J.anek

Fantasy Růženka, která nemůže usnout, a statečná fantasy Sněhurka s párem vtipných trpaslíků, která touží po dobrodružství a které není jedno, co se děje v sousedním království. Protože zkrátka nemůžeme s úsměvem vítat Viktora Orbána, když víme, že se z východu blíží spánek rozumu. Ano, i tuhle rovinu má Spáčka. Jen hlupáci si myslí, že pohádky jsou výhradně pro děti. Přibyla postava roztomilého supa, krále hor, jenž se stal vypravěčem příběhu. Tomsa Legierski a Petra Kosová inscenují text vtipně, srozumitelně a naléhavě.

Co bych tak napsal hezkýho? Je to celé vtipné a chytré. I smutné. A dojemné taky. Veškeré kulisy i rekvizity tvoří různě velké míče. Jsou nevyzpytatelné a nestabilní jako slova, která vypouštíme z úst. Není jasné, kam doletí a co způsobí. A uprostřed toho všeho Tobesovo ego nebo sebevědomí. Často splasklé, ale ne nutně. Už dlouho jsem nezažil, aby se tak smysluplně pracovalo s nějakou rekvizitou. Moc mě to bavilo. I kostýmy, které hercům vydatně pomáhaly. A ti se s textem rvali kurážně. 90 minut uteklo jako čtvrthodina. Je super, že je Diana Toniková zpátky na jevišti.

Dokonalý propadák, ukázkový omyl, na který má občas každé divadlo právo. Myslím, že nemělo dojít ani k premiéře. Bylo to nicméně poučné. I slepé cesty je občas dobré prozkoumat.

Je to milé. Nejdřív mě zvolená komiksová stylizace neskutečně štvala, ale rychle jsem si zvykl a dobře se bavil. Martin Stránský je jistota, ale nejkouzelnější byl Kamil Michala Štěrby. Za něj 10% navíc.

Tahle komedie převleků se mi motá s jinými Williamovými taškařicemi a v lásce ji nemám. Zato mám v lásce BodyVoiceBand - a po dnešku zase o trochu víc. S textem si herci pohrávají s bravurou, odkrývají vtip za vtipem, radost je to převeliká. Jen je toho ve výsledku moc a je to dlouhé. Zahodit nápad je těžké, vim, a těžší, když je povedený, ale celku by to prospělo. Všichni jsou moc dobří, ale královnou inscenace je pro mě služebná Marie Diany Tonikové. Její timing je dokonalý, stejně tak zvolený postoj a pohyb a přesná mimika. Má nejblíž ke commedii dell'arte, k níž celá inscenace směřuje.

Tentokrát vznikl jakýsi dramaťák pro začátečníky. Netušíme, co je na jevišti za děti a proč tam jsou a kdo jsou ti dospělí a jaký mají k oněm dětem vztah a proč se říkají zrovna Hrubínovy texty, nemá to začátek ani konec. Ale děti to celkem baví, herci jsou roztomilí a rodiče spokojení. Ale co si budeme povídat - není to víc než jen jakási dětská besídka.

Ještě mám v živé paměti inscenaci Jana Antonína Pitínského s Emílií Vášáryovou, Zdenou Hadrbolcovou a Jiřím Ornestem. V Divadle Na zábradlí jsem ji viděl několikrát. Špinar, který ji viděl desetkrát, obsadil svou extrovertní inscenaci skvěle. Je radost, jakými herci momentálně Národní divadlo disponuje. Mnoho dobrých nápadů, ne/existence čtvrté stěny, balónky, obrazy, spodky. Všechno to skvěle funguje, ale přehlušit onu silnou vzpomínku to nesvede.

Sólo pro Vuka Čelebiće. Ďábelský manipulátor, nebo dobrák od kosti? Charizmatický zloduch s děsivým plánem, nebo jen řada nedorozumění? Vuk Čelebić jako Matthieu přepíná z jedné polohy do druhé spolehlivě, vtipně a elegantně. Pomáhá mu v tom světlo a hudba. Pavla Marka v roli jeho oběti mi bylo občas líto. Dámy mají prostoru málo, ale využívají ho skvěle. Bavily mě změny scény s kouzelnými květináči, jen tu klec jsem úplně nepobral. Symbolizuje Jeanovu situaci? Jede v tom i Elisabeth? Nebo už jsem chronicky paranoidní?

Sympatická komorní dramatizace působí zpočátku poněkud chladně, ale život jí svým příchodem vdechne temperamentní Veronika Janků. A pak už se těšíte na každý její návrat. Kdykoliv odteď uslyším varhany, vzpomenu si na ni, na párky a na dršťkovou polévku. Krása. Ale funguje to celé, to bych byl nespravedlivý. S minimem kulis, trochou průhledné fólie a jednou fešáckou roletou dokáže Radovan Lipus vykouzlit hodně muziky.
A s redukcí postav bych klidně pokračoval. Tři dámy a jeden muž by to hravě zvládli.

Křehká poetická inscenace. Prázdnota slov a strach z toho, co je za nimi. Ale také síla slov vyřčených ve správnou chvíli. Všednodenní vyčerpávající boj o život v městečku, ve kterém se zdánlivě nic neděje.
Těšil mě soustředěný výkon Jaroslava Matějky. Drobnokresba muže, který už ztratil naději a který se odvážil znovu uvěřit, když už bylo příliš pozdě. Zaujal mě Matyáš Darnady, kterého jsem viděl ve větší roli poprvé.
Marek Němec vsadil na citlivost diváků. Mám dojem, že u většiny mu tahle riskantní sázka vyšla.
Mrzí mě nevyrovnané herecké výkony - inscenaci to ubírá na autenticitě.

A pak že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky! V pohodě. Na 13 let slavné Tři mušketýry navázali v Alfě elegantně, s lehkostí, hravostí a vtipem. Úplně vidím autory, kterak při kvalitní tequile a míse nachos chrlí jeden nápad za druhým a smějí se až do bolesti.
Jasně, krom vtipu je v hlavní roli romantika, ale hraje se také o chamtivosti a zneužívání moci. A o revoluci. Ale o takové, v níž je zlo odhaleno, obnaženo a potrestáno.
Bravos, Alfákos!

Tahounem inscenace je Zuzana Kronerová. Je jednoduše vynikající. Dojemná, zarputilá, autentická, silná. Donutil obstál se ctí (tedy oba obstáli) a vůbec je to herecky moc dobrá inscenace. Nehraje se tolik o americkém snu, jako spíš o (ne)schopnosti přiznat si pravdu. Čelit realitě. A to mě moc bavilo. A děsilo.

Forenzní inscenace Sofoklova textu je chytrá, velmi racionální až vědecká, a přece není bez emocí. Výtvarně a zvukově je nádherná. Zaujme obří kadidelnice, světelný kruh, v jehož středu se Oidipús znovu stane nenarozeným ještě dítětem, působí tma, v níž slova musí obstát sama o sobě, bez obrazů a gest. Strhává rytmem bicích i osudovým hlasem varhan. Detektiv Oidipús hledá bolestně pravdu o sobě samém. A my s ním. Své kostlivce ve skříni máme přece všichni. A pravdu o minulosti bychom měli znát - ať to bolí sebevíc.
Všichni jsou dobří, ale Jana Preissová je hvězdná.

Tančí se o sexu a o svobodě, o ní především. A tančí se svobodně, bez zábran, bez prudérnosti - zato s nadhledem a humorem. Martin Talaga má náramné nápady a čich na skvělé partnery.

Bolestně krásná veganská inscenace na pomezí života a smrti, po které bych nechtěl uklízet jeviště a čistit kostýmy. Hraje se o hledání smyslu, o bolesti života a o lásce taky. A je to divadlo poezie ve třetí osobě - neosobní, a přece tolik intimní a živočišné. Kluky a Anežku Šťastnou znám už z Kafkova a Vítkova Procesu, Marii-Luisu jsem viděl prvně, všichni byli skvělí. A bavili mě muzikanti a způsob, jakým žili s inscenací.

Co je Banderas v Evitě, to je Lukáš Ondruš v Elisabeth. Dravost, vztek a energie. No a potom hvězdné hlasy - Sisi, jasně, ale hlavně Pavel Režný! Jsme rázem v jiné lize. Hvězdná je Venuše Dvořáková, výjimečný je v malé roli Pavel Klimenda.
Muzikál promluvil česky. Zmizeli cikáni, nahradili je nomádi, náhrdelník od císaře netíží, ale zní to hezky. Jen sborům je pramálo rozumět.
Vrcholem je pro mě Rudolfova divoká jízda se Smrtí v hitovce Die Schatten werden länger - pohybově i hlasově je jedinečná.
Luxusní jsou kostýmy, slabší tmavá scéna. Pavel Bár a Lumír Olšovský jsou ďábelsky dobří.

Všichni o těch verších víme, ale kdo je vážně zná?
Hotel Svět a vůně Shakespearových sonetů. A krása slov a jejich nadčasovost. A láska, láska především. A vášeň, smrt a erotika. A hravost taky, co z těch veršů dýchá.
A radost, radost z toho, co se obnažilo.
Tohle se vám, milí Skutři, podařilo.

Poprask v Disku - to je v podstatě sólo pro Viktora Kuzníka. Jeho stylizace je vtipná a chytrá, jeho brilantně děsivou výslovnost by sotvakdo napodobil a k tomu ještě skvěle pointuje. Ostatní jsou dobří a třeba Viktorovy virtuozity časem dosáhnou. Hrát Goldoniho ostatně není žádná legrace.
Je škoda, že jsou hudebníci stranou - pokud je inscenátoři nepotřebují na scéně, proč se nespokojí s nahrávkou? A proč je prádlo pouhou dekorací, když by se s ním dalo hrát? A proč ten konec? S chutí bych se ptal dál... Dramaturga a režiséra.

Je to vynikající moderní divadlo. Nechápu poznámky o nápadech, které zbytečně zpomalují děj - já o takových nevím. Moc mě to bavilo. Že je Daniel Krejčík mimořádný herec, o tom jistě není třeba někoho přesvědčovat. V Dánské dívce svoje kvality jen potvrzuje. Což ostatně platí i o Vojtěchovi Vodochodském. Jakub Čermák roste s každou inscenací.

Povrchní, hloupé, trapné. Neherci, zbyteční psi na jevišti, skvělí herci pronášející jednu ubohost za druhou. Smutek. Deset procent za hostinskou a jejího muže.