J.anek

Mimořádná inscenace o mimořádné ženě.
Nápad rozdělit monodrama do dvou postav byl velmi šťastný. Tak poctivou a soustředěnou práci s textem jsem už dlouho nezažil.
Jednotlivé mikrosituace hry řekly často víc, než se na první pohled zdálo.
Dlouho budu myslet na setkání s dětským dělníkem, ruskou ostřelovačkou nebo na anonymní dopisy.
Nic se nezměnilo, pořád existuje otrocká práce, pořád nechápeme válku, která je od nás daleko, pořád se najde dost hlupáků, kteří nenávidí čestné lidi, bojující za dobrou věc.
Máša Málková a Radka Fidlerová jsou jedno tělo a jedna duše. Hrají s lehkostí a elegancí, a přece hrají jako o život.

O léčivé síle hudby (potažmo umění obecně) se hraje v pražském Rokoku. Hra Claire van Kampen mě nenadchla, ani dvoudílný zelený gauč a obří paravan jsem si neoblíbil.
Zato zpěv Vojtěcha Franců, to je úplně jiná liga. A jakkoliv jsou Karolína Knězů a Viktor Dvořák báječní, bez Farinelliho by toho mnoho nezůstalo.
Výkon Vojtěcha Franců je léčivý.

Na báječné scéně Marka Cpina probíhá boj. Boj o život, o pravdu a pravdivost žití, boj o přátele, o rodinu, boj o lidskou důstojnost.
Miloslav König je ideální Karl Ove. Jeho herectví je tak precizní, tak pravdivé, neuvěřitelně mě baví, díval bych se na něj hodiny.
A Simona Lewandowska? Bože, jak ta je krásná! Skutečná Švédka. Působí jako opravdoví manželé.
Dora Štědroňová a Jan Mikulášek pracují s literární předlohou tak nápaditě, nepovrchně, a přece zábavně. Až tohle uvidí Karl Ove, bude valit oči.

Rozhodl jsem se, že budu chodit na všechno, v čem hraje Tomáš Dalecký. Ten kluk má talent jako hrom. Nejsem sice úplně fanda Nirvany, ale to člověk být ani nemusí.
V půdním prostoru Malostranské besedy se hraje nejen o klukovi, který uml jen mrdat a zpivat. Hraje se o životě a hledání jeho smyslu, hraje se o život. O život, který je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, jaký hnus ještě ochutnáš.
Silná, chytrá a vtipná inscenace.

Surrealistická jevištní báseň. Křehká jako skořápka vejce, děsivá jako stáří, pevná jako těla tanečníků.
Citlivá náladotvorná hudba Davida Hlaváče, báječně funkční scéna Petra Vítka a fantastické kostýmy Evy Jiřikovské, jež se scénou dokonale ladí, projekce, choreografie, zpěv Anety Kalertové, pohyblivost Zdeňka Piškuly, lačnost Evy Leinweberové, animálnost Petra Stacha a odporná slizkost Filipa Rajmont - to všechno dohromady tvoří jedinečný děsivě krásný sen.
Jakub Šmíd a Hana Strejčková odvedli skvělou práci. Těším se, až se vrátím do jejich a Nezvalova světa, protoz?e bez něj dlouho nevydržím.

Kluci si vzali moc velké sousto, ale bojovali statečně. Víc mě bavili ti, kteří umí mluvit a kterým je rozumět. A je trochu k vzteku, že nejhůř na tom byl zrovna Hamlet.
Nedotažené je pojetí Ofélie - a jakkoli je Maximilián Dolanský zatraceně dobrý, to nerozhodnutí o pohlaví mu nepomáhá. Asi chápu, jak to celé bylo myšleno, ale nějak na to v Hamletovi není dost prostoru.
Marně přemýšlím o důvodu hrát právě Hamleta. Co nám pánové chtěli říct? Obávám se, že hlavní je jejich touha předvádět se.
Ale moc rád jsem poprvé viděl, jak hraje Jiří Dlouhý. To je myslím mimořádný talent. Díky němu to nebyl promarněný večer.

Jemné a křehké je tohle vzpomínání na Janu. Beatou Parkanovou pevně uchopené a pečlivě patosu zbavené.
Vzdušnou a lehkou scénou a projekcemi Gašpera Šnuderla David Matásek jako čerstvý vdovec nejdřív trochu bloudí, ale jeho kroky nabývají s dalšími vzpomínkami na jistotě.
Není to tryzna, je to oslava dobrého života, v níž nechybí humor a nadhled. Dokonce ani housle Jenovéfy Bokové nejsou smutně tklivé, jsou zkrátka krásné. Stejně jako všechna ta hudba Jana P. Muchowa.

Alena Mornštajnová nabídla ve svém románu to nejhorší z 20. století. Na Vinohradech stojí v epicentru vší té hrůzy Andrea Elsnerová.
Jiří Janků a Petr Svojtka čtrtají příběh jednoho neodeslaného dopisu a několika toxických žloutkových věnečků hodně tlustými tahy - ale jak na Vinohradech jinak. Křik a velká patetická gesta tu jsou zkrátka jako doma. Jediný, kdo to všechno zvládá s naprostou bravurou, je Naďa Konvalinková.
Pražská inscenace je zoufale doslovná (a nápis transport tomu nasadil korunu). Co řekli, to udělali, ještě na to ukázali. A občas si utřeli nos židlí.
Jsem zvědavý, kterak si s Hanou poradil v Brně Martin Glaser.

Rálišovo pohráváni si se Shakespearem se točí kolem tanečního klubu El Se I Snore (tedy Elsinoru), kde se floutek H. seznámí s Ofélií.
Hudba hraje bezmála hlavní roli, sekunduje jí parta popálených krtků, táta Paulí, tetička Claudia a bráška Lars, který kdysi s Ofi sdílel svou první erekci a jsou si proto/přesto blízcí. Herecky je to báječné, má to švih, vtip i hloubku.
Je něco vytunelovaného v téhle zemi, je něco zlého mezi námi. Rodinné vztahy jsou pořád stejná bída.

WANDERVOGEL je jednou z nejlepších inscenací, jakou jsou kdy viděl. Silný příběh je vyprávěn jakoby mimochodem, s odstupem, nadsázkou, humorem, a přece tím intenzivněji.
Geniální Philipp Kaspar Schenker je ideálním představitelem Heinze Ruthy, má dokonalý timing a jeho lámaná čeština s dokonalou němčinou dávají jeho postavě punc autentičnosti.
Všichni čtyři kluci jdou pak doslova s kůží na trh, ale jejich nahota není ani na okamžik režisérovou schválností Netuším, nakolik jsou jimi vyprávěné útržky osobních zážitků skutečné, já jsem jim věřil kompletně všechno.
Bylo to fascinující a chci to vidět zas.

Dům jako hrob, dům jako past, dům dokonale stostlý se třemi ženami v jeden organismus plný nenávisti, lačnící po pomstě, García Lorca na drigách, děsivá minulost, přítomnost bez naděje, jevištní báseň v jedné nekonečné větě, protože všechno souvisí se vším, živočišnost, lačnost, sliny a zvratky, tresť knížky, která se mi líbila, ale z toho, co jsem viděl, se mi točila hlava a bylo mi zle, uteklo to jako pět minut, a přece už bych to nevydržel o vteřinu dýl.
A milovaná a dokonalá Zuzana Onufráková.

O zrození diktátora vypravuje Jakub Šmíd. Zvolil skvělého Putina - Viktora Kuzníka. Ten nehledá pro svou postavu pochopení, jak se taky vcítit do predátora, v němž není nic lidského? Hraje zkrátka šelmu. Jako prezident všechno pozoruje ze svého doupěte, jen občas z něj vyleze, aby kousnul.
Skvělá inscenace. Co by na ni asi řekl takový Zaorálek? Zazpíval by si Vysockého?

Zabij tu slabost, zabij strach,
co číhá ve tvých vlastních hlubinách.

Jak obstojí po letech činy hrdinů z lodi Argó? Jak při pohledu zpět obstojí naše činy? Je vůbec v lidských dějinách něco vznešeného a velkého? O tom se v záři ohňů na ostrově Štvanice hraje, o tom se přemýšlí.
Načichlý kouřem opouštím ostrov v srdci hlučného města a nemůžu na všechna ta slova a jednu známou melodii přestat myslet.

Inscenace je chaotická a její úroveň srážejí k zemi mimořádně slabé herecké výkony (čestnou výjimkou je Antonín Brukner).
Taneční choreografie mají úroveň školní besídky a nic nepřinášejí.
Celý projekt působí mimořádně ambiciózně, leč ony ambice se nenaplňují. Všichni neustále bezdůvodně kouří, vodní plocha je nevyužitá a spíš překáží, v jednom kuse se někam přenášejí židle.
Nemám zdání, do jaké míry se na tom všem podíleli Jitka Smutná a Vladimír Javorský, a asi to ani nechci vědět.

Když budete dobři, lidé vás zneužijí. I tak buďte dobří.
Tomáš Loužný vypravuje ženským trojhlasem na dvou místech kdysi slavného barrandovského bazénu o Hedy Lamarr, o ženě, která zažila úspěch, a poté padla na dno.
Použití kvalitních sluchátek ze silent disco umožňuje parádní zvuková kouzla a zároveň působí intimně. Elegantně odstraní všechny parazitní zvuky.
Na šikmé ploše vedoucí k nejhlubšímu místu barrandovského bazénu se nedá stát, takže na standing ovation nedošlo, ale potlesk byl mohutný a srdečný.
A monolog báječné Radky Fidlerové, z nějž jsou ony hořké úvodní věty, mi bude znít v hlavě ještě dlouho.

Inscenace Hany Marvanové je hodně bezradná. Motiv vojáků z první světové války, který měl zřejmě podtrhnout nadčasovost Shakespearova textu, rychle vyšuměl a už se nevrátil - zůstal jen symbol rozhlasového přijímače.
Profesionální výkony kontrastují s podprůměrnými, řada situací se rodí z ničeho a zmírá bez pointy.
Pevnými body v chaosu chebské inscenace jsou čarodějnice a Macduff s rodinou - tam rozumím každému slovu a gestu, motivacím i činům.

Barber shop, ve kterém se mládne.
Z Benjamina Buttona je skoro muzikál. A přemýšlí se v něm o tom, nač jsme příliš staří, nač mladí a kdo o tom sakra vlastně rozhoduje. Hra s parukami, vousy a převleky, která vás pobaví i dojme.
Vojtěch Franců mládne tak plynule a přirozeně, že si toho skoro nevšimnete.
A nepřestává mě udivovat talent Tomáše Daleckého. Nevím, jestli se ten kluk narodil v divadle, ale pro divadlo určitě. Pohybuje se po jevišti s takovou samozřejmostí, které někteří nedosáhnou za celý život. Obdiv a respekt.

Svět očima malého kluka. Svět jeho fantazie, kterou jitří knížky i babička. Svět, ve kterém je tak dobře a bezpečně.
Plyne to zvolna, a přece to celé nepřestává být napínavé, hravé a vtipné. Obrazy se střídají jeden za druhým a člověku je smutno z faktu, že se jednou stane dospělým a bude jako táta. Myslím, že právě před tím varují vypravěče mušketýři. Krylova ukolébavka není prokletím, jen varováním. Dmitrij Krymov to dokázal, proč bychom nemohli my? Nádherná inscenace. Její zdejší hysterické odmítání nechápu a vnímám je jako neschopnost empatie, jako neochotu přijmout cokoli nového.

Domácí porod ve filmu bez jediného střihu jsem vážně ještě neviděl. Minutu za minutou - až bylo těch minut 40 a cosi se zvrtlo?
A potom už živí herci. Rodinná sešlost. Obvyklé trapnosti, obvyklé napadání, obvyklé obviňování, křivdy z minulosti. A vůně kachny, která se peče a kterou holky na konci ochutnají. Hodně zbyde - technici musí tuhle inscenaci milovat. A nenávidět, protože musí na scénu natahat celý byt a musí téct voda?
Ale docela to úsilí stojí za to.

Plzeňská Větrná hůrka, to je především Klára Kuchinková. Báječná Klára Kuchinková. Skvělý Matyáš Darnady a stejně skvělý Petr Urban.
Viděl jsem zatím 10 inscenací Jakuba Šmída a zamiloval se především do Vernisáže a Vlastenců. Je skvělé, že konečně doputoval do Plzně.
Větrnou hůrku v úpravě Jana Mikuláška a Marty Ljubkové jsem neznal, líbí se mi její literárnost, její nedramatičnost, její poetika.
A především výtvarné vidění Petra Vítka. Kontrast krásy a hnusu.
Větrnou hůrku musíte vidět. Má v sobě divokost, krutost, poezii i krásu. A naději.
Doufám, že Jakub Šmíd není v Plzni naposledy. (více v článku na blogu)

Kvalitní překlad, zkušený režisér a dva pěkní talentovaní kluci - co by mohlo selhat, říkal jsem si. A ono neselhalo vůbec nic. Smiley je jistota. Pobaví vás a dojme.
Autor zná gay komunitu důvěrně, dobře ví, o čem píše. Celé je to postavené především na promluvách k publiku, díky kterým vidíme oběma klukům do hlavy - a kontrast mezi tím, co říkají, a tím, co si myslí, funguje báječně.
Oba pánové jsou skvělí - hraví, mají odstup, nadhled, hrají o tom, co sami dobře znají, jejich herectví je čistá radost.
Výprava Agnieszky Páté-Oldak je jako obvykle naprosto funkční, má v sobě hravost, lehkost i jistou eleganci.

70 minut poctivého a kromobyčejně zábavného přemýšlení o konspiracích, dezinformacích, hoaxech a řetězových emailech z pera Petra Kulta.
Rodiče a dcera přijedou přát dědečkovi k osmdesátinám a povídají si a hádají se a opijí se a reprezentují postoje tří generací.
A děje se to všechno tak přirozeně a vtipně, že se nestačíte divit. Inscenací nás provázel démonický Petr Matyáš Cibulka (někdy tak činí sám Petr Kult) a na kytaru doprovázel Martin Polidar - mám rád, když se muzikanti na scéně baví stejně dobře jako publikum.
Všechny herecké výkony byly sympatické.
Jestli jen trochu můžete, jděte se podívat. Tohle je divadlo tady a teď.

Být součástí celku, vnímat souvislosti, vidět a slyšet toho druhého
90 minut v hlavě, v mysli, v duši Lucie Trmíkové, 90 minut ve své hlavě.
A je jedno, jestli sedíte na jevišti Rokoka, perete ložní prádlo nebo vaříte povidla ze staré švestky, která vás překvapí velikostí a šťavnatostí svých plodů.
Před vašima očima vznikají obrazy Petra Nikla, který s nemotornou obřadností slouží temnou mši pro tři desítky diváků.
A je to celé tak odvážné a silné, že zapomínáte dýchat. Protože i vy jste toho všeho součástí, protože je to i váš rituál.
Ne, není to pro každého. Jen pro ty, kteří mají oči k vidění, uši k slyšení a otevřenou mysl.

Báječná inscenace, jíž Lumír Olšovský opět dokazuje, jak suverénním je režisérem. Je radost sledovat, jak vše plyne, jak dokonale je vše propleteno, jak dokáže z každého na jevišti dostat to nejlepší.
Viděl jsem dvě obsazení, tedy ne všechna, takže prozatím jsou pro mě hvězdami inscenace Markéta Pešková (paní Danversová, jejíž krutosti jako divák bezpečně rozumím) a Charlotte Režná, která nás s jistotou provede proměnou hlavní hrdinky z bezbranné a nezkušené dívky v ženu, která je morálně pevná, sebevědomá a je oporou svému muži.
Oba Maxové jsou dobří, charisma Venuše Dvořákové je nepřekonatelné a skvělou choreografii mají sbory.

Svět kabaly, svět plný tajemství, svět jidiš. Kočovní herci, kurz základů loutkového divadla i hra o Johannu Faustovi, v níž ani Kašpárkovo pidluke a padluke nechybělo.
Báječný rabi Löw Jana Vondráčka a jeho kindele Ester (Eva Hacurová). Celé je to napínavé, neuvěřitelně vtipné a chytré. Napsané s lehkostí, leč zároveň s úctou a hlubokou znalostí židovského prostředí.
Ve světě fantazie pánů Vašíčka a Jarkovského bych klidně trávil věčnost.

A řeknou mi, Roubíček, bude válka? Válka nebude. Ale bude takový boj o mír, že nezůstane kámen na kameni.