J.anek

Petr byl geniální, a nedokázal být šťastný. Možná je taková i Daniela Špinar, co já vím. Je to inscenace, kterou se divák musí probolet. A čím víc Petra Lébla znal, tím bolí víc. Vlastně docela chápu, že se Anděl a R. A. nepřišli podívat.
V ringu světa se někdy o lásku bojuje marně a nenaděláte s tím nic. Jestli se nebojíte krásy, která bolí, jděte se podívat.

Králem Klece bláznů je jednoznačně Martin Písařík. Je herecky přesný v každém ohledu a v pohodě zvládá i zpěv. Lumír Olšovský je živel, který nezkrotíš - s noblesou se pohybuje na hraně, občas lehce přeťápne, jenže v zápětí vás dojme k slzám.
Zamrzí herecká nezkušenost Jana Bytela, ale v pohodě ji vyváží jeho mládí a šarm.
Scéna funguje báječně - nápad se stolky v orchestřišti sál Nového divadla nečekaně zútulnil.
Zcela mimořádným Jacobem je Ondřej Baumrukr a nikdo na světě nedokáže říct slovo homosexuál jako Martin Stránský.
Bylo mi moc dobře v La Cage aux Folles.

Inscenace varuje před totalitou, která může nastat rychleji, než si dokážeme představit. Činí tak elegantně, leč zároveň razantně a nesmlouvavě. Vítěz voleb má ústavní většinu, odhodil skrupule a pravidla se mění neuvěřitelnou rychlostí. Zůstat, nebo emigrovat?
Hodně jsem myslel na Příběh služebnice od M. Atwoodové. Že se něco takového u nás nemůže stát? Cha! Populisty a jiné obchodníky s lichou nadějí už u nás volí tolik lidí, že se tomu ani věřit nechce.
Herecké výkony jsou - jak je u Pomezí dobrý zvykem - parádní. A na rozdíl od jiných imerzivních projektů jsem netrpěl nedostatkem informací.

Stovky tváří Marie Štípkové - a každá beze zbytku uvěřitelná. Vlastně to nechápu.
A ta hra je fascinující. Žaluje mizerný, nefunkční systém a činí tak s mimořádnou naléhavostí. Obětem znásilnění se zkrátka apriori nevěří, protože přece stěží najdete větší zábavu, než před soudem znovu a znovu popisovat svoje trauma - to dá rozum. Inscenace Lucie Ferenzové je katarzní. Mám pocit, že mi otevřela oči.

Mlč a usmívej se! To radí jedna slečna druhé, když se ve vlaku setkají s americkým vojákem a neumějí anglicky.
To Hans Böhm, to byl jinačí kabrňák - prověřil naše znalosti němčiny, angličtiny, francouzštiny, ruštiny, polštiny a tak trochu i latiny.
Dřevo, silné magnety, kufry a dávka fantazie - a všechna krutost Evropy 20. století byla před námi jako na dlani.
Jestli jste ještě neviděli, napravte to. Báječní jsou všichni, Daniel Horečný nejbáječnější.

Kasha Jandáčková a Martina Kinská chytře akcentují to, co je v textu Gabriely Preissové nadčasové. Ženy sice mohou kouřit a troufnou si říct hovno, ale jinak jsou na tom pořád stejně mizerně.
Moc mě bavila karikatura pózérských a od života obyčejných (chudých) lidí zcela odtržených pracháčů.
Báječně funguje scéna i pohybová stylizace herců.
A závěrečný obraz je silný a krásný a řekne víc než slova.

Mezi červnovou předpremiérou Draculy v amfiteátru na Lochotíně a dnešní reprízou v divadle je pořádný rozdíl. Na jevišti žádný zmatek, všechno je najednou přehledné a na svém místě.
A na místě je také říct, že je Jozef Hruškoci báječný Dracula. Pěvecky i herecky. Způsob jakým vyslovuje a intonuje bere dech a zasloužil by nějakou prima cenu.
Báječný je světelný design a moc jsem si oblíbil krvinky. Plzeňský muzikál odvádí skvělou práci - a kdo to nevidí, je slepý.
A Lumír Olšovský zaskočil za Martina Holce s noblesou a gustem. Jak taky jinak.

Bojíme se navazovat vztahy a děsíme se samoty - a tak zatneme zuby a zkoušíme to. Znovu a znovu. A teď to vyjádřete tancem. Pro sedm profesionálů z Dekkadancers celkem hračka. Všechno to tam je - a přece nejsou popisní. A ještě jsou vtipní. Bavila mě práce se světlem. A taky dunivým a uklidňujícím hlasem pronášená mantra sit be still and listened.

Schimmelpfennigova jevištní báseň má na Nové scéně lehkost a hravost, i krutost blížící se tragédie. 15 hlasů, 15 songů, 15 příběhů. Lidé spojení smrtí, která se blíží. Ještě ovšem musí na zem dopadnout šálek kávy.
Mám rád tyhle nedramatické, a přece tak dramatické texty. A je skvělé, že je něco podobného k vidění i v Národním divadle.

Tak tohle se Mariánu Amslerovi a Lence Dombrovské moc povedlo. Má to švih, je to sexy, je to vtipné i poetické, je to současné i nadčasové. Je to Orlando se vším všudy.
A snad už si Praha definitivně všimne, jak skvělý je Vojtěch Franců herec.
Báječně fungují projekce, live cinema i stínohry. A herecky je to tak čisté!
Tvůrci dotahují přemýšlení o pohlaví, genderu a toleranci až do dnešnich dnů - a moc optimističtí být pochopitelně nemohou.
Radovat se z faktu, že jsme na tom zatím líp než Slovensko, je totiž děsivě krátkozraké.

O chlapci krásném jako Američan, ale především o sobě a o nás vypravuje český Pasolini Jakub Čermák. Nemá potřebu soupeřit s filmem, používá ryze divadelní prostředky. Podobně jako ve své Maryše šetří slovy, zato nešetří obrazy. Mluví o našich úzkostech, o samotě, o našich nejistotách, o tom, že život jen konzumujeme, protože nemáme odvahu ho žít.
Drze počítá s vnímavým a zkušeným divákem (a v Dlouhé to nebyli všichni ani náhodou). Nevím tady v Česku o nikom, kdo by tak citlivě a efektně zároveň pracoval s nahotou, tělesností a intimitou. Vynikající jsou projekce, scéna i světla. Každé gesto má svůj smysl.
Divadlo poezie, rituál, krása.

Nakonec zbývá už jen ticho. V Hamletovi i tady.
Because of Alma.
Kvůli vší té krásné hudbě.
Kvůli všemu tomu, co je za ní, nad ní, v ní, co nás přesahuje.
Hudba a slova se doplňují, prolínají, prostupují - a rodí se příběhy. O Almě. O Osvětimi.
Je v nich i Fredy Hirsch a děti z rodinného tábora v Březince. Je v nich smrt i naděje. A poezie.
Skvělá inscenace, skvělá hudba, skvělá a stále lepší Antonie Formanová.

Zajímavá sonda do našeho povědomí o dětských domovech, sonda do našich předsudků. Tak trochu spílání publiku - dobře to řekl Albert Valta: Nechtěl bych sedět na vašem místě. Opravdu to byl chvílemi dost silný a nepříjemný atak.
Deset mladých lidí, někteří hodně talentovaní. Řemeslně moc dobře spíchnuto, s humorem a nadhledem, bavilo mě charisma lektorky Zuzany Kráľové, která vedla diskusi po představení.
Takže asi tak.

Jak se o vás stará vaše firma? Zajímají ji podrobnosti z vašeho intimního života? A není to moc?
Lída Engelová nabídla ve Viole náramnou miniaturu, která je vtipným, leč tím děsivějším hororem. Spoléhá se na schopnost obou hereček dokonale pracovat s hlasem. Každá intonace je promyšleným stavebním kamenem.
Seděly vedle mě dvě velmi mladé dívky a hltaly každé slovo. Prožívaly tohle divadlo, jak už jsem to dlouho nezažil. A nedivím se tomu.

Pražské Lištičky Michala Dočekala, to je především báječná Ivana Uhlířová.
Tahle sto let stará hra se u nás moc nehraje, ač na aktuálnosti mnoho neztratila a nejspíš neztratí nikdy. Svět bude pořád plný Hubbardů, Babišů a podobné chamradi.
Scéně Dragana Stojčevskiho vévodí schodiště, které spojuje peklo nahoře s peklem dole. Chladný svět bezcharakterních pokryteckých podnikatelů vystihl skvěle, hodně pomáhají kostýmy Zuzany Krejzkové.

Michalem Vajdičkou zvolená stylizace dobře funguje, ale docela rychle zevšední a začne nudit. Aktuální tenhle titul není, je to jen taková dejvická sázka na jistotu.

Asi znáte film, ale Burajova inscenace je úplně jiná.
Odehrává se jako sen, jako vzpomínka. Postavy jsou zbaveny emocí, energie, čas zhoustnul, občas se zstaví, členové Louisoby rodiny jsou v něm lapeni jako hmyz v jantaru.
Všechnu tu pomáost a stylizaci chápu, dokážu si ji vyvětlit, ale nebaví mě. Ve výsledku jen další rodima, ktetá řeší svá traumata.

Jasně, intelektuál se snadno stane nepřítelem veřejnosti, která lační po jednoduchosti odpovědí.
Netuším, za jakých okolností si zrovna tihle dva - Levy a Houellebecq - začali psát, ale výsledek je báječný.
Všichni víme, že je Jan Mikulášek odborníkem na inscenování korespondence, ale že mě to bude tolik bavit, to jsem věru nečekal.
Slova se před námi rozbalují jako bonbóny, znějí zábavně a prostě, a přece jsme svědky filozofického dialogu. Nádhera.
Václav Vašák byl výborný, u Miloslava Königa mám už dlouho podezření, že české divadlo momentálně nedisponuje talentovanějším hercem.

Těšil jsem se do Rudolfina tuze. A hodně jsem se bál - když nějaký text milujete, je skoro nemožné se vám inscenací zavděčit.
A najít v v poetickém a značně patetickém textu Richarda Bacha humor? Nesmysl.
A odvyprávět celý příběh za hodinu? Absolutně nemožné.
Jenže - Ondřej Vinklát je obchodníkem se zázraky.
Symbióza všech složek je dokonalá.

Hravost. Svobodná, dětská, bezbřehá. Dada, poetismus, surrealismus, ale hlavně Wernisch a jeho svět.
Zve nás tam šestice nádherných lidí a kvarteto muzikantů.
Jan Nebeský a Jana Slouková namíchali vtip, moudrost, lehkost i krutost Wernischovy poezie do opojného koktejlu.
Už dávno jsem se zamiloval do kostýmů Petry Vlachynské. Má svůj nezaměnitelný a velmi výrazný styl, a přece především pokorně a poctivě slouží postavě a situaci.
Byly to pro mě dvě hodiny štěstí a už teď se těším, až se do toho omšelého sálu Nové scény, která už dávno ztratila svůj lesk, zase vrátím. Vedou tam nízké modré dveře, ke kterým nevedou schody.

Divadlo poezie, poetismus, magický realismus, lidové písně - ukrajinské i české.
Ostré světlo se prodírá mlhou a krade hercům tváře - zbývají siluety. Siluety lidí, siluety příběhů, siluety pocitů.
Projekce, jaké jsem ještě nikdy neviděl, igelit vlající ve větru, souhra a dokonalé soustředění. Fragmenty lidských osudů, které zrodila noc.
Metafory, střípky textů, pomalé plynutí času střídají prudké poryvy energie.
Nádherně zpívají kompletně všichni. Žasnu, s jakou bravurou to všechno zvládá T. Dalecký, a jsem šťastný, že se na jeviště vrátila D. Toniková.
90 minut příběhu, který si každý musí poskládat sám. 90 minut bolesti i krásy.

M. Vajdička nechává na jeviště přijídět jedno auto za druhým a zdařile tím ilustruje buranskou aroganci komunistů.
A zatímco jeptišky hrají civilně a jsou lidskými bytostmi, komunistické trosky jsou jen karikaturami, odlesky lidí. Včetně té pokrytecké pakáže z Pacem in terris.
Mimořádný výkon nabízí Jana Pidrmanová jako Evarista, skvělá je nadržená komunistka Magdalény Borové, která sexuálně doslova ždímá zodpovědného řidiče Pavla Neškudly. A na jevišti Národního divadla to moc sluší Jakubu Burýškovi.
A na všechen ten komunistický marasmus se bez ustání snáší barevné listí. Snad aby milosrdně zakrylo naše hříchy, abychom mohli žít dál.

Když máš rozum, nepotřebuješ empatii, říká právník Ed - a my i jeho žena Kitty víme, jak moc se plete.
Hra je obžalobou systému justice, v němž je oběť často v nevýhodné situaci a v němž je pro právníka důležitější vyhrát než najít pravdu a spravedlnost.
Velké jeviště některé nutí k velkým gestům, ústřední dvojice je ale znamenitá. Empatická Kitty (A. Mohylová) se marně snaží zachránit zdání štastného manželství, sebevědomý Ed (P. Urban) snad ani netuší, jak velký je pokrytec. A jeho následná proměna se mi zdála velmi přesvědčivá.
Líbil se mi moderní interiér bytu.
Silnější výrazy zněly z jeviště přirozeně, což není samozřejmost.

Takhle to dopadne, když nastoupíte do letadla, ve kterém sedí Matija Solce.
Mám dojem, že kdybych jen na chvíli pocítil intenzitu jeho fantazie, praskne mi hlava. Tomu klukovi stačí dát do ruky sirky nebo třeba blicí pytlíky, a je o zábavu postaráno.
Být součástí seskupení šesti skvělých muzikantů, performerů, osobností, které si říká Fekete seretlek, musí být čistá radost. S nápady se tu hýří marnotratně a podobnou hru se stíny jsem myslím ještě neviděl.
A i když ten let nedopadne úplně dobře a nenajdete východ, jste šťastní - protože kdo by chtěl z téhle fantazie odejít, byl by blázen.

Bosí rytíři ze Žižkova pánů Milana Hajna, kterého miluju už roky, a Dominika Linky, kterého jsem si zamiloval v Antigoně, jsou detektivkou, thrillerem i groteskou zároveň. Jde tu o duši, o chamtivost, o život, ale především o hravost. Oba autoři, režiséři a herci jsou především megazkušení loutkáři. A krom skvělé techniky jsou krutě vtipní, moudří a mají nadhled. A přece to přes všechny jejich komentáře, zcizováky, pohrávání si s dialekty i s diváky a citace kdečeho - od Fausta až po Malého prince - jako celek skvěle drží pohromadě. Jestli můžete, neblbněte a okamžitě na ně jděte.