J.anek

Báseň o týrané zemi, o týraných lidech. Báseň o vykořeněnosti, samotě a beznaději. Báseň o minulosti, která nás nepřestává pronásledovat.
Současnost, a přece bezčasí. Nelidskost, a přece i trocha lidskosti. Drsná slova, a přece znějí poeticky.
Text Marie Novákové je magický, má mnoho barev, vyniká citem pro volbu slov, ve zkratce je mnohomluvný.
V nepoetické industriální scéně vzniká jeden silný výtvarný obraz za druhým. I betlémská hvězda byla. A jaká!
Herecky vyrovnané, neznal jsem Antonína Bruknera - moc mě bavila jeho naivita a následné prozření, se kterým pronáší repliku: Počkej, teto! Ty vole, ty jsi strašně hodná!

Úroveň nastudování slavného muzikálu je žalostná.
Jakéhosi očekávaného standardu dosahují ženy - skvělá je K. Herčíková (Eponine), z mužů L. Randák (Marius) a T. Vaněk (Enjolras), jinak je to smutek. Naprosto zoufalý je P. Gazdík (Jean Valjean) - žádná energie. A přece vyšvihnul luxusní modlitbu za Mária, jako by ho falzet probral k životu. Třeba neměl svůj den.
Režie mě dvaktát rozesmála - když ve scéně soudu nastrčila za domnělého Valjeana sotva dvacetiletého mladíčka - toho by si s uprchlým čtyřicátníkem opravdu spletl leda debil - a zcela diletantská byla smrt Javerta.
Síla poslednich scén ledacos zachrání, ale všemocná není.

Andrea Elsnerová je výborná, výborná, výborná. Suverénně nejlepší výkon téhle inscenace. Asi budu muset na Vinohrady častěji.
Skvělá je pochopitelně i Regina Rázlová, tyhle sebestředné psychopaty nesnáším a ji bych okamžitě zabil, takže super. Ta ženská má tolik energie! A její radost z úspěchu při ovacích vstoje byla dojemná. A oprávněná.
A moc mě - jako obvykle - bavily kostýmy Agnieszky Páté-Oldak - jde neomylně po podstatě každé postavy.

Střet civilizací, neschopnost si porozumět, pokrytectví a povrchnost. Vyrypajevova zpráva o lidstvu je vtipně krutá.
Kasha Jandáčková tenhle ostrý režijní záskok zvládla skvěle. A bavilo mě, že se tahle formou a slovníkem alternativní záležitost odehrává ve zlatě a plyši Stavovského divadla. Ostatně - u několika zívajícich buranů v hledišti kolem nás jsem měl podezření, že jsou režisérkou najatí, aby se chovali jako hovada. Krása.
A krásné byly i herecké výkony - bez výjimky.
Moc tomu hysterickému odsuzování Cherry Mana nerozumím. A jsem zvědavý, jak se mu bude dařit ve světě.

Ben Yishai nás přes příběh komiksové postavičky Olive Oylové, která skončila ve stínu Pepka námořníka, přivádí k rolím ženy a muže, k přemýšlení o genderu a stereotypům v našem chování. A dovede nás do chvíle, v níž Olive najde svého tygra a živočišně se pustí do objevování vlastní sexuality. Je to hodně explicitní, a přece tak přirozené, že to snad může do rozpaků přivést leda puritána.
Hvězdou inscenace je Anna Kameníková, ale i ostatní září - Marie Kieslowski svou hudbou a zpěvem, Karolína Vágnerová vás naučí, jak elegantně vylízat kelímek, a Jakub Gottwald bez pochybností miluje svoje tělo i penis. Jen do toho lízání se mu nechce.

Uvědomil jsm si, že už jsem dlouho neviděl Eugena O´Neilla a že mi chyběl. Ivan Buraj, jehož tvorbu skoro neznám, a Tereza Marečková, jejíž práci mám rád, na to šli chytře, i když se přiznám, že vložená skupinová terapie na mě v inscenaci působila trochu cizorodě - nicméně její smysl chápu.
Všechny čtyři herecké výkony jsou mimořádné a fungují jako celek skvěle. Měl jsem pocit, že jsem se ponořil do řeky, která sice plyne pomalu, ale má děsivou sílu, její proud vás nepustí. Vnímal jsem pár diváků, kteří se nedokázali napojit a znuděně přihlíželi z břehu, ale většina plula s sebou.
A moc mě bavilo použití mikroportů a předtočeného zvuku.

Pořád mám v hlavě inscenaci Petra Lébla. A těžko na ni nemyslet, když ji Havelka neustále připomíná - třeba fotografií nade dveřmi.
Redukce postav a textu není samoúčelná a nápad se šikmou je skvostný. Levá strana scény stále stoupá a pevně stojí jen nábytek a břízy - všechno ostatní se naklání a padá, stoupá napětí, dalo by se krájet - jako cibule, s níž pracuje Máša.
Chvílemi se mi z toho náklonu dělalo zle. I z těch promarněných životů přede mnou, z pomalého, a přece tak nelítostného plynutí času.
Mimořádný Racek - vtipný a krutý. Z pušky, která z nebe srazila racka, se na konci nevystřelí, a přece Treplev nezůstane živý.

Je skvělé vidět, že Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka neopouští humor a touha hrát si. Zvládnou odvyprávět příběh Oidipa i Antigony v 80 minutách a jako bonus nabídnou v hádankách spoustu dalších postav starých řeckých bájí.
A stejně jako kdysi v Hamleteenovi mají pochopení pro každou z postav na jevišti - pro mě rehabilitovali Isménu - teď už té holce konečně rozumím.
V divadle byla velká skupina teenagerů a kompletně všichni sledovali příběh soustředěně a se zaujetím - protože se týkal každého z nich. Nedovedu si pro tvůrce představit lepší ocenění.

Máme pomáhat lidem v nouzi, nebo raději postavit ploty a užívat si vlastního bohatství - ptá se naléhavě německý dramatik Roland Schimmelpfennig v poetické hře Požár. Je to spíš báseň v próze, jeho text je plný básnických prostředků a je hodně patetický.
A režisér Josef Doležal onomu patosu podléhá, přidává folklór, ale nepřidává humor, který by nejspíš pomohl tíhu závažného sdělení nést.
Důstojnou průvodkyní podobenstvím o dvou vesnicích, které kdysi spojoval most, je Apolena Veldová. Herecky (a tanečně a pěvecky) se mimořádně daří Petru Urbanovi.

Vítej a pojď se napít z pítka
Vítej a naplň naše sny
Vítej a buď tu pro nás krásná
jak scéna Petra Vítka
(nebo tak nějak zní píseň z inscence)
Tři skvělí herci vysvětlují, jak se dělá divadlo. Východiskem jim byl text Karla Čapka, ale došli mnohem dál - až k faustovskému močálu, který čpí jedem. Možná k pravdě o divadle, co já vím. Jsem jen obyčejný divák, čili mončičák.
Chlapci se nebojí silných slov, chlapci se nebojí nahoty, chlapci se nebojí. Je to chytré, je to drsné a je to nejspíš všechno tak nějak pravda.
A líbily se mi kostýmy.

Je to parádní inscenace - svěží, mladá, chytrá. Dobře seškrtaná a s výborným koncem. Zbavená slovního balastu a patosu, který číhá v závěru.
Bavila mě souhra a přirozenost všech na jevišti. Vynikající byla Elisabeth Kateřina McIntosh jako Helena. Těšil mě Dominův vztek, Gallův humor (Matěj Převrátil) a jeho mile skrývaná láska k Heleně, nezapomenu na Alquistovo blažené Zedničím!
Všechny postavy, které obvykle šustí papírem, v Disku ožily. A zcela mimořádní jsou v závěru roboti Primus (Vojtěch Franců) a Helena - tak bezradní a dojemní, tak živí.
Tenhle ročník se rozhodně vyplatí sledovat - moc se těším na další inscenace.

Dvě sedmdesátnice (no vlastně už skoro osmdesátnice) přicházejí pozdě do divadla, omylem zapnou stroj na sny a hledají svého otce. Setkají se s Hugo Haasem, který jako žid dostal výpověď z divadla během představení Čapkovy hry R.U.R., kde hrál Busmana. Haas má psa. Psa hraje Pavel Neškudla a je k sežrání.
Jinak je to celé divné, povrchní a nesourodé. Johanna Tesařová a Jana Preissová do toho jdou naplno, ale plytkost textu polské autorky jim podráží nohy.
Ale bavilo mě pozorovat Davida Petrželku. Když někdo tak výrazný a talentovaný dělá křoví, vyplatí se ho sledovat.

Divadelní zkratka a stylizace původně filmovému příběhu velmi prospěly, inscenace Šimona Dominika je zábavná, hravá, a přece nepostrádá napětí - pořád cítíme, jak blízko jsou naši hrdinové smrti.
Je skvělé, že si ještě stále můžeme dělat z diktátorů legraci. Ve vhodnější dobu asi tahle hra na repertoár přijít nemohla.
Vynikající je především Andrea Mohylová, ale velmi dobří jsou všichni. Pobaví interní vtípky, které nicméně fungují i bez toho, že by divák znal soukromí plzeňských herců. Jen s neherci si režisér tak docela neví rady - třeba ve scéně předání vzkazu v herecké šatně.
Jako celek je inscenace vtipná, aktuální a očistná.

Pašije divadelního spolku Kašpar, to je veliká krása. Nabízejí jak pesachový příběh, tak Ježíšovo umučení. A v duchu tradic lidového divadla se tak děje s nadsázkou, lehkostí, vtipem i potřebným patosem. Starozákonní část skvěle pracuje se stínohrou a komiksem, novozákonní nás pak v živých obrazech provádí křížovou cestou, aniž by ji opouštěla veselá hravost. Ve výtvarně různorodé, a přece ve svých prostředcích tak čisté inscenaci mě těšila pozitivní energie Štěpána Coufala a bravurní práce s hlasem na hraně patosu Františka Kreuzmanna. Milé, krásné, dojemné.

Žena filmového kritika je milá a chytrá legrace. Terčem humoru Tomáše Dianišky jsou lidé kolem filmu, kritici, studentky filmové vědy a Kamil Fila, ta Mirka Spáčilová na steroidech. A taky obecně vztahy.
Legrace. Nic víc, nic míň.

Inscenace bezmála sto let starý text dovedně ilustruje, nějaký postoj či názor v ní hledám marně.

Je to velká radost, příval pozitivní energie. Inscenace bravurně a zcela vědomě balancuje na hraně bulváru a trapnosti, ale s jistotou zůstává na území dobrého vkusu.

Travesti výstupy v parádní choreografii Martina Talagy jsou vynikající, nejlepší tanečnicí je pak bezesporu Jan Mansfeld. Myslím, že by se tím mohl slušně živit.

Moje radost ale pramení především ze souhry celého hereckého obsazení. Vsadím se, že Klec bláznů bude hitem Švandova divadla po dlouhá léta.

Obrovský rodinný stůl. Oltář, obětiště, kolbiště. Něco se řeší nad ním, něco na něm, něco pod ním. Něco je tajné, něco veřejné. V silné výtvarné, pohybové i hlasové stylizaci se hraje myslím především o pokrytectví. Však o něm pokrytec Ibsen hodně věděl. Ale taky o lásce se hraje, o povinnosti, o odvaze se hraje. Jedl je mi svou poetikou moc blízký.

Silný poetický esej o světě a smrti. Od stvoření přes renesanci až po současnost. Dante, Blake, Trier, Dombrovská, Loužný.
Sériový vrah Dana Kranicha je noblesní, má šarm, je sexy a je pracovitý a systematický. Nikdy neztrácí glanc a snadno si získává sympatie diváků. Ostatně jeho práce s publikem je vynikající. Zvládá i české publikum - tradičně neochotné spolupracovat.
Sympatické jsou i Jackovy oběti - kompletně všechny.
Ale pozor, inscenátoři sice nabízejí nádherně černý humor, nicméně nic nebagatelizují - naopak se velmi nesmlouvavě staví proti násilí. A činí tak efektně i efektivně. Silná katarze, nádherné obrazy, naléhavá výpověď.

Shepardův Simpatico z roku 1994 je hodně divná hra a film, který vznikl v roce 1999, má na ČSFD 34 %. Celou dobu jsem si myslel, že konec všechno objasní. Neobjasnil. Je to dál divné a tajemné. Atmosféra dobrá, příběh mizerný. Komornímu prostoru sluší skoro až filmové herectví - tomu je nejblíž Eliška Hanušová Bašusová.

Jako bych sledoval tu nejlepší epizodu z American Horror Story, kterou režíroval David Lynch. Nádherně (sur)realistický pohled do světa show bussinesu. Tresť ze všech talentových soutěží, veškerý bizár světa. Luxusní výkony jsou na Zábradlí samozřejmostí, ale nadšený jsem z Davida Petrželky - ten kluk má talentu a charismatu na rozdávání a jsem moc zvědavý na jeho další role.

Překonat Kachyňův film asi není možné, ale je to důstojná, poctivá inscenace. Však už se hraje dlouhé roky, a přece pořád drží pohromadě.

Tennessee Williams zbavený tíhy slov, a přece tak temný. Inscenace nevynechává nic z původní hry, a přece je pohybem vyprávěna srozumitelně a přehledně. Celé výtvarné řešení tomu velmi pomáhá - kulisy na kolečkách, kostýmy i světla.
Vyrovnanému obsazení kraluje Štěpán Pechar - má naprosto všechno, co má ideální Kowalski mít. Nejsilnější pro mě byly právě jeho scény - usmiřování se Stellou (živočišně hrubé a něžné zároveň) a znásilnění Blanche (tam už pro něžnost místo nebylo). A Ondřej Vinklát je parádní Mitch. Hra na klavír a zpěv, to byl velice příjemný bonus.
Zajímavým motivem jsou výstupy slepé dívky - takhle slepí umíme být k druhým.

Zbabělý šovinistický oportunista a žena, kterou zradil. Celá jejich kariéra, jejich život v 90 minutách. Mužská ješitnost, neschopnost přiznat vinu, po velkorysosti či skutečném pokání ani stopy. Jan Šťastný se snaží svou postavu obhajovat, jak jen může, ale v tomhle souboji vlastností se svou židovskou kolegyní prohrává na celé čáře. Je to napínavější než detektivka, celé to uteče jako voda. A Apolena Veldová je výborná, výborná, výborná. Přesná v každém okamžiku, zranitelná i zraňující, pobavená i zklamaná. Úžasná. V soustředěné práci s textem a v budování atmosféry je Radovan Lipus mistr nad mistry. Byla radost jeho inscenaci sladovat.

Jakkoli jsou Nina Horáková a Renáta Matějíčková báječné, mými hrdinkami se staly Eva Salzmannová, která nás na samé hraně patosu a věcně zároveň provádí příběhem, a Dana Batulková jako rázná a svérázná učitelka Olivieri.
Trochu jsem se bál té stopáže, ale byla to zbytečná obava. Inscenace nemá mnoho hluchých míst, jen ke konci se trochu vleče.
Herecké výkony jsou vesměs výborné. Neznal jsem Radka Melšu - a jsem rád, že už o něm vím.
Pro mě je v inscenaci silné téma potřeby vzdělání a vrtkavosti osudu. To, co aktuálně vnímáme jako ztrátu, se snadno promění ve vítězství. A naopak. Inu, život. Nikdy nevíme, co přinese zítřek.