hravě - a stejně hravě zachrání všechny režijní neobratnosti. Krása pro dospělé, na kterou chodí malé děti.

Otčenáškova novela jako silné antické drama s chórem. Ester uvězněná v centru jeviště v pokojíku beze stěn. Lidská ubohost i neokázalé hrdinstvi. Sugestivní obraz heydrichiády i dneška. Co všechno s námi dělá strach. Skoro jsem se bál dýchat, 90 minut uteklo jako čtvrthodina. Hana Burešová ve skvělé formě, geniální hudba Ivana Achera, parádní scéna - valí se to na člověka děsivou silou. A Marie Paulová a Pavel Neškudla? Zranitelní, dojemní, vtipní, autentičtí, krásní.

It's always easy to fall in love in rain. Tolik cigaret vykouřených během jediného představení! Vzrušující putování Brechtovým textem s komentáři ekologickými i politickými. Zcizováky zcizováků, komentáře komentářů, a přece to bylo přehledné. Co v Komedii u Ibsena nefunguje, je tady velká zábava a radost. A ty čtyři holky a jeden kluk jsou skvělí od začátku do přestávky a od inscenované přestávky do konce.

Nádhera. Bez hudby, bez efektů, bez světelných proměn a na dotek od diváků (tak trochu Dogma 95) předvádí těch pět chlapů parádní divadlo. Skoro byste řekli, že ani nepotřebovali režiséra, tak je režie jemná a citlivá. A chytrá. Tak autentický kus se nevidí často. Jednota místa, času a děje. Luxus. A mě by moc zajímalo, proč tohle divadlo nedostává dotace. Viděl jsem víc než polovinu repertoáru a vsadím se, že Sulženko a jeho kolega neviděli nic. Hlavně že rozhodují.

Vtipné, hravé, zatraceně dobré. Zdá se to být jednoduché, ale vzpomeňte si na fiasko s Bobem a Bobkem. Inscenace se obejde bez trapných momentů, je radost ty tři sledovat. Při vytírání podlahy, na procházce v lese i při přípravě dortu. Nádherná je pohádka o pyšné noční košilce, kterou kočička vypravuje zraněnému pejskovi, jenž má dlouhou chvíli. Jaroslav Matějka baví ve všech rolích, mě hlavně jako Čepek/Čapek - nešikovný, roztržitý člověk, ale skvělý vypravěč. Radost mi udělala ukolébavka. Vznikla pohádka, která na jednoduché scéně baví malé i velké.

Souhlasím s Vaklavem, i já se ztrácel. Bylo to mile postmoderní, herci byli skvělí, a přece to drhlo a točilo se to v kruhu. Nečekal jsem Ibsena, komentář k jeho textu mi vyhovuje, hledání paralel se současností bylo jistě poctivé, a přece to nikam nevedlo a časem nudili i Pejsem s Kočičkou. Celý ten kabaret by možná líp fungoval v komornějším prostoru - v Komedii zela mezi jevištěm a hledištěm propast.

Bylo to jako na houpačce. Chvíli jsem se bavil, chvíli mě chlapci neskutečně srali. Chlebíček byl ale fajn a Tereza Vilišová zábavná.

Pro mě je to hlavně sólo pro Adama Langera. Chápu, proč chce režisér po ostatních karikatury postav, ale zdá se mi, že se v nich herci necítí dobře. Výborně nicméně vychází Nosková Martiny Šindelářové, také její oběti jsou najednou ve zvolené stylizaci autentické. Pokrytectvi, povrchnost a prázdnota velkoměsta funguje, New York je nepřátelským, odporným místem, které dovede ničit, vysát, ublížit.

Zajímalo by mě, kdo z divadla NaHraně složil svářečské zkoušky... Tentokrát je kovu opravdu hodně. A pracuje se s ním opravdu vynalézavě. Zamotaný příběh ze života anglické smetánky baví svou hravostí, převleky, svéráznými figurkami. Temperamentu Barbory Vyskočilové nebrání v akci ani zjevně pokročilé již těhotenství. A pánové se baví stejně dobře. Je to pitomost, ale dokonale roztomilá.

Slíbíli příběh o lásce, leč hráli o primitivní a kruté nenávisti ke každé odlišnosti, ke všemu, co není zvykem. A hráli se značnou vášní, kterou tupily předem natočené repliky - a že jich bylo. Výborná je hudba. Málo se škrtalo - škoda. Prospělo by to. A zatímco jinde trpí inscenace užvaněnou doslovností, lásku Petra k Eliasovi jsem skoro nezaznamenal.

Takhle živé, hravé, ba neposedné obrazy z dějin se hned tak nevidí. Bavil jsem se náramně. A čím veselejší to bylo, tím děsivěji působila všechna ta hrůza a bolest světové války. A do těch dvou poněkud již odrostlých dětí jsem se zamiloval. A ještě poznámka k Pavlu Peškovi: Narodil jsem se v Českém Krumlově, žiju v Plzni - je to přenosné bez problémů.

Znovusjednocení tak trochu připomíná Arturovo bolero, jehož formu Pavel Kohout opsal od Artura Schnitzlera (Der Reigen, 1900) a které dvakrát neúspěšně režíroval Jan Burian (jednou v Plzni - tak trochu dálkově, protože měl kšefty jinde, a jednou v ABC). Pět let stará francouzská hra je lepší než Kohoutova, ale zázrak to není. Hraje se povrchně o povrchnosti našich citů a prázdná scéna to hercům neusnadňuje. Těšila mě Lucie Žáčková.

Jevištní báseň krásná jako starý temný obraz. Úvodní Gottův hit o ptáčeti bez hnízda, který Ondřej Rychlý zpívá do ještě osvětleného hlediště, má najednou tak jiný smysl. Uvízne v mysli, není samoúčelný. Hudba, světla, kostýmy i zvolená herecká stylizace vytvářejí jeden osudový akord. 70 hutných minut, neuvěřitelný tah, napětí, soustředění. Mnozí věrní abonenti byli vzteky bez sebe a ostentativně netleskali, během představení se několikrát ozval tupý, nemístný smích. Prastará báj o vyspělém plzeňském publiku už je myslím definitivně minulostí. Tak snad si sir Halewyn své publikum najde. (více v článku na blogu)

Trojice Kosová-Vašíček-Jarkovský se pustila do československých dějin. A vznikla inscenace hutná, hravá a poctivá. Jejich pohled na dějiny asi nepotěší ruské agenty a podobnou svoloč, ostatním v dobrém slova smyslu vezme dech. Je to smršť, která se na vás valí. Technicky je komplikovaná, ale herci všechna úskalí techniky zvládají s bravurou. Mezi vrcholy patří hořící Palach, účes Blanky Luňákové či zpěv Matěje Siegla.

Záskok na poslední chvíli, nervozita z něj, kiksy technické i jiné, všechna smůla světa. A přece! Všemu tomu navzdory dělá těch sedm statečných herců na prázdném jevišti dobré divadlo, které mluví o minulosti i dnešku.

Náramný výlet do Sudet. Černobílý, a přece tak barevný! Myslel jsem, že mě živé dabování a živá ruchařina přestanou bavit, ale nestalo se. Ani nevím, jestli mě víc bavily medailonky současných sudeťáků nebo hororová povídka. Nade vším pro mě ční scéna nákupu v místní prodejně Coop. Luxusní zkratka.

Krása, krása ani muk
Zdá se, že jsem sexy kluk, zpívá Josef a neplatí to jen o pestrobarevném plášti a o kouzlu jeho osobnosti. Celý muzikál je krása a radost.
Velkým trumfem jsou slova Michaela Prostějovského. Výtvarníci a choreografové si hrají s barvami, styly, s legem.
Náramná je učitelka Kateřiny Falcové, takovou by chtěl každý. Tomáš Savka už je v Plzni jako doma a jako Elvis je boží. A velká zábava je vidět muzikálové hvězdy v malých rolích. Skvělá je práce s dětmi. Nejen že byly dobré pěvecky a tanečně, ale hlavně je to moc bavilo. No a Pavel Klimenda jako Josef jednoduše září.

Trojice mužů nám dává nahlédnout do svých traumat a životních selhání, do svých snů i úspěchů. Jsou tak odlišní, a přece se v mnohém jeden druhému podobají. Spolu hrají minimálně, jde hlavně o skvěle vystavěné monology. Že budou výborní Hynek Chmelař a Ondřej Novák, to mi bylo jasné předem, takže překvapit mohl jen Matouš Zah, kterého jsem ještě hrát neviděl. A překvapil. A velmi. A pozitivně. Co mu chybí ve zkušenostech, hravě dožene energií. Při psích krutostech jsem se skoro bál poslouchat dál. Byl přirozený, autentický, zatraceně dobrý. Jako celá tahle inscenace.

Zbytečně natahovaný monolog? Vatovitý? Třeba je to Švejda, kdo nemá koule. Co se asi za těmi jeho chladně racionálními rozbory skrývá? Pro mě to byl silný zážitek. Esej o marnosti našeho snažení, o touze něčím být, něco znamenat, něco dokázat. Taky o odvaze. A krutosti. A kráse.
Jsem rád, že jsem se tou chladnou recenzí nenechal odradit. Vynikající Veronika Janků, výborný Vojtěch Hrabák, kluci krásní a kurážní.

Nádherná psychedelická pomalost, malátnost. Zlo v útulných domech, kde nikdy neviděli policistu. Co se skrývá za fasádou slušnosti? Za formálností? Za předstíranou prudérností? Spící rozum plodí přizraky. Velmi britské, zatraceně vtipné a krutě aktuální. Ale Poláky to nepotěší.