J.anek

Literárně mimořádnou zpověď Édouarda Louise Kdo zabil mého otce přivedli na jeviště Jakub Čermák a Daniel Krejčík.
Vlastně mám pocit, že všechno funguje dobře. Rozumím použitým symbolům, baví mě efektní rekvizity, použitá hudba, muskulatura Adama Mašury, který je jako mrtvý i jako živý Édouardův otec hodně sexy, baví mě kostýmy.
Leč jakkoli těch 80 minut uteklo rychle, nijak mě to nezasáhlo. Snad chybí odstup, humor, nevím.

Všichni si ukazují na Peera!
Ibsen zbavený balastu, stopadesátileté užvaněnosti, a přece plný poezie. Tolik humoru a energie je v tomhle lúzrovi, kterého si zamilujete během prvních minut!
Výkon Kryštofa Bartoše je mimořádný - soustředěný, přesný, hravě a s hravostí zvládající všechny zcizováky a jiné nástrahy režisérovy.
Nový překlad zní báječně a Michal Hába jde - jako vždycky - na dřeň a k jádru věci. Jen mám pocit, že ještě zábavněji, jistěji a dovedněji než kdy dřív. Na tuhle pouť se kdykoliv vydám rád znovu a znovu.

Elitní komando plzeňské činohry změřilo síly s textem francouzského dramatika Floriana Zellera, jehož hru Otec asi známe všichni.
Intimním situacím by myslím víc slušel komorní prostor, ale řeč je o profesionálech, kteří hravě zvládají. Pomáhá jim i dekorace 1 barevný labyrint lží, v němž se ztrácíme všichni. Stejně jako čtyři smutní hrdinové na scéně ani my neumíme mluvit přímo, chodíme kolem horké kaše, mlžíme. A Michal Štěrba mlží báječně a hlediště jej shledává symptickým, i když je s morálkou na štíru - protože jsme na tom podobně. Je to důmyslná anekdota - nic víc, nic míň. Sílu a hloubku textů třeba Yasminy Rezy to myslím nemá.

Jsem zpátky, vy mrdky.
Tak se vítá Gaveston s anglickou šlechtou. Tak přímočaře drsný je celý Čermákův Edvard II. Hra o zapovězené lásce, boji o moc a pomstě je inscenována s tak velkou energií a dravostí, že hercům občas není rozumět. Víc než o slova jde ale o jevištní obraz a akci, takže to vlastně nevadí. Michal Kern a Denis Šafařík jsou báječní a ve zvolené stylizaci jsou jako doma. Kéž by se Marlowe vrátil na česká jeviště natrvalo. A klidně nás může pozdravit slovy milovaného Gavestona.

Možná inscenaci ublížil prostor, možná užvaněná plytkost hry, která by snesla škrty, možná režie. Ke mně se v plzeňském Velkém divadle do 11. řady mnoho emocí nedostalo.
Nejspíš jsem po všech těch až hysterických ódách čekal víc.
Že jsou Marek Němec, Igor Orozovič a Veronika Kubařová skvělí herci, to jsem věděl i bez téhle inscenace.

Havelka v první části kopíruje Frljičovy inscenační postupy. Je to hravě edukativní a paralela s velikonočními zvyky, při kterých je páchání násilí na ženách tradicí v zásadě vyžadováno, se nabízí.
Ve druhé časti nechá Havelka zaznít 12 zásadních textů, které jsou bez ohledu na obsah podány s velkou interpretační dovedností. Přestanete-li vnímat slova, stírá se tak rozdíl mezi inteligentní argumentací a účelovou demagogií. Trvá to celé dlouho, ale má to smysl.
V závěru pak - zcela ve shodě s Frljičem - zformuje režisér blasfemicky herce do podoby slavné Leonardovy fresky a neonový nápis VYKOUŘENÍ se změní a vytvoří pointu inscenace.

Příběh Pravomila Raichla je fascinující sám o sobě a Tomáš Dianiška jej vypravuje s noblesou a citem. Snad ještě větší sílu mu ale dodává osud jednoho z nejodpornějších lidí české historie - slizkého Karla Vaše. Těžko si představit větší kontrast.
A dostalo mě, jak je v inscenaci použita píseň Jiřiho Bulise Anděl radosti. Pavel Neškudla ji zpívá ve stísněném prostoru skřině, která je pro tu chvíli vězeňskou celou, a zpívá ji tak krásně. Sílu má také nádherná Balada o poľných vtákoch od Miroslava Žbirky v podání Miroslava Zavičára ve scéně útěku z vězení.
Tyhle dva momenty byly pro mě nejsilnější.

Ze tří formálně nesourodých kusů složil Tygr v tísni na pražské Štvanici nádhernou mozaiku o životě jednoho z nejtragičtějších hrdinů všech dob. Nejprve sledujeme díky moderní aplikaci Hermés okolnosti Oidipova zplození, potom nás plnou silou zasáhne Sofoklova tragédie a nakonec se ponoříme do bezčasí Odipových myšlenek a do (ne)bezpečí jeho vzpomínek. Nejvíc mě nadchli Michal Kern, Gabriela Mikulková a Denis Šafařík.

Je to poctivá inscenace, která pobaví a nabídne několik luxusních hereckých výkonů. Pro mě je to především starosta Dubský Davida Matáska - je moudrý, velkorysý, má odstup a nadhled. Fascinovat mě nepřestává František Němec - toho bych poslouchal hodiny. Kolik je na světě takových herců?
Inscenace je to tedy poctivá, věnuje se trpělivě všem motivům Stroupežnického hry, ale výjimečná není. Westernová stylizace je nedůsledná a žádný zásadní nový pohled Martin Františák nepřináší. Leda snad posiluje téma vzteku a pod jeho vlivem činěných rozhodnutí.
Jako metafora lidské společnosti zůstává každopádně Stroupežnický nepříjemně aktuální.

Plasy. V jedné z kaplí kláštera položil k našim nohám Jan Blažej Santini Aichl hrubé plátno svého života. Otevřel nám svou mysl a my se spolu s ním hnali za moudrostí, za smyslem žití, za světlem.
Santini Lucie Trmíkové je meditací, básní, rituálem. Je přemýšlením o genialitě, s níž se pojí pochybnosti i obyčejné lidské starosti.
Akustika barokní kaple si pohrávala s každým slovem, světlo letního večera zase s prostorem a stíny.
Jeden lidský život, jedna bohoslužba, jeden letní podvečer.

Groteska, která je opravdu vtipná, neuvěřitelně hravá, nápadů jsou v ní stovky a čtveřice dokonale sehraných herců dílo korunuje.
Vznikla funční klaunská dvojice (Jan Holík a Tomsa Legierski) - a to je veliká vzácnost. Jan Meduna je pravý anglický jemný muž a nabízí jeden z nejlepších politických projevů, co jsem kdy slyšel. A velkým objevem je pro mě Eva Leimbergerová - vůbec netuším, jak je možné, že jsem tak skvělou herečku neznal.

O čem nelze, o tom se musí mlčet.
O čem nelze, o tom se musí mluvit.

Setkání Ingeborg Bachmannové a Paula Celana v poválečné Vídni. Časoprostor, který jim osud poskytl, se postupně zaplňuje - předměty, city, traumaty, sexem, slovy. Křehkost, hravost, krutost, stíny války. Krása.

V hledišti vyprodané Nové scény nás mluvilo česky asi tak dvacet. A bylo to v pohodě, protože Poe Lenky Vagnerové mluví hlavně univerzálním jazykem těla a výtvarných obrazů. A hudby Ivana Achera.
Inscenace se nesnaží vypravovat jednotlivé povídky slavného romantika - zve diváky do duše člověka, který touží po svobodě - protože bez ní žít nesvede. Nepotřebuje bohatství hlupáků, svět fantazie mu bohatě stačí. Kdo otevře mysl, ten se neztratí ani na okamžik. Máte-li načteno, budete se asi bavit o trochu víc, ale nezbytný předpoklad k návštěvě divadla to není. A zážitek je to mimořádný.

V Chebu nešetřili - mají rovnou pět Drtikolů. A nabízí pět Fráňových životních situací. Nečekejte ale životopisné pásmo - inscenace je to chytrá. A působí nejen slovy, ale i stylizovaným pohybem a především světlem. Všichni herci jsou báječní. Vlastně se takhle vyrovnané výkony nevidí tak často. Hraje se na obnaženém jevišti a působivé obrazy vyniknou z větší vzdálenosti - nesedejte si jako já do třetí řady. Chebského Drtikola si ale nenechte ujít.

Jakub Šmíd ji v divadle D21 našlehal živočišně existenciálně. Poetická křehká krása adaptací, které jsem kdy viděl (včetně té filmové), je pryč. Tahle krása se skrývá v ošklivosti, špíně a prachu. Je blíž našim životům, je opravdovější a bolestnější. Ale pořád je to krása.

Petr Boháč a Miřenka Čechová mají pod kontrolou každý pohyb, každé gesto, každý zvuk.
A všichni na scéně jsou dokonale koncentrovaní. Jeden lhostejný hráč orchestru by inscenaci zničil - ale to nehrozí. Všichni jsou naprosto při věci.
A vrcholem je výkon Markéty Cukrové. V tom nejlepším slova smyslu profesionální. (více v článku na blogu)

Inscenace Aminaty Keita je atraktivní a vstřícná svým vtipem, chytrými symboly (dopis spadlý z nebe či záplava stížností, která znesnadňuje pohyb, ergo ovlivňuje všechny postavy na každém kroku) a skvělými hereckými výkony.
Hraje se o manipulaci, o pokrytectví, o sobectví. A je to výborný text, z něhož vznikla výborná inscenace, která se hodně ptá, ale jednoznačné odpovědi (naštěstí) nenabízí. (více v článku na blogu)

Nejslavnější barokní román ožívá ve Vile Štvanice na nebezpečně prudké šikmě ve tvaru kruhu, která symbolizuje svět. Všechnu jeho krutost, záludnost i krásu.
Skvěle vyluhovanou trestí z románu Hanse Jakoba Christoffela von Grimmelshausen nás provázejí Vojtěch Franců a Petr Šmíd. (více v článku na blogu)

Výjevy. Obrazy ze života řeklo by se. Ale jsou tak plné života, humoru, pokory! Stejně jako Lucie Trmíková se i Dodo Gombár jako autor textu drží především knihy Lucie Tučkové Suzanne Renaud / Petrkov 13.
Lenka Schreiberová má francouzský šarm, sílu čelit krutostem světa i touhu tvořit. Zamiloval jsem se do její Suzanne od první chvíle. Často žasnu, jaké umělce skrývají oblastní divadla. A žasnu, že je Jihlavě věrná tolik let.
Gombár vypravuje přehledně, citlivě, baví mě některá gesta, která se opakují a vracejí, těší mě humor, který byl básnířce vlastní a který poskytuje potřebnou úlevu.

Namísto destrukce se v X10 staví. A vzniklá stavba připomene chudáka Schrödingerovu kočku. Žijeme ještě? Nebo už je dávno po nás? Žijeme, abychom nic neviděli? Abychom si mohli koupit nové auto? Abychom dětem včas vysvětlili, že se mají bát?
Pro mě fajn adaptace zajímavého textu. Já si z něj vybral něco trochu jiného, ale moc mě baví, jak jej četli tvůrci inscenace.

V Plzni se nebojí riskovat. Tříhodinová Zeyerova pohádka s živou hudbou Josefa Suka se může zdát jako sázka na jistotu, ale úskalí je mnoho. Štěpán Pácl vedl tuhle velkou a nablýskanou loď všemi nástrahami velmi obezřetně a dal jí doplout do přístavu s noblesou. (více v článku na blogu)

Dlouho je to spíš takový sprint od fóru k fóru a od pointy k pointě. Děje se tak nadhledem a hereckou bravurou. Potom příběh z hausbótu, příběh o vztazích a taky trochu o Zemanovi, který dokáže lidem pokazit i sex, poněkud potemní a přestane být povrchní.
Voličům onoho kýblu špíny, který pomalu upadá do zapomenutí, bych tuhle inscenaci rozhodně nedoporučoval, ale všem ostatním ano. Ostatně Zemanovi voliči do divadla nechodí, takže pohoda.
Velkou radost jsem měl z Denisy Barešové - na jevišti DD jí to jde skvěle.

Dost pochybuji, že se v Česku najde herec s hezčíma nohama, než má Petr Vančura. To je nutno konstatovat především.
A potom je nezbytné říct, že má tahle inscenace dost blízko k dokonalosti. Je aktuální, a přece ani v nejmenším nepohrdá antickou předlohou. Respektuje ji maximálně - však patřil Eurípidés k experimentátorům, k hledačům.
Efektní forma netlumí poselství, spíš mu pomáhá proklubat se na svět. Hra o fanatismu a hledání rovnováhy ostatně sotva kdy vyjde z módy.
Obsazení je luxusní, výkony precizní, už dlouho jsem nebyl v divadle tak šťastný.

Vlastně jsem se za těch devadesát minut zamiloval kompletně do všech sedmi postav na jevišti, ale nejvíc do Markéty Stehlíkové a Viktora Zavadila.
Jedna porodnice, jedna vánoční noc, sedm lidí - a najednou máte celou naši společnost jako na dlani. Už dlouho jsem nezažil tak vyrovnané herecké výkony. Všichni jedou tak, jak Ondřej Sokol píská - a on píská sakra dobře.
A už dlouho jsem se v divadle tolik nenasmál.
Chytré, vtipné, jděte na to.

S dívkou beze jména padáme až na temné dno zoufalství - a je úplně jedno, jestli jde o Lorcův španělský venkov před bezmála sto lety, nebo Stoneovo současné předměstí Londýna. Zoufalec ničí všechny a všechno kolem sebe - jen kvůli zarputilé touze po něčem, co nemá. Nina Horáková je báječná - zabil bych ji okamžitě a s chutí. Děsivá je bezmoc všech kolem - situaci chápou, leč řešit ji nemohou, nedovedou. Scéna pomáhá budovat atmosféru a když už je nesnesitelná, přijde matka Evy Salzmannové a hned je zase o trochu líp. Skvělá inscenace.